Rozhovor s pedagogem a tanečníkem Dekkadancers Patrikem Čermákem

„Současný tanec vyžaduje být otevřený novým výzvám“

„Být interpretem současného tance vlastně znamená mít široký záběr dovedností a být otevřený novým výzvám,“ přiznává tanečník a pedagog Patrik Čermák, který je v současné době aktivním členem taneční skupiny DEKKADANCERS. A tanec je pro něj nejen práce, ale také koníček a vášeň.

Co Vás přivedlo k tanci? Jak jste se k němu dostal?

„Já byl aktivní dítě a už od školky jsem navštěvoval mimo jiné i různé taneční kroužky od country tanců, přes hip hop až po capoeiru. Když přišel čas, rozhodnout se kam po základní škole dál, rozhodl jsem se pro taneční konzervatoř. Bylo to velmi náročné, ale dnes si neumím představit, že bych dělal cokoliv jiného.“

 V roce 2012 jste absolvoval Taneční centrum Praha a již během studií jste působil ve školních souborech Baby Balet Praha a Balet Praha Junior a představil jste se v choreografiích Attily Egerháziho či Samuela Delvauxe. Co Vám spolupráce s těmito mistry dala?

„Působení ve školních souborech a možnost spolupráce s řadou skvělých pedagogů a choreografů byla naprosto jedinečná. Každý choreograf má svůj specifický pohybový slovník a je zábavné a mnohdy dost náročné tento slovník nasát, převzít a ztvárnit.

Soubor Balet Praha Junior byl skvělou přípravou na profesní život a složitý systém divadelního prostředí. Během školního roku jsme vystupovali v řadě tuzemských i zahraničních divadel a zvykali si na divadelní provoz. Když jsem poté nastoupil do svého prvního angažmá, nebyl to pro mě takový šok. Vlastně jsem tou dobou měl víc zkušeností, než někteří stejně staří kolegové z jiných škol.“

Po škole jste byl v letech 2012 – 2014 v baletním souboru v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Pak jste se stal stálým členem Pražského komorního baletu, kde jste si zatančil např. v inscenacích jako – Mono No Aware, Kdo je na světě nejmocnější?, Z mého života nebo Slovanský kvartet. Spolupracoval jste také se souborem Lenka Vagnerová & company. V současné době jste aktivním členem souboru DEKKADANCERS (Tramvaj do stanice Touha, La Dolce Vita). V čem byste si rád zatančil? Máte nějakou vysněnou roli nebo jste rád za každou příležitost? 

„Momentálně nemám jednu vysněnou roli či inscenaci. Obecně mě ale velmi baví potkávat se na projektech s umělci z jiných odvětví. Hudebníci, herci, zpěváci, vizuální umělci, akrobati… Od každého se můžu něco naučit a nahlédnout jim „do kuchyně”. Bavit se o různých tématech a nahlížet na ně jinou optikou. Takových projektů bych chtěl zažít ještě spoustu.“

 Jak se Vám tančilo v poetické inscenaci Zázrak (s)tvoření v Laterně Magice, věnované dětem? 

„Já mám obecně dětská představení velice rád. Děti jsou velmi upřímní diváci a dají vám často dost hlasitě najevo, co si o představení myslí. Obrovské záchvaty smíchu či naopak pravý a nehraný strach o hlavní postavu. To jsou věci, které mě na dětských představeních baví.

Inscenace Zázrak (s)tvoření byla jednou z těch inscenací, na které se těšíte a užíváte si je od začátku do konce. Potkali jsme se ve skvělém složení a byla sranda na jevišti i mimo něj“

Působíte nejen jako tanečník, ale také jako pedagog. Sám jste vystudoval pedagogiku současného tance na HAMU v Praze. Učíte v letním tanečním workshopu v Litvínově, jste lektorem Contemporary – prostor pro tanec. Učíte techniku současného tance floor work na Mezinárodních interpretačních kurzech v Zábřehu a lekce contemporary dance jste vedl v Pražském komorním baletu. Co Vás přivedlo k práci pedagoga a co Vás na ní baví?  Je to možnost předávání svých zkušeností dále, a přitom se také stále něco nového sám naučit? 

„Je to přesně tak. Baví mě neustále hledat nové způsoby, jak pomoct studentům a kolegům zdokonalit svou techniku a naučit se něco nového. Zároveň mě baví ta výzva v tom smyslu, že to co pomáhá jednomu, nemusí dávat smysl druhému. Hledání různých řešení jednoho problému je to, co mě baví a naplňuje. Zároveň si myslím, že je důležité být neustále otevřený novým věcem a získávat nové dovednosti. Mám pocit, že v dnešním světě už to ani jinak nejde.“

A co choreografie, neláká Vás také? Vytvořit něco vlastního?

„Choreografické ambice jsem nikdy moc neměl. To přenechávám svým kreativnějším kolegům. Ale možná jsem jen zatím nenašel to správné téma ke ztvárnění.“

Jste stále více tanečník nebo Vás to táhne spíše k tomu předávání a sdílení svých zkušeností dále? 

 „Jsem vlastně obojí a baví mě, jak jedno ovlivňuje druhé. V pedagogice využívám své jevištní zkušenosti a jako interpret často mohu těžit ze svých pedagogických zkušeností a to zejména během procesu tvorby.“

Je Vám bližší současný tanec nebo Vás to táhne ke klasice?

„Na klasiku jsem nikdy neměl ideální dispozice. Baví mě současný tanec. Je v něm úplně všechno. Mísí se v něm spousta stylů a přístupů. Být interpretem současného tance vlastně znamená mít široký záběr dovedností a být otevřený novým výzvám.“

Čím je pro Vás tanec dnes?

„Tanec je moje práce, koníček a vášeň.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Patříte k lidem, pro které je jejich profese také koníčkem?

„Volno nejraději trávím aktivně s rodinou. Mám rád turistiku, běh, jízdu na kole a sport obecně. S manželkou milujeme deskové hry a už se nemůžeme dočkat, až syn doroste do věku, kdy bude moct hrát s námi.

Moje profese je sice mým koníčkem, ale občas si od něj rád odpočinu.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Patrika Čermáka 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s baletkou a módní návrhářkou Annou Homola

„Miluji malovat svým tělem hudbu“

„Miluju malovat svým tělem hudbu. Stát se její součástí. Splynout s ní,“ přiznává někdejší baletka, která se našla ve své druhé kariéře módní návrhářky Anna Homola, která svá módní umělecká díla tvoří pod značkou Annlock. Tanec ale úplně neopustila a začala tančit ve Folklor Gardedn.

Baletu jste se začala věnovat již v dětství. Jak jste se k němu dostala?

„Byla jsem velmi aktivní dítko a tak mě rodiče ve třech letech přihlásili do ZUŠ na tanec. Bavilo mě to a v šesti letech jsem udělala konkurz do přípravky Národního divadla. Tam jsem měla příležitost vystupovat na prknech, co znamenají svět. Já vlastně začínala ve zlaté kapličce. 🙂

Tančila jsem dětské role v představeních baletu ND. Moje první role byla beruška v představení Z pohádky do pohádky.“

Čím Vás balet nakonec tak okouzlil, že jste jej nakonec vystudovala na Taneční konzervatoři hl. města Prahy?

„Mě divadlo prostě vonělo… Bavilo mě, že každé představení bylo jiné, pokaždé se něco stalo, bylo co vyprávět. Nefungoval výtah, někdo byl nemocný, spadla kulisa… Bavilo mě být toho všeho součástí.“

Jako baletka jste tančila na Nové scéně Národního divadla v Praze, Laterně Magice, také v zahraničí. Zatančila jste si v Malém princi, Podivuhodné cestě Julese Verna, Vidím nevidím, Kouzelný cirkus, Casanova, Graffiti … Splnila jste si své taneční sny?

„Moje první angažmá bylo v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Tam jsem měla to štěstí být u nastudování Labutího jezera v choreografii pana Němečka. Při nastudování byla i Ingrid Saidl, která nám krásně vysvětlila všechny pohyby, co znamenají a jak je udělat správně… dokonce jsem tančila Pas de Trois v prvním jednání. Od té doby je Labutí jezero moje srdcová záležitost. A proto jsem byla velice ráda, když jsem dostala nabídku tančit Odílii. Další mojí srdcovkou je Venuše v Kouzelném cirkuse. Myslím, že jsem si během své kariéry zatančila mnoho krásných rolí… ale ještě bych si jednu roli, klidně více hereckou, pohybovou, zatančila. Ráda bych byla součástí nějakého pěkného projektu.“

S aktivní taneční kariérou jste se sice rozloučila, nadále se ale nějakým způsobem věnujete tanci – děláte černé divadlo, folklor, představení pro děti např. Vánoční příběh nebo Jak Koblížek baletku potkal. Čím je pro Vás tanec dnes? A jak říkáte, stále trochu tancujete, protože tanec je pro Vás droga.

„Miluju malovat svým tělem hudbu. Stát se její součástí. Splynout s ní.“

A je tu Vaše druhá kariéra. Vše začalo, když jste si začala šít oblečení pro sebe. A protože Vaše modely byly zajímavé, měly o ně zájem i Vaše kamarádky a kolegyně. Také jste dělala kostýmy pro inscenaci Dance Laboratory. Jako garderobiérka jste pracovala na inscenaci Kniha džunglí. Co Vás přivedlo k šití? Věnovala jste se šití nebo jiným ručním pracím již předtím nebo šila oblečky pro panenky?

„Šít oblečení jsem začala z vlastní potřeby. Potřebovala jsem nějaké oblečení, které bude pohodlné, originální ale také bude jednoduché na oblékání a zároveň podtrhne ženskost. Několikrát denně jsem se převlékala – ráno v divadle do cvičebního na trénink – civil, do cvičebního na učení dětí – civil, do cvičebního v divadle na rozcvičení před představení a během představení jsem někdy oblékala i devět různých kostýmů – civil. Proto jsem si šila jednoduché topy a šaty „oblíknu a jdu”. Vždy měly něco zajímavého. Zajímavá látka, drobný detail… Šít jsem se naučila jako holčička na mámině stroji. Šila jsem si a batikované sukně a šaty, abych nemusela nosit jen poděděné oblečení po starších bratrech.

A pak si kamarádky začaly ode mne objednávat. A tak jsem se přihlásila do kurzu šití a později i ke studiu na Scholastice – ateliér textilní a oděvní tvorby. V té době mě oslovila tanečnice Tereza Kučerová, zda bych ji vytvořila kostýmy k její choreografii do představení Dance Laboratory. Po mateřské dovolené jsem se rozhodla založit svoji značku a postupně jsem ji začala budovat. Navázala jsem spolupráci s obchodem Cvrk na Letné, kam dodávám své zboží a začala svoji značku prezentovat na designových trzích. V listopadu 2023 jsem spustila e-shop.

Také jsem začala tančit ve Folklor Gardedn, kam jsem si ušila kostým. Spolupracuji s projektem Filharmoniště – koncerty pro rodiče s dětmi 0 – 3, kde tančím. Pro tento projekt jsem, vymyslela ve spolupráci s Gabrielou Vermelho dvě představení pro školky: Vánoční příběh a Jak Koblížek baletku potkal, ke kterým jsem si navrhla a ušila kostýmy.

Ke spolupráci mě přizval spolek Dekkadancers, kde jsem při představení Kniha džunglí dělala garderobiérku – kostymérku. Na tuto sezónu chystají opět ve spolupráci s Matějem Formanem a Českou filharmonií představení Má vlast. Už se na toto představení moc těším. Je to už taková tradice, zahájit letní sezonu v šapitó ve Stromovce. Chodí tam se mnou i moje dcera, která to tam taky miluje.

Na šití mě asi nejvíc chytlo to, že na konci procesu mám něco hmatatelného. Začíná to myšlenkou v hlavě, pak placatou látkou, z které moje ruce vytvarují 3D oblečení. Je to krása pozorovat, jak vše postupně vzniká. A ten výsledek? Když si kousek obléknu a ono to funguje, vypadá krásně a někdy i líp, než jsem si dokázala představit. Ta radost, když vám někdo oblečení pochválí. Nebo když vidíte svoji práci, jak jí obléká někdo jiný a vykouzlí mu úsměv na tváři a dělá mu radost. To pak vždycky radostně poskakuju a pištím radostí. V divadle člověk trénuje, dře, odtančí představení, sklidí potlesk a výsledek není viditelný.“

Šít oblečení Vás tak zaujalo, že jste se přihlásila do kurzu šití a později i oděvního návrhářství a v novém oboru začínala úplně od začátku a učila se za pochodu. Založila jste módní značku Annlock. Říkáte, že tanec a móda mají hodně společného. Obojí je o kráse a eleganci, také vyžaduje hodně úsilí a trpělivosti. Co všechno šijete? Někde jste řekla, že šijete i kroje.

„Z baletky jsem se stala módní návrhářkou. Na jevišti jsem pochopila, že kostým dotváří roli, stejně jako oblečení formuje naši osobnost v životě. Vše, co tvořím, v sobě nese principy ladnosti, preciznosti a sebevyjádření. Mým cílem je navrhovat modely, které ženám dodají sebevědomí a pomohou jim vyjádřit, kým opravdu jsou. Pod značkou Annlock navrhuji oblečení, které je tvořené pro ženy, jež chtějí být elegantní, ale zároveň si váží praktičnosti a pohodlí. Hlavní myšlenkou mých návrhů je variabilita – jeden model, mnoho příležitostí. Každý kousek z kolekce Annlock je navržen tak, aby se dal snadno přizpůsobit různým situacím během dne:

– Ráno do kanceláře – s jemnými šperky a minimalistickými doplňky

– Na obchodní schůzku – stačí přidat formální obuv a sako, a jste připravené udělat dojem.

– Odpoledne na procházku – s teniskami

– Večer do společnosti – doplňte vysokými podpatky, psaníčkem a výrazným šperkem a oblečení získá zcela jiný, elegantní look.

Mým cílem je, aby se ženy cítily sebevědomě a pohodlně ve všech rolích, které během dne hrají.“

Na jevišti Vás fascinovala nejen ladnost pohybu, ale i role, kterou kostýmy hrají k dotvoření příběhů. A Vaše modely jsou inspirované baletem. „Každý nese jméno baletního prvku, jako připomínku mé taneční cesty.“ Co Vás baví na navrhování kostýmů?

„Jak říkáte. K oblečení přistupuji jako ke kostýmu, který dotváří naše role, které nás během dne čekají. Baví mě vymýšlet takové kousky, které budou jednoduché, nadčasové a hravé. Kostýmy do představení jsou pro mě výzva. A někdy se u toho vyblbnu. Jako u kostýmů do představení Jak Koblížek baletku potkal: kočička myška, medvídek, veš, vrána…“

Dělat módu Vás velice baví. Říkáte:  „Móda by měla být nástrojem, který podtrhne naši jedinečnost a dodá nám pocit jistoty v každém okamžiku. A přesně to nabízím. Oděvy, které vám pomohou cítit se skvěle a vyzařovat sebevědomí, ať už jste kdekoli a děláte cokoli. Každý kousek, který tvořím, je navržen tak, aby ženám dodal sebevědomí, zdůraznil jejich osobnost a umožnil jim cítit se krásně a pohodlně.“ V jakém oblečení se nejlépe cítíte Vy?

„Haha. Hezká otázka. V takovém, které odpovídá situaci a roli, ve které se zrovna nacházím. Mám ráda kalhoty a triko, ale v divadle bych se v tom dobře necítila. Miluju večerní šaty, ale přes den bych se v nich cítila jako blázen.“

 A co zájmy a koníčky, máte na ně čas? Jak ráda trávíte volný čas?

„Teď nejvíce času trávím podnikáním a s rodinou. Dceři je 6 a tak s ní chci trávit čas, dokud o to má zájem. Chybí mi denní kontakt s hudbou, ideálně živou. Vždyť už od konzervatoře jsem byla zvyklá, že celá budova školy zní hudbou. Z každé místnosti, i ze záchodu, se ozývala hudba (muzikanti trénovali, opravdu kde se dalo i nedalo). Moc ráda zajdu do divadla, nebo na koncert. A další velkou radost mi dělá příroda, kytičky. To vám je taková krása a radost. Tolik barev, tvarů. Jsem ráda, že u domu mám zahradu, kde mám možnost pěstovat kytky. Je to radost se s dcerou starat záhonky a sledovat, jak postupně rostou a dozrávají jahody, borůvky… už teď se u toho culím, jen na to pomyslím. Hudba a kytky mě vždy rozzáří.“

Děkuji za rozhovor. A všem přeji, ať hrají krásné role v krásných kostýmech. Jak na jevišti, tak hlavně ve svém životě.

                                 

Anna Homola:

Narodila se 4. 3. 1983 v Praze jako Anna Dvořáková.

Balet vystudovala na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy.

Tančila v Divadle J. K. Tyla v Plzni, Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem, Nové scéně Národního divadla v Praze a v Laterně Magice.

Věnuje se módě a založila značku Annlock.

Foto: Archiv Anny Homoly 

           

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s choreografkou a držitelkou ceny Thálie Martinou Hajdylou Lacovou

„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila“

Tanečnice, choreografka, performerka, pedagožka, to vše je držitelka Ceny Thálie za svůj výkon v unikátním představení Bodies in Progress Martina Hajdyla Lacová, která jako tanečnice spolupracovala s různými soubory a vystupovala často v zahraničí a je spoluzakladatelkou taneční skupiny ME-SA.

K tanci Vás přivedli rodiče, když Vás v šesti letech přihlásili na soukromou ZUŠ, kde jste se učila jak současný, tak lidový tanec jako i klasický balet a k tomu také hudební přípravu. Tanec Vás tak zaujal, že jste u něj zůstala. A co další zájmy, co Vás ještě bavilo?

„Běhat po sídlišti:) S nejlepší kamarádkou jsme vydávaly třídní časopis a každý pátek jsme hlásily aktuální zprávy ze života školy ve školním rozhlase. Dokud jsem nezačala studovat na konzervatoři, tak jsem o sobotách navštěvovala plavecký kurz. V zimě ráda lyžovala a každé prázdniny trávila na letních táborech.“

Ve čtrnácti letech jste zkusila štěstí na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici, kde jste tanec studovala a pak Vaše cesta vedla do Prahy, kde jste na HAMU studovala pedagogiku tance. Jak vzpomínáte na svůj půlroční studijní pobyt v Belgii a na spolupráci s přední choreografkou Ann van den Broek? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„S Ann jsem spolupracovala na dvou projektech. Jeden byl veřejným výstupem divadelního workshopu, v tvorbě druhého projektu jsme vycházely z pohybového materiálu úspěšného představení Co(te)lette. Ann je energická temperamentní osobnost, jejíž choreografický slovník charakterizují pohybová gesta inspirovaná emočními stavy člověka, která komponuje do velmi přesné struktury, rytmické nepředvídatelnosti až matematického příkladu. Člověku se z toho vaří hlava i tělo. Byla to pro mě velká výzva, s něčím podobným jsem se do té doby nesetkala.“

Spolupracovala jste také s norskou choreografkou Karen Foss, která si Vás vybrala ještě coby studentku HAMU do své inscenace -Gracerunners-. Za důležitou zkušenost pokládáte šestiletou spolupráci se švýcarskou taneční skupinou DA MOTUS!. Jako tanečnice jste spolupracovala s různými soubory a vystupovala hodně v zahraničí. Jak Vás tyto pracovní pobyty v zahraničí jako tanečnici obohatily, co Vám daly?

„Ovlivnily způsob, jak se svým tělem pracuji, jak o pohybu přemýšlím, jaká témata zpracovávám. Spolupráce s DA MOTUS! byla krásná zkušenost po více stránkách. Manželé a zároveň choreografický tandem – Antonio Bühler a Brigitte Meuwly – přistupují k osobnímu životu, tak k tvorbě celostně. I když jsem byla ve Švýcarsku cizinkou a ještě k tomu všemu z východní strany Evropy, neměnilo to nic na tom, abych byla finančně ohodnocena stejně jako moji švýcarští kolegové. Navíc díky Brigitte jsem mohla na denní bázi zažívat, jak Alexandrova technika ovlivňuje nejen mé pohybové kvality, tak i vzorce myšlení. Tuto zásadní uměleckou spolupráci a osobní zkušenost s Alexandrovou technikou v procesu tvorby reflektuji v rámci svého doktorského studia na HAMU.

Projekty s norskou choreografkou Karen Foss mě zase vytrénovaly v synchronních pohybově nepředvídatelných choreografiích, které po určitou dobu charakterizovaly její choreografický jazyk. Karen je velmi bystrá žena a neúnavná umělkyně se širokým sociálně – politickým rozhledem. Rozhovory s ní na témata aktuálních událostí se zrcadlily v choreografické struktuře a výsledném estetickém tvaru.“

Vaše taneční umění Vám vyneslo Cenu Tanečnice roku za výkon v inscenaci SuperNaturals. O Cenu Thálie jste se ucházela svým tanečním výkonem v představení L/One of the Seven a v roce 2024 jste Cenu Thálie získala za unikátní představení Bodies in Progress, v němž otevřeně sdílíte své těhotenství a mapujete proměny svého těla po mentální i fyzické stránce v období mezi 23. a 38. týdnem těhotenství. Co to pro Vás znamená, že právě toto představení Vám vyneslo Cenu Thálie?

„Pozornost, jakou performance Bodies in Progress na sebe přitáhla, jsem popravdě nečekala. Těhotenství nebylo plánováno a několik měsíců mi trvalo novou situaci přijmout. Sžití s novou bytostí ve mně nebylo samozřejmé, hlavně v situaci, když synové povyrostli a já měla o něco volnější ruce, před sebou zajímavé pracovní výzvy a rozběhnuté studium. Najednou se to mělo všechno zastavit, posunout nebo úplně zrušit. Tvorba na  Bodies in Progress byla příležitost celou situaci zpracovat. Přijmout mé rozpínající se já a napojit se na rostoucí bytost ve mě. Projekt jsme v Česku a na Slovensku uvedli osm krát, každé vystoupení byl silný zážitek a byl umocněn tím, že se konalo v jiném prostoru, kontextu a se stále větším a těžším tělem. Úspěch v podobě Ceny Thálie vnímám jako uznání odvahy tělesně reflektovat změny svého já v tak zranitelném období života. „

Co vedlo k tomu, že jste spolu s Karolínou Hejnovou v roce 2008 založily taneční soubor ME-SA?

„Ptáte se na první desetiletí ME-SA, které se dělo díky velkému produkčnímu úsilí Karolíny Hejnové. V době, kdy ME-SA vznikla, jsme byly obě studentkami AMU, Karolína na filmové a já na taneční fakultě. Setkávaly jsme se na tanečních workshopech a trénincích. Spolu s Karolínou a další spolužačkou Hanou Kalouskovou jsme byly oslovené choreografkou Ji-Eun Lee tančit v její inscenaci Objects and Particles. Toto lidské a umělecké spojení nám přišlo smysluplné a měly jsme chuť v něm pokračovat. Založily jsme spolek, abychom na realizaci našich nápadů mohly žádat granty. První produkce byly hlavně v režii Ji-Eun Lee, ale po tom, co odešla do Anglie, jsme oslovovaly choreografické osobnosti, se kterými jsme toužily tvořit originální taneční produkce. Když se Karolína před šesti lety rozhodla přesunout do Německa, produkci platformy ME-SA převzal můj manžel, režisér a aktuálně umělecký šéf Divadla Polárka, Jiří Hajdyla. Začala se tak nová umělecká etapa platformy, ve které si znovu a znovu klademe otázky: Jaký podnět nyní probouzí tvořivou energii? Co nám v této životní etapě dává smysl?“

Nezůstala jste jen u interpretace, ale věnujete se také choreografii. První choreografii jste si vyzkoušela již během svého studijního pobytu v Belgii, když jste vytvořila šesti minutové dílo. Jako choreografka jste podepsaná např. pod inscenace Ke zdi nebo SoloS/Part III. Co Vás baví na choreografické práci?

„Dlouho jsem se choreografické tvorbě bránila. Vždy jsem se více vnímala jako interpretka nebo pedagožka, která si ráda hraje s pohybem, zkouší nové pohybové přístupy, ráda nabízí nápady, improvizuje, tvoří. Z role choreografky jsem měla respekt, vnímala jsem velkou zodpovědnost za rozhodnutí. Obecně rozhodování se není moje silná stránka. Postupně ve mně ale rostla zvědavost po autorském vyjádření se. Při tvorbě ale potřebuji být v dialogu s dalšími umělci a umělkyněmi, u kterých si mohu dovolit být autentická a přiznávat, že prostě nevím.“

Jste tanečnice, choreografka, také jste zkusila režii (Voyerky, Ke zdi) a věnujete se také pedagogické práci a jak jste jednou řekla, učit tanec Vás baví, ale máte málo času. Pořádáte taneční workshopy?

„Workshopový formát je to, co mi momentálně vyhovuje a lze jej skloubit s rodinou, s prací v nezávislém uměleckém sektoru a častým cestováním. Aktuálně se ve svém doktorském studiu zabývám zkoumáním principů Alexandrovy techniky v tanci a plánuji uskutečnit workshopy v různých kontextech tanečního vzdělávání. Po letech nezávislého fungování, ať už v tvorbě, tancování nebo vedení workshopů, mě kontinuální pedagogická práce láká čím dál tím více.“

 A v soukromí jste maminkou tří dětí. Jak to všechno stíháte? Skloubit náročné povolání s neméně náročným posláním maminky?

„Nestíhám:-) Učím se tomu pletenci tužeb a potřeb dávat volný průběh a netlačit na sebe. Mám samozřejmě asi jako mnoho pracujících matek konstantně pocit, že ani jedné oblasti nedávám dostatečnou pozornost, jakou by si zasloužila. Jsem ale vděčná za svoji rodinu, za zdraví dětí, za respektujícího životního partnera, který nemá problém se spolupodílet na výchově dětí a chodu domácnosti. Za mé rodiče a speciálně mámu, která nám je velkou oporou v obdobích, kdy se to na nás z každé strany valí.“

 

Čím je pro Vás tanec dnes? Jak ráda trávíte volný čas?

„Tanec je dnes pro mě luxus, příležitost být sama se sebou tady a teď. V pohybu jsem zvědavá, co ještě moje tělo dokáže, kam mě vede. Téměř všechen „volný“ čas momentálně věnuji studiu a výzkumu. Když mě Jiří vystřídá u dětí, zdrhám ven – zaběhat si (někdy se spícím dítětem v kočárku), přitom si poslechnu podcast na zajímavé téma. Při přesunech s kočárkem po městě se ráda zastavím na dobrou kávu a pozoruji život v ulicích, zavolám si s kamarádkou nebo jen tak jsem.“

Děkujeme za rozhovor

Martina Hajdyla Lacová:

Pochází ze Slovenska.

Tanec vystudovala na Konzervatoři J. L. Bellu v Banské Bystrici a pedagogiku klasického tance na HAMU v Praze (2004 – 2010). V roce 2008 absolvovala půlroční studijní pobyt v Hoger Instituut voor Dans v Antverpách, kde spolupracovala s významnou belgickou choreografkou Ann van den Broek.

V roce 2008 s tanečnicí a producentkou Karolínou Hejnovou spoluzaložila taneční skupinu ME-SA.

Jejím manželem je divadelní režisér Jiří Hajdyla.

Foto: Terezie Foitová, Vojtěch Brtnický, Lea Lovišková, Michal Hančovský 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

 

Rozhovor s bývalou sólistkou baletu v Plzni Zuzanou Hradilovou

„Konkrétní sny jsem neměla, chtěla jsem prostě tančit“

„Přiznám se, že konkrétní sny jsem neměla. Chtěla jsem prostě tančit. Teď můžu říct, že jsem maximálně spokojená s tím, jak se moje kariéra odvíjela a co vše jsem si mohla zatančit“ přiznává bývalá sólistka baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni Zuzana Hradilová, která se díky roli Edith Piaf v baletu Edith – vrabčák z předměstí dostala do širší nominace na Cenu Thálie. Na scéně se objevuje stále, ale v divadle působí hlavně jako baletní mistryně a vede Baletní školu DJKT v Plzni.

Pocházíte z Brna, kde jste vyrůstala, studovala a také zahájila svoji taneční kariéru. Jak jste se dostala k baletu, čím Vás tak zaujal, že jste mu stále věrná? 

„No, vlastně trošku oklikou, protože jsem se věnovala moderní gymnastice. A s moderní gymnastikou balet úzce souvisí. Takže jsme měly i baletní průpravu. Potom to byla trošku náhoda, protože k nám do školy přišla profesorka z tehdejší Hudební a taneční školy, což byl název pro dnešní Taneční konzervatoř. Byl to takový experiment, v osmdesátém pátém roce škola v Brně fungovala teprve šest let. Profesoři jezdili různě po brněnských základních školách a zvali pohybově nadané děti na přijímací zkoušky, které tenkrát byly tříkolové, protože zájemců bylo hodně. Bez problémů jsem prošla přijímačkami a nastoupila na HTŠ. Ale více méně jsem netušila, co všechno balet obnáší. Prostě jsem byla desetiletá holka, která se ještě první rok studia věnovala gymnastice. A jelikož jsem z gymnastiky byla zvyklá, že se cvičí naplno, všechno se dělá přesně, prostě byla jsem zvyklá „makat“, tak mě to chytlo. A taky jsme byli ve třídě fajn parta, a to celých osm let. A co mě na tancování a na baletu zaujalo?  Doteď mě fascinuje, že se dá pohybem vyjádřit skoro vše – příběh, emoce, nálada, to, co člověk prožívá v nitru, může dostat ven. Často to nejsou jenom jeho vlastní pocity, jsou to emoce dané role, musí se divadelně zahrát. Takže každý tanečník je částečně i herec, protože když má určitou roli – postavu, tak netančí sám sebe, „převtělí“ se do daného charakteru. A to je přesně to, co mne nejvíc bavilo, být v každém představení někdo jiný. A samozřejmě souznět s hudbou, splnit technické požadavky, překonat ty náročnější prvky či pasáže. No a pocit poté, kdy člověk odtančí představení, je báječný, sice přijde vlna fyzické únavy, ale vyplaví se endorfiny. Tohle je něco jako „droga“, chcete to zažít znovu a znovu.“

Po studiu na Taneční konzervatoři Brno, jste rok studovala v Lyonu a v Drážďanech. Co Vám tyto studijní pobyty daly? Jaká to byla pro Vás zkušenost?

„Uvedu na pravou míru, že v Drážďanech jsem byla jenom na letních kurzech o prázdninách. A to byly vlastně dva týdny v drážďanské Palucca Schule, která je velmi prestižní. Ale nezapomeňte, že to byl rok 1992.  Štěstí, že jsme se mohli zúčastnit, já a ještě jeden spolužák, jenom sami dva z celého ročníku. Došlo nám, jak je důležité znát jazyky. Mluvili jsme jen francouzsky a trošku německy, naštěstí u tancování, kde je pohyb mezinárodním jazykem, jsme to zvládli i bez angličtiny. Vyzkoušeli jsme si, jak na tom jsme, protože to srovnání samozřejmě přišlo a překvapivě jsme si uvědomili, že jsme na tom dobře. Dostali jsme docela zabrat, poznali různé taneční techniky a určitě nás to velmi obohatilo v uvědomění si, která z tanečních technik nás baví a čemu bychom se po absolutoriu chtěli opravdu věnovat, jelikož jsme měli krátce před maturitou.

V Lyonu to bylo něco úplně jiného, tohle byl můj splněný sen. Chtěla jsem dostudovat konzervatoř a potom odejít studovat do Francie, protože to byla vždycky mekka klasického baletu. Tam byla historicky první baletní škola. Tam se formovalo názvosloví, které je ve francouzštině a používá se dodnes. Když jsme studovali v Brně, tak nám byli hodně předhazováni různí více méně sovětští tanečníci, kteří byli samozřejmě v té době „ideologickým“ vzorem. Ale já jsem vždycky chtěla do Francie. Ale když jsme maturovali, absolvovali, připravovali se na baletní soutěž, tak nebyl úplně čas poohlédnout se, jaké jsou možnosti, nebyl Google, „chytré“ telefony atd. Takže vlastně jsem vše začala řešit až posléze tedy v době, kdy už jsem byla členkou brněnského Národního divadla. Našla jsem si dvě školy ve Francii, kde přijímali cizince – Conservatoire de Musique de Lyon a de Paris. V Lyonu se konaly přijímací zkoušky dřív, tak jsem jela tam a poněvadž mě po týdnu různých testů a zkoušek vzali, už jsem Paříž ani nezkoušela. Tohle bylo úplně něco jiného, úplně jiná zkušenost, úplně jiný svět. Myslím si, že tohle pro mě byla opravdová zkouška dospělosti. Už samotná příprava na talentovky byla výzvou. Abych neztratila kontakt s moderním tancem, docházela jsem na lekce se studenty konzervatoře. V klasickém repertoáru mne pak připravovala samotná Olga Skálová, bývalá primabalerína a ředitelka taneční konzervatoře. Nechtěla jsem nic podcenit a vyplatilo se, přijali mne. Vedle studia tance jsem mnohonásobně zlepšila i svoji francouzštinu. Když jsem do Francie přijela, myslela jsem si, že francouzsky umím obstojně, tam mě okamžitě vyvedli z omylu. Byla jsem nucená mluvit jenom francouzsky, anglicky jsem neuměla. Během studia jsem spolupracovala s různými evropskými choreografy a bylo skvělé nechat se vést od slavných osobností, mojí profesorkou hlavního oboru byla sólistka od Maurice Bejarta, nebo asistent Jiřího Kiliána, také tanečník a choreograf Georgio Mancini z Grand Théâtre de Genève. Vedli nás pedagogové z Taneční konzervatoře v Monte Carlu. A hlavně to bylo takové vystřízlivění v tom smyslu, že se člověk setkal s jinou taneční technikou, než je ta ruská, nahlédl pod pokličku té francouzské, což bylo velmi obohacující. Ruská technika byla vždycky hodně silová, prvky se mnohokrát opakovaly a z enormní kvantity bytněly svaly, kdežto ve francouzském provedení je frekvence méně četná, na prvním místě se řeší kvalita, protažení, délka, práce svalů, což pro mne bylo tehdy něco nového, diametrálně odlišného. Postupně jsem získala nový úhel pohledu a teď můžu čerpat z obojího.“

V roce 1993 jste získala své první angažmá a to v baletu Národního divadla v Brně, pak jste byla v letech 1995 – 1998 v angažmá baletu Národního divadla v Praze a od roku 1998 jste v angažmá baletu v Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde jste byla řadu let sólistkou a na scéně si zatančila mnoho nádherných postav např. Kitri v Donu Quijotovi, Odettu a Odilii v Labutím jezeře, Svanildu v Coppélii, Markétu ve Faustovi, Lízu v Marné opatrnosti, Esmeraldu ve Zvoníku od Matky Boží, Helenu ve Snu noci svatojánské nebo Edith Piaf v Edith – vrabčák z předměstí. Jak na svoji bohatou taneční kariéru vzpomínáte? Splnila jste si své taneční sny? 

„Já se přiznám, že jsem konkrétní sny neměla. Chtěla jsem prostě tančit. Teď můžu říct, že jsem maximálně spokojená s tím, co jsem si odtančila. Bezesporu úplně top je dvojrole Odetty/Odilie v Labutím jezeře. Milovala jsem tuto dvojroli, během jednoho představení se člověk z něžné jemné bílé labutě promění ve svůdnou černou labuť, herecky i tanečně jsem se doslova „vyřádila“. A stejně tak jsem si užívala roli Kitry v baletu Don Quijote, protože ta mi byla temperamentem vždycky blízká. A jako bonus do trojice je Klárka ve vánočním evergreenu Louskáček. Vždycky budu také spojovaná s Edith Piaf, která se v Plzni hrála 25 let. Protože jednak je to nádherný příběh reálné osobnosti, známé šansoniérky Edith Piaf, a navíc to bylo zvláštní představení tím, že jsme se o titulní roli dělily se zpěvačkou Radkou Fišarovou a posléze s Lucii Šustek Rybnikářovou. Bylo to ojedinělé souznění s oběma těmito dámami a myslím si, že to byl silný příběh. Já jsem vlastně měla ráda každou roli, kterou jsem tančila, stejně tak i různá menší sóla, dvojičky, trojičky nebo sborové pasáže. Příjemná záležitost je i účinkování v muzikálech nebo v operetách, s lehkým srdcem si jdete zatančit, zazpívat či promluvit na jevišti. Takové završení všeho bylo představení Smrt v Benátkách, kde jsme si s manželem spolu zatančili v choreografii Ondreje Šotha, který nás obsadil do hlavních rolí tohoto dramatického baletu, soukromě to považuji za krásné zakončení kariéry. Když se před dvěma lety vrátila Edith na repertoár, to už byl takový nečekaný taneční dárek.“

Na scéně plzeňského divadla se objevujete i dnes, a to v inscenacích Čajkovský či Geiko, kde máte roli učitelky tance Aiko nebo Louskáček, kde tančíte roli maminky Klárky. Čím je pro Vás balet stále tak fascinující, že Vás to stále láká na scénu?

„Neřekla bych, že mě pořád láká na scénu. Spíš jsou to prosby choreografů, když potřebují roli starší ženy, ať už je to maminka, chůva, babička, učitelka tance, anebo prostě jenom žena zralejšího věku. Ale samozřejmě na jevišti je mi stále dobře. Je to, jak už jsem řekla jistá „závislost“ a určitě příjemné zpestření, být s mladými lidmi opět na scéně, jelikož jsem pro ně víc pedagog a baletní mistr něž taneční kolegyně. Zrovna role učitelky v Geiko je opravdu maličká. V Louskáčkovi se jako maminka po jevišti spíš jen projdu, ale inscenaci, kterou si doslova užívám a kde ještě opravdu tančím je Srdce, dojemný příběh na motivy skutečné události. Zatím jsem si takzvaně nestřihla žádnou královnu. Podařilo se mi v baletu Anastázie dělat jedenkrát Carevnu, což bylo skvělé. Když jsem spolu s tanečníky na jevišti, nechci je nestresovat jako pedagog, aby neměli pocit, že jsou pod dozorem, naopak se jim snažím dodat sebevědomí, energii, radost i klid.“

V divadle dnes působíte především jako baletní mistryně a také vedete Baletní školu DJKT a se svými svěřenci jste nastudovala několik představení jako např. Sněhurka, Coppélie, Giselle nebo Šípková Růženka. Co Vás přivedlo právě do baletní školy a co Vás na práci pedagoga malých tanečníků baví?

„Ano, je to tak, už přes 20 let vedu Baletní školu při Divadle J. K. Tyla. Původně jsem v ní působila jako lektorka, ale po odchodu manželů Ďumbalových, tedy tehdejšího šéfa baletu a jeho manželky, která byla vedoucí BŠ, jsem její vedení převzala. Na výuce se podílejí členové baletního souboru DJKT či bývalé žačky BŠ. Děti u nás začínají ve věku 5 let. Máme tři baletní přípravky, následují baletní ročníky, rozdělené podle věku a posléze i balet pro středně pokročilé, pokročilé a masterclass, kde jsou ti nejzkušenější. Také k nám chodí tančit dámy a pánové, staršího data narození tedy ve zralém věku, kteří si plní dětský sen nebo si přijdou zatančit pro radost a odpočinout tak od starostí všedních dní. Všichni žáci pravidelně účinkují v závěrečném představeních na konci školního roku. Dříve jsme dělali takový Gala koncert, ale před pár lety jsme změnili koncept a už několikrát připravili ucelené pohádkové představení. Naše škola je trošku jiná, než jsou běžné umělecké školy, vedle tradičních školních představení, účinkují naši žáci v představeních divadelních, tedy repertoárových – baletních, ale i operních, muzikálových, a dokonce i činoherních. Z tanečního koníčka se tak stává celoživotní láska, třebaže se tanci nevěnují profesionálně. To je jedna z věcí, která mne na této práci s dětmi fascinuje a naplňuje současně, další plus vidím v rozumném a aktivním využití volného času. Třebaže se tanec řadí mezi umělecké disciplíny, svou náročností a fyzickou zátěží je srovnatelný s vrcholovým sportem.“

Na scéně jste řadu let tančila se svým manželem Miroslavem Hradilem (Giselle, Kouzelná flétna, Don Quijote, Labutí jezero, Smrt v Benátkách …) V současné době je to např. Čajkovský nebo Srdce. Jaké to je spolu na scéně?

„Ze začátku to možná bylo trošku i stresující. Přiznám se, že jsem vždycky s manželem velmi chtěla tančit, jednak byl skvělý tanečník, a hlavně skvělý partner. Když jsme byli obsazeni spolu, měla jsem vždy velkou radost a moc jsem se na to těšila. Jenže ono je to tak, k cizímu člověku se chováte jinak, vlídněji, slušněji, kdežto vlastnímu partnerovi i vynadáte, prostě si neberete servítky. Běžně se stávalo, že jsme si to, co se nepovedlo na jevišti nebo na baletním sále nesli domů, což není úplně ideální a někdy i náročné. Ale víc a víc jsme se ztancovali a jsou role, které mám spojené hlavně se svým mužem. Vím, že kdyby nás o půl noci vzbudili a postavili jsme se k sobě, tak jsme schopni cokoliv zatančit. Vždycky jsem mu maximálně důvěřovala. Vždycky mi dokázal skvěle poradit, pomoct, takže pro mě to byl nejenom partner životní a taneční, ale i mentor. Dnes už si společné role užíváme, a myslím, že zrovna ve zmiňovaném představení Srdce, řada diváků vycítí silné pouto mezi námi. A možná i dějová zápletka jim připadá dojemnější, když vnímají to spojení mezi námi.“

A co choreografie, kterou jste si vyzkoušela jako asistentka (Geiko, Edith – vrabčák z předměstí, Čajkovský, Lady Macbeth – 1865), troufla byste si sama na celé představení?

„Být asistentkou a pomáhat choreografovi vytvořit inscenaci mě strašně baví a naplňuje. Samozřejmě přijde choreograf, který má jasnou představu a do toho asistent nemůže moc zasáhnout, spíš se novou choreografii učí, vstřebává detaily, souznění s hudbou apod., aby vše mohl posléze sám repetovat. Jako repetitor se pak snažím zachovat vše, jak bylo vytvořeno. A jestli bych chtěla zkusit někdy sama choreografii? Nechtěla. Není to něco, co by mě úplně lákalo, prostě není to můj směr. Baví mě pracovat s tanečníky jako pedagog, baví mě zadávat trénink, předávat během zkoušek svoje zkušenosti tanečně, partnersky či herecky. Někdy i tanečníky trošičku nutit vystoupit ze své komfortní zóny a být lepší a lepší. Podat pomocnou ruku, když jim něco nejde, poradit a uklidnit. To je něco, co mě uspokojuje a naplňuje. Snažím se otvírat jim nové možnosti, vždyť co je víc, než když žák předčí svého učitele. Samozřejmě, kdybych dostala za úkol připravit choreografii celovečerního představení, poprala bych se s tím. A jistě bych to „nějak“ zvládla, ale zdá se mi, že mi chybí jistá lehkost v choreografování. Myslím si, že mě nepolíbila natolik múza, abych připravila choreografii, která by byla něčím výjimečná nebo něčím inovativní.“

 V soukromí jste maminkou tří synů – Davida, Adama a Benjamína, kteří také prošli baletní školou, ale nakonec dali přednost sportu. Jak se Vám podařilo skloubit mateřství s profesí baletky? 

„Nedovedla jsem si představit, že by se můj život točil jen okolo tance a baletu. Na tom jsme se s manželem shodli a oba jsme rodinu chtěli. Zpětně si ale říkám, jak jsme to vlastně zvládali, oba s manželem stejné povolání, tudíž stejnou pracovní dobu a babičky 350 km na jižní Moravě. Musím přiznat, že jsem se poměrně brzo vracela po mateřské do divadla, nešlo vrátit se na post sólistky až po třech letech. Děti byly v jesličkách, později ve školce a veškerý volný čas jsme jim věnovali, rozhodně jsem neměla pocit, že jim to nějak ubližuje. Věřím, že šťastná máma = šťastné děti. V divadle jsem byla na plný úvazek tanečnice, doma na 100 % máma. Někdy to bylo opravdu náročné, ale jak říkám, když se chce, všechno jde.“

Stále jste pracovně velice vytížená. Umíte vůbec odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

„Pravdou je, že jsem trošku workoholik. Když toho nemám moc na práci, jsem z toho lehce nervózní.  Zde se zřejmě projevuje moje hyperaktivita. Dříve jsem vůbec neuměla odpočívat, ale s přibývajícím věkem se to lepší. Pokud najdu čas na odpočinek rozhodně dávám přednost tomu aktivnímu. Ráda si vyrazím na in-line brusle nebo na výlet do přírody anebo relaxuji s dobrou knížkou. Před pěti lety jsem se začala věnovat józe, ta se stala mojí novou závislostí. Baví mě pletení a ráda zhlédnu kvalitní film či seriál. Jelikož mne těší spojovat příjemné s užitečným, často sleduji film v původním znění, doplňuji si tak znalosti jazyků a u toho ještě pletu. Mezi mé koníčky patří cestování a poznávání nových zemí. Miluji moře, nedokážu si představit léto bez moře. V zimě ráda lyžuji, ale na hory se dostaneme jen zřídka, takže to je spíš výjimečný a vzácný relax.“

Děkujeme za rozhovor

                       

Zuzana Hradilová:

Narodila se 13. 2. 1975 v Brně jako Zuzana Baláčová.

V roce 1993 vystudovala Taneční konzervatoř Brno, v roce 1995 ukončila studia na Conservatoire national supérieur de musique de Lyon. V roce 2018 získala titul MgA. v oboru taneční pedagogika na Akademii múzických umění v Praze.

Od roku 1998 je v angažmá baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni, od 2000 sólistka baletu, od 2013 působí jako baletní mistr a repetitor.

V roce 2023 širší nominace na Cenu Thálie (Edith – vrabčák z předměstí).

Jejím manželem je tanečník a tajemník baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni Miroslav Hradil (1975) a jsou rodiči tří synů.

Foto: Archiv Zuzany Hradilové

Veronika Pechová

pro Taneční magazín