1. Jak a kdy ve Vás uzrála myšlenka, že budete tanečníkem?
„Vždycky jsem si přál tancovat, strašně mě to bavilo. Moji rodiče mi pouštěli staré desky, zavíral jsem se v obýváku a tancoval jsem. Jednoho dne se objevil ve škole leták, to mi bylo 7 let, neváhal jsem ani vteřinu, přihlásil jsem se a od té doby tancuji v Tanečním domě městského klubu v Sokolově.“
2. Musel jste také snášet nějaké posměšky či narážky svých spolužáků?
„Je pravda, že jsem se s tím setkával velmi často. Na základní škole i na střední, samozřejmě jsem byl za „exota“. Ale já jsem si v tom vždycky trošku liboval. Byl jsem rád středem pozornosti a rád jsem si obhajoval svoje stanovisko a postoj. Opravdu mě bavilo chodit na tréninky, chodil jsem si tam odpočinout a mohl jsem se na nich seberealizovat. Věřil jsem tomu, co jsem dělal. Říkal jsem si: „No, jen si blbě kecejte, kdo ví , jak dopadnete. Já se budu mít jednou dobře“. A naštěstí se mi to celkem podařilo.
Ale opravdu jsem si zatím stál, dokonce jsem si šel ve 3. třídě pro vysvědčení v tanečním, vzal jsem si vestičku a motýlka. „Byl jsem tehdy opravdu za děsného exota.“ Ale spolužáci mě teď obdivují, mají mě rádi a zvou mě na kafe, takže se mi to vyplatilo.“
3. Tréninky jistě zabraly spoustu času a na jiné aktivity se asi času nedostávalo. Nemrzelo Vás to?
„Měl jsem to od dětství takhle zorganizované, prostě jsem chodil na tréninky. Až později, v prvním, druhém ročníku střední školy jsem pochopil, že chci tanec opravdu dělat vrcholově. To už jsem byl docela uvědomělý, chápal jsem, že musím strašně moc „makat“ na sobě. Takže jsem neměl problém.
To víte, že vždycky je to oběť. Jste na soustředění, vaše třída má sraz, mrzí vás to. Pak zase vás někdo pozve na narozeniny a vy jste zrovna na soutěži… no, tak takovýchto různých rozhodování jsem měl strašně moc. Ale vydržel jsem poměrně dlouho odolávat všem lákadlům.
Teď je to jiné, protože hlavní je pro mě výdělek. To je priorita, takže tomuto musím dát přednost. Ale život je takový, člověk si musí vybrat. Když si lidé vyberou „pařbičky“ a „vykašlou“ se na sport, tak toho pak litují. Já své volby nelituji.“
4. Soutěžíte rád?
„Abych řekl pravdu, tak ani moc ne. Je to pro mě strašný stres.
Asi jsem se vždycky účastnil rád soutěží, protože jsem měl rád tanec, dříve mi to taky bylo víc jedno. Dřív jsem asi soutěžil rád.
Čím jsem starší, tím mám větší zodpovědnost. Čím víc toho člověk ví, tak si uvědomuje, že vlastně nic neví. Teď soupeřím s myšlenkou, jestli vůbec mám dál soutěžně tančit. Na jedné straně vím, že jsme s mojí taneční partnerkou tak sladění, že by byla škoda teď přestat tančit, ještě toho přece jen dost umíme. Ale nemám už energii soutěžně tančit.“
5. Považujete soutěživost za správnou vlastnost a soutěžní prostředí za zdravé?
„Je to docela dobré, sportovní prostředí. Je to dobrá průprava do života. Tohle je přece v naprosto každé oblasti, ať děláte cokoliv. Soutěživost potkáte na každém rohu. Čím více pracujete, tím jste lepší. Je dobré umět se namotivovat od ostatních a chtít je pokořit. Já si myslím, že je to dobrá vlastnost do dnešní doby. Dost jsem se v tanci naučil být průbojnější, nikdy jsem neuměl jít „přes mrtvoly“ a nedělal jsem to. Ale teď jsem takový cílevědomější a umím si prosadit své. Jsem jiný, než jsem býval dřív. Vděčím za to tanci a hlavně televiznímu prostředí, to je také dobré.
Celkově si myslím, že soutěže jsou dobré, soutěživost vás „vyburcuje“ k lepším a lepším výsledkům.“
Ale pěkně vás to „ždímě“…
„Ano , ždíme. Poslední roky „jedu až na krev“. Nejen, že tančím s mojí taneční partnerkou, ale také pracujeme v tanečním klubu, kde učíme tančit děti, dáváme jim individuální lekce, děláme různé choreografie a různá vystoupení, kurzy děláme na všech možných místech ČR, takže jezdíme autem. I auto je náročná činnost, musíte se soustředit. Teď navíc znovu připravuji Stardance. Je to opravdu časově nesmírně náročné.
Odpočinek je něco vzácného, co se snažím naučit.“
6. Není vám třeba líto soupeře, když ho porazíte? Taky se přece tak snažil…
„Ne, nikdy. Vůbec nikdy mi to není líto. Každý je svého štěstí strůjce, jak se říká. Každý si za to může sám, buď trénuji hodně a vyhraji, anebo mám nějakou soudnost.
Spousta párů je naštvaných, že je porážím. Samozřejmě také spousta párů poráží mě, to je třeba říct. Máme na scéně lepší páry, není jich mnoho, ale jsou, připouštím. Když jsou páry naštvané, že je někdo porazí, odpovídám: „No, tak asi to ta porota takhle viděla. Tak musíte proto něco udělat, nebo udělat něco navíc, abyste byli první!“
7. Ale porota má přece tak těžký úděl..
„Je to těžké. V hodnocení hraje roli nejen natrénovanost, ale i image, kostým, sympatie… Nejste každému porotci sympatický, to je taková běžná lidská vlastnost.
My soutěžící chceme, aby porotci řekli svůj subjektivní názor, proto je tam porotců hodně, aby později vznikl jeden objektivní názor.
Navíc každému se líbí trošku něco jiného, někdo má raději agresivnější projev tanečních párů, někdo zase upřednostní něco jemnějšího, třeba páry s měkkým, olejovým pohybem.“
8. Vy jste stálice pořadu Stardance, soutěžíte už potřetí, tentokrát s taneční partnerkou Taťánou Kuchařovou. Dvakrát jste vyhrál, s Danou Batulkovou i Kateřinou Baďurovou. A jdete do toho zase… Proč?
„Je to pro mě skvělá reklama, je to byznysově výhodné. Jednoduše, je to obrovská reklama. Živím se tancem a reklamu opravdu potřebuji. Pořad Stardance mi nesmírně pomohl. Navíc mě to baví, je to přesně typ práce, který mám rád. Můžu se seberealizovat nejen jako tanečník, ale také jako choreograf i jako trenér. Dnes si skoro troufnu říct, že jsem lepší trenér a choreograf než tanečník. Člověk si také musí říct, v čem je dobrý. Já jsem dobrý spíše v trénování a choreografii.“
Česká televize
9. Proč si myslíte, že jste lepší trenér než tanečník?
„Člověk musí být dobrý psycholog, musí umět dobře svou partnerku odhadnout a „ušít“ jí choreografii na míru. To je moje práce v pořadu Stardance. Ukázat, že ONA umí dobře tančit, třeba ji to naučit, vzbudit v lidech krásné pocity z jejího tance, tak, aby jí poslali sms a poslali ji do dalšího kola.“
10. Všechny choreografie si děláte sám?
„Všechno jsou to naše choreografie, jenom naše a naše práce. Někdy si lidé myslí, že choreografie dělá někdo jiný, ale není to tak. Petr Čadek je supervizor České televize, který zhodnotí celkový dojem, řekne nám, jestli nějaká figura vynikne, nebo ne, jestli se mu líbí atd.“
11. Cítíte také fyzické vypětí během období, kdy běží soutěž v televizi?
„Je to strašná dřina, je to těžká práce.
Ale je to spojení dvou světů, tanečního a televizního, které jsou si dost blízké. Já si i přes tuto dřinu v tomto prostředí „hovím“, baví mě to, těší mě potkávat zajímavé lidi, kteří jsou profesionálové v jiné oblasti. Je krásné, že oni nás naprosto respektují a důvěřují nám, protože ví, že my jsme zase profesionálové v našem oboru. Je zajímavé potkávat lidi, kteří něco umí.
Výsledek je elegantní, noblesní show, lidé potom se zájmem sledují pořad v televizi a baví je to. Ale dřina to je, velká, i pro mě. Je to „očistec.“
Česká televize
12. Dodržujete zdravou životosprávu?
„Neberu ji nijak dramaticky, ale mám vysoký cholesterol, soutěže jsou „nervy“, takže se varuji smažených věcí, hranolky nejím, jako přílohu si dám raději rýži. Omezuji jídlo, ale ne nějak přehnaně. Pravidelně se snažím hodně pít, když si dám coca-colu, tak i vodu, snažím se pít čaj, nepiji tolik kafe. Ale rád si dám dortíček i pohárek, to je moje.“
13. Děláte nějaké sporty?
„Nikdy jsem sportu „neholdoval“, ani v dětství. Zalyžoval jsem si rád, ale můžu žít i bez toho. Moje taneční partnerka je vášnivá lyžařka.
Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že kdybych měl zlomenou nohu, tak jsem prostě dva měsíce „totálně vyřízený“. Opravdu se snažím nelyžovat, neriskovat, nebláznit. Dokonce jsem se přistihl, že v zimě chodím tak, abych náhodou neuklouzl… To je opravdu neštěstí. Jsem závislý na svém těle, neříkám, že se k němu chovám právě tak, jak bych měl, taky bych se mu asi měl věnovat víc, ale lyžování a adrenalin, to jde naprosto mimo mě, absolutně. Bojím se úrazu a to hodně.“
14. Láká Vás i jiná profese? Jaká by to byla?
„Láká mě profese moderátora, nebo herce a strašně mě láká přednášet na workshopech o neverbální komunikaci v obchodu, se zákazníkem. Částečně na to myslím. Nedávno jsem vedl takový seminář, v tom bych chtěl pokračovat. Nechtěl bych celý život být jen tanečník, to je strašný stereotyp. Rád bych se okrajově, jen lehounce podíval i do jiné oblasti. Také bych si rád odpočinul.“
15. Jednoduše, když tančíte, jiný život už nestíháte….
„Přesně. Já už jsem z toho „trošku na dně“, takže tuto profesi bych na chvilku opustil, myslím si, že mé schopnosti jsou ještě jiné a jinde.“
16. Který taneční styl se líbí Vám?
„Mně se strašně líbí electro boogie a street dance.“
17. Který styl se Vám vyloženě nelíbí?
„To je tedy otázka… Já nejsem kritický. Asi nemám rád, když ze sebe tanečníci dělají něco, co nejsou. „Nabubřelost“, přehnané sebevědomí. Profesně nemám rád, když je projev nemuzikální, je mimo rytmus, to mě „tahá za uši“. Ale jinak veškeré vystoupení vnímám pozitivně.
Samozřejmě mám na mysli nějakou taneční skupinu, nebo pár. Alternativní věci mě nebaví. Líbí se mi moderna i dobrý jazz. Ovšem vystoupení, kdy lidé stojí na jevišti a půl hodiny zvedají rameno nemám rád. Neuznávám ani nahé scény. To já nedělám. Tanec musí být estetický.“
18. Zamilováváte se do svých tanečních partnerek?
„Zamilovával jsem se, ale jednu partnerku mám už 8 let a od té doby se už nezamilovávám. Do té jsem se zamiloval definitivně.“
19. Teď jsou všechny vztahy jen pracovní?
„Ano, samozřejmě.“
20. Výzkumy ukazují, že nejnevěrnější partneři jsou choreografové a tanečníci. Co na to řeknete?
„Věřím tomu, ale u mě to tak není. Mám rodiče, kteří jsou spolu už 30 let, jsou vzdělání, je to můj vzor. Jsem rodinný typ.“
21. Přemýšlíte už o dětech?
„Ne, na děti mám ještě čas, je mi teprve dvacet osm let. Ten správný čas ještě nepřišel.“
22. Co říkáte na nápor fanynek během soutěže Stardance?
„Já to miluji. Je to možná ode mě nehezké, ale já mám rád, když mě někdo pochválí, když se někomu líbí moje práce, když mám nějakého fanouška. Jsem za to opravdu strašně vděčný.“
Česká televize
23. Toužíte i teď po takovém velkém ohlasu?
„Těším se. Nevím, jestli vyloženě toužím po velkém ohlasu, nedělám svou práci pro popularitu. Záleží mi na tom, aby má práce byla kvalitní, ale když to přináší popularitu, tak jsem rád.
Stardance je skoro taková euforie.
Televize je mocné medium, vystoupení mi udělaly velkou reklamu, (mohl jsem zvednout i ceny), člověk si uvědomí, že něco umí a lidé to oceňují. Stoupnul jsem tak trochu sám v sobě. Nechtěl bych, aby to znělo nabubřele, ale říkal jsem si: „Tak hele chlapče, asi ti to jde, dvakrát jsi to vyhrál, tak je to fajn.“
24. Setkal jste se také s agresivitou nebo závistí?
„Já jsem takový typ, že mě mají rády ženy a zároveň neštvu chlapy. Vím, že jsou muži, kteří můžou provokovat jiné muže, ale já nepatřím mezi ně. Nemám potřebu nikoho provokovat, nevydávám signály, že jsem lepší, nebo lepší samec. Jednoduše muže neštvu.“
25. Teď vlastně právě pospícháte z tréninku. Příprava pro Stardance je v plném proudu. Jak je to náročné?
„Cvičíme asi tři hodiny denně. Není to povinnost, můžu si zvolit tréninky, jak chci. Tento víkend mám volno, protože je to už únavné a je nutné odpočívat. Relaxuji doma u televize s rodiči, to mě také strašně baví.“
26. Bude to tentokrát z Vaší strany zase „tah na branku“?
„Ano, já to jinak ani neumím. Jít do soutěže s tím, že musím potřetí vyhrát, to samozřejmě asi není ani reálné, ale dělám všechno proto, aby Taťána byla dobrá a diváci byli spokojení.“
27. Jak se Vám spolupracuje s Taťánou?
„Taťána miluje tanec, chce se učit, je poslušná, pilná, pracovitá, temperamentní, je neuvěřitelné, kolik má energie. Je to milá „holka od rány“, která si ráda zajde i na malé pivo, ráda se směje, je velmi spontánní. Od modelky z časopisu bych to nečekal. Jsem nadšený.“
Opět tvoříte silný a sehraný pár. Tak hodně štěstí!
Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková
