25.listopadu se v pražském Ponci odehrála Korekce, cenami ověnčené představení skupiny VerTeDance a Jiřího Havelky, a ukázalo se, že autoři nezpychli a že kvalita výkonu se i nadále jen zlepšuje.
Při vejití do sálu nachází divák na jevišti sedm postav. V přítmí čekají jako přikované ke svým místům, aby už siluetami naznačily, jaký zážitek nás bude čekat. Po začátku totiž zjišťujeme, že každý tanečník zůstává na svém místě a začínáme tušit, že to tak zůstane možná po celou dobu představení. Jeden po druhém si protáhnou krky, mírně zakroutí hlavou a někteří z nich pokračují drobnými pohyby. Celá struktura se postupně uvádí do chodu a interpreti mezi sebou začínají fungovat jako hodiny nebo kyvadlo. Originalita ovšem plyne především z krásného nápadu nehnout se z místa. A nyní; už jsme si jistí, že tomu tak bude asi po celý večer, protože si při některých pohybech nelze nevšimnout, že boty jsou doopravdy přidělané k podlaze.
Svoboda a nesvoboda, o tom mluví i anotace inscenace. A skutečně: najít svobodu při omezení pohybu chodidel není jednoduché, ale zároveň když se to podaří, dochází k až magické přítomnosti tanečníků na jevišti. Jejich pohyb někdy jakoby neodpovídal zemské gravitaci a touha po větší svobodě je na chvíli utlumena možnostmi ostatních částí těla.
Dramaturgie ale obsahuje ještě jednu krásnou a magickou část, a tou je humor. Celé téma úsilí o absolutní volnost není podávané tíživě, ale naopak skrze drobné konflikty a hry interpretů. Skoro v každé scéně představení je tak notná dávka komiky, která vypovídá o možnostech našeho těla, protože se celé divadlo směje, aniž by bylo řečeno jediné slovo.
Katarze je ovšem spojená s dalšími botami. Sedm jedinců přilepených k podlaze si před koncem Korekce všimne osmého páru bot, stojících volně vedle nich. Postupně je jako loutky převede z jedné strany jeviště na druhou, uvědomí si vlastní touhu po takové chůzi a pak už mají dost práce s tím, aby si vzájemně zabránili rozvázat vlastní tkaničky. To by přece znamenalo rozpad celého zavedeného řádu. A než riskovat chaos, radši se vzájemně podpoří a zůstanou tam, kde jsou. Po tom už následuje jenom „pařba“, světelně-taneční šílenství, kdy se ukáže, že i stoje na jednom místě ve dvou botách se jde fyzicky dostatečně zničit a využít možností ; své omezené svobody.
Co dodat? Snad ocenit skvělou hudbu, zajišťovanou dvěma klarinetisty Clarinet Factory. Jinak je možné už jen konstatovat, že ceněná inscenace po právu sklidila další úspěch.