Princ českého swingu, český Michael Bublé, následník Franka Sinatry, přesně tak se mluví o zpěvákovi Janu Smigmatorovi. Tento sympatický mladý muž, plný energie a snů, má za sebou stovky koncertů a vystoupení doma i v zahraničí. Vydal album Swing Is Back a vystupuje s těmi nejslavnějšími orchestry. Společně se zpěvačkou Dashou moderuje hudební pořad „KLUB EVERGREEN“, který vysílá každou sobotu Český rozhlas Dvojka. Pokud bychom chtěli zmínit všechny jeho úspěchy, dalo by se pokračovat dál a dál. Nemůžeme ale vynechat velký galakoncert v divadle Hybernia, který Jan Smigmator uspořádal v prosinci 2014. V doprovodu Big Bandu Felixe Slováčka a v zácných hudebních hostů zde zazpíval to nejlepší ze swingového repertoáru. Divadlo bylo vyprodané a diváci nadšení.
1.Většina kluků miluje rock nebo pop a zkouší kytaru. Co Vás vedlo k tomu, že jste v sobě našel lásku k jazzu a swingu?
„Jazz a swing“ je hudba, kterou jsem vnímal od narození, nebo možná ještě před narozením. Dostal jsem se k ní díky rodičům, hlavně tátovi, který pořádal jazzový festival na Vysočině, odkud pocházím (z Telče). Festival býval na hradě Roštejně, což je takový krásný románský hrad uprostřed vysočinských lesů, takže se hrálo v nádherném prostředí. Celé své dětství jsem sledoval slavné jazzmany, zpěváky a muzikanty, kteří mě naprosto ohromovali tím, co předváděli. Začal jsem si prozpěvovat jejich melodie. V 11-ti letech si rodiče všimli, že zpívám slavné evergreeny a začali mě v tom podporovat. Na konci 9. třídy byla má volba jasná. Chtěl jsem na konzervatoř, což mi vyšlo. Od dětství jsem věděl, že pokud jednoho dne budu profesionálně zpívat, pak to bude jazz a swing. Tento styl hudby je mému srdci nejbližší a podle mě, je to samozřejmě subjektivní dojem, je tato hudba ta nejlepší.“
2.Vy jste vystupoval už jako dítě v „Caruso show“. Měl jste trému?
„Vzhledem k tomu, že jsem tenkrát zpíval ve folklórním souboru a nejrůznějších vystoupení bylo opravdu hodně, tak si myslím, že jsem trému vlastně neznal. Byl jsem už tenkrát poměrně „ostřílený“ a stoupnout si a zazpívat před publikem pro mě nebyl problém. Ale samozřejmě v těch zásadních uměleckých okamžicích jsem trému asi trochu pociťoval. I když spíše bych to nazval pocit zodpovědnosti, který přetrvává dodnes.“
3.Už v deseti letech jste si uvědomoval zodpovědnost za své vystoupení?
„Určitě. Jistá cílevědomost mi byla dána do vínku a v podstatě se dá říct, pokud je člověk opravdu zodpovědný, má to v sobě zakódované od dětství. Tato vlastnost podle mě není získaná, člověk ji v sobě budˇ má nebo nemá.“
4.Měl jste sen stát se velkým zpěvákem, jste ambiciózní? Nebo to byla náhoda a láska ke zpěvu, které vás vedly svou vlastní cestou?
„Myslím, že to byla souhra všeho. Podle mého názoru, v případě, že někdo začíná se zpěvem, na prvním místě je láska k muzice a to, že se člověku líbí celý „proces zpívání“, tedy zpěv samotný, souhra s hudebníky a dalšími lidmi. Když ale začnete dělat kroky kupředu a učíte se nový repertoár, tak asi úplně každý má v sobě takové semínko touhy stát se jednoho dne hvězdou, stát na velkém pódiu a zpívat tisícům lidí. To Vám řekne každý, kdo je upřímný. Člověk, který ví, že se touto cestou chce ubírat celý život a chce se tím živit, taky ví, ž e samozřejmě musí dosáhnout určité popularity. Zpěvák, kterého lidé neznají, nevidí v televizi, na internetu, nebo neslyší v rádiu, jako by nebyl.
Dá se zpívat s kamarády u táboráku, nebo doma. Ale uživit se zpěvem, to znamená, že v podstatě do jisté míry populární být musíte. Ani ne „do jisté míry“, prostě musíte být populární. A jsou různé cesty, jak popularity dosáhnout.
Nedávno na koncertě v Hybernii jsem si uvědomil, že popularita nemusí vznikat jenom prostřednictvím televize. Mnozí zpěváci prošli všemi soutěžemi, Superstar, aj. Ale kdo z nich by byl schopen vyprodat takhle velké divadlo? Domnívám se, že vyprodaná Hybernia je výsledkem dlouhodobé práce, šel jsem krok za krokem, pomalu jsem se ubíral ke svým snům. Samozřejmě pro mě velkou pomoc znamenala nabídka Českého rozhlasu vysílat na jeho vlnách hudební pořad. Klub Evergreen připravuji a moderuji společně s Dashou už přes tři roky. Dasha je moje „starší“ spolužačka z konzervatoře, setkávali jsme se na nejrůznejších projektech a za ty roky, co spolu vysíláme, bych řekl, že se z nás stali opravdoví kamarádi. Český rozhlas byl jedním ze zásadních kroků na mojí cestě, zásadní krok k lidem, k posluchačům. Každou sobotu nás poslouchá víc než 300 000 lidí po celé ČR a to je opravdu dobrá základna. Díky Klubu Evergreen mám stále víc a víc koncertů, ale co je nejdůležitější, sály jsou všude plné.“
5.Kluci, kteří zpívají, jsou většinou během dospívání obletovaní dívkami. Bylo to tak u Vás?
„No, tohle je zase spojeno s žánrem. Já jsem s jazzem koketoval už do dětství. A dítě zpívající jazz pro své vrstevníky nijak atraktivní není. Takže jsem byl spíše za exota – „To je ten, co zpívá ten jazz.“
Někdo přišel a řekl: „Zpíváš hezky, líbí se nám to, ale není to žánr pro nás.“ Takže nějaké obletování mi nehrozilo, spíše jsem byl více oblíben u dam vyššího věku, což přetrvává dodnes… Ale při pohledu do sálu vidím, že publikum je už hodně různorodé, od 15-ti letých až po 100-leté. Spektrum posluchačů je opravdu široké a to mě na tom baví. Swing je muzika, která spojuje generace.“
6.Musel jste cvičit hlas, nebo Vám byl daný od Boha?
„Talenty, jakékoliv, napříč lidským počínáním, jsou určitě darem od Boha. A záleží už na nás, jak talent dokážeme uchopit a rozvíjet. Někdo na tom musí „makat“ víc než někdo jiný. Mnohé mě naučila konzervatoř, kde jsem studoval u Evy Svobodové a Josefa Štágra, to pro mě byla výborná škola. Přesto bych řekl, že stejně důležité, ne-li důležitější, je být totálně posedlý svojí prací. V mém případě muzikou. Já jsem opravdu od mládí sbíral nahrávky a nechával se inspirovat různými legendami počínaje Frankem Sinatrou, Tonym Bennettem, Karlem Hálou, nebo El lou Fitzgerald, což jsou pro mě do teď ti nejlepší učitelé. V případě, že člověk započne nějakou profesionální dráhu a má opravdu hodně vstoupení, hlas je pořád „v akci“. Já se přiznám, že zas tak moc necvičím. Učím se nové písničky, to je vlastně také cvičení. Když pracuji na PC, připravuji si scénáře pro rozhlas nebo agendu kolem hudby, tak samozřejmě pořád poslouchám hudbu a zpívám. To je trénink sám o sobě.“
7.Jak prožívá zpěvák období mutace, zvláště chlapec?
„Panují různé názory, buď vůbec nezpívat, nebo se prozpívat zcela. Já jsem se mutací prozpíval. Nezažil jsem nějaké extrémní přeskakování hlasu, hlas se přirozeně prohloubil. Samozřejmě, když si dnes poslechnu svoje nahrávky z období, kdy mi bylo dvacet let, můj hlas byl úplně jiný než je teď. Mužský hlas se vyvíjí pořád. Stále se usazuje, dostává výraznější barvy. Já se už těším na svoji barvu hlasu, až mi bude 50 let.“
8.Nemáte obavy, že Vám hlas zhrubne?
„Důležitý je vývoj i samotný, jednoduše ten fakt, že se někam ubíráte. Musím říct, že od svých oblíbených zpěváků poslouchám nejraději nahrávky, kdy byli starší. V jejich hlase je cítit zkušenost, prožitky, vyzrálost. Barva hlasu zkrátka zraje jako víno.“
9.Dá se tedy tvrdit, že čím déle se zpívá, tím je hlas barevnější?
„Myslím, že ano.“
10.Píšete si také své vlastní texty?
„Jsem zatím začátečník, pokud jde o texty, ale musím říct, že je krásné zpívat lidem svá vlastní slova.“
11.Je swing v ČR populární, zajímá se o něj velké procento lidí?
„Není to zrovna „mainstream“, není to pop music. Swing byl populární hudbou své doby, byl o něj masový zájem, ale později ho tak trochu „převálcoval“ rock´n´roll. Nyní se ale ke swingu lidé vrací a počet posluchačů neustále narůstá. Co víc, dostávají se k němu i mladí lidé, pro které je swing naprosto novým žánrem, s nímž se setkávají třeba úplně poprvé. V rádiích se sice moc nehraje, na komerční stanice má snad swing dokonce vstup zakázán, ale i tak zaznamenávám neustálý vzestup zájmu. Lidé si cestu ke swingu prostě najdou. Někdo dřív, někdo později, ale určitě se k němu dostanou. Třeba i díky mě, Dashe, nebo Vojtovi Dykovi.“
12.Je swingový zpěvák citlivější bytost v porovnání třeba s rockerem?
„To ano. Kdybych byl nějaký drsňák, tak swing zpívat nebudu. Tato muzika je určitě plná prožitku, emocí, což se projevuje v baladách. Většina písní je o lásce a pokud by do nich člověk nedával své srdce, tak efekt u publika nebude takový.“
13.Říkáte, že se Vám sny plní. Je to opravdu zázrak, nebo je zatím i úmorná, nesmírná, strašná dřina?
„No, kdyby člověk jenom snil, tak mu nic nepůjde. Musíte snít a sny musí být podpořeny tvrdou prací. Ale já to opravdu vnímám tak, že cokoliv jsem si kdy vložil do hlavy, tak se vlastně dříve nebo později zhmotnilo.
Výsledek našich snů můžeme ovlivnit zas jen my sami. Nikdo nám s tím nepomůže. Dnes se prodává spousta knížek o tom, jak si plnit sny, jak úspěšně žít, ale já si myslím, že opravdu je to jenom v nás a je to jednoduché. Je to jen rozhodnutí, že to takhle chci mít a nehroutit se, když výsledek nepřijde dnes nebo zítra. Výsledek se nedostavuje hned, je tam nějaká doba zrání. Musím říct, že sny se opravdu plní a já jsem toho zářným důkazem. Možná jsem dítě Štěstěny, nevím.“
14.Jedním z Vašich snů bylo vyprodat Divadlo Hybernia a to se 21.12. 2014 podařilo. Jaký další cíl si kladete?
„Ano, kdysi mě napadlo, že chci být úspěšný v tom, co dělám, tudíž ten úspěch se dá změřit jen spokojeným publikem v hledišti. V muzikálu Golem, kde jsem hrál, ( v tomto muzikálu jsem se potkával s Dashou), jsem byl mladý, naprosto bezejmenný zpěvák, namaskovaný, takže ani nikdo nevěděl, kdo jsem. Ale tenkrát jsem si říkal: „Tak, takové divadlo bych chtěl jednou naplnit svým vlastním publikem.“ A od té doby uteklo pár let a povedlo se mi to. Byl to pro mě splněný sen a samozřejmě mám další mety, nechci spočinout jenom na českém „pískovišti“. Naše země je malá a pokud člověk dělá hudebn&iac ute; styl, který dělám já, má otevřené dveře i do zahraničí. Angličtina je v podstatě určitým hudebním esperantem, každý dnes vlastně nějak mluví anglicky, lidé tomu rozumí a pokud nerozumí, angličtina je libozvučný jazyk, takže to nevadí. Mé cíle pro mě jsou další a další koncerty u nás i v zahraničí a hlavně plné sály spokojených lidí, kteří stejně jako já milují muziku, co swinguje. Pokud Vy předáváte něco pozitivního do publika, tak publikum vám to zase vrací zpátky a to je pro mě ten skutečný pocit štěstí.“
15.Značí profese „zpěvák“ spíše řeholi nebo krásný život?
„Vytížený jsem, to je pravda, ale mě ta práce baví. Je to pro mě štěstí zabývat se hudbou a být v této oblasti denně. Jestliže svou profesi chcete vnímat od začátku jako řeholi, vždycky to tak bude, až do konce života. Nebo ji chcete vnímat z té lepší stránky, každá prohra je něco, co vás posune dál. Samozřejmě, člověk zažívá vzlety a pády. Zní to skoro jako klišé, ale je to tak, opravdu. Každá prohra Vás posílí a je důležité se z ní poučit a nedělat ty stejné chyby stále dokola, což samozřejmě spousta lidí dělá. Zpěv rozhodně neznamená řeholi, je to krásný život. Žít hudbou je nádherné. (Ten úplně nejlepší pocit pro umělce je, když je svobodný, když může dělat to, co chce, ne to, co musí, k čemu ho nutí například finanční situace nebo vydavatel.)“
16.Vy jste jel do Londýna na koncert Tonyho Bennetta. Rozuměli Vám v té době Vaši vrstevníci nebo Vás měli za šílence?
„Hudební svět je plný různých šílenců. Když to hodnotím zpětně, spousta lidí si říká, jaké mají na své cestě překážky a proč nemohou docílit toho a toho. Vezmu tedy v úvahu tento případ. Jel jsem na koncert svého idolu. Někdo namítne: „Já na to nemám peníze.“ Já jsem jel do Londýna a nebylo to extrémě drahé. Byl jsem student, neměl jsem moc peněz, jel jsem tedy autobusem. Trvalo to sice 17 hodin tam a 17 hodin zpátky, v Londýně jsem byl 24 hodin bez ubytování v hotelu, takže jsem opravdu užil každou minutu. Tonyho Bennetta jsem viděl a byl jsem z toho nadšený. Cesta stála dva tisíce korun, koncert asi 70 liber, nebyla to tedy zásadní investice, spíše ušetřené kapesné. Nemohu ani říct, že jsem ty peníze obětoval, investoval jsem je. Bylo to poprvé, co jsem viděl špičkového amerického zpěváka swingové doby, který byl blízký přítel Franka Sinatry, a kterého sám Frank označil za nejlepšího zpěváka showbyznysu. Pro zpěváka je nejlepší investice vidět své vzory v akci a učit se od nich přímo na koncertě.“
17.Vy jste se také s Tony Bennettem osobně setkal. Byl to další splněný sen?
„ Setkání s Tony Benetem patří také do mých splněných snů. V roce 2012 v Berlíně jsem mu byl představen a měl jsem možnost strávit s ním asi čtvrt hodiny v zákulisí. Bylo to krásné setkání a říkal jsem si: „No, to už dál jít nemůže“.
Za dva roky přijel Tony Bennett do Prahy a já jsem byl požádán, abych jeho koncert zahájil a moderoval. Sám Tony projevil přání, že by se s Dashou a se mnou rád osobně setkal, takže jsme ho přivítali na letišti. Měl jsem možnost navštívit jeho zvukovou zkoušku v Kongresovém centru a před koncertem jsme spolu strávili několik okamžiků. Setkání bylo srdečné a krásné, pro mě to byl zážitek na celý život.“
18.Jak jde dohromady zpěv a moderování?
„Jde to ruku v ruce. V případě, že je zpěvák zdatný moderátor, hodí se mu to. Neumím si představit, že bych během koncertu neměl mluvit, nebo že by mě uváděl někdo jiný. Je to komplexní přístup k showbyznysu. Zpěvák by měl být současně dobrým bavičem, řečníkem a reagovat na to, co se děje v hledišti. Dává mu to neskutečnou volnost.“
19.Jak vnímáte tanec? Šel byste soutěžit do Stardance?
„Řeknu to na rovinu. Když jsem přišel na konzervatoř a měl jsem první hodinu pohybové výchovy, paní profesorka Věra Veselá se na mě podívala a řekla: „No, hele, naučila jsem tančit Standu Hložka, tak tebe to naučím taky.“ Tak jsem tím tak nějak prošel…
Mám asi nějaký pohybový talent, ale hluboko ukrytý. Obešel jsem taneční, nikdy jsem do nich nechodil. V muzikálu Golem, ve kterém jsem účinkoval, dělal choreografie Richard Hes. I tam jsem se naučil, co bylo třeba. Nejsem tak pohotový a rychlý tanečník, jako „profíci“, kteří se tancem živí, ale rozhodně tanec k hudbě patří a je její součástí. Tanec je odpovědí na muziku, protože bez hudby se tančit samozřejmě nedá. Kdyby přišla nabídka soutěžit ve Stardance, tak bych to určitě přijal. Byla by to zase nová výzva, která by člověka naučila nové věci a posunula ho dál.“
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
TANEČNÍ MAGAZÍN
