Autor: Martina

Rozhovor s choreografkou a tanečnicí Terezou Ondrovou

„Jsem neustále v pohybu a v permanentní nejistotě“

„Tanec je můj vyjadřovací prostředek, skrz který komunikuji s publikem na jevišti,“ přiznává tanečnice, choreografka, performerka Tereza Ondrová, která byla nominována na Cenu Thálie za svůj tanečně – performerský výkon v inscenaci GEO.

Vaše maminka chtěla být baletkou, ale kvůli problémům s klouby z toho sešlo. A Vás jako malou holčičku přihlásila do různých tanečních kroužků. Jednou jste k tomu řekla: „Měla jsem štěstí, že mě to začalo bavit, takže jsem za to vděčná.“ Co Vás ještě bavilo? Jak jste prožívala svá dětská léta?

„Je to tak, bavil mě sport, od malička jsem potřebovala pohyb, asi v deseti letech jsem se měla rozhodnout, jestli budu profesionální lyžařka nebo tanečnice. A nakonec zvítězil tanec, ale asi i z praktických důvodů. Kdybych se rozhodla pro lyžování, musela bych se asi přestěhovat na hory.

Když jsem byla malá, pamatuji si, že jsem ráda aktivně odpočívala tak, že jsem seděla a pozorovala všechno kolem mě. Rodiče tomu říkali – lelkování. Což znamenalo, že nic nedělám, a bylo to něco negativního pro mě. Ale já to měla vždycky moc ráda. Byla to vždy chvíle, důležitá pro mě, kdy jsem byla sama se sebou. Teď už na to nemám moc čas, ale vracím se k tomu. Je to taková forma meditace.“

Jak k tomu došlo, že jste spolu s Veronikou Knytlovou založila v roce 2004 spolek VerTeDance, v němž vznikla řada úspěšných inscenací (Tichomluva, Korekce, Boys who like to play with dolls nebo As long as holding hands)?

„Myslím, že to byla přirozená potřeba začít tvořit, být na jevišti, zkoumat pohyb nebo co to je vlastně choreografie. Ale možná to taky byla touha jen tančit, a vzhledem k tomu, že jsem nebyla úplně připravená na konkurzy v zahraničí, tak jsem musela začít tvořit sama. V Praze / v Čechách tenkrát před 20 lety nebylo tolik příležitostí kde a s kým tvořit, spolupracovat v oboru současného tance. Troufla bych i říct, že naše generace současný tanec spoluvytvořila. Tak z této potřeby vznikl spolek VerTeDance. Rozhodovaly jsme se tenkrát s Veronikou, jak pojmenovat náš spolek, měly jsme 2 varianty – jedna byla VerTeDance – tedy složenina našich jmen – Veronika a Tereza, nebo TVDance – také vycházející z našich iniciálů, ale to nám přišlo jako zkratka pro televizní kanál.

Inscenace Boys who like to play with dolls a As long as holding hands jsou inscenace, duety, které jsme vytvořili společně s Peterem Šavelem a iniciátorem a producentem byla Karolína Hejnová (DanceWatch). Karolína nás dala s Petrem dohromady, a pro mě to bylo formativní setkání. Z této zkušenosti čerpám dodnes. Hodně jsem se od Petra naučila, asi bych to pojmenovala jako moment, kdy jsem pochopila, jak tvořit a pracovat se svým tělem zevnitř, nebo z vnitřní potřeby. Třeba teď jsem dostala po premiéře LAST DANCE feedback od jedné Italky, která za mnou přišla a řekla: „Znáte Pinu Bausch? Co mě fascinovalo, bylo to, že mě nezajímá, jak se hýbete, ale co vámi hýbe.“

Také jste spoluzakladatelkou Temporary Collective a od roku 2016 spolupracujete s režisérkou Petrou Tejnorovou – You Are Here, Nothing Sad, Kolik váží vaše touha?, Pojďme na tanec!, Same Same. Jak se Vám spolu pracuje?

„Setkání s Petrou Tejnorovou je mé druhé formativní setkání po Petrovi. Já jsem si svojí dosavadní tvorbu rozdělila na dvě části. První část je VerTeDance a její první inscenace, kde jsme měli touhu tančit, a být na jevišti a zkoumat, co to je tvorba. Přiznám se, že když se podívám na své inscenace nebo hlavně sama na sebe, musím zhodnotit, že to byly inscenace, které měly hlavní fokus na estetiku pohybu. A pak je druhé období, a to je setkání s Petrem Šavelem a Petrou Tejnorovou, oba dva mě naučili, jak pracovat jinak. Jak být sám k sobě upřímný, jak vyprávět příběh a své tělo použít tak, aby se věci a myšlenky mohly skrze vás dostávat k divákovi. Jak věřit svému tělu. Jak nebýt na jevišti a jen ukazovat co jste si připravili, ale dávat důležitým věcem skrz své tělo prostor. Jak komunikovat s divákem. Jak sdílet a nevytvářet.

Práce s Petrou Tejnorovou je pro mě hrozně moc inspirativní, a společně tvořit Temporary Collective projekt je dennodenní práce a péče o něco, co je pro nás hodně osobní.“

Jako tanečnice jste v roce 2010 získala cenu České taneční platformy jako Tanečnice roku, kterou jste obdržela i v roce 2019 za nejlepší taneční výkon v představení Same Same a také jste se dostala do širší nominace na Thálie. V širší nominaci na Cenu Thálie jste se ocitla i v roce 2023 a to díky postavě Petra Lébla v představení Objal mě bůh a nic. A letos jste byla nominována na Cenu Thálie za svůj tanečně – performerský výkon v inscenaci GEO v kategorii Alternativní divadlo. Co to pro Vás znamená?

„Získala jsem několik ocenění a několik nominací. Jsem přes dvacet let tanečnice v nezávislém sektoru, nikdy jsem nebyla v žádné instituci. Být nezávislá umělkyně, znamená být neustále v pohybu, nemáte jeden prostor, kde můžete kontinuálně pracovat, jste v permanentní nejistotě, paralelně řešíte a staráte se o starší inscenace a do toho tvoříte nová díla. Jste vlastně něco jako kočovník, jste pořád na cestě. A v těchto podmínkách, když dostanete nějaké ocenění, nebo i jen nominaci, dostanete se na chvíli na místo, kde je vás vidět, máte chvíli pozornost, a to je v našem oboru – nezávislé taneční scény – děsně důležité.“

S italskou tanečnicí Francescou Foscarini jste měly společný projekt Call Alice. Jak se Vám spolu pracovalo? Jaká to byla zkušenost být na scéně s tanečnicí, která je Vám fyzicky velice podobná? A jaká byla spolupráce s další italskou tanečnicí Silvií Gribaudi, s níž jste představila work in progres projektu Insectum in …?

„S Francescou Foscarini vznikla inscenace Call Alice, což je intimní duet, který je a není sólem pro mě, který řeší otázky a témata ztráty a rekonstrukce. Je to duet s někým, kdo tu není. Je to tedy sólo, které vychází ze ztráty spolupracující tanečnice Francesci během procesu tvorby. Byla to pro mě zajímavá zkušenost. Začít pracovat na duetu a skončit nakonec na jevišti sama pouze s hlasem Francesci.

No a se Silvií Gribaudi to zase bylo tak, že na začátku jsem Silvii oslovila, aby pro mě udělala sólo, ale když už jsem jedno sólo měla s Francescou Foscarini, rozhodly jsme se se Silvií, že spolu uděláme duet. Proto byl rozhodující work in progress, kde jsme si potvrdily, že být spolu na jevišti je jedinečný a vzájemně inspirativní zážitek a zkušenost. Insectum in… je představení, které je neustále v pohybu a s každou reprízou, která je zároveň vždy premiérou, objevujeme něco nového. Máme koncept, že s každým hraním upravujeme název podle místa. Takže máme sérii Insectum in Praha, Milano, Sansepolcro atd.“

Nezůstala jste jenom u interpretace, ale věnujete se také choreografii. Co Vás k ní přivedlo? Máte v tomto oboru sama nějaké vzory?

„Ano, jsem i choreografka. Pro mě je choreografie kolektivní proces více složek, lidí. Tak všeobecně nejsem ráda sama. Ráda pracuji v dialogu, což třeba odpovídá i mé práci, mám za sebou řadu duetů, a téměř žádné sólo. Ale i když bychom mohli říct, že GEO je mé sólo, já jsem na jevišti v duetu s geofonem. Nicméně v rámci choreografie vždy spolupracuji s režisérkou Petrou Tejnorovou a dramaturgyní Monicou Gillette.

Choreografii jsem se přirozeně začala věnovat jako autorský tvůrce, performer, tanečnice. Už dlouho jsem nebyla v inscenaci, kde bych jen pro choreografa naplňovala jeho vizi. Moje práce je vždy autorská.

Mám spoustu vzorů, nebo bych to spíš nazvala i touhou setkat se s konkrétními tvůrci, ať na jevišti nebo v tvůrčím procesu. Tak třeba vznikla inscenace Insectum in…se Silvií Gribaudi, nebo Call Alice s Francescou Foscarini. Zajímá mě tvorba Yasmeen Godder nebo Meg Stuart, Borise Charmatze….“

 Coby tanečnice jste spolupracovala s různými choreografy jako např. švédská choreografka Charlotta Öfverholm (Found and lost), francouzská choreografka Karine Ponties (Same Same), venezuelský choreograf David Zambran (Ceviche), slovenský choreograf Anton Ľahký (Heaven is the place).  Na koho ráda vzpomínáte?

„Ráda vzpomínám na všechny. Každého jsem potkala v jiném čase, v jiné fázi mého života, mé zkušenosti, od každého jsem se naučila něco nového. Pro mě spolupráce s kýmkoliv je o setkání a výměně zkušeností, není to jen jméno do životopisu.“

 Čím je pro Vás tanec dnes? Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem? Za své tvůrčí motto jste si zvolila slova: „Nedržet se ničeho.“ Platí to stále?

„Tanec pro mě vždy byl a stále je něco, co je součástí mého života, nedá se to oddělit nebo s věkem odsunout někam na druhou kolej. Jsem s tancem ve velmi úzkém a osobním vztahu, a ten se v průběhu času a mého stárnutí mění, neustále se vyvíjí a transformuje. Takže bych to ani nezařadila do kategorie „koníček“. Tanec je můj vyjadřovací prostředek, skrz který komunikuji s publikem na jevišti, tuhle zkušenost sdílím se studenty na DAMU, i to, jak si najít vztah ke svému tělu, pohybu a hudbě, jak být ve fyzickém kontaktu s druhým. Nebo když spolupracuji na činoherních inscenacích, snažím se myslet pohybem. Vidím věci jinak. Nedržím se ničeho. Ale zatím se věci kolem mě drží mě.“

 Co vás přivedlo ke studiu taneční pedagogiky na HAMU v Praze? Byla to touha předávání svých zkušeností dále?

Popravdě to bylo trochu jinak. Chtěla jsem tancovat, být na jevišti, a tohle tenkrát pro mě byla jediná možnost, jak studovat, a být v kontaktu s tanečním uměním. Proto jsem studovala na HAMU. A necítila jsem se tenkrát dostatečně odvážná na choreografii, tak jsem šla na pedagogiku, učila jsem od 15 let v různých tanečních studiích děti i dospělé, tak jsem již nějakou zkušenost měla, kterou jsem mohla rozvíjet a hledat si svůj styl. Ale kdyby na HAMU existoval interpretační obor, určitě bych studovala tam.“

 

Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Umím a neumím. Učím se to. Asi nejvíc odpočívám s rodinou, což jsou vzácné chvíle.“

Foto: Michal Hančovský, Vojtěch Brtnický, Klaudyna Schubert, Marek Bartoš

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s pedagogem a tanečníkem Dekkadancers Patrikem Čermákem

„Současný tanec vyžaduje být otevřený novým výzvám“

„Být interpretem současného tance vlastně znamená mít široký záběr dovedností a být otevřený novým výzvám,“ přiznává tanečník a pedagog Patrik Čermák, který je v současné době aktivním členem taneční skupiny DEKKADANCERS. A tanec je pro něj nejen práce, ale také koníček a vášeň.

Co Vás přivedlo k tanci? Jak jste se k němu dostal?

„Já byl aktivní dítě a už od školky jsem navštěvoval mimo jiné i různé taneční kroužky od country tanců, přes hip hop až po capoeiru. Když přišel čas, rozhodnout se kam po základní škole dál, rozhodl jsem se pro taneční konzervatoř. Bylo to velmi náročné, ale dnes si neumím představit, že bych dělal cokoliv jiného.“

 V roce 2012 jste absolvoval Taneční centrum Praha a již během studií jste působil ve školních souborech Baby Balet Praha a Balet Praha Junior a představil jste se v choreografiích Attily Egerháziho či Samuela Delvauxe. Co Vám spolupráce s těmito mistry dala?

„Působení ve školních souborech a možnost spolupráce s řadou skvělých pedagogů a choreografů byla naprosto jedinečná. Každý choreograf má svůj specifický pohybový slovník a je zábavné a mnohdy dost náročné tento slovník nasát, převzít a ztvárnit.

Soubor Balet Praha Junior byl skvělou přípravou na profesní život a složitý systém divadelního prostředí. Během školního roku jsme vystupovali v řadě tuzemských i zahraničních divadel a zvykali si na divadelní provoz. Když jsem poté nastoupil do svého prvního angažmá, nebyl to pro mě takový šok. Vlastně jsem tou dobou měl víc zkušeností, než někteří stejně staří kolegové z jiných škol.“

Po škole jste byl v letech 2012 – 2014 v baletním souboru v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Pak jste se stal stálým členem Pražského komorního baletu, kde jste si zatančil např. v inscenacích jako – Mono No Aware, Kdo je na světě nejmocnější?, Z mého života nebo Slovanský kvartet. Spolupracoval jste také se souborem Lenka Vagnerová & company. V současné době jste aktivním členem souboru DEKKADANCERS (Tramvaj do stanice Touha, La Dolce Vita). V čem byste si rád zatančil? Máte nějakou vysněnou roli nebo jste rád za každou příležitost? 

„Momentálně nemám jednu vysněnou roli či inscenaci. Obecně mě ale velmi baví potkávat se na projektech s umělci z jiných odvětví. Hudebníci, herci, zpěváci, vizuální umělci, akrobati… Od každého se můžu něco naučit a nahlédnout jim „do kuchyně”. Bavit se o různých tématech a nahlížet na ně jinou optikou. Takových projektů bych chtěl zažít ještě spoustu.“

 Jak se Vám tančilo v poetické inscenaci Zázrak (s)tvoření v Laterně Magice, věnované dětem? 

„Já mám obecně dětská představení velice rád. Děti jsou velmi upřímní diváci a dají vám často dost hlasitě najevo, co si o představení myslí. Obrovské záchvaty smíchu či naopak pravý a nehraný strach o hlavní postavu. To jsou věci, které mě na dětských představeních baví.

Inscenace Zázrak (s)tvoření byla jednou z těch inscenací, na které se těšíte a užíváte si je od začátku do konce. Potkali jsme se ve skvělém složení a byla sranda na jevišti i mimo něj“

Působíte nejen jako tanečník, ale také jako pedagog. Sám jste vystudoval pedagogiku současného tance na HAMU v Praze. Učíte v letním tanečním workshopu v Litvínově, jste lektorem Contemporary – prostor pro tanec. Učíte techniku současného tance floor work na Mezinárodních interpretačních kurzech v Zábřehu a lekce contemporary dance jste vedl v Pražském komorním baletu. Co Vás přivedlo k práci pedagoga a co Vás na ní baví?  Je to možnost předávání svých zkušeností dále, a přitom se také stále něco nového sám naučit? 

„Je to přesně tak. Baví mě neustále hledat nové způsoby, jak pomoct studentům a kolegům zdokonalit svou techniku a naučit se něco nového. Zároveň mě baví ta výzva v tom smyslu, že to co pomáhá jednomu, nemusí dávat smysl druhému. Hledání různých řešení jednoho problému je to, co mě baví a naplňuje. Zároveň si myslím, že je důležité být neustále otevřený novým věcem a získávat nové dovednosti. Mám pocit, že v dnešním světě už to ani jinak nejde.“

A co choreografie, neláká Vás také? Vytvořit něco vlastního?

„Choreografické ambice jsem nikdy moc neměl. To přenechávám svým kreativnějším kolegům. Ale možná jsem jen zatím nenašel to správné téma ke ztvárnění.“

Jste stále více tanečník nebo Vás to táhne spíše k tomu předávání a sdílení svých zkušeností dále? 

 „Jsem vlastně obojí a baví mě, jak jedno ovlivňuje druhé. V pedagogice využívám své jevištní zkušenosti a jako interpret často mohu těžit ze svých pedagogických zkušeností a to zejména během procesu tvorby.“

Je Vám bližší současný tanec nebo Vás to táhne ke klasice?

„Na klasiku jsem nikdy neměl ideální dispozice. Baví mě současný tanec. Je v něm úplně všechno. Mísí se v něm spousta stylů a přístupů. Být interpretem současného tance vlastně znamená mít široký záběr dovedností a být otevřený novým výzvám.“

Čím je pro Vás tanec dnes?

„Tanec je moje práce, koníček a vášeň.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem?

„Volno nejraději trávím aktivně s rodinou. Mám rád turistiku, běh, jízdu na kole a sport obecně. S manželkou milujeme deskové hry a už se nemůžeme dočkat, až syn doroste do věku, kdy bude moct hrát s námi.

Moje profese je sice mým koníčkem, ale občas si od něj rád odpočinu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Patrika Čermáka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletkou a módní návrhářkou Annou Homola

„Miluji malovat svým tělem hudbu“

„Miluju malovat svým tělem hudbu. Stát se její součástí. Splynout s ní,“ přiznává někdejší baletka, která se našla ve své druhé kariéře módní návrhářky Anna Homola, která svá módní umělecká díla tvoří pod značkou Annlock. Tanec ale úplně neopustila a začala tančit ve Folklor Gardedn.

Baletu jste se začala věnovat již v dětství. Jak jste se k němu dostala?

„Byla jsem velmi aktivní dítko a tak mě rodiče ve třech letech přihlásili do ZUŠ na tanec. Bavilo mě to a v šesti letech jsem udělala konkurz do přípravky Národního divadla. Tam jsem měla příležitost vystupovat na prknech, co znamenají svět. Já vlastně začínala ve zlaté kapličce. 🙂

Tančila jsem dětské role v představeních baletu ND. Moje první role byla beruška v představení Z pohádky do pohádky.“

Čím Vás balet nakonec tak okouzlil, že jste jej nakonec vystudovala na Taneční konzervatoři hl. města Prahy?

„Mě divadlo prostě vonělo… Bavilo mě, že každé představení bylo jiné, pokaždé se něco stalo, bylo co vyprávět. Nefungoval výtah, někdo byl nemocný, spadla kulisa… Bavilo mě být toho všeho součástí.“

Jako baletka jste tančila na Nové scéně Národního divadla v Praze, Laterně Magice, také v zahraničí. Zatančila jste si v Malém princi, Podivuhodné cestě Julese Verna, Vidím nevidím, Kouzelný cirkus, Casanova, Graffiti … Splnila jste si své taneční sny?

„Moje první angažmá bylo v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Tam jsem měla to štěstí být u nastudování Labutího jezera v choreografii pana Němečka. Při nastudování byla i Ingrid Saidl, která nám krásně vysvětlila všechny pohyby, co znamenají a jak je udělat správně… dokonce jsem tančila Pas de Trois v prvním jednání. Od té doby je Labutí jezero moje srdcová záležitost. A proto jsem byla velice ráda, když jsem dostala nabídku tančit Odílii. Další mojí srdcovkou je Venuše v Kouzelném cirkuse. Myslím, že jsem si během své kariéry zatančila mnoho krásných rolí… ale ještě bych si jednu roli, klidně více hereckou, pohybovou, zatančila. Ráda bych byla součástí nějakého pěkného projektu.“

S aktivní taneční kariérou jste se sice rozloučila, nadále se ale nějakým způsobem věnujete tanci – děláte černé divadlo, folklor, představení pro děti např. Vánoční příběh nebo Jak Koblížek baletku potkal. Čím je pro Vás tanec dnes? A jak říkáte, stále trochu tancujete, protože tanec je pro Vás droga.

„Miluju malovat svým tělem hudbu. Stát se její součástí. Splynout s ní.“

A je tu Vaše druhá kariéra. Vše začalo, když jste si začala šít oblečení pro sebe. A protože Vaše modely byly zajímavé, měly o ně zájem i Vaše kamarádky a kolegyně. Také jste dělala kostýmy pro inscenaci Dance Laboratory. Jako garderobiérka jste pracovala na inscenaci Kniha džunglí. Co Vás přivedlo k šití? Věnovala jste se šití nebo jiným ručním pracím již předtím nebo šila oblečky pro panenky?

„Šít oblečení jsem začala z vlastní potřeby. Potřebovala jsem nějaké oblečení, které bude pohodlné, originální ale také bude jednoduché na oblékání a zároveň podtrhne ženskost. Několikrát denně jsem se převlékala – ráno v divadle do cvičebního na trénink – civil, do cvičebního na učení dětí – civil, do cvičebního v divadle na rozcvičení před představení a během představení jsem někdy oblékala i devět různých kostýmů – civil. Proto jsem si šila jednoduché topy a šaty „oblíknu a jdu”. Vždy měly něco zajímavého. Zajímavá látka, drobný detail… Šít jsem se naučila jako holčička na mámině stroji. Šila jsem si a batikované sukně a šaty, abych nemusela nosit jen poděděné oblečení po starších bratrech.

A pak si kamarádky začaly ode mne objednávat. A tak jsem se přihlásila do kurzu šití a později i ke studiu na Scholastice – ateliér textilní a oděvní tvorby. V té době mě oslovila tanečnice Tereza Kučerová, zda bych ji vytvořila kostýmy k její choreografii do představení Dance Laboratory. Po mateřské dovolené jsem se rozhodla založit svoji značku a postupně jsem ji začala budovat. Navázala jsem spolupráci s obchodem Cvrk na Letné, kam dodávám své zboží a začala svoji značku prezentovat na designových trzích. V listopadu 2023 jsem spustila e-shop.

Také jsem začala tančit ve Folklor Gardedn, kam jsem si ušila kostým. Spolupracuji s projektem Filharmoniště – koncerty pro rodiče s dětmi 0 – 3, kde tančím. Pro tento projekt jsem, vymyslela ve spolupráci s Gabrielou Vermelho dvě představení pro školky: Vánoční příběh a Jak Koblížek baletku potkal, ke kterým jsem si navrhla a ušila kostýmy.

Ke spolupráci mě přizval spolek Dekkadancers, kde jsem při představení Kniha džunglí dělala garderobiérku – kostymérku. Na tuto sezónu chystají opět ve spolupráci s Matějem Formanem a Českou filharmonií představení Má vlast. Už se na toto představení moc těším. Je to už taková tradice, zahájit letní sezonu v šapitó ve Stromovce. Chodí tam se mnou i moje dcera, která to tam taky miluje.

Na šití mě asi nejvíc chytlo to, že na konci procesu mám něco hmatatelného. Začíná to myšlenkou v hlavě, pak placatou látkou, z které moje ruce vytvarují 3D oblečení. Je to krása pozorovat, jak vše postupně vzniká. A ten výsledek? Když si kousek obléknu a ono to funguje, vypadá krásně a někdy i líp, než jsem si dokázala představit. Ta radost, když vám někdo oblečení pochválí. Nebo když vidíte svoji práci, jak jí obléká někdo jiný a vykouzlí mu úsměv na tváři a dělá mu radost. To pak vždycky radostně poskakuju a pištím radostí. V divadle člověk trénuje, dře, odtančí představení, sklidí potlesk a výsledek není viditelný.“

Šít oblečení Vás tak zaujalo, že jste se přihlásila do kurzu šití a později i oděvního návrhářství a v novém oboru začínala úplně od začátku a učila se za pochodu. Založila jste módní značku Annlock. Říkáte, že tanec a móda mají hodně společného. Obojí je o kráse a eleganci, také vyžaduje hodně úsilí a trpělivosti. Co všechno šijete? Někde jste řekla, že šijete i kroje.

„Z baletky jsem se stala módní návrhářkou. Na jevišti jsem pochopila, že kostým dotváří roli, stejně jako oblečení formuje naši osobnost v životě. Vše, co tvořím, v sobě nese principy ladnosti, preciznosti a sebevyjádření. Mým cílem je navrhovat modely, které ženám dodají sebevědomí a pomohou jim vyjádřit, kým opravdu jsou. Pod značkou Annlock navrhuji oblečení, které je tvořené pro ženy, jež chtějí být elegantní, ale zároveň si váží praktičnosti a pohodlí. Hlavní myšlenkou mých návrhů je variabilita – jeden model, mnoho příležitostí. Každý kousek z kolekce Annlock je navržen tak, aby se dal snadno přizpůsobit různým situacím během dne:

– Ráno do kanceláře – s jemnými šperky a minimalistickými doplňky

– Na obchodní schůzku – stačí přidat formální obuv a sako, a jste připravené udělat dojem.

– Odpoledne na procházku – s teniskami

– Večer do společnosti – doplňte vysokými podpatky, psaníčkem a výrazným šperkem a oblečení získá zcela jiný, elegantní look.

Mým cílem je, aby se ženy cítily sebevědomě a pohodlně ve všech rolích, které během dne hrají.“

Na jevišti Vás fascinovala nejen ladnost pohybu, ale i role, kterou kostýmy hrají k dotvoření příběhů. A Vaše modely jsou inspirované baletem. „Každý nese jméno baletního prvku, jako připomínku mé taneční cesty.“ Co Vás baví na navrhování kostýmů?

„Jak říkáte. K oblečení přistupuji jako ke kostýmu, který dotváří naše role, které nás během dne čekají. Baví mě vymýšlet takové kousky, které budou jednoduché, nadčasové a hravé. Kostýmy do představení jsou pro mě výzva. A někdy se u toho vyblbnu. Jako u kostýmů do představení Jak Koblížek baletku potkal: kočička myška, medvídek, veš, vrána…“

Dělat módu Vás velice baví. Říkáte:  „Móda by měla být nástrojem, který podtrhne naši jedinečnost a dodá nám pocit jistoty v každém okamžiku. A přesně to nabízím. Oděvy, které vám pomohou cítit se skvěle a vyzařovat sebevědomí, ať už jste kdekoli a děláte cokoli. Každý kousek, který tvořím, je navržen tak, aby ženám dodal sebevědomí, zdůraznil jejich osobnost a umožnil jim cítit se krásně a pohodlně.“ V jakém oblečení se nejlépe cítíte Vy?

„Haha. Hezká otázka. V takovém, které odpovídá situaci a roli, ve které se zrovna nacházím. Mám ráda kalhoty a triko, ale v divadle bych se v tom dobře necítila. Miluju večerní šaty, ale přes den bych se v nich cítila jako blázen.“

 A co zájmy a koníčky, máte na ně čas? Jak ráda trávíte volný čas?

„Teď nejvíce času trávím podnikáním a s rodinou. Dceři je 6 a tak s ní chci trávit čas, dokud o to má zájem. Chybí mi denní kontakt s hudbou, ideálně živou. Vždyť už od konzervatoře jsem byla zvyklá, že celá budova školy zní hudbou. Z každé místnosti, i ze záchodu, se ozývala hudba (muzikanti trénovali, opravdu kde se dalo i nedalo). Moc ráda zajdu do divadla, nebo na koncert. A další velkou radost mi dělá příroda, kytičky. To vám je taková krása a radost. Tolik barev, tvarů. Jsem ráda, že u domu mám zahradu, kde mám možnost pěstovat kytky. Je to radost se s dcerou starat záhonky a sledovat, jak postupně rostou a dozrávají jahody, borůvky… už teď se u toho culím, jen na to pomyslím. Hudba a kytky mě vždy rozzáří.“

Děkuji za rozhovor. A všem přeji, ať hrají krásné role v krásných kostýmech. Jak na jevišti, tak hlavně ve svém životě.

                                 

Anna Homola:

Narodila se 4. 3. 1983 v Praze jako Anna Dvořáková.

Balet vystudovala na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy.

Tančila v Divadle J. K. Tyla v Plzni, Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem, Nové scéně Národního divadla v Praze a v Laterně Magice.

Věnuje se módě a založila značku Annlock.

Foto: Archiv Anny Homoly 

           

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a držitelkou ceny Thálie Martinou Hajdylou Lacovou

„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila“

Tanečnice, choreografka, performerka, pedagožka, to vše je držitelka Ceny Thálie za svůj výkon v unikátním představení Bodies in Progress Martina Hajdyla Lacová, která jako tanečnice spolupracovala s různými soubory a vystupovala často v zahraničí a je spoluzakladatelkou taneční skupiny ME-SA.

K tanci Vás přivedli rodiče, když Vás v šesti letech přihlásili na soukromou ZUŠ, kde jste se učila jak současný, tak lidový tanec jako i klasický balet a k tomu také hudební přípravu. Tanec Vás tak zaujal, že jste u něj zůstala. A co další zájmy, co Vás ještě bavilo?

„Běhat po sídlišti:) S nejlepší kamarádkou jsme vydávaly třídní časopis a každý pátek jsme hlásily aktuální zprávy ze života školy ve školním rozhlase. Dokud jsem nezačala studovat na konzervatoři, tak jsem o sobotách navštěvovala plavecký kurz. V zimě ráda lyžovala a každé prázdniny trávila na letních táborech.“

Ve čtrnácti letech jste zkusila štěstí na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici, kde jste tanec studovala a pak Vaše cesta vedla do Prahy, kde jste na HAMU studovala pedagogiku tance. Jak vzpomínáte na svůj půlroční studijní pobyt v Belgii a na spolupráci s přední choreografkou Ann van den Broek? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„S Ann jsem spolupracovala na dvou projektech. Jeden byl veřejným výstupem divadelního workshopu, v tvorbě druhého projektu jsme vycházely z pohybového materiálu úspěšného představení Co(te)lette. Ann je energická temperamentní osobnost, jejíž choreografický slovník charakterizují pohybová gesta inspirovaná emočními stavy člověka, která komponuje do velmi přesné struktury, rytmické nepředvídatelnosti až matematického příkladu. Člověku se z toho vaří hlava i tělo. Byla to pro mě velká výzva, s něčím podobným jsem se do té doby nesetkala.“

Spolupracovala jste také s norskou choreografkou Karen Foss, která si Vás vybrala ještě coby studentku HAMU do své inscenace -Gracerunners-. Za důležitou zkušenost pokládáte šestiletou spolupráci se švýcarskou taneční skupinou DA MOTUS!. Jako tanečnice jste spolupracovala s různými soubory a vystupovala hodně v zahraničí. Jak Vás tyto pracovní pobyty v zahraničí jako tanečnici obohatily, co Vám daly?

„Ovlivnily způsob, jak se svým tělem pracuji, jak o pohybu přemýšlím, jaká témata zpracovávám. Spolupráce s DA MOTUS! byla krásná zkušenost po více stránkách. Manželé a zároveň choreografický tandem – Antonio Bühler a Brigitte Meuwly – přistupují k osobnímu životu, tak k tvorbě celostně. I když jsem byla ve Švýcarsku cizinkou a ještě k tomu všemu z východní strany Evropy, neměnilo to nic na tom, abych byla finančně ohodnocena stejně jako moji švýcarští kolegové. Navíc díky Brigitte jsem mohla na denní bázi zažívat, jak Alexandrova technika ovlivňuje nejen mé pohybové kvality, tak i vzorce myšlení. Tuto zásadní uměleckou spolupráci a osobní zkušenost s Alexandrovou technikou v procesu tvorby reflektuji v rámci svého doktorského studia na HAMU.

Projekty s norskou choreografkou Karen Foss mě zase vytrénovaly v synchronních pohybově nepředvídatelných choreografiích, které po určitou dobu charakterizovaly její choreografický jazyk. Karen je velmi bystrá žena a neúnavná umělkyně se širokým sociálně – politickým rozhledem. Rozhovory s ní na témata aktuálních událostí se zrcadlily v choreografické struktuře a výsledném estetickém tvaru.“

Vaše taneční umění Vám vyneslo Cenu Tanečnice roku za výkon v inscenaci SuperNaturals. O Cenu Thálie jste se ucházela svým tanečním výkonem v představení L/One of the Seven a v roce 2024 jste Cenu Thálie získala za unikátní představení Bodies in Progress, v němž otevřeně sdílíte své těhotenství a mapujete proměny svého těla po mentální i fyzické stránce v období mezi 23. a 38. týdnem těhotenství. Co to pro Vás znamená, že právě toto představení Vám vyneslo Cenu Thálie?

„Pozornost, jakou performance Bodies in Progress na sebe přitáhla, jsem popravdě nečekala. Těhotenství nebylo plánováno a několik měsíců mi trvalo novou situaci přijmout. Sžití s novou bytostí ve mně nebylo samozřejmé, hlavně v situaci, když synové povyrostli a já měla o něco volnější ruce, před sebou zajímavé pracovní výzvy a rozběhnuté studium. Najednou se to mělo všechno zastavit, posunout nebo úplně zrušit. Tvorba na  Bodies in Progress byla příležitost celou situaci zpracovat. Přijmout mé rozpínající se já a napojit se na rostoucí bytost ve mě. Projekt jsme v Česku a na Slovensku uvedli osm krát, každé vystoupení byl silný zážitek a byl umocněn tím, že se konalo v jiném prostoru, kontextu a se stále větším a těžším tělem. Úspěch v podobě Ceny Thálie vnímám jako uznání odvahy tělesně reflektovat změny svého já v tak zranitelném období života. „

Co vedlo k tomu, že jste spolu s Karolínou Hejnovou v roce 2008 založily taneční soubor ME-SA?

„Ptáte se na první desetiletí ME-SA, které se dělo díky velkému produkčnímu úsilí Karolíny Hejnové. V době, kdy ME-SA vznikla, jsme byly obě studentkami AMU, Karolína na filmové a já na taneční fakultě. Setkávaly jsme se na tanečních workshopech a trénincích. Spolu s Karolínou a další spolužačkou Hanou Kalouskovou jsme byly oslovené choreografkou Ji-Eun Lee tančit v její inscenaci Objects and Particles. Toto lidské a umělecké spojení nám přišlo smysluplné a měly jsme chuť v něm pokračovat. Založily jsme spolek, abychom na realizaci našich nápadů mohly žádat granty. První produkce byly hlavně v režii Ji-Eun Lee, ale po tom, co odešla do Anglie, jsme oslovovaly choreografické osobnosti, se kterými jsme toužily tvořit originální taneční produkce. Když se Karolína před šesti lety rozhodla přesunout do Německa, produkci platformy ME-SA převzal můj manžel, režisér a aktuálně umělecký šéf Divadla Polárka, Jiří Hajdyla. Začala se tak nová umělecká etapa platformy, ve které si znovu a znovu klademe otázky: Jaký podnět nyní probouzí tvořivou energii? Co nám v této životní etapě dává smysl?“

Nezůstala jste jen u interpretace, ale věnujete se také choreografii. První choreografii jste si vyzkoušela již během svého studijního pobytu v Belgii, když jste vytvořila šesti minutové dílo. Jako choreografka jste podepsaná např. pod inscenace Ke zdi nebo SoloS/Part III. Co Vás baví na choreografické práci?

„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila. Vždy jsem se více vnímala jako interpretka nebo pedagožka, která si ráda hraje s pohybem, zkouší nové pohybové přístupy, ráda nabízí nápady, improvizuje, tvoří. Z role choreografky jsem měla respekt, vnímala jsem velkou zodpovědnost za rozhodnutí. Obecně rozhodování se není moje silná stránka. Postupně ve mně ale rostla zvědavost po autorském vyjádření se. Při tvorbě ale potřebuji být v dialogu s dalšími umělci a umělkyněmi, u kterých si mohu dovolit být autentická a přiznávat, že prostě nevím.“

Jste tanečnice, choreografka, také jste zkusila režii (Voyerky, Ke zdi) a věnujete se také pedagogické práci a jak jste jednou řekla, učit tanec Vás baví, ale máte málo času. Pořádáte taneční workshopy?

„Workshopový formát je to, co mi momentálně vyhovuje a lze jej skloubit s rodinou, s prací v nezávislém uměleckém sektoru a častým cestováním. Aktuálně se ve svém doktorském studiu zabývám zkoumáním principů Alexandrovy techniky v tanci a plánuji uskutečnit workshopy v různých kontextech tanečního vzdělávání. Po letech nezávislého fungování, ať už v tvorbě, tancování nebo vedení workshopů, mě kontinuální pedagogická práce láká čím dál tím více.“

 A v soukromí jste maminkou tří dětí. Jak to všechno stíháte? Skloubit náročné povolání s neméně náročným posláním maminky?

„Nestíhám:-) Učím se tomu pletenci tužeb a potřeb dávat volný průběh a netlačit na sebe. Mám samozřejmě asi jako mnoho pracujících matek konstantně pocit, že ani jedné oblasti nedávám dostatečnou pozornost, jakou by si zasloužila. Jsem ale vděčná za svoji rodinu, za zdraví dětí, za respektujícího životního partnera, který nemá problém se spolupodílet na výchově dětí a chodu domácnosti. Za mé rodiče a speciálně mámu, která nám je velkou oporou v obdobích, kdy se to na nás z každé strany valí.“

 

Čím je pro Vás tanec dnes? Jak ráda trávíte volný čas?

„Tanec je dnes pro mě luxus, příležitost být sama se sebou tady a teď. V pohybu jsem zvědavá, co ještě moje tělo dokáže, kam mě vede. Téměř všechen „volný“ čas momentálně věnuji studiu a výzkumu. Když mě Jiří vystřídá u dětí, zdrhám ven – zaběhat si (někdy se spícím dítětem v kočárku), přitom si poslechnu podcast na zajímavé téma. Při přesunech s kočárkem po městě se ráda zastavím na dobrou kávu a pozoruji život v ulicích, zavolám si s kamarádkou nebo jen tak jsem.“

Děkujeme za rozhovor

Martina Hajdyla Lacová:

Pochází ze Slovenska.

Tanec vystudovala na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici a pedagogiku klasického tance na HAMU v Praze (2004 – 2010). V roce 2008 absolvovala půlroční studijní pobyt v Hoger Instituut voor Dans v Antverpách, kde spolupracovala s významnou belgickou choreografkou Ann van den Broek.

V roce 2008 s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou spoluzaložila taneční skupinu ME-SA.

Jejím manželem je divadelní režisér Jiří Hajdyla.

Foto: Terezie Foitová, Vojtěch Brtnický, Lea Lovišková, Michal Hančovský 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín