Najdeme v životě opravdu lásku?

…a žili spolu „Dokud neumřeli“. Jaký je příběh lásky choreografa Petra Tyce?

  1. října diváci zhlédli  v Ponci premiéru inscenace  Petra Tyce „Dokud neumřeli“.

Láska, láska, láska. Tolikrát opakované  téma. Pořád to samé a přesto vždycky jinak. Kolik miliard lidí chodí po světě, tolik různých forem lásky můžeme pozorovat.  A někdy třeba vůbec žádnou.

Petr Tyc  vystudoval Taneční konzervatoř a  Hudební fakultu múzických umění u Pavla Šmoka.  Své vzdělání rozvíjel u Merce Cunninghama v New Yorku.  Působil coby tanečník v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka a jeho urostlá postava je toho dokladem. Řadu let působí jako nezávislý choreograf, tanečník a pedagog. A tentokrát přichází se svou inscenací „Dokud neumřeli“ do Ponce.

Začátek představení probíhá netradičně  – vcházíme do hlediště zadním vchodem a tvoříme páry, tedy jedná se o svatbu, pravděpodobně. Hm, působivé.

„Věříte, že láska může skončit dobře?“, čtu na upoutávce  k představení. Čekám tedy nějaký ‚happy end‘, ale žádný se nekoná.

Na jevišti se sice dva lidé objímají, ale opět se rozchází.  Dozvídáme se také jejich příběh, tedy to, že dívka byla ve škole velmi oblíbená, slovy autora: „Všichni po ní jeli,  většina kluků a třetina holek“. Ona ale vnímá vztah jinak: „Ten trapný kluk se snažil být vtipný, ale nebyl, na druhé straně ho  měla docela ráda. Dobývání dívky je vyjádřeno zábavným a poněkud svérázným způsobem, u kterého se divák  musí usmívat, i kdyby nechtěl.

Ale do vztahu nám přichází třetí osoba, tedy přesně tak, jak už to bývá. Tyto scénáře píše život rád. Jak to mezi nimi všemi doopravdy bylo, snad ví jen autor, nicméně mužská postava spekuluje, zda  dívka nemá poměr s někým jiným. Říká si: „Položím jí pár otázek, ona mi odpoví pár lží.“

Stesky ze strany dívky také nevyznívají zrovna šťastně: Řekl  –  „Neopouštěj mě“, řekl – „Dnes jdu večer s nějakou holkou ven“,  řekl -„Můžeme zůstat přáteli.“  Celkem tradiční ukončení vztahu.

Na závěr padnou slova  druhé dívky, která jsou plná zklamání:  „Mami, myslela jsem, že v lásce platí nějaká pravidla.“ Ale kdepak, nejsme na silnici. A dokonce i tam si každý dělá, co chce. Jak to potom může vypadat v lásce?

Podle  obsahu inscenace Petra Tyce usuzuji, že  láska tedy nemůže skončit dobře.  A vlastně s tím souhlasím. Společně s autorem se divák během hry musí zamýšlet, co to vlastně ta láska je. Radost? Strach? Štěstí? Zoufalství? Prohra?

Člověk je v životě tolikrát raněný, sotva to můžeme všechno spočítat. Láska se dost často jeví jako nedosažitelná fata morgána v dálce a přesto lidé znovu a znovu uvěří, že už jí dosáhli.

Autor sám je pravděpodobně také zmatený a zklamaný, neschopný vyznat se v poťouchlé povaze  Lásky.

Dá se říci, že ve hře  „Dokud neumřeli“ je dost prostoru pro divákovu fantazii, přesto hlavní myšlenka hry, tedy zklamání, promlouvá k divákovi  celkem hlasitě.  V inscenaci jsou okamžiky, kdy si divák není úplně jistý, co že se to na scéně právě odehrává, například, když všechny tři postavy běhají kolem jeviště. Ale snad to můžeme chápat  jako začarovaný kruh, kdy se lidé vzájemně honí jeden za druhým, aby dosáhli lásky a štěstí.

Pokud i v některý moment  nerozumíme  úplně obsahu, nutno přiznat, že na technicky dokonalé pohyby se dívá dobře. (Tančí Tereza Hradilková, Lenka Bartůňková, Radim Peška).

Představení je doplněno videoprojekcí, jinak Petr Tyc nepracuje prakticky s žádnými rekvizitami, herci si  vystačí jen se svým tělem. Marjetka Kurner Kalous, která se postarala o kostýmy, zvolila naprosto jednoduché oblečení, symbolizující spíše teenagerovský věk.

Nahlédnout do vztahů a lásky někoho dalšího je vždycky zajímavé, Petru Tycovi se podařilo maličko  pootevřít dveře do své duše. Trošku smutku a nostalgie si z představení „Dokud neumřeli“  odneseme s sebou.

 

Eva Smolíková

Foto: Divadlo Ponec, Eva Smolíková

Taneční  magazín

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *