

Pantomima 60 v Bravu


Neidealizovaný pohled do světa výjimečné ženy na ČT
Významná česká socioložka, disidentka, publicistka a průkopnice genderových studií Jiřina Šiklová chápala ženskou otázku jako komplexní sociální problém. Po roce 1989 byla jednou z osobností, které v Česku otevřely debatu o postavení žen ve společnosti. Česká televize uvede velký společenský dokument zaměřený na vznik a proměnu ženské otázky u nás provázaný právě s příběhem Jiřiny Šiklové. Film režisérky Jolany Matějkové Ženská otázka Jiřiny Šiklové bude mít premiéru v úterý 19. května ve 21:00 na ČT2.
„Hodinový film o Jiřině Šiklové vznikl ještě v tvůrčí producentské skupině Aleny Müllerové, která ženské hnutí svojí tvorbou velmi podporovala, a osobnost Jiřiny Šiklové si o zpracování ve velkém dokumentu říkala jak svým působením v českém disentu, tak svou porevoluční činností ve prospěch demokracie, sociální práce a lidských práv. S režisérkou Jolanou Matějkovou a dramaturgyní Janou Marxtovou jsme se snažily ve filmu ukázat neutuchající energii, kterou Jiřina Šiklová disponovala, její rozhodné a nekompromisní postoje i její důvěrné myšlenky tak, jak se o ně dělila například v dopisech z vězení se svými blízkými. Doufám, že výsledkem je živoucí a neidealizovaný pohled do vnitřního světa výjimečné ženy, jejíž práce tu naštěstí zůstala a má následovníky,“ říká kreativní producentka Zuzana Trávníčková.

„Když se vám něco nelíbí, změňte to,” říkala Jiřina Šiklová a mnohé skutečně změnila. Navázala tak na své předchůdkyně, jako byla prvorepubliková politička a propagátorka ženského hnutí Františka Plamínková, a zároveň ovlivnila současnou generaci žen, které její myšlenky nesou dál.
„Chtěla jsem ve filmu připomenout ženy, na které Jiřina Šiklová v sociální práci navazovala, a ukázat také, jak Jiřina žije skrze své knihy a studentky ve společnosti dál. Jak a co je učila… Zvala své studentky k sobě domů, tahala je prý také všude s sebou jako koťata. Sdílela s nimi jejich životy v náročných momentech. Ukazovala jim, jak být statečná, mluvit k davu a nebát se jít do kontroverzních situací. Vyučovala, jak propojovat lidi a mít pochopení pro slabší. Pomáhala jim ve společnosti prosadit mediační a probační službu… Přednášela o ageismu (věkové diskriminaci) a ukazovala tvář stáří a své odcházení v praxi. Učila je odpouštět,“ uvádí scenáristka a režisérka filmu Jolana Matějková.
„Důležitou linkou ve filmu je pro mě výpověď jejího syna, psychoanalytika Jana Šikla. Ten s velkou otevřeností vypráví o svém ne vždy lehkém vztahu s matkou, která měla také vystudovanou psychoanalýzu. Jan Šikl dává v bytě, kde bydlela, a na rodinné chalupě nahlédnout, jak jejich vztah zrál a proměňoval se. Vedl k hlubšímu pochopení,“ dodává.
Jiřina Šiklová, (17. června 1935–22. května 2021) v polovině šedesátých let minulého století spoluzaložila katedru sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Spolupracovala s Petrem Pithartem při pašování exilových tiskovin do zahraničí a zpět. V roce 1981, kdy byla akce prozrazena a StB pozatýkala desítky osob, byla Jiřina Šiklová obviněna z podvracení republiky. Po propuštění z vězení, v roce 1982, v práci pro disent pokračovala.
Po revoluci v roce 1989 začala opět přednášet a iniciovala založení katedry sociální práce na FF UK v Praze, kterou do roku 2000 vedla. Založila také centrum a knihovnu Gender Studies v Praze. Takzvaná ženská otázka pro ni neznamenala jen rovnost práv, ale širší pohled na postavení žen v každodenním životě.
V roce 1995 získala Jiřina Šiklová cenu Žena Evropy, o čtyři roky později medaili I. stupně za zásluhy o republiku. Publikovala v desítkách odborných časopisů a je autorkou několika knih. Po publikaci Vyhoštěná smrt, která přináší úvahy o umírání a smrti z roku 2013 byl její další knihou titul s názvem Omlouvám se za svou nepřítomnost: dopisy z Ruzyně 1981–82 vydanou v roce 2015. Angažovala se i v politice, několikrát kandidovala za Stranu zelených.
režie a scénář: Jolana Matějková // výkonní producenti: Jiří Vlach a Tereza Podlipná // kreativní producentky: Alena Müllerová a Zuzana Trávníčková // dramaturgyně: Jana Marxtová // účinkují: Jan Šikl, Petr Pithart, Alena Wagnerová, Šárka Homfray, Magdaléna Borová, Dagmar Doubravová, Melánie Zajacová, Dana Potočková, Jarmila Neumannová a další

Foto: ČT
Patrik Vacek, ČT
pro Taneční magazín
30 let partnerství Prahy a Kjóta
Červen přinese českým divákům dvě mimořádné příležitosti setkat se s vrcholnými formami japonského tradičního divadla. V rámci oslav 30 let partnerství Prahy a Kjóta vystoupí 5. června v Divadle ABC kjótská hvězda Motohiko Šigejama společně s českým Divadlem kjógen. O dva týdny později pak Českou republiku navštíví tokijská škola Hóšó s vážným divadlem nó, které v Praze a Plzni nabídne jedinečný pohled do světa masek, rituální jevištní poetiky a téměř 700 let staré tradice. Diváky čeká kjótský humor plný sake, sluhů a lidských slabostí i fascinující souboj s Pavoučím démonem v Národním divadle, jehož výtěžek bude věnován na charitativní účely.

Praha a Kjóto si letos připomínají 30 let od navázání partnerské spolupráce. Jedním z konkrétních výsledků této meziměstské kooperace je celosvětově unikátní projekt, v jehož rámci tradiční kjótský divadelní žánr kjógen zaznívá v češtině a je v České republice uváděn na profesionální úrovni. Jednou z forem oslav tohoto jubilea bude společné vystoupení kjótské hvězdy Motohika Šigejamy a českého Divadla kjógen.
„Do Prahy se velice těším. Za dvě desetiletí, co se kjógeny v češtině hrají, si tento žánr dokázal vytvořit v České republice stabilní diváckou základnu. Češi na humor žánru kjógen reagují stejně jako diváci v Kjótu, jen ty reakce někdy bývají bouřlivější. Je to vždy skvělý zážitek jak pro diváky, tak i pro nás vystupující,“ říká k chystanému představení kjótský herec Motohiko Šigejama, který bude v Praze vystupovat.

Sake, sluhové a hazard: kjótský humor, který spojuje
Diváci se mohou 5. 6. v Divadle ABC těšit na tři klasické hry, včetně komedie Připoutaný k tyči, která ve dvojjazyčném provedení vylíčí útrapy nenapravitelných milovníků sake. Následovat bude Hlas za dveřmi o sluhovi, který se vzpírá povinnostem a zapírá se svému pánu (v češtině), a konečně Bůh Nió nás ubezpečí, že problémy s gamblingem a hamižností lidstvo provázejí minimálně posledních sedm století. Všichni se společně přesvědčíme, že bez ohledu na vzdálenost, kulturu či národnost se jako lidé smějeme ve stejném jazyce. Vstupenky: Městská divadla pražská
Následující společná vystoupení žánru kjógen se uskuteční 7. 6. v Brně a 10. 6. v Trenčíně, který je Evropským hlavním městem kultury pro rok 2026.

Souboj s Pavoučím démonem v Národním divadle
Polovina června pak do Prahy přivede další divadelní poklad, japonskou vážnou divadelní formu nó. Do České republiky přicestují herci tokijské herecké školy Hóšó. Divadlo nó je ve všech aspektech ztělesněním dokonalosti. Více než 650 let kultivace jevištního tvaru nabízí jedinečný divácký zážitek, ale i pohled do lidské historie. Nó v sobě spojuje poezii, hudbu, tanec a stylizovaný herecký projev. V nepřerušené tradici se hraje dodnes a v roce 2001 bylo společně s žánrem kjógen zařazeno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Tři chystaná představení divákům nabídnou jedinečnou příležitost velmi srozumitelnou formou nahlédnout do hlubin toho nejvytříbenějšího japonského umění.
„V České republice se pravidelně hrají komedie kjógen, ale vážné nó, přestože kjógeny jsou jeho historickou součástí, téměř vůbec. Proto jsme pro představení v ČR poskládali program tak, aby divákovi umožnil nazřít žánr nó v celé jeho hloubce. Představíme tedy výběr vrcholných scén z těch nejlepších kusů. Například můj oblíbený kus – Izucu (Roubení studny) dá divákům okusit prchavost okamžiku a pomíjivosti, ale například až téměř akční „Pavoučí démon“ nepochybně diváky pohltí,“ uvádí Isa Takeda, herečka a hlavní organizátorka představení, s tím, že skladba představení je volena záměrně tak, aby si ho užil i divák, který na nó přijde poprvé. “Každý má možnost pocítit i duchovní rozměr představení a atmosféru júgen – jemnou a hlubokou krásu, která je pro nó typická,” dodává.

Ve středu 17. 6. se v Národním divadle představí jako hlavní část večera hra Pavoučí démon. V té jedna z legend – Minamoto no Raikó – svede boj s démonem pavouka. Tato hra divákům přinese stylizované bojové scény, tanec i zpěv s českými titulky. Obecenstvo dále uvidí vrcholné scény z her Roubení studny a Polštář z Kantanu. Divadlo kjógen uvede jako mezihru v češtině komedii Papouškování.
Představení je charitativní, kompletní výtěžek z prodeje vstupného bude věnován na podporu charitativních aktivit společnosti Člověk v tísni, o. p. s. Vstupenky: Národní divadlo
Kovář mečů a legendy na vlnách
Tím však cesta do hlubin japonské kultury zdaleka nekončí. Ve čtvrtek 18. 6. v Divadle ABC diváci zhlédnou výběr ze hry Benkei na lodi a celou hru Kovář mečů Kokadži. Mezihrou bude tentokrát český kjógen Lahodný jed. Vstupenky koupíte v pokladně divadla.
V Plzni, kde bude divadlo nó vůbec poprvé, pak diváky čeká 20. 6. výběr těch nejlepších scén z žánru nó v Měšťanské besedě: Vstupenky Plzeň
Kjógen (v překladu „bláznivá slova“) představuje komickou divadelní formu, která dosáhla svého rozkvětu v polovině 14. století a stejně jako divadlo nó je v nepřerušené tradici provozována dodnes. Kjógen je jakousi mezihrou, tradičně vkládanou mezi dvě hry obřadního divadla nó, která osobitým způsobem pranýřuje lidské nedostatky. V ČR se této formě věnuje Divadlo kjógen, které přímo spolupracuje s kjótskou rodinou Šigejama.
Divadlo nó je ztělesněním dokonalosti. Na 650 let kultivace jevištního tvaru nabízí jedinečný divácký zážitek, ale i pohled do lidské historie. Nó v sobě spojuje poezii, hudbu, tanec a stylizovaný herecký projev. V nepřerušené tradici se hraje dodnes. Klasickou podobu divadla nó utvářel především Zeami (1364–1444), herec, dramatik a teoretik, který zásadně ovlivnil jeho další vývoj. Nó vychází ze starších japonských i čínských divadelních a tanečních tradic a dodnes je považováno za jednu z nejvýznamnějších forem japonského scénického umění. V roce 2001 bylo divadlo nó společně s komickými mezihrami kjógen zařazeno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Dnešní představení poskytuje divákům jedinečnou příležitost nahlédnout do hlubin nejvytříbenějšího japonského umění srozumitelnou formou.

Ondřej Hýbl, Divadlo kjógen, Česko-japonská společnost
pro Taneční magazín
Vernisáž Galerie NoD: Alice Nikitinová
Vážení přátelé umění,
přijměte pozvání na vernisáž připravované výstavy Útěcha v zírání do děr v česku působící ukrajinské malířky a umělkyně Alice Nikitinové, která proběhne ve středu 20. 5. 2026 od 18:00 v Galerii NoD. Výstava, která vznikla ve spolupráci s kurátorem Pavlem Kubesou, se soustřeďuje na reflexi soukromých a kolektivních emocí a forem prožívání v rozporuplném a roztříštěném terénu společensko-politické reality dneška.
Galerie NoD
Alice Nikitinová
Útěcha v zírání do děr
Kurátor / Curated by: Pavel Kubesa
Vernisáž: 20. 5. 2026, 18:00
21. 5. – 12. 6. 2026
Výstavní projekt Útěcha v zírání do děr se soustřeďuje na reflexi soukromých a kolektivních emocí a forem prožívání v rozporuplném a roztříštěném terénu společensko-politické reality dneška. Nikitinová se ptá po možnostech rehabilitace bezprostředního a nezkresleného vztahu člověka k vnějším realitám v době digitalizace lidského vnímání, fragmentarizace poznání a polarizovaných sociálních interakcí. Nikitinová si všímá, že čím více času trávíme v online prostředí pozorováním katastrofických zpráv, tím je stav plnohodnotného vnímání okolní reality čím dál vzácnější. Zajímá ji, jak nám v hyperakcelerované mediální době začíná objektivní realita nezadržitelně unikat, vzdalovat a přetváří se na redukovaný digitální virtuální obraz. Z vnějšího světa se stal „touchscreen“, „LCD display“, LED info panel, v jejichž rozích neustále vyskakuje „pop-up okénko“ upozorňující na všudypřítomnou válku, klimatickou krizi a další civilizační nebezpečenství.

Svou specifickou pozorností k „nejvšednějšímu“ se Nikitinové daří spatřit v realitě něco, co si žádá být namalováno. Jsou to většinou velmi obyčejné věci: čím méně atraktivní, tím lépe. „Zajímají mě formy banality, běžnosti, některé výlohy obchodů – vzduchotechnika, paruky, ponožky, zdravotní pomůcky. Nebo nepořádek, vytvářený synem při hraní. Obrazy by měly být hrou, absurditou, útěchou, i když všudypřítomná tíseň se do nich vkrádá mezi řádky.“
Série maleb Útěcha v zírání do děr je Nikitinové návratem k předmětnosti. V starších sériích zkoušela, jak daleko se dá zajít ve vyprázdněnosti a bezobsažnosti námětu, ale po dosažení určitého bodu prázdnoty se v posledních letech vydala zpět k zobrazivosti a větší míře realismu.
Alice Nikitinová (*1979) je umělkyní ukrajinského původu, avšak její tvorba se formovala a formuje v českém kontextu. Nikitinová je jednou z nejvýraznějších umělkyň své generace, zároveň však stojí stranou většiny programových vystoupení a velkých malířských přehlídek. Tuto situaci lze částečně vysvětlit její vlastní nepřizpůsobivostí, jež ovšem není ničím jiným než přirozeným důsledkem věrnosti vlastním východiskům a specifickým požadavkům, která kladou na řešení problematiky malovaného obrazu. Nikitinová vychází z tradice abstraktní malby avantgardních umělců první třetiny 20. století. Předlohou pro formální výzkum autonomních problémů abstraktního obrazu jsou její osobní fascinace nejvšednějšími předměty každodenního užívání. Ty svou esenciální, znakovou a na funkční podstatu zredukovanou estetikou vybízejí k novým formulacím výtvarných témat, odlehčení a deformacím modernistické stavby obrazu, objevování humoru a obnovování percepční senzibility k malbě. Vytvořila a ilustrovala několik dětských knížek, editovala knihu studentských komiksů. Vychází z pozorování okolní reality, v níž se pokouší o nacházení poetických a absurdních prvků. Je finalistkou ceny Jindřicha Chalupeckého (2010), vystavovala v řadě domácích (DOX, NTK, FAIT Gallery, SVIT, GAVU, GMUHK aj.) i zahraničních institucích.
NoD, Taneční magazín
