Vrána nosí žal i smích

Premiéra nového pohybového sóla Emy Poliakové

Nové pohybové sólo s maskou, které s podporou kolektivu tYhle vytvořila mladá performerka Ema Poliaková, z nečekané perspektivy nahlíží na témata ztráty blízkého člověka a žalu. Jaké to je někoho ztratit? Po stovky let jsou vrány v naší kultuře brány jako symbol smrti. Ovšem ptá se někdo vrány, jaké to je, když někoho ztratí? Premiéra se uskuteční 12. listopadu v kulturním centru CO.LABS v Brně a pražská premiéra 5. prosince v Žižkostele v Praze.

Od inspirace románem k průzkumu života vran

K tvorbě vlastního pohybového sóla, které by prozkoumalo životní situaci vrány, inspirovala performerku Emu Poliakovou kniha Maxe Portera Žal je to s křídly. V ní vystupuje vrána jako průvodkyně spisovatelovým žalem nad ztrátou jeho manželky. Ema Poliaková se rozhodla prozkoumat perspektivu a emoční svět vrány samotné.

„S knížkou Žal je to s křídly, se kterou jsem se setkala během studia na konzervatoři, kde jsem dělala Porterův text v rámci uměleckého přednesu. Už tehdy mě zaujalo, jak je postava Vrány podivná, humorná, drsná a děsivá. Zároveň je však starostlivá a není k lidem lhostejná. Tak jsem si řekla, že to v budoucnosti chci zpracovat na jevišti. Původně jsem to chtěla dělat jako monodrama během svého dalšího studia na JAMU, ale odjela jsem na Erasmus, takže z plánu sešlo. Následně se zničehonic objevila výzva od tYhle a řekla jsem si, že přišel Vránin čas,” vysvětluje Ema Poliaková.

Sólo Emy Poliakové vzniká v rámci iniciativy kolektivu tYhle Otevřený projekt. Ta otevírá a sdílí prostor pro tvorbu absolvenstvu ateliéru fyzického divadla na JAMU. Členstvo kolektivu se tím vrací ke svým počátkům a navazuje partnerství s mladšími tvůrci a tvůrkyněmi, s nimiž má častečně stejné kořeny. Kolektiv tYhle jim poskytuje dramaturgickou, produkční a administrativní podporu, aby mohli snáze prorazit na české scéně nezávislého divadla.

Hledání emoce za maskou smrti

Kromě Portera se Poliaková ve svém sóle inspiruje i námětem Havrana od Edgara Allana Poea a básní Bezpráví od Jana Skácela. Do pohybového slovníku přebírá odkazy z různých popkulturních, ale i tradičních námětů jako je třeba Bathroom Dance scéna z filmu Joker (2019), tradiční gruzínské tance a vyobrazení smrti z obrazů od Tiziana, Rubense či Géricaulta.

Odkazy na vránu či havrana jako symbol smrti jsou v naší kultuře poměrně časté. Ema Poliaková se však skrze pohyb a práci s maskou rozhodla ukázat vránu nejen jako průvodkyni žalem, ale také jako cynika, pečovatelku či svůdkyni. Dotýká se i mnoha dalších poloh, které doprovází vyrovnání se se ztrátou blízkého člověka.

„Maskám se věnuji už delší dobu. Baví mě. A je fakt, že divadlo masek není v Česku a na Slovensku úplně rozvinutý žánr. V divadelním prostředí se využívají, ale v tanečním to vnímám spíše jako raritu. Maska stírá jeden z hlavních výrazových prostředků – mimiku. Naopak směřuje pozornost k tělu a dělá ho více přítomným. Zároveň mě fascinuje, že maska je jenom kus materiálu a můžu skrze ni z neživého vytvořit něco živého,” říká Ema Poliaková.

Náš vztah ke smrti je paradoxní

Sociologové a socioložky dnes upozorňují na hluboký paradox v našem vztahu ke smrti: smrt našich blízkých pro nás zůstává tabu, zatímco smrt lidí cizích nás fascinuje. Kvůli přesunu umírání do specializovaných zařízení také mizí prožitek odchodu blízkého člověka z osobního života. Chybějící tělesný zážitek je pak nahrazen přívalem obrazů smrti v médiích a filmech. Ze ztráty blízkých se tak stává tíživá zkušenost, o níž se s druhými nesnadno mluví.

„Přestože naslouchání a podpora od okolí jsou zásadními faktory při vyrovnávání se se smrtí blízké osoby, v naší společnosti je téma smrti stále tabu. Mluvení o smrti může zmírnit dopad ztráty a  zabránit rozvoji psychiatrických patologií, například ve formě diagnózy komplikovaného truchlení, které se týká  7 až 10 % pozůstalých,” doplňuje paliativní psycholožka Anna Fotijevová, MSc.

Přitom první konfrontace s pomíjivostí přichází velmi brzy. Koncept smrti si lidé začínají uvědomovat v průměru už v 9 letech, přičemž pro 29 % z nich jde o traumatizující či šokující zážitek. Žal je však proces bytostně neuchopitelný a individuální. Přestože moderní psychologie často odkazuje na tradiční model pěti fází smutku (popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření), nejnovější poznatky zdůrazňují, že lidé těmito stádii nemusí procházet lineárně. Jednotlivé emoce se prolínají, cyklí a nečekaně vracejí.

V současné době stále častěji objevují aktivity a iniciativy, které usilují vrátit téma smrti, umírání a truchlení do naší každodennosti jako její přirozenou součást. Probíhají festivaly o smrti a umírání jako K smrti dobrý festival či Smrtfest, vnikají iniciativy za přírodní pohřby a vychází množství literatury pro děti i dospělé. Tyto spolky a iniciativy mají společný cíl: nabídnout možnosti proměny našeho vztahu ke smrti a žalu ze ztráty blízkého člověka.

Nové pohybové sólo Emy Poliakové se k této vlně otevřeného dialogu organicky připojuje. Divadelní maska stírá civilní mimiku a maximalizuje přítomnost těla, v němž se cynismus a hněv mísí s těžkou depresí a postupným, křehkým smířením. Inscenace Vrána tak není pouhá umělecká expozice cizího neštěstí, ale stává se, podobně jako zmíněné festivaly, dalším bezpečným, rituálním a sdíleným prostorem pro prožití a přijetí vlastního žalu.

Vrána

autorka, performerka: Ema Poliaková

dramaturgie: Kamil Bačovský

kostým: Ester Hradilová

hudba: Josef Kučera

hlas: Ondřej Kokorský

dětské hlasy: Antony Rossi, Klaudie Bačovská

lighting design: Barbora Šimová

produkce, mentoring: tYhle

produkční zajištění: Anna Marie Němečková

partneři: CO.LABS, Žižkostel, Divadlo Barka, Cirqueon,Truhlárna

Projekt vzniká ve spolupráci s kulturním centrem CO.LABS a za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Hlavního města Prahy,  Státního fondu kultury a Nadačního fondu Josefů K.

Premiéra: 12. 11. 2026, CO.LABS, Brno
Pražská premiéra: 5. 12. 2026, Žižkostel

Projekt byl finančně podpořen ze Státního fondu kultury ČR. Projekt vznikl v rámci celoroční činnosti spolku tYhle za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a Hlavního města Prahy.

Jakub Liška 

pro Taneční magazín

 

Máma a Táta jsou Boží

Staré legendy ožívají, nové dobrodružství začíná

Staré legendy ožívají,  nové dobrodružství začíná

Co se stane, když se dva teenageři z dávných časů ocitnou v dnešní době a do úplně obyčejných rodičů se vtělí staří slovanští bohové? Máma a Táta jsou Boží rozehrávají dobrodružnou rodinnou komedii, ve které se současnost propojuje se světem starých legend a každodenní starosti s magií, která dokáže pořádně zamíchat životem jedné rodiny. Čtveřice mladých hrdinů musí spojit síly a najít odvahu, aby zjistila, co se před tisíci lety doopravdy stalo, a ochránila tak své blízké. Od producentů snímků Princezna zakletá v čase 1 a 2, Zrození alchymistky nebo Zatmění, které v českých kinech vidělo přes čtvrt milionu diváků, přichází fantasy pro celou rodinu, která v současném pojetí navazuje na tradici českých filmů a pohádek, v nichž se skutečné potkává s neskutečným a dobro vítězí nad zlem.

 

Na Kampě žije rodina Novotných docela obyčejný život. Máma zvládá práci i domácnost, táta by měl nejradši klid a děti Simona s Petrem řeší školu, kamarády a vlastní malé velké trable. Jenže všechno se změní ve chvíli, kdy se po tisíci letech do dnešní doby probudí dva teenageři. A spolu s nimi ožijí i dva slovanští bohové, kteří se vtělí právě do rodičů Novotných. Z poklidné rodiny se rázem stává domácnost plná podivných proměn, zvláštních schopností a situací, které občas nedávají žádný smysl. Tedy alespoň ne podle pravidel dnešní doby.

Simona, Petr a jejich dva noví přátelé z dávných časů se brzy ocitají uprostřed dobrodružství, o jakém se jim ani nesnilo. Když se snaží zjistit, proč se dávné síly vrátily, postupně odhalují, že spolu s nimi ožilo i nebezpečí, které mělo navždy zůstat minulostí. Čtveřice mladých hrdinů musí překonat vlastní strach a zapojit vynalézavost, aby ochránila své blízké a zabránila chaosu, který by mohl nastat.

Film Máma a Táta jsou Boží se odehrává v atraktivních českých kulisách a vedle humoru a napětí nabídne i řadu vizuálně výrazných scén. Vica Kerekes jako maminka Novotná, kterou ovládne bohyně Černaja, levituje nad propastí, společně s Petrem Lněničkou coby bohem Perunem se prochází po hladině Vltavy, obývákem se prožene vichřice a dojde i na zamrzlý byt nebo kaskadérské kousky. Tvůrci přitom nespoléhali jen na digitální efekty, ale velkou část kouzel a triků vytvářeli přímo před kamerou. Příběh zavede diváky hned do několika krajů České republiky, odehrává se mimo jiné na pražské Kampě, Malé Straně a Střeleckém ostrově, v Tiských stěnách, Českém Švýcarsku, Archeoskanzenu Modrá nebo ve Štěnovickém lomu nedaleko Plzně.

Světovou premiéru měl film Máma a Táta jsou Boží na 66. ročníku Zlín Film Festivalu, který slavnostně zahajoval. Jako „První úlovek“ se představil na festivalu Finále Plzeň a v zahraničí byl uveden na i-Fest International Film Festival 2026, The Galactic Imaginarium Film Festival a Giffoni Macedonia Youth Film Festival.

Doporučená přístupnost: bez omezení      

ČR – 2026, barevný, česky

Délka: 103 min.

Žánr: komedie, rodinný, dobrodružný, fantasy

Premiéra: 19. listopadu 2026

Námět: Petr Kubík, Adam Hobzik, Jan Chramosta

Scénář: Adam Hobzik, Jan Chramosta

Režie: Adam Hobzik, Jan Chramosta

Hrají: Vica Kerekes, Petr Lněnička, Anna Dvořáková, Jakub Jenčík, Anna Vyčítalová, Jiří Chadraba, Predrag Bjelac, Jiří Lábus, Klára Issová, Elizabeth Marie Kubík, Petr Vaněk a další

                     

Johana Turner

pro Taneční magazín                                        

Končí největší bavič ve StarDance Tomáš Polák

Čtvrtý večer ve StarDance

Marek Eben uvedl čtvrtý soutěžní večer slovy, že je zde  Haloweenská porota, ale dodal, že vlastně děsí každý večer, takže je to jedno


 

Tančil se waltz, quickstep a paso doble

Na některých účastnících už byla znát trošku únava, ale výkony zvládali i tak perfektně

Diváci se rozloučili s Tomášem Polákem, největším bavičem celé show. Tomáše bylo vždy všude plno a myslím, že divák o hodně přichází. Však si také Tomáš radostně poskočil, když dotančil, vůbec si nedělal hlavu z bodů a spokojeně si užíval večera dál. Těm, co je jim líto, že ho už neuvidí na televizní obrazovce, vzkázal, že mohou přijít na jeho koncertJ

Podle jeho slov ho vyřazení samozřejmě mrzí, ale vzhledem k tomu, že už se těší na děti, kterým chyběl, tak ho odchod zase tak netrápí

 

Luciana Tomášová a Robin Ondráček, waltz

Richardu Genzerovi připomněla šedivá barva jejích šatů  jeho vlasy, Luciana tančila tak lehce, jakoby mu vítr jeden vlas odvál… pochválil krásný, křehký tanec. Tatiana Drexler uznala, že to bylo strašně náročné choreo, výborné, už vypadalo jako soutěžní tanec, chodidla super, trošku drncnutí při přechodech, ale celkově super. Jana Burkiewizcsová zpočátku přemýšlela, jak Luciana zkrotí svůj temperament, ale povedlo se jí to. Luciana měla křehkost, dobrá chodidla a číslo bylo opět překvapením. Zdeněk Chlopčík také  chválil romantiku, ladnost, trošku  zkritizoval příliš zakloněnou hlavu, trošku poskok, ale nádherné. Však Luciana cítí lásku k tanci a podle jejích vlastních slov by nic neměnila na svém přístupu.

36  bodů

 

Tomáš Polák a Adriana Mašková, quickstep

Rychlé, energické. A Tomáš opět bavil: „Vidět mě tančit quickstep, to je něco jako malý zázrak, jako vidět Zdeňka Chlopčíka, jak dává deset.“ Poskakoval si a radoval se. To neušlo Marku Ebenovi: „Tak se chová ředitel diagnostického ústavu.“ (Moderátor prozradil, že dříve Tomáš pracoval jako ředitel.) A Tomáš zvesela pokračoval: „Ty naše čtyři nožičky, jak kmitaly po parketu, to bylo ferrari na závodní dráze, to byla rychlost, to byly šmouhy na  parketu!“ Na to Marek Eben  pohotově reagoval „Šmouh si porota všimne!“

 

Jana Burkiewizcsová komentovala tanec následovně: „Ty mi připomínáš humanoida,  zvládáš kroky, nerozsypalo se ti to, já  jsem to sledovala v němém úžasu.“ Zdeňka Chlopčíka Tomáš ohromil svou rychlostí, ale byli daleko od sebe, držení špatné a špatná koordinace

21 bodů

Sara Prachař Sandeva a Daniel Makovec, paso doble

Mimořádně povedený tanec, až se tajil dech

Tatiana Drexler  pochválila dobrou  choreo, pěkné paso doble, hudba silná i hodně energie, ale chtěla by více dynamiky. Richard Genzer s úlevou konstatoval, že kritiku z minulého večera zvládli: „Minule jste dostali takový kartáč, že tohle říct někdo mně, tak jsem v depresích a jdu vykrást lékárnu. Bylo to velice hezké paso doble:“

30 bodů

Tomas Sean Pšenička a Natálie Otáhalová, waltz

Romantický „růžovoučký“ tanec, jemné, hezké

Jana Burkiewizcsová  ocenila čisté, krásno choreo: „Nedali jste do toho ty vaše  kudrlinky, jen malinko uvolnit.“ Richard Genzer uznal krásný tanec, ale: „Jen dvakrát to drnclo, jak když přejedeš mrtvého policajta.“

36 bodů

 

Marta Jandová Martin Prágr, quickstep

Zdeněk Chlopčík ihned viděl problém, ale byl mírný: „Je to rychlé, když je tam malinká chybička, tak dost dlouho trvá, než se to zase chytne. Nemilosrdná byla Tatiana Drexler: „Ta chyba na začátku,  to se nechytíš, když je to rychlé, po takové tragédii se to pořád nabaluje.“ Ale to už ji uklidňovali ostatní, že to přece není tragédie! Marta sama: „Chyba nás mrzí, je to nepříjemné, ale život jde dál, chyby se dělají, nejsme roboti, vnitřně se mi chtělo plakat, ale usmívala jsem se“. (Na Martě byl tentokrát vidět úbytek energie)

24 bodů

Tomáš Matonoha a Lenka Nora Návorková, paso doble

Tak jsme si v duchu říkali, ještě, že Lenka nevidí ten výraz vedle sebe! Tak zoufalé, zarputilé a vyvalené oči se nevidí hned tak!

Však to také Tatiana Drexler krásně shrnula: „Bylo to tak vzrušující, já jsem se až bála,  ale i komediální, strašně to bylo divné, já nevím…

Jana Burkiewizcsová cítila napětí, od nohou, v celém těle, i kus herectví, ale nemůže odpustit ty točky. Pak se ale zeptala nejistě: „Byly to točky?“ Lenka odpověděla provinile: „Byly, takové po našem.“ Dodala, že Tomáš je svědomitý,  chce všechno dokonalé, asi si tanec moc neužívá, zalitovala.

26 bodů

Vojtěch Dyk a Katharina Málek, waltz

Vydařený a elegantní

Zdeněk Chlopčík pochválil překrásný waltz, vysocí lidé jsou vidět, muž má velký rám, ale nesmí předbíhat hudbu.  Jana Burkiewizcsová ale byla neúprosná: „Hudba a tanec v rovnováze, zvedačku ale neodpustím – nesmíš s partnerkou „třísknout“. Tatiana Drexler doporučila snížit, podsadit pánev, Richard Genzer zažertoval na fakt, který o Vojtovi Dykovi vyšel najevo, totiž, že své první lásce dal dotazník, jak moc ho miluje. Richard vyplnil svůj dotazník: „Zpěvák ano, herec ano, skoro tanečník, nic neškrtejte!“

32 bodů

Legendární pacičku chtějí po Milanu Kunžákovi i v hospodě

Fenomenální Moondance Orchestra

Daša

 

Hosté

Hrabě František Kinský

Daniel Krejčík

Martina Ptáčková

 

Hanka Dvorská už seděla pouze  jako divák, ale sršela energií jako vždycky.

Zeptali jsme se…

TM: Donesla Vám soutěž radost i přes fyzickou námahu?

Hanka: „Ale mně to nepřipadalo jako fyzická námaha. Mě to strašně bavilo, já pořád fyzicky trénuji, takže pro mě to fyzicky nebylo náročné. Ale náročné to bylo pro mou hlavu, všechno si to zapamatovat. točky, kroky, pózy.  Že by mě bolely svaly, nebo, že bych byla vyčerpaná, tak to jsem nebyla nikdy.“

TM: Vy ale děláte strašně moc různých věcí, šijete, čalouníte, zpíváte, tančíte, hrajete na hudební nástroj, věnujete se base jumpingu, sportujete, jak to vůbec může jeden člověk všechno zvládnout? Asi máte dar umět si to časově zorganizovat?

Hanka: „Všechno jde, když se chce. Já se prostě snažím ‚vydojit¨‘ z toho života co nejvíc. Já všechno dělám ráda.“

TM: Nemáte strach při base jumpingu, což je extrémně nebezpečný sport, že se uhodíte o skálu, třeba právě do páteře?

Hanka: „Ale no tak, všichni se bojíme, máme obrovský respekt. Všichni base jumpeři dělají, že nic, ale cítíme to nebezpečí všichni stejně. Tak skáču z letadla, to umím, tak ta skála je tam jaksi navíc, můžu se bouchnut, ale když se bouchnu, tak se zabiju. Prostě věřím si. Je to opravdový adrenalin, je to skutečné.“

TM: „Vy jste neuvěřitelná bytost. Hodně šťastných seskoků tedy!“

Příští StarDance 7. listopadu 2026

 

Foto, text: Eva Smolíková

Taneční magazín

Střed zájmu

Česká kultura hledá cestu k férovějším pracovním podmínkám

Česká kultura hledá cestu k férovějším pracovním podmínkám. Konference Střed zájmu: Síla kolektivu propojí domácí a evropskou debatu

Český kulturní sektor prochází důležitým obdobím. Stále intenzivněji se diskutuje o férovém odměňování, pracovních podmínkách a společném zastupování profesních zájmů. Jak dosavadní úsilí proměnit v konkrétní a dlouhodobě udržitelné změny? A jakou roli v tom může sehrát spolupráce napříč kulturními obory i evropskými zeměmi?

Kancelář Kreativní Evropa a Národní institut pro kulturu pořádají 26. listopadu 2026 od 9:00 do 18:00 v pražském prostoru ARCHA+ mezinárodní konferenci Střed zájmu: Síla kolektivu, která nabídne prostor pro hledání odpovědí na otázku, jak mohou čeští kulturní profesionálové a profesionálky společně vyjednávat o lepších pracovních podmínkách. Do diskuse se zapojí také tři výrazné evropské osobnosti, které se těmto otázkám dlouhodobě věnují.

„Debata o pracovních podmínkách v kultuře se dnes vede napříč celou Evropou a podporu umělců zařadil mezi své hlavní priority i Kulturní kompas pro Evropu. Hosté naší konference dokazují, že spravedlivější podmínky v kultuře nejsou utopií, ale výsledkem dlouhodobé práce a společného postupu,” uvedla Marie Silondi, vedoucí Kanceláře Kreativní Evropa Kultura.

Jedním z hlavních hostů konference bude Sjoerd Feitsma, ředitel nizozemské Platform ACCT, celostátní organizace zaměřené na zlepšování ekonomického a sociálního postavení kulturního a kreativního sektoru a lidí, kteří v něm pracují. Platforma přitom není odborovou organizací, funguje jako nezávislá sektorová platforma podporovaná nizozemským státem a věnuje se mimo jiné férovému odměňování a vytváření praktických nástrojů pro kulturní profesionály a organizace. Platform ACCT se také společně s evropskou sítí Culture Action Europe podílela na přípravě návrhu principů budoucího dokumentu EU Artist Charter (Charta EU pro umělce).

Druhou výraznou zahraniční hostkou bude Nina George, mezinárodně úspěšná spisovatelka, která je čestnou předsedkyní a zároveň komisařkou pro politické záležitosti European Writers’ Council (Evropské rady spisovatelů). Věnuje se především autorskému právu, ochraně duševního vlastnictví a kulturní politice. Ve své keynote přednášce If you want to go fast, go alone. If you want to go far, go together, promluví o své cestě k literárnímu aktivismu, o síle kolektivu a o tom, proč je nutné bojovat za svobodný, rozmanitý a lidský svět literatury.

„Jak důležitá je v oblasti pracovních podmínek v kultuře právě mezinárodní spolupráce a společný postup, ukazuje i knižní sektor. Nedávný Frankfurtský knižní veletrh, kde bylo Česko čestným hostem, je toho důkazem. Těší nás proto, že na konferenci přivítáme Ninu George, která dlouhodobě hájí práva spisovatelů a spisovatelek na evropské úrovni. Její zkušenosti mohou být důležitým příspěvkem k debatě o tom, jak společně prosazovat férovější podmínky práce v kultuře,“ říká Viktor Debnár, který se v Kanceláři Kreativní Evropa Kultura věnuje oblasti literatury.

V první části konference vystoupí také česká odborová právnička Šárka Homfray, která se ve své keynote přednášce zaměří na aktuální situaci v České republice: proměny odborového hnutí a možnosti kolektivního vyjednávání v současném světě práce, včetně specifického postavení lidí pracujících na volné noze.

Třetím zahraničním hostem bude Joost Heinsius, odborník na pracovní podmínky v evropském kulturním a kreativním sektoru. Byl členem expertní skupiny EU zaměřené na pracovní podmínky umělců a kulturních pracovníků, která připravila doporučení pro jejich zlepšení, a je spoluautorem dvou zpráv Evropského parlamentu věnovaných tomuto odvětví. V evropském projektu Creative FLIP vedl sekci zaměřenou na pracovní podmínky. Výstupy posloužily k přípravě podkladů pro tzv. blueprint Culture Action Europe, který slouží jako podklad pro EU Artist Charter. Na konferenci vystoupí v rámci inspirativních Talks a zapojí se do pracovní diskuse o kolektivním vyjednávání.

Společná cesta k systémovým změnám

V českém kulturním prostředí se v posledních letech stále výrazněji otevírá otázka důstojných pracovních podmínek, férového odměňování a kolektivního zastupování. Zhruba 40 % lidí v kultuře pracuje na volné noze, takže tradiční model kolektivního vyjednávání má své limity. Debata se proto zaměří na různé možnosti společného zastupování – od profesních asociací a sebeorganizace po odbory či sektorové platformy.

Důležitým východiskem této diskuse je také proces, který již v českém kulturním sektoru probíhá. Národní institut pro kulturu (NIK) ve spolupráci s oborovými asociacemi představí výsledky své práce na Kodexu férové praxe v kultuře a umění a tzv. honorářových řádech, které mají přispět k transparentnějšímu odměňování a důstojnějším pracovním podmínkám. Konference nabídne prostor pro diskusi o tom, jak tyto nástroje dále rozvíjet a uplatňovat v praxi, také s využitím zahraničních zkušeností.

„Přestože se tématu pracovních podmínek v kultuře intenzivně věnujeme už více než rok, v České republice jsme stále na začátku. O to cennější je pro nás zkušenost ze zahraničí, kde se principy férové praxe rozvíjejí již více než deset let,” uvedla Barbora Novotná, koordinátorka InfoPointu NIK. „Nizozemská Platform ACCT, kterou na konferenci osobně představí její ředitel Sjoerd Feitsma, je pro nás důležitou inspirací. Ukazuje, jak lze postupně přejít od společného pojmenování problémů ke konkrétním nástrojům a systémovým změnám. Právě tato zkušenost nám může pomoci hledat cesty, jak férovou praxi dlouhodobě prosazovat i u nás,“ doplňuje její kolegyně Jana Návratová.

Program se bude skládat z keynote přednášek, panelové diskuse i pracovních kulatých stolů. Součástí programu budou také inspirativní Talks, kde se představí projekty a konkrétní příběhy sebeorganizace a přístupy k férové praxi z celého kulturního sektoru.

Petra Čechová

pro Taneční magazín