Mladí kouzelníci zachraňují Říši čar a kouzel

Vánoční Čarodějnická pohádka pro neslyšící na ČT 1

Letošní pohádka v českém znakovém jazyce bude prostřednictvím čarodějnického příběhu poukazovat mimo jiné i na důležitost sourozeneckých vztahů. Na základě loňské zkušenosti se zpracování ujali režisér Ivo Macharáček a scénárista Michal Čunderle, kteří slibují plno efektních vizuálních triků. Snímek, jenž se právě natáčí, obohatí vánoční program České televize a jako vždy bude doprovázen dabingem pro slyšící diváky.


Čarodějnická pohádka je již devátou, kterou pro neslyšící Česká televize natáčí. „Původní myšlenka se zrodila před více než deseti lety mezi tvůrci pořadu Televizní klub neslyšících. Nejdřív měly podobu speciálů, postupně se ale etablovaly v samostatný formát a nyní jsou hrdým pandánem vánočních pohádek pro slyšící premiérovaných tradičně ve stejný den. Podstatné je, že se od prvopočátku na jejich tvorbě podílejí neslyšící herci,“ vysvětluje kreativní producent Luděk Horký s tím, že pohádky ve znakovém jazyce sbírají skvělé ohlasy také u slyšících diváků i u Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel. Zároveň upozorňuje na jejich důležitost: „Pohádky jsou velmi starý slovesný žánr, který má dar lidi v nejširším slova smyslu spojovat. Skrze jejich motivy se propojují nejen vzdálené generace, nýbrž i různé kultury. Tak proč by nemohly propojovat i světy neslyšících a slyšících? A věřte, že je co propojovat!“

Příběh vypráví o věčně rozhádaných sourozencích, mladých čarodějích, Klotyldě a Barnabášovi, kteří dělají jeden průšvih za druhým. A kvůli jednomu z nich dokonce budou muset zachraňovat svého otce Zachariáše i celý kouzelnický svět před zlým Vzdorodějem. „Chtěli jsme původní námět, který bude moderní, vizuálně zajímavý a umožní nám vykročit blíže k fantasy žánru. Zároveň ale musel být dobře uchopitelný ve znakovém jazyce, tudíž Říše čar a kouzel byla ideálním prostředím,“ vysvětluje výběr motivu režisér Ivo Macharáček, autor loňského filmu pro neslyšící Dvě Mařenky a obou dílů Tajemství staré bambitky. „Hlavním poselstvím Čarodějnické pohádky je, že i když mezi sebou mají sourozenci rozepře, tak v těžkých chvílích dokáží držet spolu a najít vzájemnou podporu a porozumění. A to je i náš vzkaz pro diváky: pevné sourozenecké vztahy jsou v životě velmi důležité a na to by se nemělo zapomínat,“ dodává.

Pohádka se natáčí nejen v ateliéru na Kavčích horách, ve kterém vznikly například interiéry kouzelnické vily, ale nabídne i atraktivní scény v exteriérech. Herci se proháněli na košťatech po Brdských lesech a také zavítali do Průhonického parku, kde ve stromech zasídlila Berta, přísná čarodějnická teta. „Díky zvolenému tématu můžeme nejen neslyšícím divákům přinést více vizuální zábavy. Kromě létání na košťatech a fantasy atmosféry se mohou těšit například na různé triky a kouzla. To vše podpoří zajímavé světelné efekty a neotřelé prostředí,“ popisuje režisér Ivo Macharáček. Pětidenní natáčení zakončil štáb 6. srpna. Česká televize Čarodějnickou pohádku odvysílá na Štědrý den.

režie: Ivo Macharáček // scénář: Michal Čunderle // námět: Michal Čunderle, Ivo Macharáček // kamera: Jan Kvasnička // dramaturgie: Markéta Hoskovcová, Radek Hosenseidl // kreativní producent: Luděk Horký // výkonný producent: Petr Nezval // hrají: Alan Ptáček, Kristýna Černá, Samuel Pavelka, Sergej Josef Bovkun, Diana Maroufová, Bohumil Vojtek, Andrea Krajčíková Kalců, Jindřich Mikulík, Stela Skýpalová, František Půlpán

Foto: Pavla Černá

Vendula Krejčová, Česká televize

pro Taneční magazín

Sanatorium Sonorum

První ročník festivalu zvukových umění

Sanatorium Sonorum je festival zvukových umění v obci Pěčice u Mladé Boleslavi, který se uskuteční 24. srpna 2024. Mezinárodní umělci budou na festivalu koncertovat se skladbami a uměleckými projekty, které vznikly přímo v místě konání při rezidenčních pobytech. Výsledkem jsou audio procházka, skladba pro 3D tiskárny, nebo performance s rádiovými vlnami.

Pražská divadelní scéna Studio Hrdinů otevřela v roce 2023 rezidenční centrum pro umělce v objektu myslivny v obci Pěčice. Za uplynulý kalendářní rok centrem prošla desítka umělců z Čech i zahraniční a nemalé množství z nich tvořili hudební skladatelé a soničtí umělci, kteří přijeli komponovat právě pro nový festival soudobé hudby Sanatorium Sonorum. „Výchozím bodem pro náš festival byla skutečnost, že v naší pěčické hájovně působil jako hajný Karel Smetana, bratr slavného českého skladatele. Ten v hájovně sám asi rok žil. Bedřich Smetana byl velký vlastenec a šiřitel hudební osvěty. Chtěli jsme proto trochu netradičně navázat na jeho odkaz zřízením rezidenčního programu a festivalu, kde dáme prostor vzniknout a představíme to nejaktuálnější ze zvukových umění ve světovém měřítku,” říká kurátorka festivalu hudební skladatelka a sonická umělkyně Natálie Pleváková.


Návštěvníky festivalu čeká například audio procházka, kterou do okolí hájovny situoval belgický skladatel Samuel van Ransbeeck; slovenský sonický umělec Richard Grimm, jehož hudební projekty jako Boh Vajec nebo God and Eve jsou posluchačům známější, připravil skladbu pro 3D tiskárnu; řecká umělkyně Anna Papaioannou spolupracovala se žáky Základní umělecké školy v Mladé Boleslavi a jejich hru na klasické nástroje využila jako zvukový materiál pro svou skladbu vznikající v programovacím prostředí Tydal Cycles. Festival výtvarně pojaly vizuální umělkyně Michaela Nováková a Libuše Kopůncová.

Akce začíná v 15.00 a její konec je s ohledem na přilehlé lesy naplánovaný na 22.30. V předprodeji jsou celodenní vstupenky a v nabídce je i autobus z pražského Černého mostu a zpět. Na místě je zajištěné občerstvení.

Line-up

15.00 Samuel van Ransbeeck /BEL/ – belgický zvukový umělec a výzkumník připravil audio procházku do okolí hájovny (doporučujeme vlastní sluchátka a chytrý telefon s čtečkou QR kódů a daty).

17.00 Thistle – Matěj Kotouček /CZE/ a Simo Hakalisto / FIN/ – česko-finské ambientní hudební duo doplní na housle Daniel Maier; skladba kombinuje akustické a elektroakustické nástroje, syntezátory i terénní nahrávky

18.00 Richard Grimm /SK/ – skladatel a zvukový umělec pro festival připravil performance, ve které využívá 3D tiskárnu jako nástroj. Zvukové kvality 3D tisku následně ovládá pomocí protokolu MIDI.

19.00 Vojtěch Šembera a Medard Zeman /CZE/ – český barytonista a skladatel se věnuje interpretaci soudobé hudby a písňovému repertoáru od renesance po současnost, Medard Zeman je čerstvý absolvent Akademie múzických umění v Praze známý pro své spekulativní performance a instalace.

20.00 Mudaki – Polina Khatsenka /BLR/ – v Ústí nad Labem usazená zvuková umělkyně, DJka, organizátorka a hudební producentka původně z Minsku připravila z audio materiálů archivu města Ústí nad Labem performance pro radiové vlny.

21.00 Manuel Lima /BRA/ – brazilský skladatel a performer, v jehož tvorbě hraje významnou roli humor, pro festival připravil kompozici z terénních nahrávek okolí hájovny, které zpracoval v programu pro zvukovou syntézu a algoritmickou kompozici SuperCollider.

22.00 Anna vs June – Anna Papaioannou /GR/ – je řecká skladatelka experimentující s propojením elektronických, akustických a vokálních samplů; během své rezidence spolupracovala se žáky ZUŠ Mladá Boleslav a výsledky práce představí v čtyřkanálové zvukové performance

Předprodej zajišťuje Goout.net

Madla Horáková Zelenková

pro Taneční magazín

Letní Letná 2024 začíná

Novocirkusový svátek je tu! Umělci z devíti zemí, české premiéry i nabitý doprovodný program

Na Letné začíná novocirkusový svátek

Festival Letní Letná zve na velkolepé zahájení, umělce a umělkyně z celkem devíti zemí, české premiéry i nabitý doprovodný open-air program

Od roku 2004 se na pražskou Letnou sjíždí cirkusové a divadelní hvězdy z celého světa, stejně jako diváci napříč Českem i ze zahraničí. Přesně před dvaceti lety vznikl v parku nad Prahou festival, který výrazně přispěl k popularizaci nového cirkusu u nás. Třetí dekáda Mezinárodního festivalu nového cirkusu a divadla Letní Letná startuje už 14. srpna a pokračuje až do 1. září. Letošní ročník zahájí francouzští miláčci publika Akoreacro se svou energickou show Arrêt d’Urgence a rozběhnou tím takřka tři týdny plné akrobacie, divadelního umění, hudby i zábavy pro publikum jakéhokoliv věku i zájmů. Zahájení festivalu je pod širým nebem a zdarma.

„Do jednadvacátého ročníku vstupujeme společně se souborem, který si naši diváci velmi oblíbili. Francouzští Akoreacro přivezou působivou show, kterou chceme návštěvníky naladit na nadcházející festivalové dny. Letos v našem programu dominují Francouzi, ale bude možnost vidět i formu asijského nového cirkusu díky umělkyním z Taiwanu. Čekají nás dvě české novocirkusové premiéry, jedna filmová i dvě oslavy narozenin v českém stanu. A také jsme rádi, že v naší produkci mohlo vzniknout open-air představení “She is not me” performance, ve kterém se spojilo osm českých profesionálek z oblasti nového cirkusu. Pod vedením francouzského souboru Cirque Aïtal a v rámci několikatýdenní umělecké rezidence tak vzniklo originální dílo, které nabídne pohled do ženského světa a ženské individuality,” přibližuje highlighty programu ředitel festivalu Jiří Turek.

 

Slavnostní zahájení se uskuteční 14. srpna od 20.45h pod širým nebem kousek od “Stalina” a středem pozornosti se stane hořící klavír, letící superhrdina či akrobacie na návěsu kamionu. Netradiční koncert v rychlém tempu s precizní akrobacií, velkou dávkou humoru a trochou sebevražedných sklonů bude k vidění pro všechny, kteří chtějí zážitky i akci.

A zážitky či akce nebudou chybět ani v nadcházejících 18 dnech festivalu. Do centra festivalového dění se letos sjedou umělci z celkem devíti zemí (Francie, Taiwan, Švýcarsko, Německo, Velká Británie, Ukrajina, Litva, Norsko a Chorvatsko), uskuteční se celkem 253 představení, z toho 156 pro děti a návštěvníci se mohou také těšit na dvacítku akcí pod širým nebem, které budou přístupné zdarma. Letná ožije nejen novým cirkusem a divadlem, ale také hudbou, workshopy a atmosférou, která láká každý rok čím dál tím víc návštěvníků.

PIC JP Estournet

Zahraniční program vezmou do svých rukou především francouzští umělci a umělkyně. Rozmanitost inscenací nabízí pro každého to, co je mu blízké. Od adrenalinové a velkolepé show PIC v podání Cirque Inextremiste a Surnatural Orchestra, přes snovou pohybovou inscenaci Entre Chiens et Louves souboru Cirque Le Roux, která propojuje akrobacii, tanec i divadlo a v níž devět artistů a artistek popírá zákony gravitace až po komornější, ale stejně silné příběhy a zážitky královských tuláků Les Rois Vagabonds putujících světem od Barcelony po Kyjev, od Dillí po Alžír, od Quita po Buenos Aires až po Prahu. Objevem může být i nový cirkus s asijským rukopisem, šest taiwanských artistek ze souboru Eye Catching Circus otevře téma, jaké to je být ženou v jejich zemi. Nabourávají a zpochybňují tradiční pojetí ženství a snaží se udržet rovnováhu v moderní společnosti v inscenaci #Since1994.

Since1994_03_Spin Photographer

CIRQUE LEROUX

Losers Cirque Company – Nespoutaní  Foto František Ortmann

V českém stanu se bude slavit i premiérovat. Své desáté narozeniny oslaví Losers Cirque Company, kteří většinu svých premiér uvedli právě v rámci programu Letní Letné, včetně té úplně první The Loser(s). O pět let starší je Cirk La Putyka principála Rosti Nováka ml., kteří patří k Letní Letné stejně jako samotný nový cirkus. Na programu jsou i dvě české premiéry, které nabídnou kontrastní pohled do mužského a ženského světa. Performer a režisér Jan Jirák uvede inscenaci ONtestosterON, příběh spojený s mnoha společenskými stereotypy mužského světa, akrobatka Ivana Kolcunová zase sólo s názvem PřistiŽENA, které je její osobní výpovědí, záznamem odvahy i transformace. V českém stanu se ale objeví také německá performerka Vivien Fridrich, jejíž kořeny sahají do významného českého sklářského rodu. Performance Kristall Bohéme svádí dohromady novocirkusové umění a české sklářství. Návštěvníci rozhodně neminou ani oblíbený soubor Holektiv, který je zapojený hned do několika projektů. To je nicméně ale jen zlomek toho, co lze na české scéně vidět.

Cirk La Putyka – La Putyka

 

Část programu si mohou diváci užít i zdarma pod širým nebem. V premiéře a v produkci Letní Letné bude uveden 29. a 30. srpna výstup několikatýdenní umělecké rezidence pod vedením Victora Cathaly & Kati Pikkarainen z francouzského Cirque Aïtal. Osm žen, osm českých artistek, 8x jinak. Ona není já! Inscenace s příznačným názvem “She is not me” performance s nadsázkou a humorem poukazuje na každodenní rituály a trable, se kterými se potýká snad každá žena. Další premiéra bude filmová. Loňské zahájení dvacátého ročníku má svou filmovou stopu v podobě celovečerního dokumentu. Ten nese název Cirkus v srdci a poprvé jej diváci uvidí 21. srpna. Den předtím pak mohou zavzpomínat na legendární Provazochodkyni nad Prahou Tatianu-Mosio Bongongu, kterou v roce 2019 s napětím sledovaly tisíce lidí.

Letní Letnou si užíjí nejen dospělí, ale i děti. Divadelní a doprovodný program je pro ně připravený po celý den po celou dobu festivalu. Z představení si ti nejmladší budou moct vybrat například Cirko Hopley a jeho rodinnou cirkusovou kuchařskou show pod názvem Teacrobat, nevšední a oceňovanou inscenaci v karavanu od Moetivi Karavan/Expedice k domovu nebo Poutníky po hvězdách od FysioART. Rodiče budou moci opět využít večerní hlídání ve festivalovém hlídacím koutku.

21. ročník Letní Letné | 15. 8. – 1. 9. 2024

Facebook: https://www.facebook.com/letni.letna/

Instagram: https://www.instagram.com/letni.letna/

Vstupenky: https://letniletna.cz/cs/vstupenky/

Mezinárodní festival nového cirkusu a divadla Letní Letná pořádá Společnost GASPARD za podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury České republiky a Městské části Praha 7.

Čestný člen ČAF – Česká asociace festivalů sdružuje významné festivaly živého umění napříč uměleckými disciplínami.

Festival se koná pod záštitou ministra kultury Mgr. Martina Baxy, primátora hlavního města Prahy doc. MUDr. Bohuslava Svobody, CSc. a náměstka primátora hlavního města Prahy, radního pro kulturu JUDr. Jiřího Pospíšila.

Festival Letní Letná bude realizován za podpory Hlavního města Prahy, Ministerstva kultury a Prahy 7. Zahraniční podpora:  Francouzský institut, Tchajpeiská hospodářská a kulturní kancelář a Taiwanské ministerstvo kultury, Švýcarské velvyslanectví v ČR

Děkujeme Warehouse #1 za poskytnutí tematických prostor s unikátní atmosférou pro tiskovou konferenci k zahájení festivalu v Chill&Drink Aréně. Warehouse #1 vypráví zajímavé příběhy prostřednictvím lahodných nápojů, které nabízí.

 

 

 

Foto, video: Eva Smolíková

 

Michaela Sikorová

pro Taneční magazín

 

 

 

 

 

 

 

 

Rozhovor s Jakubem Otipkou, ředitelem Krav Maga Global

„Učíme, jak se boji vyhýbat, ne jak bojovat“

Jakub Otipka je ředitel české sekce KravMaga Global  a předseda občanského hnutí Krav Maga, které v České republice vyučuje sebeobranný systém. Začal organizovat  první semináře k tomuto systému sebeobrany v České republice. Je autorem projektu „Nenechte si ubližovat“, který se s projektem společnosti  „Avon proti domácímu násilí“ zaměřuje na ženskou bezpečnost, konkrétně na předcházení krizových situací, jako jsou domácí násilí, pronásledování či znásilnění.

Jakub Otipka je držitelem technického stupně Expert 3.

Vede kurzy pro seniory, ženy a také taneční kurzy pro děti. Procestoval velkou část světa a vyučoval sebeobranný systém. Pracuje s širokou veřejností i s neziskovými organizacemi a jejich klienty z řad obětí (zločiny z nenávisti, obchodování s lidmi, sexuální útoky, šikana apod.)

Tanec a bojové umění jde ruku v ruce už od pravěku. Člověk dříve tančil než mluvil. Vím, že kromě krav magy také tančíte.

Ráda bych ale s Vámi probrala situaci tanečnic a možnost pomoci jim např. tím, co ve Vašich kurzech učíte. Mnoho tanečnic se setkává s předsudky ve společnosti, je na ně pohlíženo jako na lehké holky, které se vrací domů v doprovodu kdoví koho. Za všechno násilí si mohou samotné a patří jim to. Jsou to lehkoživky.  Ale my ve skutečnosti dobře víme, že tanec je dřina, pot, slzy a krev. Návraty pozdě domů, to pravda je.  Navíc se žena vrací  po tréninku vyčerpaná a nemá už dost sil se bránit. Jenže společnost všeobecně to všechno vidí jinak, a tak k napadení dochází a dokonce si mnozí myslí, že to je beztrestné, snad i správné. Jsou Vaše kurzy vhodné pro tyto dívky a ženy? Tanec je přece jen jemnost a boj je boj.  Jakou máte radu?

 

„Vy jste položila spoustu otázek, tak já zodpovím jednu po druhé.

Já se vždycky snažím vymanit a vymezit proti bojovým sportům, protože primárně ty lidi neučíme, jak bojovat, ale jak se boji  vyhýbat. Pro mě v dnešní době je bojové umění či technika  nějaká dovednost, která se hodí každému, to jistě, ale  já vždycky zase na druhou stranu říkám, že výzkumy ukazují jednoznačně,  než použít  špatnou sebeobranu, tak je lepší nedělat žádnou.  Špatná sebeobrana znamená pouze špatné návyky a poté to dotyčné do konfliktů  naopak přivádí.

Já jsem měl pár let na starosti rozvoj celého systému obrany po celém světě,  mojí vizí bylo vytvořit nějaký vědecky podložený koncept sebeobrany. Takže jsme zkoumali, jak k tomu násilí vůbec dochází. Vycházíme z výzkumů, kde se testovali odsouzení  lidé, např. za série znásilnění. Hodnotila se třeba magnetická rezonance a vyhodnocovalo se, jak a proč k násilí dochází.

Hodně zjednodušeně řečeno, většina těch útoků není jednorázový akt, že by k tomu jako někde najednou nějak došlo. Je to  podobné asi jako když loví lvice a vidí před sebou stádo zeber.  Vždy si vyhlédne ten nejlepší cíl, tedy  pajdavou, slabou zebru, tu nejsnadněji ulovitelnou. Anebo slabé mládě. Odchýlí ji od stáda a zaútočí.

Přesně tak to funguje u lidí, u většiny trestných činů, právě třeba jako jsou útoky na ženy. Nějakým způsobem je to celý proces.  Znovu – zjednodušeně, probíhá tam nějaká fáze výběru oběti. Někdo například sedí v parku nebo v metru a sleduje holky, které chodí kolem.  Poté je osloví, tzn. zkouší si otestovat, zda si vybral správně. Úplně banální věty, jako „Nevíte, kolik je hodin?“  A dále zkouší narušovat hranice.  Až teprve, když ta osoba není schopna se bránit, verbálně, neverbálně, tak to  nebude ani fyzicky. Ten předpoklad ze strany útočníka je relativně jednoduchý.  Takže teprve až poté dochází k samotnému napadení.

To, o co se v našich kurzech sebeobrany snažíme, je vlastně edukace lidí, aby znalost těchto  dovedností byla tou jejich zbraní, je to něco, co jim pomůže v takových situacích vědět, jak se zachovat, jak udělat relativně malé změny ve svém chování, ale takové, aby vůbec nebyli vybráni jako oběť.

Určitě existuje instinkt, dar strachu mi radí, že by to nemuselo být v pohodě. Už se dostávám do úzkých a samozřejmě co tedy dělat v těch situacích, kdy prevence nevyjde…

Vy jste tady zmiňovala některé faktory. Tyto názory  jsou všeobecně rozšířené – „Když půjdeš z tanečních, budeš hezky oblečená a budeš sama venku v noci, někdo tě napadne.“  Tak. Já osobně také tancuji.  Máme relativně i dost klientů z řad tanečníků,  protože děláme kurzy pro taneční studia, studia jógy, různé  sportovní svazy, které pracují s ženami. A já  se těch holek vždycky ptám.

Když se na situace podíváme z pohledu racionálního myšlení a čísel,  84 až 86 procent nějakého pohlavního zneužívání zvláště u těch mladších poškozených, bude od lidí, kteří své  oběti znají.  A daleko více je toho na bezpečných místech než na těch nejnebezpečnějších místech. Nejedná se většinou o ulice, parky, ale naopak jsou to tělocvičny, taneční sály, školy, domovy. Opravdu zdůrazňuji, že daleko větší nebezpečí přijde od někoho, koho oběti budou znát, než od někoho cizího. A skutečně stačí udělat relativně malé změny ve svém chování a šance, že se Vám něco stane venku někde na ulici je skoro nulová. To, co opravdu vidím, zneužívání se děje v různých klubech, sportovně-tanečních studiích, tam prostě jednoduše zneužívají své kolegyně, svěřenkyně, to je tady tak rozšířené, ale nikdo o tom nemluví.

Vidím v našich kurzech tanečníky,  samozřejmě vnímám, co se děje  v tom jejich tanečním světě.

Já jsem třeba dělal poradce pro bojové scény  do filmů, i   hollywoodských a vždycky  jsem preferoval spíše brát tanečníky, protože co se  vůbec týká pohybových  dovedností,  tak jsou na tom daleko lépe  než bojové sporty.  Ale má to i druhou stranu. Je tam samozřejmě mnoho  faktorů, nemyslím teď zrovna to, jak to má vypadat na stříbrném plátně, ale z pohledu nějakého reálného použití. Mám na mysli, že od  mala jsou třeba holčičky vedené  k takovému syndromu „být  hodný“. Holky jsou hodné, poslušné, dobře vypadají, usmívají se.  Výzkumy ale ukazují, že míra poslušnosti se téměř rovná míře aktivity násilníků. Na tom stavím celé zneužívání.  Holky jsou poslušné a násilníci na to „hrajou“. Jak ve vztazích, tak na ulici.  Na tom je postavené veškeré pohlavní zneužívání od  učitelů, trenérů tance, kohokoliv dalšího, jakékoliv autority.

Jak vlastně probíhá většina takových napadení? Muž přijde na ulici k ženě, vytáhne  nůž a hrozí té oběti: „Drž  hubu a nic se ti nestane. Dělej, co ti řeknu a přežiješ to.“  A to, co se vlastně děje v mozku té ženy je, že její mozek pod takovým stresem jde do ještě  starších hlubších propojení, kde odmala byla k takovému chování vedená. Samozřejmě pro každého je jednodušší mít poslušné děti.

Já mám dvě děti,  vždycky jsem se snažil tomuto stereotypu  vyhnout, takže moje děti  moc neposlouchají,  ale zase moc nezlobí.

Ale pojďme hlouběji do některých situací. Lidský  mozek jde do těch starších, hlubších propojení a ‚jako‘ se tam domnívá, že když poslouchá, tak  přes „tu prdel“ nedostane a nějak doufá, že pokud se tak bude  chovat, vyjde vstříc útočníkovi, nic zlého se nestane a  přežije to.  To jsou i únosy a další a další.

Shrnuto, to, co se děje u obětí únosů, to samé vidíme u obětí  domácího partnerského násilí, u zneužívání ze strany učitelů, církevních hodnostářů atd. Oběti jsou jednoduše poslušné vůči svým  útočníkům. Takže potom představa, že člověk se na kurzech  sebeobrany naučí nějaké zázračné hmaty, chvaty a všechno se vyřeší, je úplně scestná.“ Člověk potřebuje mít připravené strategie, co v takových situacích bude dělat, vědět to dopředu, co může sám  udělat pro to, aby se do té situace vůbec nedostal.  Včas rozpoznat, že něco není v pořádku,  také záleží na tom, jak se  lidé chovají sami k sobě. Čím více má člověk sám sebe rád, nebude tak náchylný k nějakým manipulativním technikám. Každý se k Vám bude chovat tak, jak mu dovolíte.

Velké téma je vymezování sebe sama, nastavování hranic, nejen na ulici, ale ve vztazích k učitelům atd.“

Co dotyky? Má žena povolit dotyk nebo ne?

„Nechci striktně říkat, že se něco musí či nesmí. Ať to lidé dělají, ať třeba vezmou žebráky domů a dávají jim celou svoji výplatu, ale ať to dělají dobrovolně, ne z toho důvodu, že nejsou schopni říct NE.

Svoji akci bychom měli odvíjet od svého pocitu. Co ve mně ten dotyk vyvolává?  Je to v pořádku?

Konkrétně u tanečníků, zvláště společenských tanců, je kontakt a dotyk samozřejmostí, nic na tom není divného.  Ale asi bude rozdíl, když to začne dělat někde někdo jiný. Když jsem mluvil s oběťmi trestných činů, hovořili vždy o tom, co jim přišlo divného. Jak se na ně někdo díval v tramvaji, jak se choval ten učitel… Ale to znamená, že nějakým způsobem si toho ten dotyčný byl vědom. Měli bychom věřit svému instinktu, který říká, že něco je špatně.  Je zvláštní, proč se tím člověk neřídí. Neumím si představit zebru, která stojí vedle lvice a říká: „Jééé, to je taková hezká čičinka, ona to určitě neudělá!“  Jsme jediný živočišný druh, který sám sebe neposlouchá. Programově jsme vedeni k tomu, abychom slepě poslouchali. Všechny systémy k tomu lidi všeobecně vedou. Lidé nemají ani šanci vědomě se naučit něco jiného.“

Takže nejvíce vychází toto všechno  z  rodiny, ze  společnosti, zkrátka z prostředí, které nás utvářelo, je to tak?

„Hm. Mě tento fenomén vždy zajímal, proč se někdo nechá třeba roky mlátit, týrat. Studoval jsem toto téma, hovořil jsem s násilníky, byl jsem ve věznicích.  Pachatelé mi např. řekli, že už to nemohli doma vydržet, pak někoho dotyčný  zmlátil, zabil,  pak mu to bylo líto… Nikdy jsem neviděl takovou míru oběti, jako u těchto pachatelů. Já tomu říkám taková „mentální akrobacie“, ti lidé se musí něčím ospravedlnit,  proč to dělají. Za každým násilím je dobré chápat nějakou frustraci. Pokud dítě zažívá fyzické tresty, pak v něm narůstá pocit, že je normální někoho napadat.  Nebo půjde úplně z druhé strany, nebude to dělat vůbec, což také není dobré.  Všichni psychologové poukazují na to, že většinou u obětí či násilníků je to opravdu dané tím, co se jim dělo do 3 až 6-ti let, toto dále utváří  ten vztah k  násilníkům, vztah k sobě a potom se to všechno už dá jenom korigovat. Je důležité, zda se člověk cítí naplněný ve vztazích, má nějaké základní hodnoty jako sebeláska, sebeurčení, nebo jestli toto hledá od někoho zvenku, od partnera, kamarádů, učitele. Učitel pro někoho může být třeba modla. Pokud  se člověk cítí naplněný, nemá potřebu být v nějakém „toxickém“ vztahu.  Ale pokud je lačný, po nějakém potvrzení své hodnoty a hledá toto jinde, tak to je taková typická oběť, která je lehce manipulovatelná. Spolupracuji s Linkou bezpečí, pořádáme   přednášky pro rodiče, protože tam je právě ten základ všeho.“

Když se vrátím ještě jednou k předsudku „Ona má krátkou sukni, vysoké podpatky, je namalovaná. Může si za to sama, že byla znásilněná….“ Platí to?

„Pachatel si vybírá tu nesnadnější oběť a tohle není o  atraktivnosti nebo sexuální přitažlivosti. U většiny trestných činů, ať už  je to na ulici, nebo vztah učitel-žák, nadřízený – podřízený, ten hlavní motiv není uspokojení sexuálních potřeb. To není motiv, ani hlavní pohnutka. Pro  sexuchtivého člověka by bylo tisíckrát jednodušší zaplatit si někde prostitutku. Vždycky je v tom nějaká touha po dominanci. Pro dotyčné je to jako lov a oni si tím něco dokazují. Hledají  si snadnou oběť. Může tam hrát roli i to, že třeba maminka byla blondýnka, tak si predátor vybírá takové typy. Ale pokud jde o napadení na ulici, vždycky je pro možnou oběť důležité dávat pozor. Důležité je sebevědomí, to, co ten člověk vyzařuje a vyjadřuje. Tady už se dostáváme k tomu, že  roli hraje oční kontakt, chůze.  Je to dovednost, vědomě s tímto zacházet. Řada lidí si vůbec neuvědomuje, jak působí na své okolí.  Jako příklad je možné uvést třeba šikanované dítě. Rodiče ho přesunou do jiného kolektivu, ale ono je tam za chvíli šikanované znovu. Jde prakticky až o svalovou paměť, kdy člověk vyzařuje své zkušenosti.

Na  našich kurzech řešíme třeba i to, jak si nastavovat své  hranice.  Ve většině případů ‚Me too‘, se ani nejednalo o nějaké fyzické násilí, byl to nátlak, manipulace, lidé se chtěli zavděčit kvůli práci atd. Nadřízený či učitel ty lidi většinou dostane nějakou manipulací do situace, kdy pro oběť je nemožné říct ne.  Krůček po krůčku si oběť nechá líbit věci, které  jsou ve výsledku neuvěřitelné. Tito predátoři neskočí na své svěřenkyně ve sprše a neznásilní, ale dělají postupně pomalu věci, o kterých ví, že si je mohou  dovolit.“

Když hovoříme o násilí, co třeba závist. Někdo je bohatší, úspěšnější. Nenávist ve společnosti  vůči těmto lidem je na denním pořádku. Dá se tady také nějak zapracovat sám na sobě?

„Určitě lidé zase jednají podle nějakých schémat. Lidský mozek není stavěný na přebytek, ale na nedostatek. Čím vyšší je blahobyt, tím nižší je míra vražd, protože lidé jsou spokojení.  Ale to, co stoupat může, je míra sebevražd. Pokaždé tam vidíme nějakou frustraci. Co se týká života, nikdy nebyla tak bezpečná doba, jako je teď. Zdravotní péče, porodnost a úmrtnost, délka života, méně válek,  méně  usmrcených lidí. Co ale raketově stoupá, je počet sebevražd. Určité napětí v naší společnosti stoupá. Covid udělal své, válka na Ukrajině, najednou je tu mnoho Ukrajinců, válka v Izraeli, inflace, vzrostly náklady a ceny všeho, do toho se přidávají sociální sítě a média. Mozek je koncipovaný tak, že žil kdysi  s nějakými 120-ti lidmi v tom svém kmeni, ale najednou vidí celý svět, všechny nepohody a pro mozek je to nesmírně stresující. Lidé neumí se stresem naložit. Když spolupracujeme s Linkou bezpečí, vidíme, že  opravdu třetina dětí přemýšlí o sebevraždě. Vidím to, když jsem ve třídách. Třetina holek je pořezaná. Také sociální sítě hrají velkou roli. Zvláště dívky mají tendenci se srovnávat s nějakými vylepšenými, nereálnými fotkami, s umělou inteligencí atd.  Na sociálních sítích jsou také inspirace pro pedofily, nebo jak unášet děti, jak se jich zbavit, jak zabít a vystřílet co nejvíce lidí, pro holky zase jak se řezat, aby to nebylo vidět, kde si mají schovávat žiletky…. Míra stresu je taková, že pokud se člověk začne utápět v alkoholu, drogách, nebo začne mlátit manželku, vezme si pušku a půjde střílet, páchat sebevraždu a pokusí se sebou vzít co nejvíce lidí, je to všechno věc napětí ve společnosti. Když je pohodička, tak nikdo nic neřeší, ale přijde-li krize, tak se lidé začnou hašteřit mezi sebou.“

Vidím, že Vaše zkušenosti jsou nekonečné, spolupracujete s různými organizacemi, vedete kurzy, pomáháte. Jak k tomu došlo u Vás, že jste se začal o téma násilí tak  hluboce zajímat?

„Já sám jsem byl napadený na ulici, nechtěl jsem to zažít znovu. Chtěl jsem se naučit bránit.  Zpětně vidím, že u mě nastala  posttraumatická stresová porucha.  Bylo mi tehdy asi 12 let,  policie nezafungovala tak, jak měla, neměl jsem zázemí ani v rodině, musel jsem se naučit se postarat sám o sebe. Dnes jsou lidé vedení k tomu, pořád se něčeho dožadovat, vzdělání jim zajistí škola, zdraví  lékaři, bezpečí policie, ale tohle nefunguje.“

Jak dlouho Vám trvalo, než jste se naučil bránit?

„Tak samo o sobě asi rychle, tenkrát mi ti lidé vyhrožovali, že mě zabijí, jako dítě jsem zbraň mít nemohl, ale koupil jsem si světlici, věděl jsem, že je zastraším. Ale horší bylo zpracovat posttraumatickou poruchu. V té době to neřešila ani policie, ani u mě doma, bylo těžké sehnat nějakou odbornou pomoc.  Chvíli to opravdu zabralo.“

Můžeme to tedy vnímat tak, že bojové umění je spíše taková třešinka na dortu, ale podstata tkví někde úplně jinde…

„Je prokázáno, že člověk, který jedná pod obrovským stresem, se chová úplně jinak. Lidé nakonec bojové umění vůbec nepoužijí, potápěč si vytáhne ve stresu dýchací zařízení, parašutista neotevře záložní padák, řidič pustí volant… Mozek přepíná a člověk dělá něco úplně jiného.

Naučit někoho bránit se fyzicky, to jde třeba v řádu hodin, ale naučit někoho, jak změnit svůj život, zlepšit komunikační schopnosti, pracovat na své mentalitě, to je pro mě výzva.  Snažím se naučit ostatní, co dělat, aby se člověk do té situace vůbec nedostal.“

 

Váš příběh mě velice zaujal a věřím, že naše čtenáře také. Ráda se k Vám někdy vypravím do kurzů.

 

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

Taneční magazín