Komorní řada v Atriu pokračuje

Druhá sezóna s vážnou hudbou v rukou špičkových tuzemských umělců

Komorní řada, kterou loni poprvé uvedlo pražské Atrium na Žižkově, si okamžitě získala své publikum. V rámci druhé sezóny Atrium oslovilo špičkové české soubory i nadějné začínající umělce a nabídne čtyři koncertní setkání s komorní hudbou. Půjde o díla zejména českých skladatelů. Poslední koncert série se pak stane součástí oslav 40 let Atria na Žižkova a Roku české hudby 2024.

Koncept komorní řady vychází z širší hudební dramaturgie Atria na Žižkově, která myslí na všechny hudební žánry a období. Vedle dalších tematických řad tak skvěle reprezentuje doslova velkou a lety prověřenou hudbu pro komorní publikum vyhledávající kvalitní interpretaci tradičních hudebních kusů. Pro jejich předvedení oslovuje špičkové české soubory a interprety, začínající umělce a výrazné sólisty. Jak doplňuje dramaturgyně komorní řady Nikola Štefková“Těžištěm druhé sezóny je hudba českých autorů, připojíme se tak k oslavám nadcházejícího Roku české hudby. U dvou koncertů se mohou návštěvníci kromě brilantní hry těšit také na komentář samotných interpretů, kterým posluchačům přiblíží uváděný repertoár. Kromě zavedených jmen chceme v komorní řadě dávat příležitost vycházejícím talentům, o kterých v budoucnu jistě hodně uslyšíme.”


Druhou sezónu zahájí zářijový koncert klavíristy Tomáše Vrány, kterého odborná kritika označuje za jednoho z nejzajímavějších klavíristů současné mladé generace. Uslyšíte skladby Domenica Scarlattiho, Ference Liszta nebo soudobého japonského skladatele Takashiho Yoshimatsu.

O dva měsíce později dorazí komorní soubor Belfiato Quintet, ve kterém se sešli špičkoví hráči předních českých orchestrů. Belfiato nachystá setkání se zásadními díly českých skladatelů z přelomu 19. a 20. století. Uslyšíte skladby pro dechové nástroje od Leoše Janáčka, Josefa Bohuslava Foerstera a Pavla Haase.

Třetí koncert bude kompletně věnován komorní hudbě z pera Antonína Dvořáka, nad kterou se potkají houslový virtuos Jiří Vodička s klavíristou Davidem Marečkem. Umělecké dráhy obou hudebníků se protínají v České filharmonii, kterou David Mareček od roku 2010 vede a Jiří Vodička zde působí jako koncertní mistr. Pro tento večer si společně odskočí z Rudolfina na Žižkov a nebude chybět ani erudovaný úvod. Posluchači se tak budou moct ponořit nejen do Dvořákovy hudby, ale také do příběhu skladatelova života.

Leoš Janáček se na programu Komorní řady objeví ještě jednou, tentokrát spolu s Bedřichem Smetanou a Bohuslavem Martinů, jejichž komorní skladby uvede Ševčík Quartet na závěrečném dubnovém koncertu. Tento soubor vznikl v roce 2020 a jeho čtyři členové přináší do české hudby mladou krev nastupující generace hudebníků. Tento večer bude zároveň součástí oslav 40 let výročí Atria na Žižkově.

Vstupenky na koncerty jsou dostupné v síti GoOut, včetně abonmá, jež Atrium nabízí za výhodnou cenu a které kromě slevy na vstupenky zahrnuje uvítací nápoj a garantované místo v sále.

Komorní řada Atria na Žižkově
2023/2024

  1. 9. 2023 – Tomáš Vrána / klavír
  2. 11. 2023 – Belfiato Quintet
  3. 2. 2024 – Jiří Vodička a David Mareček
  4. 4. 2024 – Ševčík Quartet

Justyna Suma

pro Taneční magazín

Vliv hudby na zdraví společnosti

Interdisciplinární semináře

profesní organizace sdružující nezávislé profesionály v tanečním oboru Vize tance, z. s. připravila sérii interdisciplinárních seminářů propojující současné umění a zdraví.

Seminář s názvem Vliv hudby na zdraví společnosti, který je třetí akcí ze série Umění ve zdraví, Zdraví v uměníse uskuteční již 14. června 2023 od 15.00.

Hosty semináře budou: Nikol Štrobachová (CZ) a William Longden (VB)

Akce je pro registrované účastníky zdarma a uskuteční se online (přihlášeným účastníkům bude zaslán link před začátkem akce).

Na seminář se již nyní můžete registrovat na tomto odkazu.

Více informací k semináři je postupně sdíleno na Facebooku akce.

 

 

Barbora Laierová

pro Taneční magazín

Pražské Quadriennale 2023 právě začalo!

15. ročník multižánrového festivalu PQ scénografie a divadelního prostoru je tu!

Během jedenácti dní můžete zažít  pestrý program, od živelných performancí v ulicích Prahy a na venkovních promenádách své hlavní lokace, Holešovické tržnice, přes program svěžích performancí studentů a začínajících umělců na DAMU, až po klidnější projekty věnované scénografickým prvkům a divadelní architektuře ve Veletržním paláci Národní galerie Praha.

Holešovická tržnice

Významná část programu se odehrává v příjemně rušné atmosféře Holešovické tržnice, která je zároveň centrem dění festivalu. Návštěvníkům nabízí imerzivní a dynamické instalace na náměstí v rámci Studentské výstavy, které zachycují přístupy studentů a mladých tvůrců v unikátním sdíleném prostoru pod širým nebem.

Impozantní haly 11, 13 a 17 jsou dějištěm hlavní Výstavy zemí a regionů.

Celkem se na hlavních výstavách představí sto tvůrčích týmů z 59 zemí a regionů!

Mezinárodní publikum a přátelská atmosféra, ovšem vyzývající ke změně. Připojte se také 

Samotné výstavy doplňují i živé akce uměleckých týmů uvnitř hlavních výstav. V korzech mezi halami proběhne také řada představení manipulujících prostor, pohyb i čas, a to v rámci programu PQ Performance. Ty budou v mnoha případech vybízet účastníky k aktivní participaci a zapojení vlastní fantazie.

Veletržní palác NGP

Soustředěný, vizuálně poutavý a reflexivní program nabízí 5. patro Veletržního paláce, kde se setkávají pohledy do scénografických světů skrze pět programových sekcí a desítky tvůrčích přístupů. Od 35 inovativních prostorů pro performance představených v rámci multimediálních instalací Výstavy divadelního prostoru můžete putovat k výstavě Fragmenty II, která uvádí neotřelým způsobem 23 děl – modelů, scén či objektů v hravé práci s měřítkem. Od ní se návštěvníci mohou přesunout k výstavě knih přihlášených do soutěže Cena za nejlepší publikaci nebo na výstavu studentských zásahů do veřejného prostoru [UN]Common Design Project. Svou cestu mohou zakončit na jedné z PQ Performancí, které se uskuteční v prostorách Malé Dvorany nebo Piazzetty NGP.

Veřejná místa Prahy a DAMU

I během samotné trasy mezi lokacemi čekají návštěvníky tvůrčí akce na několika místech Prahy, např. v parku Vltavská nebo na ostrově Štvanice, který je dějištěm těch temnějších a vážnějších profesionálních i studentských performancí. Hlavní část studentského programu se pak odehrává v budově DAMU a v divadle DISK, v podobě pásma progresivních studentských představení, instalací a výstav PQ Studio Stage, navazujícího na tradiční festival Zlomvaz.

Večery PQ jsou věnovány především keynote prezentacím renomovaných hostů v rámci obsáhlého diskuzního programu PQ Talks v divadle Jatka78. Zde také proběhne 13. června slavnostní předávání cen, včetně prestižního hlavního ocenění Zlatá Triga, o které se ucházejí projekty v soutěžních hlavních výstavách. Festival láká také na bohatý hudební program PQ Chill v kavárně Jatek78, na náměstí tržnice nebo na střeše DAMU.

Program festivalu lze vychutnat i s jednodenní vstupenkou na výstavy, se kterou návštěvník zvládne projít výstavní projekty, zažít 1-2 performance a den zakončit na některém z večírků.

Svoji vstupenku si můžete zakoupit na místě v Centrální hale Holešovické tržnice, v prodeji jsou i 1, 3 a 11denní Festival Passy.

Více informací najdete na webu PQ, stejně jako detailní denní program.

Na tiskové konferenci těsně před zahájením festivalu jsme slyšeli to nejpodstatnější, promluvili zde:

Pavla Petrová, ředitelka IDU a generální ředitelka PQ

Markéta Fantová, umělecká ředitelka PQ

Michaela Buriánková, generální manažerka PQ

Klára Zieglerová, kurátorka sekce Fragmenty II

Barbora Příhodová, kurátorka sekce  PQ Talks

Andrew Filmer, kurátor sekce Výstava divadelního prostoru

Chase d. Angier, členka mezinárodní poroty PQ

Eliška Drbohlavová, organizační tým PQ Studio Stage

Pavla Petrová ve svém projevu zmínila, že tým se potýkal s rozličnými těžkostmi. Zajímalo nás, co celé dění provázelo

Zeptali jsme se….

TM: Jakým těžkostem jste museli čelit během příprav PQ 2023?

Pavla Petrová, generální ředitelka  PQ (druhá zleva)

Právě se ocitáme celkově ve složité době. Téma pro letošní ročník  bylo vybráno  před třemi lety.  Věděli jsme,  že jsme v postpandemické době a situace bude velmi složitá pro řadu zemí, ale  netušili jsme, co všechno ještě do té doby přijde. Návštěvník, který si projde  výstavy, uvidí právě tu komplikovanost, složitost a tíhu doby, to vše  se promítá do expozic. Ekologická udržitelnost, témata jako feminismus, genderová vyváženost, válka na Ukrajině ale i v ostatních částech světa..,  to se sice vždy  objevovalo na PQ, ale letos vidíme, že je tady velká změna. Také je patrné,  že lidé se možná trošku změnili s pandemií a uvažují  jinak. A závěrem, finančních prostředků  obecně ubývá.“

Děkujeme 

Umělecká ředitelka festivalu Markéta Fantová se zamýšlí nad tématickým rozpětím: “Při nahlédnutí do programu rezonují v hlavních výstavách čtyři zajímavé okruhy. Prvním je postpandemické zamyšlení se nad křehkostí a pomíjivostí lidského bytí, a nad tím, co je to vlastně domov. V jiných výstavách se zrcadlí urbanismus města s urbanismem určitého typu myšlení o čase a prostoru, místech setkání a způsobu využití veřejného prostoru, jak fyzického, tak digitálního. Nejbarevnější a nejživelnější jsou výstavy inspirované vlastními tradicemi, folklorem nebo legendami. Posledním palčivým tématem je udržitelnost ve vztahu ke konzumu a jeho ekologickým dopadům.” V originálních přístupech k hlavnímu tématu RARE přináší země a regiony komplexní mozaiku společensko-kritických vhledů do rozmanitosti kultur pomocí nejrůznějších uměleckých vyjadřovacích prostředků.

Téma PQ 2023: RARE

Letošní PQ má za cíl vytvořit prostor ke sdílení unikátního umění, jedinečné a zvláštní scénografie inspirované materiály, originálními uměleckými postupy nebo inovacemi, které vycházejí z prostředí a genia loci lokality, ve které vznikají. V současné situaci nejistoty a změn zapříčiněných nejen pandemií bude PQ 2023 příležitostí k úniku z virtuálního prostředí do prostředí reálného, naplno využívající jedinečnou schopnost scénografie vytvořit skutečný, plně imerzivní a hmatatelný zážitek. 

Na neveřejné prohlídce expozice jsme zachytili několik zajímavých momentů:

 

Českou expozici má na starosti umělec David Možný

Různá prostředí – casino, panelák, či kancelář?

Na této fotce, David Možný  ukazuje zrádnost lidských smyslů. Při běžném pohledu lidským okem nevidíme nic, než bliknutí kontrolního světla. Jenže kamera zachytí něco úplně jiného…. světe div se.. Šálí nás často zrak? 

 

Foto, video: Eva Smolíková

Michaela Sikorová, Eva Smolíková

Taneční magazín

Rozhovor se sólistkou baletu, choreografkou a pedagožkou Tamarou Černou SofiG

„Na slzy se rychle zapomíná, tanec byl mé velké životní štěstí“

„Tančila jsem opravdu velmi dlouho. To bylo jedno z mých velikých životních štěstí. Splnily se mi mnohé sny“, přiznává Tamara Černá SofiG, která byla sólistkou baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, ale také baletní mistr, choreograf a pedagog. Dnes sice už netančí, ale baletu zůstala věrná prostřednictvím uměleckých fotografií.

K baletu jste se dostala již v dětství a navštěvovala jste baletní studio při ostravském Národním divadle moravskoslezském. Jak jste se k baletu dostala? Věnoval se mu někdo v rodině?

„Má rodina pocházela z vysoce kulturního prostředí. Moje maminka v tomto duchu pokračovala v mé výchově, s nemalým důrazem na nutnost mít všestranné vzdělání. Ráda vzpomínám na nedělní chvilky po obědě, určené pro odpočinek. Ty jsem mohla trávit sama v pokoji s kvalitními nahrávkami skladeb vážné i modernější hudby v provedení světových orchestrů a dirigentů. Takto strávený čas později velice ovlivnil můj profesní život, nejen ve způsobu práce s hudbou, ale i mé interpretaci rolí. Své křestní jméno Tamara jsem dostala po oblíbené spolužačce mé maminky, jejíž rodiče se také dostali na naše území po pádu carského Ruska, jako i část mé rodiny. Tamara Isičenko (Slabej) se později stala jednou z našich nejlepších primabalerín obou národních divadel (v Praze i Bratislavě). Tato dnes neprávem opomíjená hvězda tančila  s našimi předními tanečníky. Třeba Miroslavem Kůrou nebo Josefem Zajkem. Díky paní Tamaře se mi podařilo snadněji přemluvit i mou maminku k tomu, aby mě, v první třídě, zapsala do baletního studia u divadla, ze kterého jsem pak přešla do tehdy experimentální HTŠ (Hudebně – taneční škola, kde bylo osmileté studium. V sedmém ročníku probíhaly maturitní zkoušky a v osmém pak absolutorium složené z napsání diplomové práce a zkoušek z tanečních předmětů, zakončené veřejným koncertem). Dnes by se tedy dalo říct, že jsem pokračovala ve studiu na Taneční konzervatoři.“

Dvořákstory (Jan Kolda) – foto Josef Hradil

Balet jste vystudovala v Ostravě a pak jste studovala ještě teorii umění na brněnské JAMU. Proč právě teorie umění? Nelákala Vás taneční pedagogika nebo choreografie? 

„Teorie umění, pětiletý obor, byl zaměřen i na taneční pedagogiku. Tedy našemu oboru blízko. Studovala jsem v Brně později, tedy v době, když jsem už měla řadu zkušeností ze seminářů, škol a praxe v divadle i hostování na zahraničních scénách. Studovat jsem totiž chtěla už před revolucí. Bez velkých problémů jsem udělala zkoušky na GITIS (Russian Institute of Theatre Arts). Nicméně, těsně před odletem, po ukončení všech školení a vyřízení dokumentů, letenek, stipendia atp., náhle můj odlet zrušili a já jsem zůstala. Měla jsem dále pracovat v našem divadle. Nicméně to byla doba, která měla nejen zápory, ale i nesporné klady pro balet. Tehdy k nám jezdilo hostovat mnoho světových hvězd nejen ze SSSR, ale i z mnoha západních zemí. Také naše divadlo mělo, mimo jiné, i „družbu“ s Rižským (Lotyšsko). Tato scéna měla balet na velice vysoké úrovni (například Marius Liepa pocházel z Rigy). Se všemi těmito celebritami, z různých zemí i divadel světa, jsme mohli spolupracovat nejen dny a měsíce, ale někdy spolupráce trvala i několik let.

Hranice se pomalu otevíraly (v předrevolučním období) i pro možnost vyjet studovat tanec do zahraničí. Také na našem území vznikaly snahy vytvářet prostředí pro mladé talenty tím, že probíhaly různé letní školy a semináře. Určitě bych zmínila třeba aktivity pana Jaroslava Slavického nebo Antonína Schneidera. Všechny tyto projekty byly užasnou studnicí pro tanečníky.“

Po studiu jste nastoupila do NDM v Ostravě a stala se sólistkou baletu. „Život sólistky baletu je nezaměnitelný, inspirující a opravdu překrásný. Rozhodně stojí za prožití a překonání všech těch těžkých a náročných chvil. Tyto, někdy kruté, okamžiky rodí výjimečné věci a zážitky, které se v běžném životě zažít nedají.“ Takže na svoji taneční dráhu vzpomínáte s láskou a ráda?   

„Ano, ráda. Nastoupila jsem na plný úvazek do tehdejšího Státního divadla v Ostravě, nyní NDM, už dva roky před ukončením střední školy. Ale účinkovali jsme běžně, po celou dobu studia, tedy od šesté třídy. Divadlo bylo se školou hodně provázáno a dali nám získat brzy jevištní praxi. To považuji za velmi šťastné. Vysokou školu jsem tedy studovala až jako sólistka, při své práci v divadle a samozřejmě až po revoluci. V té době jsem se stala také baletním mistrem (velmi mladá), choreografem i pedagogem hlavního oboru na ostravské taneční konzervatoři. Stala jsem se také i maminkou syna. O těžké chvíle rozhodně bída nebyla a mnoho slz viděl baletní sál i můj polštář doma, samozřejmě. Nicméně, mí blízcí byli mou velikou oporou v těžkých chvílích i vděčnými diváky v divadle a byli tedy spolutvůrci mých úspěchů. Každá sólistka jistě odpřisáhne, že na slzy se rychle zapomíná. Těžká práce k našemu oboru prostě patří. Ale být pak mnohými postavami na scéně a nechat se sama na scéně unášet hudbou a dýchat a vnímat napětí v sále … tato zkušenost je nepřenosná. Poznat ji mohou jen ti, kterým se podaří na prknech divadel opakovaně vystupovat. Na četnost rolí si stěžovat určitě nemůžu. Prožila jsem velkou řadu příběhů, uváděných v klasickém i moderním tanci.“

Carmen Jan Kolda – Don José – foto Josef Hradil

Během své kariéry jste tančila mnoho rozdílných postav. Byla jste Annou Kareninou, Carmen, Coppélii ve Swanildě, Mechmene Banu v Legendě o lásce, Myrtou v Giselle.  Daniel Fikejz pro Vás napsal moderní balet Eva. Splnily se Vaše taneční sny? Jakou ze svých rolí jste měla nejraději? Byla nějaká, která byla Vašemu srdci a naturelu hodně blízká? 

„Tančila jsem opravdu velmi dlouho. To bylo jedno z mých velikých životních štěstí. Splnily se mi mnohé sny, nejen co se týká nejznámějších rolí baletního repertoáru, ale i postavy nové, nebo tančené na krásnou, třeba symfonickou hudbu, jak na scéně, nebo v rámci různých festivalů, doma i na scénách v zahraničí. Dlouhou řadu let a s nadšením jsem spolupracovala i s operním souborem, kde jsou pro baletní umělce k interpretaci naprosté skvosty. Kromě těch, které se uvádějí v divadlech často, mohla jsem v opeře ztvárnit i hlavní roli! Ta je v opeře Němá z Portici od Daniela Aubera. Příležitost tančit roli Fenelly, kterou ztvárnily přede mnou i takové tanečnice, jako Marie Taglioni, či Fanny Elssler, se nepodaří získat každé baleríně. Proto jsem za ni moc ráda. Z velkých rolí jsem nejraději tančila jednu z netěžších v mém profesním životě, Annu Kareninu. To proto, že tíhnu k tvorbě dramatických, velmi ženských rolí, které mají během večera dynamický rozvoj a dochází k vlastnímu vývoji samotné postavy. Ale ráda vzpomenu i řadu dalších baletních výzev, které jsem mohla prožít. Určitě je to Carmen a nádherné choreografické zpracování Mozartova Requiem, kde mi svěřili hlavní ženskou úlohu.“

Za své taneční kreace jste byla několikrát oceněna a také jste byla nominována na Cenu Thálie. Jsou podle Vás důležité ocenění pro umělce? Co pro Vás ocenění, která jste dostala, znamenají?

„Víte, ceny, stejně jako celý umělecký svět, mění neustále své hodnoty a živě se rozvíjí. Ta oficiální ocenění si lidé dlouho nezapamatují. Nebo ta ocenění ztrácejí časem na své ceně. Ale jsou, v době předání, velikou inspirací pro oceněné tanečníky, vedoucí k tomu, aby dále a ještě lépe plnili svá poselství. Opravdová ocenění jsem však dostala spíše od samotných diváků, kteří ani po řadě let nezapomněli na to, jak kdysi v hledišti plakali, když se mnou prožívali tragédie mých hrdinek. Ocenění bylo také, když můj syn, maminka, muž a dobří přátelé, po mnoha reprízách, znova s nadšením sledovali balet, který už znali skoro lépe než já sama. Jejich přítomnost a nadšení se nedaly ničím vynahradit.“

Carmen (Michal Štípa) – foto Josef Hradil

O sobě říkáte, že máte ráda tvůrčí práci. Byla jste sólistkou baletu, pak také choreografkou a baletní mistryní. A jak jste jednou řekla, práce Vás v každém z oborů vždy plně uspokojovala. Dnes je to uspokojování ve fotografování?

„Umělecká fotografie je také velmi krásný obor. Tvorba může být také hodně složitá, ale je oproštěna od veliké fyzické zátěže. To je částečně osvobozující. Především mě velmi příjemně překvapil dosah a možnosti ovlivnit daleko větší počet lidí než v divadlech. Za jeden večer baletu můžete oslovit jen 500–1000 diváků, podle velikosti divadelního sálu. Jedna fotografie, za stejný večer, může oslovit miliony lidí po celém světě. Mé práce se rychle prosadily a zaujaly. Proto toto srovnání bylo zřejmé hned na začátku a hodně mě nadchlo.“

Před ukončením své aktivní taneční kariéry, někdy kolem roku 2006, jste začala fotografovat, a protože jste ještě stále tančila, zvolila jste si jako fotografka pseudonym SofiG. Baletu se věnujete nadále, a to právě prostřednictvím uměleckých fotografií. Z těchto fotografií vznikly výstavy, které proběhly v řadě zemí například pod názvy Liberalis, Ballet, Elelgantia et motio, či Panta Rei. Co Vás přivedlo k fotografování?

„Za to, že vznikla veliká řada různých výstav, nejen s baletní tématikou a prezentovala naši kulturu v mnoha zemích (už od samotného počátku a až dodnes) vděčím tomu, že hned první snímky prorazily, zaujaly a vyhrály řadu ocenění v zahraničí. Právě tyto úspěchy mě motivovaly a pomohly mi i přes plný program plynule přibrat další umělecký obor, k těm, které jsem měla tolik ráda i do té doby. Co mě přivedlo k focení? To je snadné. Jedna zajímavá osobnost. Pan Vojtěch Bartek. Tehdy byl tajemníkem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a spolupracoval i s Národním divadlem Moravskoslezským. On chtěl původně sice podpořit ve fotografické tvorbě mého, tehdy dorůstajícího syna, ale nakonec se stal dlouholetým a skvělým kurátorem mnoha mých výstav tady i mimo naši zemi. S dojetím vzpomínám, jak obětavě pomáhal i se všemi technickými problémy pořádání výstav, když můj život, nejen sólistky, ale jak jsem už zmínila i choreografky, baletního mistra i pedagoga na konzervatoři mi už žádný další čas neposkytoval. Naučil mě i mnohé o organizaci a tvorbě výstav. Kdo ho znal, určitě bude vědět, o čem mluvím. Všichni jsme ho měli moc rádi.

Fotografie je trošinku jiný svět s hodně kladnými vztahy a emocemi. Je mnohem větší než divadelní, s nespočetnou skupinou kolegů ve všech částech světa. Vyvíjí se ještě rychleji než jiná odvětví. Je to obor nesmírně populární. Ale spojení krásy zobrazování s krásou baletu dodnes má největší skupinu obdivovatelů. Je tedy i obrovskou silou propagující baletní a taneční umění. Po ukončení taneční kariéry jsem spojila své jméno i pseudonym a nyní už pracuji a vystavuji a spojuji všechny své umělecké aktivity pod jménem Tamara Černá SofiG.“

Děláte také reportážní fotografie, portréty. Čím Vás fotografování naplňuje a co nejraději fotíte? Kde můžeme Vaše fotografie vidět?   

„Stále nejraději fotím lidi. Ať už emoce nebo podobizny, reportáž, dokument i inscenované obrazy…, ale nezříkám se ničeho a neohraničuji se. V současné době hodně tvořím, kromě uměleckých fotografií, které jsou obecně nejznámější, i portréty umělců. Ráda pak vidím, jak se jimi prezentují na největších scénách světa. Tímto moje práce s divadlem vlastně ještě stále neskončila. S tanečníky tvořím, za použití jejich mladých a technicky zdatných těl, takový ten svůj pohled na balet a jeho krásu. S kolegy z opery pak ukazujeme na portrétech, jak mohou zvládnout mnoho odlišných rolí a mají schopnost měnit se, podle přání režisérů a potřeb rolí. Tady také vycházím ze svých zkušeností tanečnice a rad všech úžasných hvězd, se kterými jsem mohla pracovat jako interpret. Získávám touto prací neustále další mladé a úspěšné přátele, se kterými nás spojuje láska k umění a divadlu. Své fotografie tvořím v exteriéru, tak potkat mě při práci můžete kdekoliv venku, po celý kalendářní rok. Nejsnadnější možnost seznámit se, nebo uvidět něco z mé tvorby, je samozřejmě především internet.“

Carmen (Jan Kolda) – foto Josef Hradil

Jak ráda odpočíváte? Aktivně nebo jen tak např. s knížkou v ruce?

„Velmi ráda cestuji, nejlépe po teplejších a zajímavých zemích světa. Hodně času trávím samozřejmě i v Londýně. Tam je totiž i můj syn (Sebastian Golat), se kterým stále moc rádi trávíme hodně času. Jsem na něj patřičně hrdá, jako maminky bývají a jako byla i ta moje na mě. Můj syn právě dokončil studium a jako doktor teoretické fyziky (studoval na Imperial College), pokračuje nyní ve výzkumu na King’s College London. Právě společně s ním se hodně rádi ve volných chvílích touláme, plaveme, fotíme a navazujeme nová přátelství s inspirativními lidmi. Máme rádi klid, slunce a dobré zdravé jídlo. Vymýšlíme stále zajímavější plány pro budoucnost, na které se pak těšíme. To mě baví nejvíce.“

Anna Karenina (Petr Munch) Vronsky – foto Josef Hradil

Děkujeme za rozhovor

Tamara Černá SofiG:

Narodila se 30. 6. 1965 v Ostravě. Balet vystudovala na Hudebně – taneční škole v Ostravě a teorii umění na JAMU v Brně. Byla sólistkou baletu Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a později baletní mistryní a choreografkou. Již několik let působí jako umělecká fotografka. V roce 2013 byla nominovaná mezi významné světové umělce v oblasti baletu za obor baletní fotografie.

Je držitelkou několika ocenění – Cena NDM za umění – za roli Myrthy v Giselle (1998), za Mozartovo Requiem a Cikánku v Donu Quijotovi (1999), za Swanildu v Coppélii (2002) a za Carmen (2005).

V roce 1999 byla nominována na cenu Thálie za hlavní roli v baletu Requiem a v roce 2005 – širší nominace na Cenu Thálie za Carmen.

Anna Karenina (Petr Munch) – foto Josef Hradil

 

Foto: Josef Hradil

Veronika Pechová

pro Taneční magazín