Autor: Martina

 

 

 

1. Váš životopis by stačil naplnit životy ještě nejméně dvou nebo tří  lidí.  Jak to časově zvládáte? Nemáte pocit, že by člověk měl někde „ubrat plyn“?

„No,  je mi 25 let, energie mám snad dost na to, abych  se aspoň snažila věnovat těm činnostem, které mě naplňují. Pokud pracujete s nadšením, tak práci nevnímáte jako práci, ale jako koníčka. Na druhé straně mě  ale rodina a přátelé nevidí tolik, jak by si přáli.

A mám méně spánku, než potřebuji.“

2. Kolik hodin spánku potřebujete při tak nabitém  denním programu?

„Zrovna já mám smůlu. Optimálně totiž potřebuji tak 11-12 hodin spánku, to je pro mě akorát. Méně než 8 hodin pro mě znamená, že  jsem „na hraně použitelnosti“  a 6 – 7  hodin je málo. Někomu to stačí, ale já se trošku motám a hůř vnímám…“

3. Paříž,  Štrasburk, Berlín, Praha. Všude jste strávila kus života. Cítíte se někde doma? Kam patříte povahou?

„Já to cítím takto:  pokud jsem někde déle než týden,  jsem  tam doma. Okamžitě si všude zvyknu, nikde mi to nepřipadá cizí. Když jsem v Praze, stýská se mi po Paříži. Žila jsem tam od 2 do 6-ti let a pak znovu, když mi bylo 21, mám to v podvědomí silně uloženo. V okamžiku, kdy  letadlo přistává v Paříži, toužím tam zůstat. Ale za 14 dní, maximálně za 3 týdny se mi zase začne stýskat po Praze. Být chvíli tady a chvíli tam mi naprosto vyhovuje.

V každém případě jsou pro mě zásadnější lidé  než místo. Jsem doma i v Praze, je tu celá má rodina.  Jsem pracovně vytížená a vše tak rychle utíká….. Obvykle  bych po dvou  letech jela dál, ale teď zůstávám. Takže teď mám domov tady.“

4. Může být takový všestranný  a světa znalý člověk šťastný s Čechem?

„A proč ne? Já patřím do první evropské generace, což zní jako klišé a špatně se tomu věří. Ale v podstatě to znamená, že absolutně nevěřím na jednobarevnou příslušnost. Stejně jsme všichni zglobalizovaní. Nebo vy snad nechodíte do fast foodu, nepoužíváte při vaření sojovou omáčku?

Dost jsem cestovala, jsem obyvatel staré Evropy, to vím jistě, a když o tom tak přemýšlím, tak v Evropě jsem doma všude. Uvědomila jsem si to zejména, když jsem byla v Turecku a v Africe.  Můj muž je napůl Čech, napůl Izraelec. A vařím mu všechno možné, včetně takzvaně cizích jídel – hodně střídám  asijskou a středomořskou  kuchyni, a předevčírem jsem např. dělala mexickou večeři.“

5. Váš partner je tedy zčásti cizinec.  Jsou  mezi vámi problémy ohledně národnostních zvyků, postojů, názorů?

„Člověk potřebuje žít s člověkem, který ho pochopí. Logické souvislosti určitě v lásce hledat nelze. Láska v mém pojetí není racionální. A pro mě nikdy  nebylo a není  kritérium, odkud kdo je.

Národnostní, duchovní nebo dokonce kulturní rozpory mezi námi nejsou. Ani jeden z nás se nehlásí k žádné víře, čili ani v tomto se žádný rozkol nekoná. Navíc si celý život zakládám na tom, že k lidem přistupuji bez jakýchkoli rasových či jiných předsudků. Můj přítel Jordan má maminku Češku, do  9-ti let žil  v Čechách, od 9-ti do 18-ti let žil v Izraeli. Já jsem měla opačný osud, do  10-ti  let jsem byla ve Francii (v Paříži a ve Štrasburku)  a mezi 10-ti až 18-ti lety v Čechách.“

6. Vy máte  talent pro hudbu. Přesto jste se ale maximálně věnovala studiu.  Myslíte, že zpěv  by Vás nenaplňoval? Nebo jste opravdu cíleně a ctižádostivě šla za povoláním svých snů? Které to je povolání? Moderování?

„Jsem dcerou hudebního producenta,  vyrostla jsem vedle člověka, který byl na vrcholu v hudební oblasti (tvořil např. s Vladimírem Mišíkem nebo Petrem Novákem, jako umělecký ředitel pařížského rockového klubu spolupracoval například s Iggy Popem, Manu Chao, Pretenders, Police…). Takže kudy se vydat dál? Nechtěla jsem být vnímána jako dcera Jiřího Smetany.  Ve zpěvu jsem si nikdy úplně nevěřila, takže jsem ho vždy brala jako koníček, už od svých 9-ti let skládám písničky.

Na druhou stranu mě vždy upřímně zajímala politika. Ale zase ten samý pocit –  nechtěla jsem být jen dcera známé tváře sametové revoluce, Moniky Pajerové. Studovala jsem proto ve Francii, chtěla jsem zůstat tam a nebýt ničí dcera nebo neteř. Dopadlo to ale jinak, že…

Myslím, že pokud  člověk není zrovna jednostranný talent, (jako třeba Jordan,  on je prostě muzikant a herec, případně do budoucna filmař, a nic jiného nepřipadá v úvahu),  ale má více  zájmů, pak je lepší mít „diplom v kapse“.

V případě, že herečky z DAMU  nedostanou roli, je to pro ně katastrofa. U mě se v takovém případě nic neděje. Tak  roli nedostanu … budu dělat něco jiného. Mám zkrátka určité záruky, zadní vrátka, a to je pocit k nezaplacení. Klidně ale podpořím třeba jednou své děti, pokud je bude zajímat jen jedna oblast, dejme tomu hudba. Nicméně budu je varovat v tom smyslu, že jdou do rizika.“

7. Co vás nejvíce těší na uvádění zpráv a co  je na této práci naopak  nejtěžší? Vy se vracíte domů  kolem půlnoci, máte vůbec někdy volno?

„Kdyby člověk jen moderoval, tak  to jde. Před vysíláním potřebuje tři  hodiny na přípravu, nalíčí se, obleče, připraví si zprávy, odříká zprávy, odlíčí se a jde domů.

Jenže já mám tuto práci spojenou s profesí reportérky. To znamená, že  jsem celý den v terénu, podílím se na tvorbě zpravodajství, zpracovávám si  svobodně všechny informace, je to moje dílo. Sděluji něco lidem, novinky. Na to jsem pyšná.

Večerní noviny mě zase těší  v tom, že vlastními slovy, výrazy, gestikulací, tónem, sděluji hlavní události dne. Doslova si na ně „sáhnu“,  přepíšu si je. Je to výzva – osobní interpretace. Ze  začátku  jsem si nevěřila,  první „kamerovky“  byly hrozné.

Ale už na moderátorském kurzu  z Vás udělají takřka profíka. Člověk cítí, jak se to má správně dělat, sám sebe slyší u stolu, nervozita odchází. A také  pozná sám, jestli to dělá dobře. Kdyby ne, asi by na obrazovce  moc dlouho nevydržel. Poprvé jsem měla srdce v krku. Celý první měsíc jsem mívala sevřený žaludek. Ovšem  tělo si zvyká na stres a je čím dál odolnější, to je  pud sebezáchovy, takže nervozita postupně zmizela.“

8. Někteří lidé tvrdí,  že chytrá a krásná  žena si  nemůže  najít partnera. Ale Vy jste dokladem toho, že to jde, že?

„Nevím, proč se to říká, mám se dobře. Mám krásný život a pro sebe ideálního partnera, každému bych to přála.“

9. Vy jste s partnerem už 5 let, plánujete rodinu?

„No tak …. plánujeme, že jednou budeme mít rodinu. Jsme strašně mladí, chceme cestovat.  Tím, že jsme se našli, jsme již ta jednotka…. Děti třeba přijdou za 3-5 let, to je jedno. Oba jsme hodně pracovně vytížení. To bude chtít správnou dobu, to ucítíme. Mám odjakživa silnou intuici, a i díky tomu jsem se mnohdy ocitla ve správný čas na správném místě. Jako tomu bylo nedávno v případě konkurzu do hudebního představení Lucie v HD Karlín, kde jsem vyhrála hlavní roli. Takže toho volného času bude ještě míň…A přesto se na to moc těším.“

10. Co třeba  film?  Nebude se  Vaše kariéra ubírat tímto směrem?

„Chci  také pokračovat v herectví, to jsem neopustila. Snad by se daly obě profese  skloubit dohromady. Třeba mi někdo nesvěří charakterní  roli, protože budu zařazena jako moderátorka. Co se filmu týče, míč je na straně režisérů.“

11. Když máte náhodou volno, jak relaxujete?

„Odpočinu si při spánku, je to spíše hluboké kóma. Strašně moc jím, chodím na procházky s Jordym, mám ráda jeho úsměv a smích, ten mě nabíjí. Také potřebuji  přátele, a odjakživa si doma tancuju. Jen tak, svobodně, pro sebe, choreografie nemusím.“

 

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková