12.dubna diváky potěšila v divadle Kampa hra ‚Lidský hlas‘. Vynikající výkon herečky Jitky Sedláčkové podbarvila skvělá zpěvačka Dáša Zázvůrková hrou na piano a svými písněmi. Při jejích tklivých písních a emocemi přetékajícím hlasu naskakovala divákům husí kůže…
Vztahy, rozchody. Denně se dějí. Běžné, nezajímavé, přesto tu a tam přinesou do lidských životů námět na román, film či zaměstnají policii. Právě takové jedno ‚malé velké drama‘ prožívá i naše hrdinka.
Na začátku představení se jakýsi stín smrti vznáší nad spící postavou. Po chvíli ale neodbytný telefon osobu probudí. Bývalý partner, se kterým žila pět dlouhých let, se ujišťuje, zda je v pořádku, zda nese rozchod dobře. A ona ho přesvědčuje, že ano. Je totiž silná, včera byla v baru, měla se dobře a měla na sobě ty krásné černé šaty, co se mu dřív na ní tak líbily. A všechny jejich společné fotky už roztrhala na padrť!
Co slovo, to lež. Zavěsil. Ona brečí, kašle, nadává, zapaluje cigaretu, pije.
Telefon zvoní znovu. On chce prý zpět všechny své dopisy. Beze všeho, ona už je všechny sbalila do tašky. Ale…. Kdyby jí dal aspoň ten popel z nich, až je spálí… Chce je už tak brzy? Už dnes? A také chce své rukavice a pyžamo. Ona tvrdí, že rukavice nemá. Ovšem rukavice schovává pod polštářem, líbá je a jeho pyžamo má na sobě, místo těch krásných černých šatů. Pyžamo, které zapomněl, když tak rychle balil.
Je v pořádku, jen usnula. Ale zapomněla mu říct, že se už nechtěla probudit, zapila prášky, aby se jí dobře spalo. Nemůže vydržet to nesnesitelné ticho, které se rozhostilo v jejím bytě. On byl prostě dokonalý a báječný. Nelituje ani vteřiny, kterou s ním strávila. Jeho pes ji nenávidí, chce zpět svého pána. O psa se nebude starat, to už nezvládne, tím si je jistá.
Rekapituluje jejich vztah. Příliš mnoho věcí stálo v cestě jejich lásce. A ona teď jen platí.
Telefon znovu zvoní. Bývalý přítel má přece jen obavy, aby si neublížila. Ale to určitě ne, ujišťuje ho. Sice už pomalu přiznává, že večer spolykala prášky, ale špatně namíchala dávku, takže se ještě probudila. Už je vše bez problémů. Doktor říkal, že člověk se nepokusí o sebevraždu dvakrát po sobě. Ona všechno překoná. Jenom ať přítel nezavěšuje. Je tak strašné i na chvíli ztratit spojení v telefonu, být bez jeho hlasu, připadá si už mrtvá!
Vidí ho pořád před sebou. Teď má právě vyhrnuté rukávy, protože přesně tak to vždy dělal. A určitě ho bolí za krkem, protože při takovém počasí ho vždy bolelo za krkem. Zavěsil.
Chce být statečná. Ale sebralo ji to víc, než čekala. Zešílí z té samoty a ticha.
Rozpolcená bytost. Jeden vnitřní hlas jí říká, že musí být silná a svobodná. Druhý říká, že už nikoho takového nikdy nepotká a povzbuzuje ji k zoufalství. Vždyť nikdo lepší na světě není a nikdy už nebude.
Telefon zvoní. Chtěl jí jen oznámit, že svatba je už za pár dní. Ona je překvapená, copak on opravdu pojede se svou novou ženou tam, kde bývali kdysi spolu tak šťastní? Jedinou útěchou zůstává, že se možná potkají znovu v nějakém příštím životě. Ona chce zavěsit. Ale nedokáže to udělat, nedokáže se odtrhnout od jeho hlasu. Prosí ho, ať to raději udělá on. Pro něho to vůbec žádný problém není. Ona si s úžasem prohlíží telefonní šňůru, která vede lidský hlas. Jeho hlas. Její všechno, celý život se skrývá v té šňůře. A právě šňůra se jí stává osudnou…. Anděl smrti rozprostřel svá křídla.
Divák by té nešťastné ženě tak rád pomohl, snad by stačilo překonat jen pár dní, či týdnů a život by mohl být zase krásný. Je pozdě.
Kvalitní, krásné představení, s dojemnými písněmi, které podbarvují celé drama a naprosté zoufalství člověka těsně před jeho vlastním koncem. Jitka Sedláčková s dokonalou přesností ztvárnila vše, co opouštěný člověk cítí a prožívá.
Láska nás může povznášet až do nebe, může být ale i náš vrah.
Představení ‚Lidský hlas‘, věnované nedávno zesnulému Borisovi Hybnerovi, který se podílel na jeho zpracování, nám připomíná, co je v životě člověka nejdůležitější. Láska není jen slovo.
Foto: Divadlo Kampa
Eva Smolíková
Taneční magazín
