Napodruhé jsem se vydal do pražského divadla „Alfred ve dvoře“ na představení „Startup Comedy“. Jak již v Tanečním magazínu (téměř před rokem) vyšlo, druhá premiéra této ojedinělé akce (konkrétně ve středu 4.5. 2016) se prostě z technických důvodů nekonala. V sobotu 4. března jsem měl už štěstí. Šel jsem do „Alfredu ve dvoře“ s očekáváním. Bude představení, které je umístěno i na webových stránkách “České dědictví Unesco“ tak jedinečné? Jak naplní celovečerní formát představení pořádající agentura „Corrupt Tour“? Přesně ta, která s herci trvale spolupracuje při svých netradičních zájezdech po sídlech pražských „korupčních zbohatlíků“. Respektive na výpravách po „výsledcích práce“ různých stavebních lobby.

Předem musím vyzdvihnout jedinečnost, respektive ojedinělost, celého představení. Když dobře počítám, tak loni došlo pouze k jediné premiéře této netradiční inscenace. Druhá byla již z technických důvodů zrušena. Nyní jsem tedy přítomen jejímu druhému provedení. A hned to následující třetí (v úterý 7. 3. 2017) již bylo deklarováno jako derniéra!

Je svobodnou volbou každého umělce či souboru uvést jména účinkujících. Divadelní program „Startup Comedy“ skýtal jen jakýsi „telefonní seznam jmen“ označený jako „autorský tým“. Chápu tím, že celek má být prezentován jako kolektivní dílo? To dnes často bývá synonymem improvizačního divadla. Očekával bych tedy výraznější inscenační vklad právě onoho improvizačního typu. Herecké výkony však – alespoň při hodnoceném představení – zcela postrádaly onu tradiční improvizační uvolněnost, variabilitu a (až na drobné výjimky) i výraznější schopnost karikovat sebe sama.

Myslím, že neuvedení konkrétních rolí i technických postů, je v první řadě neuctivé k souboru. Umělci by se za své výkony neměli stydět. A především je to nekorektní vůči divákovi. Toho konkrétně zajímá třeba jmenovitě ta „mickeymausovská“ dívka z plakátku představení. Obecnou otázkou je, zda si starší generace v dobách, ne až tak dávno minulých, nezažila podobných „všeobjímajících kolektivů“ až po uši. Spíš tedy až po krk. Respektuji, pokud si divadelní tvar či inscenační prostředky obdobnou anonymitu vyžadují, ba dokonce podmiňují. „Startup Comedy“ však ani omylem nebyla inscenací tohoto typu. Koneckonců, pořádající „Corrupt Tour“ své herce jmenovitě nepředstavuje ani při svých v úvodu uvedených zájezdech. Maximálně jmény křestními.

Vlastní představení vychází jistě ze smysluplného výchozího nápadu – napadat jednání těch, kteří se snaží působit na nejnižší pudy. Ty, kteří se neštítí ničeho a jsou ochotni přizpůsobit se jakýmkoli prostředkům své ekonomické parazitace na druhých. Velmi případně je vše uvozeno jakýmsi fiktivním mítinkem „novodobých šmejdů“. Tedy, obdobně jako divadlo na divadle, tak „přednáška na divadle“. To vše doplňují zcizovací „retro-exkurze“ v převážně francouzském duchu.

Škoda, že tato „přednáška“ není pouze uvozujícím činitelem, ale stává se víceméně nosným prvkem hlavní části představení. To však už pro diváka zas tak moc únosné není. Výkon hlavního představitele v roli přednášejícího muže, může ve zkratce dokumentovat představení celé. Složitě a téměř brilantně se naučil mluvit – v intencích role – s cizím akcentem. Pokud se však ve stejné monotónní interpretační rovině prezentuje téměř celý večer, ztrácí to postupně původní vtip i „tah na branku“.

V oblasti scénáře zde divák nalezne řadu neotřelých nápadů, gagů i impulzů k zamyšlení. Umí je však herci obecenstvu vždy a případnou formou naservírovat?

Zrytmizovat „Startup Comedy“ zcela jistě mělo zařazení zmíněných časoprostorových exkurzů do minulosti. Otázkou je, zda byly vždy patřičně motivicky odůvodnitelné? A zda by neměly být častější a kratší – „střihovější“?

Samostatnou otázkou jsou fotografické „dotáčky“, vzadu za herci na plátně. Samozřejmě, nejprve je jejich funkce ilustrační. Navozují atmosféru přednášek obdobného typu. Zde však už později mohlo docházet k rozvinutí. Třeba k další paralelní rovině…

Již tradičním prvkem obdobných představení je vybrání si „dobrovolníků z publika“. Zde bych také čekal vypointovanější přístup. Například větší zkarikování obdobné klaky, kdy bývá „zvaný divák“ s herci a režisérem předem domluven.

Výše uvedenými subjektivními nápady nehodlám suplovat režiséra. Pouze naznačuji, že divadelní tvar si žádá důmyslnější a promyšlenější konstrukci. Změny rytmu, častější zcizovací nápady a více „shazujícího“ nadhledu. V konkrétních místech si scénář vyžadoval i určité škrty dramaturgického pera. A pokud divák začne přemýšlet o doplňujících nápadech, vypadá to, že na jevišti občas prostě není v čem hledat.

V anotacích „Startup Comedy“ byl jako hlavní host inzerován herec v roli Nadara. Nezklamal, ale také – alespoň v inkriminovaném představení – nikterak neoslnil. Je otázkou, zda dostatečně interpretačně splnil všechny naděje scenáristy vkládané do této postavy?

K neoddiskutovatelným kladům „Starup Comedy“ patřilo výtvarné řešení. Jako celek. Kostýmy, scéna i fotografické záběry měly výchozí nápad, švih a zejména originalitu.

Celé představení působilo kontroverzně. V prvé řadě nápadem. V další linii též určitou kontroverzí mezi režií, výchozím textem, výtvarnou linií a hereckým přístupem. Co ji působilo? Možná až příliš snahy? Anebo touha se odlišovat formou, prostředky i interpretačně?

Teprve dodatečně jsem se dozvěděl, že autorem námětu, scenáristou i režisérem byl Petr Šourek. Pod nápadité kostýmy a skvělé výtvarné řešení scény se podepsala Eva Holá. Fotografie pro projekce vystihl Jan Hrdý. Autorem scénické hudby byl Swetja. Účinkující líčila (i na scéně) Aneta Ložková. Osvětloval Vojta Kopta. A software měl v kompetenci Andrej Boleslavský. A co herci a jejich role? V roli Technophila se objevil Philipp Schenker, který se převtělil i do rolí Godardů a Julese Vernea. Roli Motherpreneur i Ernestýny si zahrála Eva Čechová. V úloze mladého Enterpreneura a hojně inzerovaného Nadara se objevil Dan Dittrich. A role Startupotchi se zhostil Radim Klásek.

Z mého pohledu se celá „Startup Comedy“ snažila tvářit (dnes módně) happeningově. Celkovému vyznění tu však scházel potřebný nadhled i uvolněnost. V některých upoutávacích textech byl žánr prezentován jako „ekonomický kabaret“. K naplnění takové role mu však chyběl větší potenciál textu i nějaká výraznější (choreografická?) symbióza s hudební složkou. Pochopitelně, nemyslím tím propad k humoru komunálnímu. Celkový výsledek tak spíše připomínal nějaký školní pokus o komediální tvar s nádechem satiry.

FOTO: STARTUP COMEDY

MICHAL STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN