Rozhovor s Národním umělcem Vlastimilem Harapesem

„ Z tance jsem propadal. Když jsem pochopil, která ruka je pravá a která je levá, řekl jsem si: „Budu nejlepším tanečníkem a hotovo.“

 

Setkat se s Vlastimilem Harapesem je snem nejednoho zapáleného tanečníka. Tento nedostižný idol, který  v období své vrcholné kariéry svou oduševnělou krásou a lehkostí tance zraňoval srdce nejedné fanynky, která v něm dodnes vidí svého pohádkového prince, je právem počítán mezi evropskou baletní elitu.  V době své taneční dráhy vynikal ideální fyzickou dispozicí, elegancí, všestranně vyspělou technikou a hereckým výrazem.  Uznání a popularita nepřišly jen tak. Skrývá se za nimi  obrovský díl pracovitosti, profesionální zaujetí, vzdělání a v neposlední řadě i široký tvůrčí obzor, který zahrnuje tanec, činohru, film, televizi a moderování. Jaký je Vlastimil Harapes? Vtipný, přísný, roztomilý i tvrdý, nezapře v sobě ani na chvíli herecký a komediální talent.  Je velmi tolerantní k veškeré umělecké tvorbě mladých talentů. Narozen ve znamení lva, vyzařuje sílu a jeho mužná postava stále budí respekt.

Bez názvu

Foto:  pas de deux z baletu „Korzár“, archiv Vlastimila Harapese

 

O malých i velkých tajemstvích baletu s Vlastimilem Harapesem

1.Kdyby  se vrátil  čas, stal byste se znovu tanečníkem?

„Ne. Už o tomto oboru  moc vím. Tím nechci nikoho odrazovat! Hlavně bych si to nezvolil z toho důvodu, že máte velmi krátký život na jevišti. Asi  20 let, je to stejné jako u sportu. To je málo.  Je mi to líto.  Nelituji svého rozhodnutí, bylo to fajn. A  nemůžu si stěžovat, že bych byl málo vytížený. Měl jsem možnost hrát v televizi a dělat spoustu pořadů,   hrát divadlo, hrát ve filmu, atd.

Nyní  účinkuji  v divadle Semafor v představení „Prsten Pana Nibelunga“. Před tím jsem dělal několik  činoherních představení, nebo muzikály a  každou středu vysílám „Noční Mikrofórum“ na stanici ČRo Dvojka.“

  2.Vzpomínáte si, kdy a jak jste zatoužil být tanečníkem?  Chtěl jste se jím stát nebo to byly nevyzpytatelné cesty osudu?

„Já myslím, že jsem nikdy tu touhu neměl. Jsem fatalista. Beru život  takový, jaký je. Neměl jsem žádné sny, že budu hrát ve filmu a budu slavný… ani mě to nenapadlo. A taky jsem pro natáčení filmů nic neudělal. Nebylo to  nikdy přes nějaké známosti. Byla to náhoda…

Ale jak se říká,  připraveným štěstí přeje. Takže jsem byl asi  připravený,  proto mě vybrali. Vždy jsem dělal kamerové zkoušky, nikdy to nebyla nabídka jako „Pojdˇte si zahrát ve filmu“. Něco je asi člověku dané. Ale divím se, že jsem dokázal, co jsem dokázal, jsem narozen ve znamení lva a u nich je znakem  určitá  pohodlnost… Na druhou stranu je tu i  touha  nebýt poslední. Nedělal jsem nic  racionálním způsobem, tak, abych si něco  naplánoval a vědomě se k tomu „pídil“, to ne.  Bylo to v podstatě štěstí. Měl jsem vhodnou postavu, to si člověk nevymyslí, i tvář hraje roli a jestli bylo něco mojí předností, vidím to zpětně, pak to bylo to, ž e jsem se  při tanci vždy  snažil o výrazovou stránku. Nemyslím si, že bych dělal nějaké technické zázraky. Na to byli jiní, kteří byli  technicky vybavení lépe, ale lidem asi jenom technika zase tolik neřekne.“

3.Vás tedy nehnala žádná touha nebo ctižádost. Přesto jste dosáhnul maxima, jaká byla Vaše životní cesta?

„Šel jsem  na konzervatoř a uvítal jsem, že na této škole se nevyučuje matematika, fyzika a chemie.  Měl jsem  představu, že hlavní obor  na konzervatoři je šerm (bylo mi  14  let). Brzy  jsem poznal, že hlavní předmět je  klasický tanec. Také jsem měl z tance  pořád známku 4, nebo 4-.  A přitom jsem se snažil. Vůbec mi to nešlo. Z hlavního oboru jsem propadal. Ještě na maturitním vysvědčení mám trojku, ale konzervatoř jsem ukončil s vyznamenáním, protože jsem pochopil, kterou ruku mám levou a kterou nohu pravou. Do té doby jsem měl  pocit, že mám obě ruce levé a obě nohy pravé.

Když jsem byl   v maturitním ročníku, to nám bylo 17 let,  natáčel se muzikál „Starci na chmelu“.    Spolužáci z mé třídy dostali hlavní role. Já  jsem dělal  jen křoví, ale z tohoto filmu vzniklo  další pozvání na kamerové zkoušky na film „Markéta Lazarová“.  Do filmu  mě vybrali a film se natáčel rok a půl. Já jsem si říkal: „No, to  je ohromné, budu slavný filmový herec, budu hvězda… (bylo mi 18 let).  Jenže film se natáčel v exteriéru a příliš dlouho, tak jsem přišel na to, že to vůbec  není ono, co jsem očekával a Bůh ví, jak ten film dopadne. Nemohl jsem tušit, že to bud e nejlepší československý  poválečný film. Ale v té době jsem nebyl spokojený, tak jsem začal znovu cvičit.  Udělal  jsem konkurz do ND a řekl jsem si programově: „Já nebudu slavný herec, já budu nejlepší tanečník a hotovo.“  A přihlásil jsem se na stáž do Petrohradu k p. A.I.  Puškinovi. Musel jsem určité   věci dohnat, které jsem zameškal natáčením filmu, a v podstatě, tedy ne, že by mě škola připravila špatně, to ne, ale v Rusku  jsem dostal rozumově návod, jak na to jít.

4.Dobře tančit, to znamená taky hrát, musíte vydat emoce ….

„Ano, musíte.  K tančení je třeba opravdu velká příprava (záleží také na tom, na jaké  úrovni chce člověk dělat tanec). Z mima nebo tanečníka se může stát herec, ale z  herce se tanečník může stát jen těžko.“

5.Upřednostňujete v tanci  herectví před technikou?

„Ano, vyjádření obsahu. Ale jedno bez druhého nejde. Pokud Vám chybí technická vybavenost, tak to herectvím nenahradíte. Záleží také na tom, jaký  je repertoár. Ale hrát prince  v „Labutím jezeře“ znamená, že  technické vybavení a zvládnutí prvků je nutné.“

6.V současné době je v baletu  běžný i  takový extrém, že tanečnice stojí princi na hlavě… Jsou to doslova akrobatické výkony. Patří akrobacie také do baletu?

„Pokud si taková akrobacie  najde své publikum, tak proč ne. Rozhodně je to obdivuhodné. Možná,  kdyby tito tanečníci nedělali akrobatické zázraky, tak si jich třeba  vůbec nikdo nevšimne. Každý touží vyniknout, každý touží být zván, být slavný atd.  Já si myslím, že to je normální touha. Ani akrobacii  každý dělat nemůže.“

IMG_4714_fotoDusanDostal_VlastimilHarapes_05-01-11

7.Jiří  Kilián   využívá ve svých choreografiích i starší herce  či tanečníky, kteří mají a mohou předat zkušenosti   mladým.  Je možné, aby se život tanečníka na jevišti prodloužil třeba  do 80-ti let?

„U starších tanečníků je  zkušenost,  to je pravda. Ale já to  rád nemám. Tanec je pro mladé lidi. Je jasné, že krále, chůvy, či královny musí hrát starší lidé, stejně jako v činohře, mladý hraje mladé a starý staré. Obráceně to nejde. Např. v Liberci  vytvořil František Pokorný    představení pro mě „Nesnadná cesta k Labutímu jezeru aneb Mistrův karambol“, kde jsem tančil už starší,  nebo jsem tančil  roli  „Saliériho“.  To sice jde,   ale tyhle role jsem nehrál v době, kdy jsem byl v úplné formě.“

8.U baletu  je estetika tak nesmírně  důležitá?

„V baletu,  kde jsou postavy dané věkově,  má starší tanečník své opodstatnění, ale mládí je mládí a ničím je nenahradíš. Jak se říká – „Hera je rodná sestra másla, ale mléko ničím nenahradíš.“

9.Kde je hranice, kdy je dobré skončit?

„Viděl jsem  Maju Pliseckou, když jí bylo 72 let. Je to celkově  neuvěřitelné,  jak to vůbec mohla dělat, i to, jak vypadala. Tančila „Umírající labuť“,  pouhé 4 minuty. Bylo to tak úžasné, že musela svoje vystoupení opakovat.

Ptal jsem se slavného Rudolfa Nurejeva (učili jsme se u stejného  pana profesora A.I. Puškina v Petrohradě), jak dlouho bude tančit. Byl jsem v Itálii na jeho představení, když mu bylo asi 50 let, (tančil prince v„Labutím jezeře“)  a jeho výkon bohužel už  z mého pohledu za moc nestál. Řekl mi: „Dokud budou lidé chodit na má představení, tak já budu tančit.“

10.Máte pro takový fenomén jako je  Maja Plisecká nějaké vysvětlení?

„ Maja  měla ideální dispozice, byla narostlá tak, jak měla být a nikdy nešla přes  svoje možnosti. To člověka ničí. Byl to zřejmě  její instinkt. Nároky strašně vzrostly v současné době, lidé jdou mnohdy přes své hranice (stejně jako ve sportu) a dosti  brzy zničí sami sebe. Naše generace ještě neměla takové fyzické  problémy. Lidé se také často diví, že mě nic nebolí. Je sice pravda, že mi  ochrnula ruka, musel jsem na operaci  a  podepřeli mi čtyři  ploténky, ale už je vše  v pořádku. “

11.Kdesi v  Rusku je baletní mistr, který učí na  kolečkovém křesle. Je to pro žáky dobrý příklad?

„Pedagog si může učit třeba na kolečkovém křesle, aniž by něco předváděl. Může pracovat  jen s profesionály,  kterým stačí vysvětlit a nemusí nic ukazovat. Když profesor ve škole chodí shrbený,  žáci budou také takoví, lidé se prostě  opičí.  Ale pokud  někdo umí přijít a ukázat správné držení těla,  je to pro žáky velmi dobré.“

12.Nejmenovaná tanečnice z La Scaly vydala skandální knihu o baletní škole. Tvrdí v ní: „Rodiče jsou přesvědčeni,   že dali  děti na prestižní školu, ale dívky  čelí hroznému  utrpení. Podvýživa, ztráta menstruace, zničený život.“  Je to v baletu opravdu tak?

„V Čechách to  tak určitě nebylo. Někdo k problémům s obezitou či bulimií inklinuje. Než bych se já omezoval v jídle, tak bych raději balet nedělal a takovou profesi bych si nevybral.  Ale když jsem přijel do Leningradu, vzpomínám si, že v  baletním institutu byly fotky úžasné tanečnice. Bylo mi řečeno, že to je absolventka, která právě zemřela.  Stále  jí říkali, že je tlustá, hladověla a zemřela.  Když se problémy s bulimií včas neukončí, organismus už nepřijímá nic, můžou Vás napíchat  v nemocnici čím chtějí, stejně je  konec. Je to více ctižádost rodičů, kteří nemají rozum. Pokud  vidí, že dítě má sklon k tloustnu tí, tak asi není nejlepší volba dávat ho na takovou školu. Vždyť je tolik jiných profesí.

A ve škole se tlak také  přehání. Během růstu mohou mít tanečníci problémy s váhou, zvlášť dívky. Ale z těchto potíží  člověk „vyroste“, postava  se úplně změní a nemusíte  mít žádné trápení s váhou.  Pamatuji si tanečnici, která  přišla z Ostravy, její rodiče byli kuchaři, děvče bylo zdravé   a nic éterického v sobě neměla. Skončila ale jako naprosto éterická bytost, velmi křehká.  Pokud je  takový extrém už ve škole, je to nezdravé. Za svého působení ve funkci šéba baletu ND jsem po nikom nechtěl, aby byl průsvitný.“

IMG_4712_fotoDusanDostal_VlastimilHarapes_05-01-11

13.Dá se ale říct, že na postavu se v baletu hodně hledí, nebo si může skákat na jevišti i „cvalík“,  když je šikovný?

„Klasický bílý balet je přísná disciplína. Je jedno, kolik měříte, ale housle musí vypadat jako housle a  ne jako basa. Estetika tu hraje velkou roli a obstojí opravdu jen hrstka lidí. Dnešní  současný tanec  dovoluje všechno, proč ne, když se lidé chtějí  chodit na něj  dívat. Třeba i postava jako byla Helena Růžičková může tančit, je to jedno. Ale estetika bílého baletu  je daná a velmi přísná. Málokterý příslušník jiné rasy může vyhovět odpovídajícím požadavkům. V Covent Garden je první sólista Kubánec (Carlos Acosta), ale to je něco jiného. Tito lidé jsou míšenci a postavu mají takovou,  jaká má být. Nechtěl jsem, aby byl někdo extrémně štíhlý, ale tanečník musí mít svoji váhu. V orchestru může sedět každý a hrát výborně, ale divadlo je na dívání a tanečník musí vypadat jako tanečník a jeho tělo musí být dokonalý nástroj.“

14.Výška tedy nevadí vůbec?

„Výška nevadí vůbec. Ale v tanci s partnerem se musí dbát na to, aby pár působil harmonicky.“

15.Někteří lidé se baletu posmívají a nikdy by na představení  nešli. Proč?

„Lidé často mluví o něčem, co vůbec neznají. Jeden příklad:  Tanečník street dance se vyjádřil, že balet ND je zastaralý. Zeptal jsem se tedy, co viděl z repertoáru ND a on odpověděl: „Nic“.

Když jsem začal hrát ve filmu, dostával jsem spoustu dopisů. A lidé se na mě přišli podívat do divadla, chtěli vědět, co to ten balet vůbec je. Následně si ho  zamilovali a začali na něj chodit.

Tuto zimu 26.12. 2014 – 5.1. 2015 jsme  v Kyjevě hráli „Popelku“, kouzelný muzikál na ledě.  Vidělo nás tam přes 35 tisíc lidí, těžko může být někdo zklamaný. Navíc tento muzikál hrajeme už tři roky.  Šel jsem do hospody na pivo a ptal jsem se číšníka, jak se mu to líbilo.

On řekl: „Já jsem nebyl nadšený. Šel jsem tam jen kvůli mé manželce,   nesnáším bruslení.“

Jen další příklad – jeden advokát mi říkal: „Já se nemůžu dívat na ty baletky na špičkách, já mám dojem, že to musí tak bolet.“

16.Někteří lidé  říkají, že tanečníci jsou zženštilí. Co tomu říkáte Vy?

„Někomu stačí,  že tanečník  má na sobě trikot a už je zženštilý. Není to pravda. To jsou konvence. Znamená to, že ti, kteří toto tvrdí, taneční obor nesledují.“

17.Souhlasíte s tvrzením, že balet je základ každého tance? Baletní prvky se začaly vkládat do latinských tanců,  show dance, standardních tanců…..

„Když zvládnete techniku klasického tance, tak si můžete zvolit jakýkoliv styl tance. Ale opačně to nejde. Balet znamená zvládnutí těla.  Proto jsou  Rusové dobří i ve společenských tancích.  Ženy mají krásné vedení paží, je to tím, že  základ mají v baletu. Totéž je krasobruslení, gymnastika.

Anna Pavlová napsala výstižnou větu: „Zvládni techniku klasického tance a zapomeň na ni.“

Je to pravdivé tvrzení. Nechci  vidět techniku na jevišti, chci vidět emoce, muzikalitu.  V jednoduchosti je krása. A někdo zase chce vidět  artistické výkony… nikomu nebráním.“

18. Nemáte pocit, že estetika  se v současné době vytrácí a lidé spíše uznávají obrácené hodnoty? Brutalita je žádaná. Balet je éterický, povznášející….  Jakou má budoucnost?

„Každá doba má svoje. To je ve  všech oborech.  Mužský tanec získal v baletu větší dynamiku v současné tvorbě a to je dobře.

Ale jinak v  tanci vlastně všichni dělají totéž. Velmi zřídka vznikne komický balet. Oblíbené jsou právě tragédie, brutalita, problémy, aktéři  si rvou  vlasy nebo rodidla. Ale na každé zboží se najde kupec, současná doba si žádá tento typ tvorby. Rozhodně je asi lehčí vyjádřit tancem problémy než dělat legraci.“

IMG_4710_fotoDusanDostal_VlastimilHarapes_05-01-11

 Foto: Dušan Dostál

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

Jeden komentář u “Rozhovor s Národním umělcem Vlastimilem Harapesem”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *