Počátek dubna bývá spojován s aprílem. Legráckami a falešnými zprávami, dělajícími si z lidí blázny. Bohužel, dvě zprávy, které zasáhly nejen český taneční svět, nejsou legráckami, ale krutou realitou. Zemřely dvě veliké osobnosti nejen českého tanečního světa – Boris Hybner a Pavel Šmok.
Druhého dubna opustil svět pantomimy, režie, choreografie i herectví průkopník moderní pantomimy Boris Hybner(narozen 5. srpna 1941). Dokázal klasičtější jazyk pantomimy svého učitele a prvního vedoucího souboru – legendárního Ladislava Fialky – nejen zdynamizovat, oprostit od patosu a určité nonšalantnosti i romantismu.
Hybner se poprvé výrazněji prosadil po boku Ctibora Turby v Pantomimě Alfreda Jarryho, později založili soubor Gag a krátce po roce 1990 stál jako principál u zrodu prvního českého divagla pantomimy Gag v prostředí někdejšího pražského kina Metro.
Dodnes vzpomínám, jak jsme před čtyřmi desítkami let dlouho očekávali jeho sólovou premiéru představení Puding na prknech pražského divadla Ateliér. Mezi jeho další slavné „kousky“ se řadí představení Na konci zahrady jménem Hollywood, Idiot, Concerto Grosso a jistě i nezapomenutelný televizní komediální seriál Gagman, nebo v politickém talk-show televize Prima, kde dělal němého protihráče břitkým skečům a kritikám Jana Krause.
Boris Hybner dokázal přibližovat publiku svět pantomimy v době, kdy jí tu růže příliš nekvetly jako host různých zpěváků a kapel. Vzpomínám, jak na prknech stánku Pragokoncertu v Redutě hostoval u Evy Pilarové. A dával pantomimicky ztvárněním kouření hádat, kde se narodil. Lidé tipovali Hulín – a on prozradil Šluknov. Ale šlo pouze o jeho z dalších gagů. Ve skutečnosti Hybner spatřil světlo světa ve Vyškově.
Hybner si často zahrál i činoherní role ve filmech, jak již v dříve v Kočičím princi, „indexových“ Straka v hrsti, anebo Panestory, tak také později v Pupendu, Pelíšcích, Rafťácích, U mne dobrý,Mňaga – Happy end a desítkách dalších.
Boris Hybner byl i pedagogem a také otcem (se svou původní manželkou malířkou Kremanovou) herečky Vandy Hybnerové. Otcem se stal Hybner ještě v pozdějším věku se svou podstatně mladší partnerkou.
O dva dny později 4. 4. vychrlily tiskové agentury další smutnou zprávu – zemřel Pavel Šmok.
Rodák ze slovenské Levoče (22. října 1927) se navždy zapsal do historie tance jako průkopník jeho moderních forem a překračovatel hranic žánrů a stylů.
Původně krasobrulař se se svými na tehdejší dobu nečekanými modernistickými postupy začal prosazovat ve Švýcarsku, kde v sedmdesátých letech dvacátého století působil v Basileji. Později pak založil Pražský komorní balet, který se stal doslova ve spíše konzervativním rybníčku české taneční scény moderní štikou!
Pavel Šmok byl nositelem celé řady domácích i zahraničních ocenění. Z těch domácích připomeňme zasloužilého umělce, Medaili Josefa Hlávky i cenu Thálie.
Pavel Šmok byl i uznávaným pedagogem AMU. Obdobně jako Hybner dokázal Šmok přibližovat moderní balet širokému publiku i třeba jako choreograf televizních recitálů Karla Gotta. Anebo v živých představeních pro nejmladší diváky Jak se dělá balet.
Naopak nesmazatelnou choreografickou pečeť vnesl do řady televizních ztvárnění děl klasické hudby. Převážně ve spolupráci s režisérkou Evou Márií Bergerovou či Ivo Stolaříkem. Pochvaloval si i práci kameramanů Jiřího Kadaňky, Jiřího Lebedy či Peta Čepického.
Nad chvatnou prací (tehdy ještě Československé) televize si Pavel Šmok povzdech i v článku, který jsem s ním napsal v roce 1990 pro časopis Televize a nazvali jsme jej příznačně – BALET SE NEDÁ STŔÍHAT JAKO FOTBAL. Šmok doslova uvedl: „Při televizních přenosech z našich jevišť (porovnávám-li se stejnou praxí v zahraničí) je extrémně málo času. Například při televizním natáčení v mosteckém divadle byla jediná zkouška. Já přece nemohu chtít, aby kameramani během této zkoušky a bez scénáře (těžko od nich můžeme chtít, aby četli v hudební partituře) poznali do detailu celé dvouhodinové představení! To se navíc skládá ze dvou až čtyř samostatných baletů. Většinou se pracuje tak, že se představení snímá ,jako fotbal´ a já se musím smířit s tím, že vyznění není zdaleka takové, jaké bych si přál.“
Pavel Šmok vytvořil i velice plodnou dvojici s tanečním pedagogem a scenáristou Vladimírem Vašutem, otcem herce Marka. Pan Vašut byl i pracovníkem Pražského komorního baletu. Často jsem je potkával na pražské Floře, kde jsem bydlel. A milým paradoxem bylo, že komorní balet zkoušel – na půdě tehdy léta zavřeného Komorního divadla.
Pedagogem, tentokrát FAMU, byl i bratr Pavla Ján Šmok, legendární teoretik i praktik fotografie. Pavel Šmok žil – jako bývalý krasobruslař – s manželkou, bývalou špičkovou skokankou do vody. Vychovali syna filmového režiséra-dokumentaristu.
Jelikož se i na mrtvé má vzpomínat s úsměvem, tak závěrem dvě veselejší vzpomínky na oba zesnulé velikány nejen české taneční scény. Když Boris Hybner chystal natáčení jistě televizní komediální férie, tak jsem jej navštívil – spolu s již zesnulým scenáristou Ivanem Herfurtem – a vedli jsme mu jednu mladou (stále) začínající herečku. Šli jsme do jeho bytu poblíž Vyšehradu. Ve dveřích nás dva Boris Hybner uvítatal slovem. „Nazdáááár.“ A na uvítání oné mladé hvězdičky utrousil: „No nazdar“.
Šmok léta se svým Pražským komorním baletem uváděl pořad pro děti a mládež Jak se dělá balet. Jeho součástí byly i interaktivní dotazy do publika. Když Pavel Šmok vysvětloval nejmladším divákům, že baletka musí být hubená a lehká, že ty měla vážit tak padesát kilogramů, tak se z dětského publika ozvalo: „Jé, to je jako pytel cementu.“
