Blízká budoucnost. Země kdesi uprostřed Evropy, země, v níž se tvrdě postihuje vše, co je vymyšlené – tedy nejen lež, nýbrž také pábení a fantazie. Ohrožují totiž jasně dané, měřitelné kategorie a podrývají moc. A možná zdánlivě paradoxně až příliš poukazují k podstatě, pravdě.
Ale právě zde se narodil chlapec, který vstoupí do historie jako baron Prášil, právě sem se vrátil z dlouhých cest a právě zde otevírá kufr plný knih, v nichž sepsal svá dobrodružství. Nevyřkne jediné slovo, přesto vypráví historky o tančení tanga s rozzuřeným býkem či záchraně létajícího rejnoka před urputnými rybáři. A v důsledku svých příběhů se baron Prášil dostává k soudu. Ale jak obstát před soudem, který nechce naslouchat? A jak vůbec chtějí soudit fantazii?
Multimediální inscenace propojuje filmové projekce s komiksem a velkorozměrnými i realistickými loutkami. Pestrost dotváří živá hudba a živá kresba, jež vzniká přímo v průběhu představení.
Dramaturgyně Martina Kinská o inscenaci
Baron Prášil – jeden z největších vypravěčů, které literatura zná. Nikoli jako autora, ale jako postavu. Je zosobněním schopnosti sugestivně předestřít ty nejneuvěřitelnější historky, vystavět svébytný svět, v němž neplatí omezení důsledné racionality, svět, který není spoután tím, co je v obecném povědomí tzv. „možné“. Prášilův svět je tak mnohem barvitější, vrstevnatější a překvapivější… a co víc, je to svět, který se de facto stále rozšiřuje, jehož srdce tepe, který se nebojí humoru.
Baron Prášil totiž svojí fantazií umí vyprovokovat tu naši. I když bychom nechtěli, stejně nás začnou při jeho líčeních napadat konkrétní obrazy – jak asi vypadá kabát, který má vzteklinu, jak člověk sám sebe vytahuje za vlasy z bažiny, jak se putuje s napůl snězeným koněm. To je jedno ze specifik imaginace, že je ze své podstaty impulsem k dalším obrazům, k dění v naší mysli, že v sobě nese pohyb, neustálou proměnlivost a rozrůstání se, že ony obrazy v nás budí silné emoce. Oproti tomu jednoznačný, dogmatický výklad je stagnací, ustrnutím – vytrácí se z něj nádech. Rozvíjí se případně jen restrikce, které jej pomáhají udržovat a hájit, a v nás narůstá leda tak strach, obava a úzkost.
Imaginace je prostor svobody. A díky možnostem, které lze skrze ni prozkoumávat, je to dost možná jedna z nejpříhodnějších cest, jak pochopit podstatu mnohého. A jak možná pochopit i sám sebe, to, co jsem žil, co žiju, na co samotný rozum nestačí. Vyžaduje to však odvahu vydat se do neznáma, ponořit se i do příběhu někoho jiného, vnímat věci i z jeho pohledu a dovolit si snít. Zbavit se racionálního a neustále analyzujícího odstupu, alespoň na chvíli zahnat autocenzuru, kterou jsme si postupně vybudovali, protože přinášela jistotu opory v měřitelných kategoriích, nebo (ještě hůře) onen jediný možný výklad, onu jedinou možnost. Jistotu, která je vykoupena jakousi mrtvolností.
Miřenka Čechová a Petr Boháč se zcela vědomě hned na začátku práce na Baronu Prášilovi této jistoty vzdali, a to i rozhodnutím, že legendární vypravěč v jejich inscenaci nepronese jediné slovo… Od počátku přemýšleli v jevištních obrazech, v jakési, jak Petr říká, „polyfonní poezii poskládané z mnoha složek: z filmového obrazu, živé kresby, pohybu a manipulace realistických loutek“. A tak nyní divákům nabízejí možnost nechat se alespoň na chvíli plně unášet imaginací, zažít okouzlení z ní a nechat ji v sobě růst. Laternovský Baron Prášil je poctou fantazii, je to způsob přemýšlení o světě i bytí v něm.
Režiséři Miřenka Čechová a Petr Boháč o inscenaci
Jaké byly vaše inspirační zdroje pro inscenaci Baron Prášil?
Petr Boháč: Jsem milovníkem subverzivního umění Jana Švankmajera, hravé poetiky Evy Švankmajerové, magických aktů Alejandra Jodorowského, nespoutaného pábení ve vyprahlé krajině Roberta Bolaña, pobuřujících invektiv Davida Fostera Wallace, krutého smíchu Louise-Ferdinanda Célina, hravých alogismů Daniila Charmse. Jsou to inspirační zdroje, které se v inscenaci neobjeví, ale bez kterých bych ji určitě neudělal. Rozhodl jsem se následovat svého dětského hrdinu stojícího na křižovatce plné aut a koukajícího do barevného kaleidoskopu.
Miřenka Čechová: Odrazili jsme se od krásné zkušenosti s loutkami, kterou máme z inscenace Gulliverovy cesty v divadle ABC, a chtěli jsme pokračovat vizuálně narativním směrem a inspirovat se jak v objektech, které na jevišti ožívají, tak v možnostech filmu, jehož propojení s divadlem je pro Laternu klíčové, a také v možnostech živé kresby. Pro mě inspirace přichází také od konkrétních lidí, které jsme pro projekt oslovili. Spíš než Zemanův Prášil je nám blízký Prášil Terryho Gilliama, ale i on jedná dost skepticky. Náš Prášil je měkký snílek, který do tohoto světa nepatří.
Proč se právě dnes vracet k příběhům a postavě barona Prášila?
Miřenka Čechová: Pro mě osobně je to střet mezi světem faktickým, racionálním a světem fantazie a umění. Mám pocit, že se dnes začíná dívat na umělce trochu skrze prsty, jako na ty příliš liberální, příliš exaltované, ty, kterým není radno věřit, protože přehání, kteří by se neměli vyjadřovat ke světu a měli by publikum pouze pobavit. Zesměšňující nálepky komediantů a kejklířů se rozhazují jako obrana před tím, čemu lidé často nerozumí, čeho se také bojí a co může otevřít potlačené emoce a obsahy držené pod pokličkou běžné, společensky přijatelné normy.
Petr Boháč: Myslím si, že je důležité si uvědomit důležitost prášilovské persony, někoho, kdo vlastní všechny předpoklady podrývat autority, které si přivlastnily právo říkat, „jak to opravdu bylo“. U takového charakteru nejde o to, jestli si vymýšlí, nebo nikoliv, ale o právo a možnost znejistit pravidla a řády, jež byly uzavřeny do jediné povolené verze. A tato možnost a potřebnost revolty a nespoutanosti je navýsost aktuální. Všude kolem nás je tlak na jednoznačnost, na rychlé soudy, na fakta, která se sice tváří neutrálně, ale často jsou už výsledkem nějakého filtru a výběru. A postava Prášila do toho vstupuje jako někdo, komu je to přinejmenším jedno, kdo si s daným protokolem nedělá žádnou starost. Taková postava miluje vyprávění, miluje své posluchače nehledě na to, jestli jeho vyprávění může být škodlivé. Vrátit se k baronu Prášilovi znamená připomenout si, že nezkrotná fantazie není dekorace ani únik, ale způsob, jak zahlédnout svět. Z toho všeho je patrné, že Prášil se nevrací proto, aby nám vyprávěl historky v nějaké hloupé estrádní zábavě, nýbrž aby nám všem připomněl, že bez imaginace jsme snadno řiditelní.
Lze rozvést další témata, případně to, které je pro vás v Baronu Prášilovi zásadní?
Miřenka Čechová: Pro mě asi fakt, že jsme součástí celku. Že antropocén je neudržitelný. Povýšenost člověka nad přírodu, která je něco od něj odděleného, co existuje nezávisle na něm, je tragický omyl. Zvíře není věc k využití. Soudkyně u nás zastupuje pragmatický svět, kde se na prostředí a přírodu díváme čistě utilitárně, a Prášil považující zvířata za bytosti, které nám rozumí beze slov, je pro ni tudíž nebezpečný fanatik, kterého je třeba držet mimo vliv. Navíc tímto vlivem může nakazit především děti. Zákaz bavit se s těmi divnými slýchávají děti často.
Petr Boháč: Pro uvažování o vyprávění barona Prášila je důležité nezapomenout na vztah mezi společenským řádem vyžadujícím nezpochybnitelný zákon a fantazií, jež naopak předpokládá nejasnost a interpretační rozechvělost. V logice tohoto myšlení je nutné se ptát, jestli Prášilovo vyprávění není nebezpečné pro ty, kdo tvoří zákon, jestli v něm nespatřují lež. Každá doba vytváří vlastní režim pravdy, tzn. mocné autority určují, kdo smí mluvit, z jaké pozice, jakým jazykem a s jakou váhou. Proto si myslím, že Prášilova fantazie a imaginace by mohla představovat pro určitý typ společnosti vážné riziko. Ani ne proto, že by vědomě klamal, nýbrž proto, že vytváří realitu mimo rámec spolehlivého ověřitelného zdroje. Proto jsme k Prášilovi vytvořili antagonistku, postavu Soudkyně, která zastupuje hlavní cenzorský úřad a která spatřuje v Prášilově knize jednu z hrozeb pro společnost.
Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci
Baron Prášil je oslavou fantazie a nespoutané imaginace. Miřenka Čechová a Petr Boháč vytvářejí hravý, vizuálně podmanivý svět, kde se obraz, pohyb, hudba i loutky propojují v sugestivní divadelní zážitek pro diváky všech generací.
Radim Vizváry, umělecký šéf Laterny magiky
Jak říkal Josef Svoboda: „Laterna magika vyžaduje stále nové a nové myšlenky, nápady, novou technologii. Vyžaduje opouštět nalezené a pátrat v neznámu, stále znovu a znovu.“ Tato slova dokonale vystihují snahu Petra Boháče a Miřenky Čechové, kteří se svým přístupem a konceptem zavazují k pokračování v odkazu zakladatelů, Alfréda Radoka a Josefa Svobody. Klíčovou otázkou našeho dalšího vývoje je dramaturgické hledání se všemi tvůrci, které se zaměřuje na smysl a možnosti Laterny magiky v dnešní době.
Baron Prášil
Námět, scénář a režie: Miřenka Čechová, Petr Boháč
Dramaturgie: Martina Kinská
Choreografie: Miřenka Čechová
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Simona Rybáková
Hudba: Jan Kučera
Světelný design: Tomáš Morávek
Režie a kamera filmu: Pavel Berkovič
Rigging: Romana Stachovičová
Výroba loutek: Sébastien Puech, Paulina Skavova
Choreografie loutek: Amador Artiga
Kresba a animace: Galina Miklínová
Zvukový design a animace: Martin Hůla
Účinkují:
Baron Prášil: Radim Vizváry
Soudkyně: Markéta Cukrová
Labuť: Nikola Márová
Zapisovatelka: Galina Miklínová
Performeři: Katarína Sobinkovičová / Eliška Brtnická, Markéta Vajdová,
Inga Zotova-Mikshina, Lukas Blaha, Dalibor Lekeš
Hudebníci: Roman Zabelov, Jan Šikl
Premiéry 9. a 10. dubna 2026 ve Stavovském divadle
Foto: archiv Laterny magiky
Martina Sedláková
pro Taneční magazín