Still Life jako surreální zátiší

Nevšední podívaná, pojící pohybové divadlo s esteticky působivými obrazy, na hranici surreálna a existencialismu

 

 

 

13.května premiéroval herec a performer Ondřej Holba inscenaci Still Life, inspirovanou výtvarným uměním Reného Magritta. Ve spolupráci s finskou klaunkou Heli Väätäinen, která na dílo režijně dohlédla, vytvořili v prostoru La Fabriky nevšední podívanou, pojící pohybové divadlo s esteticky působivými obrazy, na hranici surreálna a existencialismu.

02

Už při příchodu diváků seděl v šeru jeviště u stolu interpret. Po rozsvícení scény jsme si jej mohli ve statické poloze, v černé buřince a saku, prohlédnout. Následoval black-out – chvilkové zhasnutí – a opětovné rozsvícení, přičemž se obraz změnil jen v detailu – na stole přibyl stojánek na vajíčko. Další black-out a ve stojánku už bylo vajíčko. Tímto obrazovým způsobem se situace vyvíjela, obsáhla několik komických prvků, ale především nastínila výtvarně velmi zdárně zpracovanou poetiku. Brzy se začal ukazovat i celkový surreální, místy až bizarní styl vedení děje. Představení totiž neobsahovalo pou ze obrazové střihy, ale i značné skoky a „střihy“ v chování hlavní (a jediné) postavy. Z člověka, který se připravuje ke snědení vejce, se měnil v ptáka, z melancholické nálady, kdy se utápěl ve své samotě, se hravě změnil v piráta, a to samé platí i o scéně, kdy si zkoušel paletu mimicky vyjádřených emocí,  v sedě na židli, s vajíčkem v puse.

01

Přestože byl Holba fyzicky jediným interpretem, měl partnera v podání dětského hlasu. Dotvářelo to záměr inscenace, v níž se protagonista pohyboval ve vymezeném čtvercovém prostoru, jenž se stal zároveň místem bezpečí – místem vnitřního klidu a hry s dítětem, které se ozývalo skrze reproduktory – zároveň ale i ohraničeným světem, z něhož není snadné vystoupit. Tohoto problému – bezpečí versus svoboda, únik versus potřeba komunikace – se dramaturgie dotýkala nejvíce. Přestože se tak začátek představení mohl zdát značně surreální a vlastně podtrhl performativní tendence současného pohybového divadla (důraz spíše na akci než na děj, spíše na obraz než na myšlenku), závěr už se jasně držel protagonistovy snahy o únik z vymezeného čtverce. Jeho hravost, představivost a schopnost imaginace mu v tom zdá se pomohly nejvíce a při posledním black-outu už jsme na scéně nalezli pouze klobouk. Ondřej Holba se tak jako interpret přemístil zpět do běžného života, mimo hranice pomyslných jevištních stěn, a zda jsme předtím nahlédli do srdce Reného Magritta, finské režisérky Väätäinen nebo samotného Holby, zůstalo nevyřčeno. Co k tomu všemu ale můžeme vyřknout je, že podívat se někdy do světa imaginace, kde přestává platit „obyčejná“ logika, může být osvobozující, a v případě Still Life rozhodně sto jí za to.

 

03

Alexej Byček

Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *