Nové pohybové sólo s maskou, které s podporou kolektivu tYhle vytvořila mladá performerka Ema Poliaková, z nečekané perspektivy nahlíží na témata ztráty blízkého člověka a žalu. Jaké to je někoho ztratit? Po stovky let jsou vrány v naší kultuře brány jako symbol smrti. Ovšem ptá se někdo vrány, jaké to je, když někoho ztratí? Premiéra se uskuteční 12. listopadu v kulturním centru CO.LABS v Brně a pražská premiéra 5. prosince v Žižkostele v Praze.
Od inspirace románem k průzkumu života vran
K tvorbě vlastního pohybového sóla, které by prozkoumalo životní situaci vrány, inspirovala performerku Emu Poliakovou kniha Maxe Portera Žal je to s křídly. V ní vystupuje vrána jako průvodkyně spisovatelovým žalem nad ztrátou jeho manželky. Ema Poliaková se rozhodla prozkoumat perspektivu a emoční svět vrány samotné.
„S knížkou Žal je to s křídly, se kterou jsem se setkala během studia na konzervatoři, kde jsem dělala Porterův text v rámci uměleckého přednesu. Už tehdy mě zaujalo, jak je postava Vrány podivná, humorná, drsná a děsivá. Zároveň je však starostlivá a není k lidem lhostejná. Tak jsem si řekla, že to v budoucnosti chci zpracovat na jevišti. Původně jsem to chtěla dělat jako monodrama během svého dalšího studia na JAMU, ale odjela jsem na Erasmus, takže z plánu sešlo. Následně se zničehonic objevila výzva od tYhle a řekla jsem si, že přišel Vránin čas,” vysvětluje Ema Poliaková.
Sólo Emy Poliakové vzniká v rámci iniciativy kolektivu tYhle Otevřený projekt. Ta otevírá a sdílí prostor pro tvorbu absolvenstvu ateliéru fyzického divadla na JAMU. Členstvo kolektivu se tím vrací ke svým počátkům a navazuje partnerství s mladšími tvůrci a tvůrkyněmi, s nimiž má častečně stejné kořeny. Kolektiv tYhle jim poskytuje dramaturgickou, produkční a administrativní podporu, aby mohli snáze prorazit na české scéně nezávislého divadla.
Hledání emoce za maskou smrti
Kromě Portera se Poliaková ve svém sóle inspiruje i námětem Havrana od Edgara Allana Poea a básní Bezpráví od Jana Skácela. Do pohybového slovníku přebírá odkazy z různých popkulturních, ale i tradičních námětů jako je třeba Bathroom Dance scéna z filmu Joker (2019), tradiční gruzínské tance a vyobrazení smrti z obrazů od Tiziana, Rubense či Géricaulta.
Odkazy na vránu či havrana jako symbol smrti jsou v naší kultuře poměrně časté. Ema Poliaková se však skrze pohyb a práci s maskou rozhodla ukázat vránu nejen jako průvodkyni žalem, ale také jako cynika, pečovatelku či svůdkyni. Dotýká se i mnoha dalších poloh, které doprovází vyrovnání se se ztrátou blízkého člověka.
„Maskám se věnuji už delší dobu. Baví mě. A je fakt, že divadlo masek není v Česku a na Slovensku úplně rozvinutý žánr. V divadelním prostředí se využívají, ale v tanečním to vnímám spíše jako raritu. Maska stírá jeden z hlavních výrazových prostředků – mimiku. Naopak směřuje pozornost k tělu a dělá ho více přítomným. Zároveň mě fascinuje, že maska je jenom kus materiálu a můžu skrze ni z neživého vytvořit něco živého,” říká Ema Poliaková.
Náš vztah ke smrti je paradoxní
Sociologové a socioložky dnes upozorňují na hluboký paradox v našem vztahu ke smrti: smrt našich blízkých pro nás zůstává tabu, zatímco smrt lidí cizích nás fascinuje. Kvůli přesunu umírání do specializovaných zařízení také mizí prožitek odchodu blízkého člověka z osobního života. Chybějící tělesný zážitek je pak nahrazen přívalem obrazů smrti v médiích a filmech. Ze ztráty blízkých se tak stává tíživá zkušenost, o níž se s druhými nesnadno mluví.
„Přestože naslouchání a podpora od okolí jsou zásadními faktory při vyrovnávání se se smrtí blízké osoby, v naší společnosti je téma smrti stále tabu. Mluvení o smrti může zmírnit dopad ztráty a zabránit rozvoji psychiatrických patologií, například ve formě diagnózy komplikovaného truchlení, které se týká 7 až 10 % pozůstalých,” doplňuje paliativní psycholožka Anna Fotijevová, MSc.
Přitom první konfrontace s pomíjivostí přichází velmi brzy. Koncept smrti si lidé začínají uvědomovat v průměru už v 9 letech, přičemž pro 29 % z nich jde o traumatizující či šokující zážitek. Žal je však proces bytostně neuchopitelný a individuální. Přestože moderní psychologie často odkazuje na tradiční model pěti fází smutku (popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření), nejnovější poznatky zdůrazňují, že lidé těmito stádii nemusí procházet lineárně. Jednotlivé emoce se prolínají, cyklí a nečekaně vracejí.
V současné době stále častěji objevují aktivity a iniciativy, které usilují vrátit téma smrti, umírání a truchlení do naší každodennosti jako její přirozenou součást. Probíhají festivaly o smrti a umírání jako K smrti dobrý festival či Smrtfest, vnikají iniciativy za přírodní pohřby a vychází množství literatury pro děti i dospělé. Tyto spolky a iniciativy mají společný cíl: nabídnout možnosti proměny našeho vztahu ke smrti a žalu ze ztráty blízkého člověka.
Nové pohybové sólo Emy Poliakové se k této vlně otevřeného dialogu organicky připojuje. Divadelní maska stírá civilní mimiku a maximalizuje přítomnost těla, v němž se cynismus a hněv mísí s těžkou depresí a postupným, křehkým smířením. Inscenace Vrána tak není pouhá umělecká expozice cizího neštěstí, ale stává se, podobně jako zmíněné festivaly, dalším bezpečným, rituálním a sdíleným prostorem pro prožití a přijetí vlastního žalu.
Vrána
autorka, performerka: Ema Poliaková
dramaturgie: Kamil Bačovský
kostým: Ester Hradilová
hudba: Josef Kučera
hlas: Ondřej Kokorský
dětské hlasy: Antony Rossi, Klaudie Bačovská
lighting design: Barbora Šimová
produkce, mentoring: tYhle
produkční zajištění: Anna Marie Němečková
partneři: CO.LABS, Žižkostel, Divadlo Barka, Cirqueon,Truhlárna
Projekt vzniká ve spolupráci s kulturním centrem CO.LABS a za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky, Hlavního města Prahy, Státního fondu kultury a Nadačního fondu Josefů K.
Premiéra: 12. 11. 2026, CO.LABS, Brno
Pražská premiéra: 5. 12. 2026, Žižkostel
Projekt byl finančně podpořen ze Státního fondu kultury ČR. Projekt vznikl v rámci celoroční činnosti spolku tYhle za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky a Hlavního města Prahy.
Jakub Liška
pro Taneční magazín