V pondělí 30. listopadu proběhla v zánovním divadelním prostoru JATKA 78 v bývalých pražských jatkách a (současné tržnici) další repríza BALETNÍ POCTY PING-PONGU. V podání mezinárodně ostříleného souboru 420 PEOPLE jsme shlédli pětašedesát minut brilantních nápadů i tanečně netradičních forem, jako jsou práce s loutkou anebo zařazení (sice ze záznamu) mužského hereckého hlasu Tomáše Měcháčka. Jelikož inscenace počítá s alternacemi, je nutno uvést, že tentokrát vystupovala Šárka Bočková s Milanem Odstrčilem, Adamem Sojkou a Alexandrem Volným. To vše v režii a choreografi i Jo Strømgrena.
Alespoň mne osobně (a lze říci, že tak 80 % lidí v hledišti) novátorské představení nezklamalo.
Výtek bych měl opravdu pomálu. Již před návštěvou „ping-pongu“ jsem měl pochyby, jak se inscenátorům podaří skloubit uváděnou velmi stylově, historicky i demograficky roztříštěnou hudební dramaturgii. Řekl bych, že nadmíru úspěšně. Pouze některé operně zpívané pasáže v několika momentech působily poněkud tvrdě, naturalisticky a atmosférově zaváděly inscenaci – dost řešící pojetí evropské a východní filosofie – tak trochu zbytečně někam na sever Evropy. Či do Německa? Bylo pár okamžiků, kdy hudební árie připomínaly spíše zpívající Marlene Dietrich s boa a dlouhou cigaretovou špi čkou a – podle mne – šly proti temporytmu samotného představení. Že by daň severského režiséra a choreografa?
Rovněž verbální oživení loutky působilo poněkud zkarikovaně. Zavánělo až hereckou šarží. Nešlo pouze o zvolenou monotónní dikci, ale ona monotónnost nijak negradovala a tak trochu degradovala jednu z klíčových (byť loutkových) postav do určité plochosti. Bylo to záměrem?
Jinak tanec i práce s loutkou byly vskutku na vysoké ba špičkové úrovni. I když vždy se na špičkách netancovalo. A to vše jako celek pak sklidilo velké ovace přeplněného hlediště, ve kterém se výborně bavila i česká basketbalová reprezentantka a internacionálka Hana Veselá.
Po představení vyvolal jeden ze dvou zakladatelů 420 PEOPLE Václav Kuneš zajímavou besedu s diváky. Ozvaly se zde i velmi kritické hlasy na pojetí východního myšlení a ženskou otázku. Byly však ve výrazné menšině. Dle mého názoru šlo o divačky, které v inscenaci hledaly lineární příběh se všemi detaily a zdůvodnily si ho po svém. Zajímavou inscenační konfrontací byla i návštěva diváků z Moravy, kteří shlédli českou premiéru na festivalu ve Valaškém Meziříčí naprosto v jiném prostoru a za jiných inscenačních podmínek. Dlužno zdůraznit, že byli i oni spokojeni.
Myslím, že podobné diskusní „dohrávky“ představení jsou dobré, ba potřebné. Pro vystupující jsou zpětnou vazbou a divák si zde naopak může mnohé ujasnit a dovysvětlit. A právě různorodost názorů je tím, co umělecký tvar stále někam posouvá a zkvalitňuje.
