Porotce, trenér, choreograf, tanečník a člen hvězdného týmu Stardance, to vše charakterizuje sympatického a oblíbeného  Marka Dědíka.  

Marka  také zdobí několik titulů

Mistr České a Slovenské republiky v latinsko-amerických tancích

Mistr České republiky v Show dance latin

Semifinalista mistrovství Evropy v  latinsko-amerických tancích

Mistr střední Evropy v latinsko-amerických  tancích

Taneční magazín zastihl Marka právě v okamžiku, kdy skončil taneční  trénink a jeho kroky směřovaly  do České televize. 

Vy jste ve  Stardance soutěžil vícekrát,  co Vás přitahuje na tomto pořadu?

„Stardance  je specifická,  ojedinělá show u nás, spojuje profi tanečníky a osobnosti, které jsou ve svém oboru nejlepší. To je jedna zvláštnost, která mě láká – najednou jste s nějakou osobností, kterou vůbec neznáte,  strávíte s ní  čas a musíte pracovat  na nějakém konkrétním  tanci. Takže v tomto okamžiku  se charaktery mnohem více poznávají a to je pro mě zajímavé. A pak je tu celá ta parta lidí. Všech  deset párů, dříve tedy bývalo osm, pracuje na nějaké choreografii   a následně   mezi sebou soupeří. To je  rozhodně  zajímavé. Myslím, že na tomto pořadu je dobré právě to, že je to soutěž.“

Není divné, že jste kamarádi a najednou mezi sebou soupeříte?

„Právě takové to není, všichni jsou na stejné lodi, není tu klasická rivalita.  Všechny celebrity jsou ve stresu,  takže jim ani nevadí, že jde o  soutěž. Bojí se, ale  většinou to zvládnou a  skvěle zatančí. Jsou šťastné, že se jim to povedlo, že nespadly, nebo že se jim něco nezlomilo…., takže  soutěž je pro ně to vedlejší.“

Jak  berou Vaši  účast ve Stardance kolegové z branže? Zažil  jste třeba  nějakou závist  nebo rivalitu? Změnila Vám Stardance život?

„Stardance mi změnila život, hlavně ta  poslední. Jsem více  vnímán okolím, protože jsem došel do finále. Tři měsíce jsme byli každý týden na obrazovce, takže  lidé mě více registrovali. Ale jinak se nic  nezměnilo. Mám spoustu kamarádů ve svém oboru, myslím,  že žádná závist tu nebyla. Tu jsem si pořádně prožil, když jsem bojoval o své mety, tam opravdu byla velká rivalita.“

V prostředí soutěžních tanců panuje rivalita? Velká?

„Panuje.  Já si  myslím, že rivalita je všude, když o něco jde. Tady šlo o tituly. Já  jsem získal pět titulů, dále  titul v show dance, titul Mistr střední Evropy, takže rivalita byla dost velká a ten psychický   tlak od ostatních párů je také dost náročný.“

Jak vnímáte tanec Vy, coby soutěžící?  Je to  sport nebo umění?  Měl by být součástí Olympijských  her?

„Dva  rozporuplné názory teď panují světem. Jedna strana zastává názor, že je tu fyzická síla, rychlosti, dovednosti, zkrátka olympiáda. Druhá strana se zastává umění.  Já se zatím nemůžu stoprocentně přiklonit ani k jedné ani k druhé straně, já bych to nejraději nějak skloubil dohromady. Myslím si, že je těžké rozhodnout. Ale – pokud se dvě těla pohybují a kmitají na danou hudbu, je to  třeba aerobik, nebo něco takového. Tanec by měl zůstat tancem, měl by být naplněn buď samotnou osobností, nebo  herectvím. Tanec není lepší  tím, že zvednu nohu o třicet procent výš a  tím vyhraji. Jsem pro umění.“

Řadu let jste tančil po boku  profesionálních tanečnic. Ve Stardance, kterou sleduje celý národ, tvoříte choreografii s   partnerkou, které není tanec úplně blízký. Jak to prožíváte?

„Já si to ve Stardance  užívám. Je to pro mě zábavné právě proto, že jsem vždy vystupoval s  profi tanečnicemi. Teď konečně prožívám  zábavu a legraci.  S amatérem nemůžu tančit  naplno,  trošku musím ubrat, ale člověk nachází  jiné možnosti.“

Soutěže si tedy neužíváte?  Jste  nervózní?

„Záleží na tom, jaká je to soutěž. Na Mistrovstí světa je určitě větší psychický tlak a nápor, obecně řečeno, na velkých soutěžích.  Já jsem se ale účastnil soutěží tak často, že se pro mě staly rutinou  a potom  jsem už žádné nervy ani stres neprožíval. Budoval jsem si  nějakou pozici ve světovém žebříčku, jezdil jsem  třeba každý týden, nebo minimálně dvakrát do měsíce, takže mi to už ani nepřišlo. Vůbec mi nevadilo, jestli tančím před plnou halou, před prázdnými židlemi, před kýmkoliv, kdekoliv, člověk má všechno tak zajeté, že ke stresu docházelo minimálně, mluvím tedy za sebe. Spíše při vyhlašování výsledků.  Člověk vše odtančí a v okamžiku, kdy  se čtou jména, jsem stres cítil. Vlastně až ve finálovém kole.“

Řekl jste také, že tanečník musí být odolný.  Proti čemu?

„Tanečník  musí mít obrovskou odolnost proti všem vlivům, které existují. Jednak fyzickou, ta se dá nějakým způsobem vytrénovat, ale hlavně  psychickou, která je  při top tanci   mnohem důležitější než ta fyzická. A v neposlední řadě také  před svou vlastní osobností. Je  důležité, jak  je člověk uvnitř   silný, jak ustojí všechny  prohry a porážky, nebo vítězství.

Všichni chceme vyhrávat, ale  když  vyhráváme, tak co dál? Jak se dál rozvíjet, jak se dál posunout?  Těžší je vítězství několikrát zopakovat, než jednou vyhrát. Vůči  všem těmto vlivům musí být člověk odolný.“

Souhlasíte tedy s tvrzením, že tanec, uvážíme-li, že musíte podat fyzický výkon a vydat  ze sebe emoce i herectví, je tedy těžší než mnohý sport?

„Hm, myslím, že ano. Tak například atletika. Atleti  mohou během svého výkonu slintat, plivat, nemusí se u toho tvářit , nemusí u toho dobře vypadat, nemusí dělat, že to je zábavné. Po této stránce je tanec těžší.  Samozřejmě extrémní sport klade na člověka  ještě větší zátěž, ale tanec se většinou přirovnává k atletice. Jenže  tanec obsahuje  ještě  navíc divadlo.“

Říká se, že v umělecké branži je  tanec to nejtěžší povolání ze všech. Zranění,  poškození kloubů, krátká kariéra…   Souhlasíte?

„Tomu bych věřil a potvrzuji to. Souhlasím, stoprocentně, opravdu.“

Co je tedy dobré na tom být tanečník?

„Svoboda. Neprodávám hotový produkt, já jsem produkt, můžu se měnit, můžu měnit choreografii a vystoupení,  je to svobodné.“

Dnes není výjimka, že mladí lidé umírají na kurtech, při  zápasu, při tanci.   Vy jste také během jedné soutěže zachránil život mladému tanečníkovi. Nemáte pocit, že  se  tlak na soutěžící přehání? Co dělat?

„No,  to je  těžká otázka. Problémům se zdravím dost pomáhá životospráva, na kterou mladí lidé často zapomínají.  Je nutné dodržovat pitný  režim a správné stravování, to pomáhá hodně. A nejdůležitější je   nebát se jít k doktorovi, když jsem sportovec.   To bych zavedl jako povinnost.  U  nás ve svazu to povinné není a myslím,  že  je to  velká chyba. To bychom mohli velmi rychle inovovat, každý tanečník  bez výjimky by musel mít nějaký doklad od lékaře, že je schopen vykonávat sport na takové úrovni a  při takové zátěži.  Vrátím-li se konkrétně k p ípadu, který jsem řešil já, to byla vrozená vada, nebylo to přepracováním.“

V případě, že by člověk nebyl  stoprocentně zdravý,  doporučil byste mu tanec?

„Záleží do jaké úrovně. Nejvyšší mistrovskou třídu  bych určitě  nedoporučoval. Ale začátky,  volnější tempo, proč ne. Nemusí se  každý týden  jezdit na soutěž, spíše  jednou za měsíc, zátěže si  může každý vybrat a ubrat. Záleží na každém  jednotlivci, jak často chce soutěžit, zda každý týden, nebo jednou  za měsíc či  za půl roku.“

Tanec, nebo jakýkoliv pohyb, je droga. Mnozí se už nedokážou této drogy vzdát. S tím souvisí i tanec vozíčkářů. Jak jste přijali fakt, že budete tvořit choreografie právě s nimi?

„Jsem fanoušek vozíčkářů,  podporuji jejich aktivity, ale  právě u tance jsou nohy třeba. Nevím,  zda je to právě ta správná činnost. Když jsme se dozvěděli, že budeme tančit  s vozíčkáři, nebyli jsme si zpočátku jisti, zda toto spojení bude to nejlepší. Ale  nakonec to bylo hezké. Při tvorbě choreografie záleží také na zdatnosti  vozíčkáře,  někdo  se umí postavit na vozíčku, někdo ne.  Tomu jsem musel přizpůsobit  choreografii.“

Dodržujete správnou životosprávu?

„Snažím se  vybírat  si jídla, můj jídelníček je daný i tím,  že některá jídla prostě nemám rád. Například  klasické  knedlíky a tučná jídla. Tím je to pro mě asi jednodušší. Vybírám si zeleninu, maso střídám, jím kuře, ryby i hovězí, nejím jenom  kuřecí maso. Nejím pečivo.  Vybírám potraviny, čtu co obsahují, nebo jdu do BIO prodejny  pro oplatky. Snažím  se nepřejídat, to je hlavní.“

Ale taneční také často říkají, že sílu  potřebují a jí hodně. Je to správné?

„Někdo může i před výkonem sníst řízek a jít  tančit, má  potom  opravdu sílu. Jiný člověk nemůže po řízku tančit ani druhý den. Je to zkrátka individuální.“

Mohl jste pít alkohol před soutěží?

„Mě alkohol neuvolnil, já jsem před soutěží pít nemohl. Nikdy jsem moc  nepil, většinou jsem  až oslavoval vítězství.“

Mohl jste po bujarých oslavách druhý den tančit?

„Mohl, ale  výsledek byl  horší, člověk sám si to úplně neuvědomuje, zkrátka není tak vnímavý.“

Někteří lidé se mužům-tanečníkům posmívají, pohrdají jimi, dokonce i mnohé ženy říkají, že si nepřejí, aby jejich syn byl tanečník.  Co na to říct?

„S tím jsem se samozřejmě setkal. Vím, že hodně lidí zastává tento názor. Můžu říct jen to, že  já jsem se za to vůbec nikdy nestyděl a také jsem se moc s posmíváním nesetkal. Ale je pravda, že jsem vždy tančil na vrcholové úrovni, za to není třeba se stydět, takže  spolužáci nemohli moc rýpat.“

Někomu se nelíbí mužské kostýmy, protože  prý vypadají nemužně. Jak se na to díváte Vy?

„V dnešní době už to  není pravda, to možná bývalo kdysi.  Dnes jdou  kostýmy  tak kupředu,  vůbec se nenosí  upnuté kalhoty, pokud nejde o  balet. V našem společenském tanci  můžete  dnes tančit  i v roláku, můžete  mít  oblečení zdobené, nezdobené, průhledné, neprůhledné,  je to právě na Vás, tančíte v čem chcete.  Záleží na osobnosti samotné.  V atletice se také nosí  „upnutý obleček“ a nikdo to neřeší. Nikomu nepřipadají atleti  divní.“

Zažil jste někdy trapas, který byste chtěl vrátit zpátky?

„Nemůžu úplně říct,  jednou se mi roztrhly kalhoty, ale dotančil jsem.“

A chtěl jste někdy vyloženě  utéct pryč?

„Prohra. Když jsem  poprvé čelil  velké prohře, to jsem měl chuť s tím seknout a utéct. Ale má láska k tanci mi to  nedovolila.“

Zamilováváte se do svých partnerek?

….“ 🙂 Je pravda, že tanec  dvě osoby sbližuje. Tráví spolu dost času,  připouštím, že zamilovávám. Já jsem s jednou svou taneční partnerkou žil, ale  po čase   jsme se rozešli. Od té doby jsem neměl žádnou svou taneční partnerku jako přítelkyni, nedělá to dobrotu.“

Říká se, že jsou tanečníci ve vztazích nejpřelétavější. Je to tak?

„To není pravidlo.  Je to  individuální.  Fotbalisté a hokejisté také střídají modelky.“

Plánujete  už rodinu?

„Ano. Právě se  s přítelkyní chystáme    koupit nějaký byt, myslíme na společný život.“

Dnes jsou tanečníci v divadlech často vidět nazí, nebo se svlékají. Tančil byste nahý?

„ 🙂 Jedině  ve spodním prádle ale nahatej nikdy :-)“

Proč jste potetovaný?

„Mám na sobě dva citáty, které mě dost  hluboko zasáhly,  tak jsem si je  chtěl zvěčnit na svém těle.“

Jaké máte koníčky?

„Můj největší koníček je běh. Pokud mám čas, tak vyběhnu ven. Druhý koníček jsou pro mě  masáže, na ty  jsem si opravdu zvykl a to si neodpustím.“

Tvrdí se,  že se při běhu ničí klouby. Záleží na zdraví každého jednotlivce, zda vydrží nebo ne?

„Ano. To samé je i u tance. Někdo se tancem zničí. Já  naštěstí ne, tedy musím zaklepat.“

Ale mnozí ochrnou třeba  za dvacet let a skončí  na vozíčku.  Nebojíte  se?

„Nóóó, nemůžu říct, že se nebojím. Ale nežiju  s tím, že bych se  opravdu bál a chtěl někde ubírat.  Pokud to přijde, tak  přijde. Nebo nepřijde. “

 Vystihuje Vás tedy  „Bojím se, ale neuberu“? Jaký jste?

„Jsem veselý, plný energie a pozitivní, to můžu určitě říct.  Určitě jsem extrovert. Raději  slavím, než sedím doma.“

Jste rvavý?

„Ano, jsem bojovník. Bojuji, ale správně, ne zákeřně, nebo za každou cenu.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Foto: archiv Marek Dědík, Eva Smolíková