Taneční magazín obdržel zajímavý tip od Jitky Fialové. Přijde vhod nyní v prázdninových a dovolenkových měsících zejména těm pěším a cykloturistům, kteří se chystají na sever Čech. Ale ani motoristy by neměla tato unikátní záležitost nechat v klidu.
Pro obrovský zájem turistů, kteří na Broumovsko míří z celé Evropy, se letos otevřou broumovské kostely veřejnosti po dobu celých letních prázdnin. Vstupné bude dobrovolné a půjde předně na opravu těchto barokních skvostů. Akci pořádá broumovské děkanství společně s městy a obcemi Broumovska, gymnáziem Broumov a kanceláří hradeckého europoslance Tomáše Zdechovského (KDU-ČSL).
„Zpřístupnění kostelů je velkou událostí nejen pro broumovské, protože standardně si kostely mohou prohlédnout jen ti, kteří chodí na mše,“ vysvětluje broumovský děkan Martin Lanži a rostoucí zájem ilustruje na faktu, že poprvé se kostely mimo mše svaté otevřely veřejnosti před dvěma lety během akce Týden otevřených kostelů
„Loni už jsme uspořádali Měsíc otevřených kostelů, kdy mohli lidé tyto památky navštívit každé srpnové úterý. Poptávka ale stále výrazně převyšuje nabídku, proto nás tak těší, že se letos podařilo získat více dobrovolníků. Nyní můžeme nabídnout rozšíření na celé léto, a to každé úterý a sobotu,“ doplňuje Lanži.
Zájem o kostely začal růst poté, co je zhruba před třemi lety označil za možnou kulturní památku UNESCO europoslanec Tomáš Zdechovský, který na jejich podporu uspořádal nejen v Bruselu hned několik kulatých stolů a nespočet pracovních setkání. „Mám obrovskou radost z toho, že se naše snahy tolik projevují na rostoucím turistickém ruchu v oblasti, protože ona skutečně má co nabídnout a zatím nevím o nikom, kdo by nebyl z návštěvy Broumovska a tamních kostelů nadšený,“ uzavírá Zdechovský.
Taneční a muzikantský soubor CHOREA BOHEMICA bude letos v září slavit jubilejních padesát let na kulturní scéně. Takovou malou generálku „nanečisto“ si udělal na vernisáži jihomoravského malíře Antonína Vojtka „Krajina pod Pálavou a Odjinud“ v Galerii Českého rozhlasu v Praze. Mezi jiným zde došlo i na světovou premiéru filmu „Odjinud“ o vystavujícím autorovi
Antonín Vojtek patří k jihomoravským uměleckým bardům. Již téměř šest desítek let zpříjemňuje všem v okolí náladu i duši krásnými obrazy, převážně charakteristických moravských plenérů. Vydal několik publikací. Vyšly o něm i monografie a desítky článků. Vlastní v Břeclavi soukromou GALERII 99. Jeho dcera Julie Vojtková byla hlavní hrdinkou dokumentárního filmu zlínské režisérky Hany Pinkavové z cyklu „Nehasit! Hořím!“. A právě vernisáž Antonína Vojtka v Galerii Českého rozhlasu v Praze v pondělí 2. července přinesla – krom jiného – i další zajímavou filmovou premiéru.
Kurátorka výstavy PhDr. Zuzana Foglarová z Českého rozhlasu naslouchá autorskému výkladu pana Antonína Vojtka před jeho díly abstraktního stylu.
Do vlastní Galerie Českého rozhlasu vejdete z Vinohradské ulice hlavním vchodem historické rozhlasové budovy. Schody nalevo od recepce vás pak zavedou mezi skutečné unikáty. Tato galerie totiž – v úzké symbióze – snoubí krátkodobé výstavy (převážně výtvarného typu) a stálou expozici historie rozhlasového vysílání. Zajímavé historické snímky, dokumenty a starší i novější „rozhlasácké“ historické artefakty (převážně technického charakteru) tak dodávají zajímavý kontrapunkt vystavovaným dílům. A tak tomu je i v pří padě současné Vojtkovy výstavy nazvané „Krajina pod Pálavou a Odjinud“.
Zleva básník a textař Václav Hons vypráví vedoucímu souboru CHOREA BOHEMICA panu Jaroslavu Krčkovi a v pozadí pak paní Krčková a zpěváci souboru.
Výstava Antonína Vojtka velmi vhodně využívá nabídnutých prostor rozhlasové galerie. Úvodní dvě místnosti patří charakteristickým Vojtkovým krajinomalbám. Umělec umí evokovat atmosféru jižní Moravy nezaměnitelnými barvami a jejich valéry. Třetí (zasedací) místnost (či malý kinosál?) patří umělcovým abstraktním dílům. Ta mají systém, geometrický řád a místy prozrazují i inspiraci mandalami. Celkově působí zdejší instalace Vojtkových obrazů velmi kompaktním dojmem.
Píseň „Ach, synku“ si pod dirigováním pana Jaroslava Krčka zazpívali všichni na vernisáži.
Samotnou výstavu – vedle kurátorky PhDr. Zuzany Foglarové – uvedl básník Václav Hons. Dlouholetý pracovník Československého rozhlasu i autor řady známých písňových textů vzpomněl, jak jej poprvé oslovila Vojtkova díla počátkem osmdesátých let minulého století. Kdesi v malé galerii, respektive knihkupectví, v pražských Dejvicích. Byl tvorbou Antonína Vojtka tak okouzlen, že musel zanechat rozdělaného básnického eposu a hned napsat velice příznivou kritiku do jednoho z tehdejších periodik.
Paní Ing. Lenka Michlovská z rakvického vinařství pomohla každému v galerii nalézt tu nejpříznivější vinnou příchuť i styl.
Václav Hons byl potěšen že se zde mohl setkat s manželi Krčkovými ze souboru CHOREA BOHEMICA a množstvím dalších přátel a bývalých rozhlasových kolegů. Mezi jinými mimořádnými osobnostmi se na výstavě objevila i legenda mezi studiovými zvukaři – pan Jiří Zobač. To on stojí v pozadí nejzajímavějších rozhlasových i gramofonových nahrávek předních interpretů populární či vážné hudby.
Výrazným bodem programu byla premiéra filmu režiséra Petra Uhra „Odjinud“. Jedná se o dvanáctiminutový filmový hold Antonínu Vojtkovi, jeho rodné jižní Moravě, jeho tvorbě i jeho rodinnému zázemí. Režisér – v úzké spolupráci s hlavním hrdinou – dokázali vnést do malého časového prostoru množství myšlenek, názorů i podnětů.
Zástupkyně vinařství Vinselekt Michlovský z Rakvic paní Ing. Lenka Michlovská pak přítomné seznámila v kostce s programem následné degustace vín z jejich provenience. A pak již vernisáž patřila užšímu jádru letos jubilujícího souboru CHOREA BOHEMICA, v čele se zmíněnými manželi Krčkovými a jejich písničkám. Ty závěrečné si zazpívali všichni společně.
Tečkou za úspěšnou vernisáží byla posléze zajímavá ochutnávka jihomoravských vín z Rakvic. Z výstavy Antonína Vojtka i trvalé rozhlasové expozice jsem si odnášel množství vjemů i zážitků. A také v tašce nejnovější knížku Václava Honse „Tak jo“ s jeho vlastnoručním věnováním. A kdy na výstavu? Galerie Českého rozhlasu je otevřena každý čtvrtek od dvanácti do osmnácti hodin, případně po domluvě na mailu: galerie@rozhlas.cz .
Významná stolní tenistka, trenérka, rozhodčí i mezinárodně uznávaná funkcionářka Libuše Uhrová (rozená Grafková) se dočkala významné pocty. Objevila se ve společnosti takových legend českého sportu, jakými byly či jsou hokejový brankář Dominik Hašek, útočník Vladimír Martinec, aviatik Jan Kašpar, kanoista Martin Doktor a další.
Od mládí se věnovala řadě sportů. Hrávala tenis, volejbal, basketbal, dobře bruslila. Měla k tomu základy v rodině. Její otec byl předsedou oddílu Český lev Beroun. Strýček, který chytal za fotbalovou Viktorku Žižkov byl označován za nejelegantnějšího brankáře ligy. A bratranec byl rovněž velký a všestranný sportovec. Věnoval se i špičkově tenisu, hrával ligu za Bohemians. Její sestra hrávala solidně ping-pong. A možná také proto se právě i ona sama stala vrcholnou stolní tenistkou. Je řeč o Libuši Uhrové – Grafkové. A právě této bývalé reprezentantce, trenérce, rozhodčí i mezinárodní funkcionářce se dostalo originálního ocenění.
Libuše Uhrová na archivním snímku z roku 1961
Rodačka ze středočeského Berouna, která však strávila podstatnou část života v Pardubicích, má na svém kontě dvě bronzové medaile ze soutěží družstev z evropských šampionátů a je pětinásobnou mistryní Československa v individuálních soutěžích a dvojnásobnou v týmech. Po završení aktivní kariéry prošla rozličnými funkcemi od oddílových až po svazové. V letech 1990 až 2000 byla ve VV ČAST a předsedkyní TMK. Kromě toho působila dlouhá léta jako trenérka mládeže a rozhodčí. V roce 1982 byly společně s Evou Kroupovou – Pokornou jako první ženy přijaty do české sekce Swaythling Clubu International (SCI), od roku 1992 do dubna 2015 pak stála Libuše Uhrová v jejím čele.
A právě ve městě perníku, Zlaté přilby i Velké pardubické se Libuši Uhrové dostalo významného ocenění. Byla uvedena do Síně slávy. A tím pádem získala – jako zatím šestnáct dalších sportovců s kořeny v Pardubicích – i svou pamětní žulovou kostku na prostranství před pardubickým zimním stadionem.
Žulová pamětní deska se jménem Libuše Uhrové před pardubickým zimním stadionem.
Paní Uhrová se sice stále věnuje řadě nejen sportovních funkcí, pomáhá aktivně i hendikepovým sportovcům. Svou aktivní veteránskou kariéru by ráda završila v příštím roce na světovém šampionátu veteránů v Las Vegas.
Libuše Uhrová s legendárním fotbalistou Antonínem Panenkou ve Znojmě v roce 2015 při oslavách stolního tenisu.
Má ráda klasický balet. S potěšením vzpomíná na vystoupení bratří Bubeníčků v pražském Divadle na Vinohradech. Poslechne si s oblibou Tři sestry, jazz,ale i lidovky, avšak úplně nejraději má swingovou muziku. Vzpomíná, jak na ní v Berouně na plesech doslova vyrůstali. A již teď se těší na vystoupení Pirate Swing Bands v pardubické „Sukovce“ letošního 1. prosince. Má ráda jejich hudební aranže. Z ocenění má Libuše Uhrová, která moc nemá ráda psaní o sobě, samozřejmě velkou radost, ale zároveň skromně podotýká: „Možná, že kdyby město spíše dalo peníze na bezplatné taxíky pro špatně se pohybující důchodce.“
Taneční magazín se připojuje ke gratulantům. A přejeme paní Uhrové, ať se jí vydaří vše, co si předsevzala a těšíme se příští rok na medaili z Las Vegas!
Slávek Boura si za čtvrtstoletí na mediální scéně vybudoval pozici zkušeného moderátora. Ať již na rozhlasových vlnách či před televizními kamerami. Se svou tehdejší partnerkou Markétou Mayerovou uváděli jak komorní „Snídani s Novou“, tak později i velká show estrádního typu. Již počátkem devadesátých let se ale také věnoval produkování rockového muzikálu. V jednání o účinkování byla i slavná německá zpěvačka evropského kalibru. A právě tenkrát jsme se, ještě než zahájil kariéru v televizi Nova, se Slávkem poznali. I proto nebudeme nic zastírat a budeme si i v tomto rozhovoru pro TANEČNÍ MAGAZÍN tykat. A jak jinak začít, než tancem:
Netajíš se veřejně tím, že tanec nepatří zrovna k Tvým hobby, jaký máš k němu postoj obecně?
„Pan Werich říkával, že tanec je předsálím lásky a já souhlasím. Tanec dokáže vyjádřit tolik emocí, co slova nedokáží. Nicméně u těch, kteří tančit umí. Já jsem přírodně z kategorie dřev. Takže, raději se dívám. Ano, jsem takový taneční voyaer…“
To znamená, že jsi ani nechodíval do tradičních tanečních?
„Do tanečních jsem chodil pár měsíců a po takzvaném věnečku jsem potupně utekl. Takže, čistě teoreticky jsem na plesech dokázal vést základní kroky a s vhodnou tanečnicí jsem se mohl tvářit průkazně, že i dřeváci to na parketu umí pořádně roztočit!“
Uváděl jsi jistě programy a pořady, kde se i Tvá osoba musela podřídit celkové choreografii a aranžmá, jak ses s tím vyrovnával?
„Od moderátora se zas toho v této kategorii tak moc nechce. A navíc, když umím improvizovat a vhodně se shodit, vypadá to na hereckou etudu… Nicméně jsem byl účasten přenádherné taneční show nebývale nadaných tanečníků, pod režijní taktovkou režiséra Procházky. S mou tehdejší partnerkou Markétou Mayerovou jsme spojovali jednotlivé taneční obrazy a krom textu, jsme museli respektovat i rytmus a přesnou choreografii. A ta to bylo náročné jak pro mne, tak i pana režiséra. Ale nakonec vše dopadlo skvěle. Diváci byli nadšeni. Hlavně díky oněm tanečním číslům. Prostě, parádní představení. Choreografii vedl skvělý tanečník a choreograf Honza Crha.“
Podílel ses na přípravě muzikálů… Podle čeho, dle jakých kritérií, jsi vybíral choreografa?
„Oslovil jsem právě zmíněného Honzu Crhu a ten vytipoval několik choreografů, ze kterých jsem já a režisér muzikálu vybírali. Vybrali jsem dobře, ale za pár týdnů mi onen choreograf volal, že dostal ,lano´ do Hollywoodu a že takovou příležitost si přeci nemůže nechat ujít. Domluvili jsme se, ukončili smluvní vztah a najali jsme choreografku z druhého místa.“
Dostane Tě někdo do hlediště na klasický balet do divadla?
„To tedy nevím, nikdo se o to nepokoušel. Kupříkladu Labutí jezero jsem viděl v televizi. Překrásné. Ale sem tam se podívám i na taneční soutěže. Líbí se mi. Obzvlášť latina.“
Od tance je blízko k pohybu jako takovému. Co děláš pro svou fyzickou kondici? Sportuješ pravidelně?
„Jsem živoucím příkladem militantního antisportovce. Sice… V mládí jsem hrál fotbal, ale lenošil jsem tam v brance. Dělal jsem judo, ale poté, co jsem na tatami zlomil kamarádovi klíční kost, přestal jsem. Občas jsem jezdil na kole, ale s kopci jsme se domluvili, že takhle to nejde. Došlo to až tak daleko, že mě kamarád přemlouval, že pojedeme s dětmi a ženami do hor. Smál jsem se, že já jezdím jen z kopce. A on vytvořil trasu spojenou jen ze samých ,skopců´ a rovinek. Nechápal jsem, jak toho dosáhne v Krkonoších!??? Má zvědavost a touha dcery byly natolik silné, že jsme jeli. Lanovkou nahoru, po cestách dolů. Pak přejezd víceméně po rovině k lanovce další a tak to šlo snad čtyřikrát. To jsem spokojen byl. Takový já jsem sportovec. A plavec. To můžu, neb jsem vodou nadnášen… A taky šachy či minigolf.“
Postupně ses, vedle moderování, začal věnovat i psaní. Jak ses ke „spisovatelskému stolu“ dostal?
„Od svých šestnácti jsem byl účasten v rockových kapelách, v osmnácti jsem začal psát muziku a texty. Z toho pak vyplynulo psaní různých námětů, ty jsem pak zdokonaloval do divadelních či televizních parametrů. V televizi už jsem psal nejen náměty, ale scénáře a vymýšlel spoustu věcí jako nadhodnotu a pro odlišnost od ostatních. Tehdy v devadesátých letech to ještě šlo. Dnes by to bylo příliš složité. Takže jsem do chvíle napsání své první knihy napsal až stovky věcí. Do dneška jsem sepsal dvě knihy s názvem ,Naháči´ a ,Nedamovský poltergeist´. Údajně se obě dají nadmíru dobře číst. Já nečetl, takže nevím…“
Důvod napsat knížku vznikl z Tvého osobního „přetlaku“, touhy něco sdělit čtenářům anebo Tě k tomu muselo okolí spíše „dokopat“?
„Knihu ,Naháči´ jsem napsal rok poté, co jsem napsal libreto ke stejnojmennému muzikálu. Ve chvíli příprav jsem napsal knihu a díky ní jsem si ještě leccos promyslel. Kniha je prostě úplně něco jiného než scénář. V knize si pak postavy dělají, co chtějí. A nutí spisovatele toleranci vůči nim. Navíc ještě autora něčemu naučí. Kniha ,Nedamovský poltergeist´ byla inspirována skutečnou událostí. Duch, zvaný poltergeist, po šest dní řádil v penzionu mé kamarádky, který byl tou dobou v rekonstrukci po požáru. Majitelkou jsem byl požádán, abych se pokusil to řešit. Oslovil jsem známou psychotroničku Renatu Lopourovou i její tým a začali jsme řešit. V místě nemovitosti se za těch šest dní objevilo přes čtyřicet samovznícení, na desítku létajících předmětů, včetně útoku na člověka. Věci mizely a znovu se nacházely na jiných místech a mnoho dalšího… Byli u toho lidé z HZS, policajti, kriminálka, speciální tým na detekci akcelerantů hoření a výsledek – negativní. To je přeci panečku inspirace! Tak jsem děj situoval do prostředí celé rodiny, protože jak stojí v podtitulu knihy: ,za každým paranormálním jevem stojí lidský příběh´ Což je prostě fakt.“
Zde se tedy věnuješ obtížně vysvětlitelným záhadám. Patří k Tvým kultovním autorům Erich von Däniken?
„Slovo záhada je odvozeno od pojmu nerozumím. A lidé nerozumí mnoha věcem, takže to skoro vypadá, že počet záhad se zvyšuje, ačkoli ,věda´ chce počet záhad eliminovat k nule. Na toto téma bych mohl držet několikahodinovou přednášku… Nicméně, aby odpověděl na Tvou otázku: poltergeist je v zásadě celkem jasně zmapován včetně jeho projevů i příčin (viz v mé knize), ale je nepochybně spousta dalších entit, o kterých se ví podstatně méně. Ale historicky se mapují od počátku existence hominidů, tedy nejen od člověka. Dá se říci, že existence entit je srovnatelná s přírodními silami. A dá se mnoho odezírat z nového vědního oboru kvantové fyziky, která na tato témata otevírá další polemiky ze svého vědního úhlu pohledu. A Däniken? Za svého mládí jsem přečetl snad všechno, co bylo u nás přeloženo. Ale na pobyt mimozemských inteligencí na Zemi mám jasně vyhraněný názor.“
Co chystáš zajímavého v moderátorské, divadelní i spisovatelské kariéře?
„Sem tam moderuji společenské akce venku či uvnitř. Píšu něco vlastního pro Stream, ale to je v počátcích. Zatím jsme natočili pilotní díl a uvidíme. Mám náčrty několika knih, ale nemám na jejich psaní čas. Přeci jen, u nás se psaním momentálně uživí opravdu jen málo lidí. V současné chvíli tvrdě pracuji na realizaci Bioenergetického institutu. To, když se mi podaří, tak pak to bude bomba!“
Je o Tobě známo, že jsi vystudovaný pedagog. Věnuješ se i nějakým kursům, workshopům či lektorským akcím, kde bys tohoto původního oboru nadále využíval?
„Těmto aktivitám se věnují jiní, já mám raději věci nové. Jsa vystudovaný speciální pedagog se specializací na poruchy chování, tak jsem z oboru vlastně nikdy nevypadl… Nicméně, všechny mé zkušenosti nasbírané tokem životem chci uplatnit právě v onom již avizovaném Bioenergetickém institutu. Ohledně této aktivity jsem už sepsal mnoho materiálu a jednou… …až bude dostatek financí. Třeba ten čas brzy nastane… Pak nadejde má poslední kreativní etapa ve prospěch lidí.. Ale bohužel zatím více prozradit opravdu nemohu, neb o této mé aktivitě ví konkrétněji jen hrstka nejbližších lidí, aby nedošlo ke konkurenčnímu znehodnocení myšlenky.“
I tak děkuji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – za upřímné a důkladné odpovědi a těším se zase někdy na viděnou. Ať již živě při křtu nové knížky anebo zprostředkovaně z obrazovek.
„I já děkuji za zajímavé otázky.“
Slávek Boura s Markétou Mayerovou v populární „Snídani s Novou“.Slávek Boura s autorem tohoto článku v roce 1991 v Roztokách u Prahy.
Rozhovor připravil: Michal Stein
Foto: Dr. Dušan Dostál a archiv TV NOVA
