Othello bojoval s žárlivostí i deštěm

Letošní léto připravilo své drama – počasí

Othello bojoval s žárlivostí i deštěm

Letní shakespearovské slavnosti, jejichž generálním partnerem je skupina PPF, uzavřely v sobotu 6. září další kapitolu svého příběhu. Završila je letošní premiérová novinka Othello. Přes všechny peripetie, které si pro Slavnosti letošní léto připravilo, si oblíbený festival znovu získal srdce desítek tisíc návštěvníků, kteří se nechali vtáhnout do světa nesmrtelného dramatika.

Když čísla vyprávějí

Od 25. června do 6. září zavítalo na Letní shakespearovské slavnosti téměř 88 000 diváků. Z toho polovina navštívila představení v Praze, o druhou polovinu se dělí Brno, Ostrava a Bratislava. Velké díky pořadatelů náleží divákům, ale i hercům, tvůrčím týmům i kolegům v produkčně technických profesích. A v neposlední řadě náleží poděkování sponzorům Slavností, kteří festival na rozličných partnerských pozicích vytrvale podporují.

Pestrý repertoár a zkouška odvahy

Na programu bylo 13 titulů a odehrálo se 135 ze 142 naplánovaných představení. První zkouška ohněm přišla již na začátku července, kdy Saru Sandevu, představitelku Desdemony, vyřadila nemoc a do její role tak ze dne na den naskočila kolegyně Hana Kusnjerová. Sara se pak vrátila zdravá a v plné síle na konci srpna. „Od první chvíle jsem se na tento projekt moc těšila. Zkoušení úplně předčilo moje očekávání. Samozřejmě jsem se těšila, že si zahraju podstatně víc, což se bohužel úplně nepovedlo, ale jsem vděčná i za to, co jsem stihla odehrát. Je to skvělý pocit, být na jevišti s kolegy a diváky. A těším se, že to příští rok doženu,“ říká Sara Sandeva.

 

Když režíruje příroda 
Letošní léto přineslo nezvykle dramatickou složku a tou bylo počasí. „Ještě jsme nebyli ani v polovině Slavností a už jsme kvůli nekončícím průtržím zrušili šest představení. Je sice pravda, že třeba hrám, jako je Bouře, déšť sluší. Letos byl ale obzvlášť neústupný a zlobil nás prakticky po celou sezonu. Ukázal nám nicméně, že si diváci nenechají kulturní zážitek zkazit a dokážou si festival užít i v pláštěnkách a holinách. A z toho máme ohromnou radost,“ říká Libor Gross, umělecký ředitel Slavností.

Jeho slova potvrzuje i představitel Othella Robert Mikluš„Měli jsme jedno představení, kdy jsme celou první půlku, což je nějakých osmdesát minut, hráli v hustém dešti. Na konci jsem měl kabát tak těžký, že jsem ho skoro neunesl. Připadal jsem si jak houbička na mytí nádobí. Diváci ale drželi, bavili se a užívali si to. Byli úplně úžasní.“

 

Pavel a Johana Turner

pro Taneční magazín

Vášeň a intriky ovládly Pražský hrad

Začaly Letní shakespearovské slavnosti

 

Ve středu 25. června měla na Pražském hradě premiéru letošní novinka Othello. V režii Braňa Holička se v titulních rolích představili Robert Mikluš, Sara Sandeva a Jan Cina (alternuje Vojtěch Vodochodský). Po maratonu nočních zkoušek, které často začínaly až po půlnoci, se Othello dočkal prvního uvedení pro diváky. Slavnostní večer Letních shakespearovských slavností, jejichž generálním partnerem je skupina PPF, zahájil autor překladu prof. Martin Hilský.

Pestrá sezona s novinkami i hosty

Hradní brány se po roce otevírají nejen shakespearovské premiéře, ale také hostům. Tím prvním, který přichází hned po Othellovi, je ostravský Večer tříkrálový. Skvělá komedie se skvělou hudbou, skvělí herci, je nač se těšit. Pouhé tři večery s Večerem jsou nachystány od 17. do 19. července.

Společnost Prague Shakespeare Company, tradiční a oblíbený host Slavností, připravila v premiéře na 29. července Krále Leara. Jedna z nejpůsobivějších tragédií Williama Shakespeara je hrána v angličtině s českými titulky.

Do třetice všeho dobrého

Letošním v pořadí třetím hostem bude inscenace Michala Vajdičky Zkrocení zlé ženy. Ta měla svůj debut minulý rok na Bratislavském hradě a letos konečně dorazí i do Prahy. Divoká Kateřina, dobrodružný Petruccio, sladká Bianka a vynalézaví ctitelé. Komedie plná záměn, převleků a slovních přestřelek se hraje v Nejvyšším purkrabství 8. a 9. srpna.

Osvědčené klenoty a milované klasiky

Program nezapomíná ani na nejoblíbenější perly shakespearovského odkazu. Diváci se mohou těšit na komedie Marná lásky snaha, Jak se vám líbí nebo Veselé paničky windsorské. Nebude chybět Macbeth, Zimní pohádka a svou pětiletou misi letos dokončí magická komedie Bouře.

Spolupořadatelé: SPRÁVA PRAŽSKÉHO HRADU, HLAVNÍ MĚSTO PRAHA

Pavel a Johana Turner

pro Taneční magazín

Rozhovor s Vladimírem Gončarovem, sólistou baletu

„Dělej to, co miluješ, a miluj to, co děláš.“

Tanečník, choreograf, pedagog, kterého balet okouzlil již v dětství Vladimír Gončarov, sólista baletu v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem, držitel Ceny Thálie, patří k těm, pro které je jejich profese také koníčkem. A jak sám říká: „Dělej to, co miluješ, a miluj to, co děláš.“

Balet Vás přitahoval od dětství, ale Vaši rodiče si nepřáli, abyste se stal tanečníkem. Ale Vám se tanec líbil a nakonec se Vám podařilo rodiče přemluvit a v deseti letech jste balet začal studovat na konzervatoři v Alma-Atě, odkud jste přešel na taneční konzervatoř do Permu, kde jste pak získal také své první angažmá v Akademickém divadle P. I. Čajkovského. A co další zájmy, měl jste na ně čas? 

„Než jsem se rozhodl jít na balet, neměl jsem výrazné zájmy. Keramika, flétna, hokej – všechno mě šťastně minulo. Když mi bylo šest, chvilku jsem se věnoval krasobruslení. Ale opravdu krátce, protože brzké vstávání nebo cvičení pozdě večer, bylo pro mě náročné a možná ještě více pro rodiče. Během studia na konzervatoři „další zájmy“ jako sportovní aktivity vůbec nebyly vítány. V naší rodině zas nebyli zapálení sportovci, takže ok. Jedině na konzervatoři jsem přišel na chuť hře na klavír. To mě zůstalo dodnes.“

Rok jste byl jako sólista ve Velkém divadle v polské Poznani a od listopadu 1998 jste v baletním souboru Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem, kde jste od roku 2000 sólistou. Jak jste se do tohoto souboru dostal?  

„Je to zajímavá shoda náhod. Jednoho dne vrátný poznaňského divadla volal do pánské baletní šatny, že je na vrátnici nějaký Rus, jestli se ho někdo může zeptat, co potřebuje. Hledal spolužáka, který už v Poznani nepracoval, ale já jo, tak jsme spolu prohodili pár slov. Byl z Ústí a tak jsem zjistil, že Ústí hledá tanečníky. Potom jsem zkusil konkurz v Ústí a vzali mě. Zábavné na tom je, že on přijel po zkoušce, když už všichni odešli. Kdybych se převlékl o něco rychleji a odešel o chvíli dřív, nevěděl bych nic o ústeckém souboru a můj život by šel jiným směrem. Náhody.“

Zde jste si zatančil řadu rolí. Byl jste např. Albertem v Giselle, Princem Rudovousem v Labutím jezeře, Romeem v Romeovi a Julii, mladým Casanovem v Casanovi, Čobanem v Cikánských kořenech. Splnil jste si své taneční sny? Někde jste řekl, že Vaší vysněnou rolí Romea jste si již zatančil.

„Popravdě, neměl jsem taneční sny. Ale dá se říci, že jsem si splnil i sny, které jsem neměl. Kdysi ještě v Alma-Atě jsme měli zajímavou profesorku na gymnastiku. Měla poetický dar a každému ze třídy věnovala báseň. V mé stálo, že budu Princem v Labutím jezeře a Albertem v Giselle. Takové šťastné proroctví. Opravdu zvláštní. A když se vrátím k tomu všemu, co jsem zatančil, tak když jste na jevišti, každá role by měla být protančena jako vysněná. Záporné a kladné postavy – všechny jsou zajímavé. Jen musíte být na ně zvědav. Umění interpretace spočívá v tom, že ukážete tak trochu i svůj pohled na postavu, kterou hrajete, nemám pravdu? Žádnou roli bych nevyměnil, s žádnou jsem se nenudil.“

Role Čobana v Cikánských kořenech Vám vynesla Cenu Thálie, tak i Cenu za nejlepší scénický výkon na soutěžní přehlídce současné taneční tvorby. V roce 2011 jste se stal osobností roku Ústeckého kraje v kategorii Kultura a o dva roky později jste obdržel Cenu hejtmana Ústeckého kraje v kategorii Kultura. Co to pro Vás znamená?  Je to nejen radost, ale i závazek zároveň?

„Co znamená? Velká pocta a uznání. Závazek? Ano, odpovědnost. Nikdy jsem netoužil po cenách. Jen jsem tančil a dělal vše, co patří k naší profesi, tím myslím dřinu a odříkání. Ocenění, obzvlášť tak významná, dávají člověku tíhu odpovědnosti. Ale i určitou hrdost. Za to, že nejen za 25 let v Ústí, jsem vydechl kvanta CO2, a byl přece přínosem pro kulturu v ústeckém kraji. Lidi si toho všimli. Je to milé a povzbuzuje. Cítím (a vždy budu) nesmírnou vděčnost a úctu za ceny.

A teď jinak. Jak se Vám líbí myšlenka, že každý divák dává pomyslnou cenu potleskem po představení? Mně moc. Cena jeho, čili diváka, duševní přízně, cena spokojenosti a naplnění. Neocenitelná cena, tak bych to řekl. Moc si vážím všeho.“

Nezůstal jste jen u interpretace, ale věnujete se také choreografii, a to nejen na své domovské scéně, kde jste spolupracoval na inscenacích – Othello, Komedianti, Cosi fan tutte, La Traviata, Limonádový Joe, Krásná Helena, Zvonokosy, tak i v zahraničí,  choreografie představení Modrý květ v německém Freibergu. Co Vás baví na choreografii? A co Vás k ní přivedlo?

„Zjistil jsem, že ve všem, včetně choreografie, mě baví samotný proces tvoření. A choreografie je pouze další způsob interpretace. Od ztělesnění cizích myšlenek, jsem postupně přešel ke ztvárnění vlastních. Tanečník je přece orámován choreografickým textem a občas jsem se cítil svázán a neměl jsem prostor a možnost říct víc. Navíc, je to úžasný pocit přivést k životu nějakou vizi. Pociťují to jako přivést k životu dítě. Nebylo nic, a teď je toho plné jeviště. Zázrak zrození a zázrak tvoření. Za mě jsou lepší dva „rodiče“. Například, režisér a choreograf. Probíhá výměna myšlenek, názoru. Rád pracuji v tandemu s Margaritou Pleškovou. Je obrovským profesionálem s citem pro krásu. Doplňujeme se navzájem.“

Věnujete se také pedagogické činnosti. V divadle vedete baletní studio a učíte pohybovou výchovu na Konzervatoři v Teplicích. Čím Vás práce pedagoga naplňuje? Je to ta možnost předávání svých zkušeností dále a přitom se také něco nového sám naučit?

„Přesně, jak říkáte – předávání zkušeností. Mám co předat, rád to předám. Z učení mám  fascinující zážitky. Beru své studenty jako mladé umělce se vším všudy. Říkám jim mladší kolegové. Mám je rád, takové jací jsou. To jsem se naučil. Pohybová výchova pro studenty zpěvu je obsáhlý předmět. Učit zpěváky pohybu je v určitém smyslu výzva. Chtěl jsem učit, měl jsem obavy, ale zkusit něco nového – to je to správné slovo. Teď už vím, pedagog musí v první řadě získat důvěru žáků, spojit  prospěšné se zajímavým. Hodně jsem se toho musel naučit mimo obor. A stále se učím. Na Teplické konzervatoři mám perfektní zázemí a podporu vedení, více – mám důvěru vedení. Daří se mi u studentů vzbudit zájem k pohybu, k tanci, k herectví, to je pro mě důležité. Děláme projekty, co nás baví, to je také důležité. Studenti mě doslova obohacují. Učím je a učím se od nich. A učím se, jak je mám učit! Toto u mě může být dokonce téma na přednášku. 🙂

Čím je pro Vás balet dnes? Jednou jste řekl: „Balet je krása, ladnost pohybu a souznění všech složek v dokonalé harmonii. Klasický balet je pro mě pilíř baletu. Balet je pro mě také velkou radostí, kdyby nebyl, tak bych ho nedělal.“

„A stále to platí. Plus k tomu, ten, kdo ví, co všechno obnáší balet, ví také, že bez obrovské lásky se to dělat nedá. Takže, plus láska.

Balet je krásománie.“

Patříte mezi ty šťastlivce, kteří si můžou říct, že jejich profese je také jejich koníčkem?

„Samozřejmě. Dělej to, co miluješ, a miluj to, co děláš. Recept na štěstí? Asi tak nějak to bude.“

Dočetla jsem se, že rád hrajete na klavír a také rád navštěvujete galerii starých mistrů v Drážďanech. A co další koníčky? Jak rád trávíte chvíle volna?

Volno? Co když odpovím, že nemám volno? 🙂 Pořád něco dělám. A to nejsem workoholik. To byste se divila, kolík všeho je na práci. Život přináší různé podněty a zaplňuje můj čas. Sám se divím, jak je to šikovně zařízeno vesmírem. Zdá se, že vesmír nesnáší prázdno. Klavír, obrazy, čtení a, především, zpěv mé úžasné ženy – to jsou léčivé momenty mého volného času.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Vladimíra Gončarova 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín