Michal Jančařík o spolupráci na festivalu filmových a televizních komedií a svém zdraví
S pohledným moderátorem se můžeme setkávat prostřednictvím televizní obrazovky v pořadu TV Nova Počasí. Osobně pak při rozličných společenských akcích, které moderuje. Není tomu tak dlouho, co před vyprodaným Španělským sálem Pražského hradu uváděl Audienci Grand Cru Classé Bordeaux, moderoval zahájení ME ve fotbale i křest knihy Jana Šmída Francie – Co v průvodci nenajdete. Krátce na to uspořádal křest jedné ze svých vlastních publikací o cykloturistice. Již deset let jej každoročně mohou vídat návštěvníci festivalu filmových a televizních komedií Novoměstský hrnec smíchu v Novém Městě n ad Metují, kam se rád vrací. Šťastný otec dvou dcer si udržuje nadhled a pozitivní přístup k životu, který mu pomáhá překonávat i složitá období spojená se závažnými zdravotními problémy, polycystózou ledvin. Je poměrně známo, že je jediným synem moderátora Petra Jančaříka, málokdo však ví, že je také nevlastním vnukem herce Jaroslava Marvana.
Jaké je moderování festivalu filmových a televizních komedií v porovnání s ostatními moderátorskými zkušenostmi?
Pro mě hodně specifické, protože to dělám již deset let, a když se tak ohlédnu, tak není jiná akce, která by pro mě měla takový význam, jako Novoměstský hrnec smíchu.
Za deset let jste zažil změnu pořadatele, několik patronů. Jak to ovlivnilo vás?
Všechno se vyvíjí, nikdo nemůže být někde věčně a já jsem rád, že přestože ty změny byly, tak jsem zůstal. Začínal jsem na pozvání Pavla Zedníčka, který byl tehdy patronem. Pořadatelem byl vždy Městský klub v Novém Městě nad Metují pod vedením Ilony Daňkové a Stáni Brendlové. Od roku 2016 je novým ředitelem Městského klubu Zdeněk Krákora, který dává festivalu nové impulsy…
Kromě průběhu a vývoje festivalu jako takového můžete sledovat totéž u filmové tvorby…
To je právě další dimenze toho, co je neuvěřitelně cenná zkušenost. Vidět, co se za ten rok natočilo a udělat si přehled, mluvit s lidmi od filmu. S odstupem let mohu říct, že jsem čím dál tím skromnější a vděčný za každý slušný film.
Máte rád komedie?
To ano, ale moc se u nich nesměju. Když se pětkrát zasměju, tak je to dobrý. Lidi v sále se smějí víc a je pro mě zajímavé pozorovat, čemu všemu se smějí.
Čím se filmař divákovi nejlépe zavděčí?
Těžko soudit. Souhrnně popsat českého diváka bych si nedovolil. S ohlédnutím na těch deset let bych ale řekl, že filmaři jdou českému divákovi čím dál víc na ruku. A taky je to vidět na filmech. Tvůrci dávají divákovi to, co chce mít, nebo co si myslí, že zabere. Je v tom hodně kalkulu. A rozhodně filmy nekomplikují přehnaně sofistikovaným humorem.
Chcete se bavit o svém zdraví, což už bohatě udělala bulvární média?
Asi ani ne. Už jsem toho řekl tolik, že se mi do toho moc nechce. Žiji s tím už dlouho.
Kdy jste se o tom, že máte nemocné ledviny, dozvěděl?
Vím to už od malička. Narodil jsem se s tím. Termín operace se blíží a poslední dva roky se čím dál tím víc sbližuji s tématem. Člověk si zvykne postupně na všechno. Můj problém je řešitelný a lidé jsou na tom mnohem hůř, takže je potřeba zachovat klid a důvěru v možnosti moderní medicíny.
Nedávno jste pořádal křest v pořadí třetího cykloprůvodce Na Kole jižní Moravou. Jak vznikla vaše láska k cyklistice?
To je celkem nepublikovatelný zážitek. (smích) Jako malý kluk jsem si půjčil tátovu skládačku – velké, těžké kolo uprostřed s mohutným šroubem, které mělo sjeté šlapky, takže mi z nich sjela noha a hrozně jsem si natloukl právě o ten šroub… Tu bolest jsem si pamatoval hodně dlouho. Chtělo to dost sebezapření zase na kolo sednout, z dnešního pohledu jsem moc rád, že jsem zase rychle začal jezdit, abych překonal trauma. Pak jsem postupně zjistil, že mě to baví. A takhle vznikla moje láska k cyklistice, nejoblíbenějšímu sportu u nás.
Podle čeho jste si vybíral své kmotry?
Chtěl jsem tam mít někoho z kamarádů vinařů, o kterých jsem tu knihu také psal. Pozval jsem Jardu Javornického z vinařství Spielberg. Vzal jsem zrovna jeho, protože si myslím, že je to jeden z největších srdcařů, co znám. Dělá víno na Kyjovsku, v oblasti ne tak turisticky propálené a tedy v o to složitějších podmínkách. Obnovil vinařství, které bylo v troskách, a já si ho nesmírně vážím za nezdolnost s jakou se do obnovy pustil. Dále jsem pozval rodáka z Uherského Hradiště Juru Pavlicu, se kterým se známe už tak patnáct let, protože pořádám také koncerty ve Velké synagoze v Plzni a Hradišťan byl první, komu jse m tam koncert pořádal. Postupem času se z nás stali přátelé, čehož si považuju. Pak jsem si říkal, že by u toho měl být také někdo, kdo umí jezdit na kole, což já nejsem. /smích/. A kdo je větší profesionál než šestinásobný paralympijský vítěz Jiří Ježek?
Měj jste tam také hejtmana Jihočeského kraje. Bylo to v souvislosti s publikacemi, které patřily k tomu kraji?
Jirku Zimolu jsem původně neměl v plánu, ohlásil se dva dny před akcí, že nakonec bude moci přijít, takže jsem z něj udělal čtvrtého „stínového“ kmotra. Poznali jsme se při natáčení Cyklotoulek a následovala spolupráce na cykloprůvodci Na kole Českou Kanadou. Aktuální cykloprůvodce Na kole jižní Moravou se dá pořídit takřka ve všech knihkupectvích a doufám, že lidi při jeho čtení pocítí stejnou radost, jakou jsem měl já, když jsem ho psal..
Děkuji za rozhovor
