Rozhovor s režisérem Josefem Kačmarčíkem

„Děsil jsem se zpěvu a pohybu na jevišti“

I když pochází z herecké rodiny, o herectví neuvažoval. Našel se v režii, kterou vystudoval na DAMU. Již během studií režíroval scénická čtení, coby profesionální režisér začínal v MD Kladno. Dnes spolupracuje Josef Kačmarčík s několika divadelními scénami a také s rozhlasem. K divadlu, které zná od mala, patří také tanec, který jej, jak sám přiznává: „Láká kdykoliv, když začne hrát hudba! Ale ne vždy se to setká s úspěchem.“

Pocházíte z herecké rodiny a herectví se věnoval, kromě Vašich rodičů, také dědeček a Váš strýc a divadlo znáte od mala. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí plném herců? O herectví jste, jak jste v jednom rozhovoru přiznal, ale neuvažoval. Čím jste chtěl být?

„Pro mě to bylo přirozené, protože kolem divadla se opravdu točila skoro celá rodina. A já to prostředí měl vždycky rád, připadalo mi, že je v něm živo a že se pořád něco děje. Zvlášť v Ostravě byla (a dodnes je) divadelní komunita hodně výrazná.

Já jsem si ale nikdy nepřipadal jako člověk, který by měl stát na jevišti, navíc bych se děsil zpěvu a pohybu. A zajímaly mě i jiné věci, takže jsem v dětství chtěl být paleontologem, pak se nápady střídaly… a nakonec jsem šel na gymnázium, abych mohl rozhodnutí co nejvíc odkládat.“

Co Vás přivedlo k tomu, že jste se rozhodl pro divadelní režie na DAMU, kterou jste studoval v ročníku Jana Buriana? 

„Myslím, že rozhodující faktory byly dva – jednak jsem jezdil na přehlídky uměleckého přednesu, jednak jsem nastoupil při střední škole jako uvaděč do Švandova divadla. Tyhle dvě aktivity mě dostaly k divadlu jinak než jako dítě herců, a já zjistil, že to prostředí nechci opouštět.

Režie mi přišla bližší než herectví, lákala mě možnost od počátku určovat, kterým směrem inscenace půjde a jaká témata otevře. Ale všichni mě ujišťovali, že se na tento obor na DAMU na poprvé nebere, takže jsem šel k přijímačkám vlastně na zkoušku, abych v příštích letech věděl, co očekávat. A dostal jsem se. K tomu jsem ještě nastoupil na Mediální studia na FSV UK, ale záhy jsem si ověřil, že se chci věnovat divadlu. Připadalo mi zábavnější zkoušet v prostoru, než sedět v přednáškovém sále.“

Již během studií jste režíroval scénická čtení, se studenty jste zrežíroval hru Perseidy, kterou jste uvedl v Retudě. První režii v profesionálním divadle jste měl v Městském divadle Kladno Tlustý prase. Co je Vám bližší? Režírovat scénická čtení nebo divadelní hry?   

„Scénické čtení je pro mě zajímavý mezikrok mezi textem a inscenací – vyžaduje, myslím, jiný režijní přístup než inscenace jako taková, umožňuje větší míru zcizení, která je dána už tím, že herci mají text v rukou. V něčem se podobá spíš rozhlasové hře, protože text je dominantní složkou. Ale samozřejmě, že režírovat inscenaci je „víc“  – taky je možné ji déle zkoušet.

Zajímavou zkušeností byla pro mě práce na textu Davida Giesselmanna „O klucích aneb Jsem kuchta!“, kterou jsem nejprve režíroval jako scénické čtení v rámci Zlomvazu a pak v ostravském Studiu G jako inscenaci. A projevilo se, že je potřeba mít naprosto jiný přístup, inscenace vyžaduje daleko jasnější vykreslení situací, postav, a také propracovanější práci s prostorem.“

 Od té doby jste coby režisér podepsaný pod řadu inscenací na různých divadelních scénách. Připravujete novou inscenaci? Na co byste čtenáře pozval do divadla?

„Mě teď čeká především práce rozhlasová, aktuálně pracuji na rozhlasovém muzikálu pro Rádio Junior Vlkův sen o cestě na měsíc. Ale určitě bych pozval na inscenaci Lidé, místa, věci na Malé scéně plzeňského DJKT, která netradičně pracuje s prostorem blackboxu a umožňuje divákům vidět herce skutečně zblízka a dostat se (obrazně) do děje. Ale také na chebského Odyssea, zmiňované ostravské O klucích či na pražské inscenace. A především zvu samozřejmě kamkoliv do divadla, protože situace po covidu je pro mnoho scén složitá a divadlo za to myslím stojí.“

Hodně spolupracujete s rozhlasem, kde jste inscenoval rozhlasové hry nebo čtení na pokračování. A co filmová nebo televizní režie?

„Nikdy jsem o ní reálně neuvažoval. To sice tolik ani o rozhlase, ale přece jenom bych řekl, že i díky zkušenosti s recitací mi byla práce s textem vždy blízká. A dnes jsem za práci v rozhlase extrémně šťastný.

U filmu mám velký respekt k technologii, takže mi vždycky připadalo, že to ani dělat nemůžu. Ale samozřejmě, že by mě lákalo to alespoň vyzkoušet, protože filmové médium je fascinující. Zatím se nic nerýsuje, tak se aspoň často snažím hrát si s filmovými principy na divadle – a to mě baví taky.“

V jednom rozhovoru jste řekl, že Vaši rodiče měli 50 procentní úspěšnost, když Vás odrazovali od herectví. A co dnes, nemáte někdy chuť si něco sám zahrát? 

„Ano, u divadla jsem, ale herec nejsem, tak bych to viděl tak 50:50. A chuť samozřejmě občas mám, když například na zkoušce nuceně něco zaskakuji, láká mě to a působí to hrozně jednoduše. Jenomže ono to vůbec jednoduché není – a jsem přesvědčený, že bych na to neměl. I díky čtyřleté zkušenosti na Vyšší odborné škole herecké, kde se snažím herectví vyučovat, si znovu a znovu uvědomuji, jak je to náročná profese a že ji rozhodně nemůže dělat každý. A že se vlastně nedá naučit.“

A co tanec? Ten Vás nikdy nelákal?  

„Mě tanec láká kdykoliv, když začne hrát hudba! Ale ne vždy se to setká s úspěchem. Ode všech slyším, že mám velmi specifický styl tance, takže na profi kariéru by to asi nebylo. Plus mám taky montovanou páteř. Ale přítelkyně, která studuje fyzické divadlo na JAMU, se mi snaží dávat nějaké rady, tak se třeba aspoň na rekreační úrovni zdokonalím“.

Na pohádce Bob a Bobek, kterou uvedlo Divadlo J. K. Tyla v Plzni na Malé scéně, jste spolupracoval s Vaší maminkou Apolenou Veldovou. A co s tatínkem? 

„S tatínkem jsem zatím spolupracoval pouze v rozhlase. A musím říct, že byť oba rodiče mám jako herce rád, uznávám je a všechny spolupráce mezi námi byly v pohodě, snažím se propojování osobních a pracovních vztahů spíše vyhýbat. Připadá mi, že je to většinou spíš překážka než pomoc.“

Jak rád trávíte chvíle volna? Co Vám říká slůvko relax?

„Nejsem úplně dobrý time-manager, takže chvíle volna jsou často opravdu pouze chvíle. Ale rozhodně trávím rád čas s kamarády, ideálně na pivu, rád si vyjedu na kole, klidně někam do hor, vezmu psa na procházku do lesa, nebo si zajdu do sauny, do kina… no a často člověk stejně skončí na představení v divadle.“

 Josef Kačmarčík

Narodil se 2. března 1992 v Ostravě jako syn herců – Apolena Veldová (1964) a Milan Kačmarčík (1967). Dědeček Josef Velda (1930 – 1994) byl člen činohry ND v Praze. Strýc Martin Velda (1958) se věnuje dabingové režii.

Josef vystudoval divadelní režií na DAMU.

Jako režisér spolupracuje s různými divadly jako – Vršovické divadlo MANA (Víra? Láska! Naděje!), Divadlo Aqualung (Pravda), Studio G (O klucích aneb Jsem kuchta!), Divadlo J. K. Tyla Plzeň (Lidé, místa, věci), Západočeské divadlo v Chebu (Odysseus) a s rozhlasem 

Foto: Archiv Josefa Kačmarčíka

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem Star Dance Martinem Prágrem

„Dřív pro mě nebylo nic než tanec. Dnes vidím i jiné věci“

Martin Prágr

Tanec jej provází od dětství a jednu dobu byl pro Martina Prágra vším. Jako tanečník vystupuje v páru Pragr and Galan a spolu se svoji taneční partnerkou Denisou Galandžárovou založili Klub Happy Dancem, kde učí tanec děti a dospělým se věnují v tanečních kurzech Tanec nebo Víno. V posledních dvou ročnících TV taneční soutěže StarDance aneb  když hvězdy tančí  se představil jako taneční partner Gabriely Koukalové a Simony Babčákové.

V sedmi letech jste ve svém rodném Hodoníně začal tančit. Velice Vás v tom podporovala maminka a v patnácti jste kvůli tanci odjel do Ostravy a začal si plnit své  sny. Co Vás ještě kromě tance bavilo?  

„Nebýt mé mámy, tak vlastně vůbec netancuji. Když jsem začínal, tak byla na nás s bráchou úplně sama, takže ona byla můj sponzor jak finanční, tak časový (jezdila na všechny závody). Když jsem šel do Ostravy, tak velkou oporou už byl i její přítel. Mě baví celkově sport od mala. Můžu hrát hokej, fotbal, plavat… ale dříve byl tanec číslo jedna 😉

V Ostravě jste potkal Denisu Galandžárovou a společně se Vám podařilo vyhrát MČR v kategorii mládež a stali jste se také vicemistry do 21 let. Zúčastnili jste se řady prestižních tanečních soutěží na mistrovství Evropy v Moskvě, Stuttgartu nebo na Mallorce na mistrovství světa. To znamená samý trénink, měl jste vůbec čas na studium?

„Bylo to jednoznačně nastavené. Pokud chci tančit, musí být výsledky ve škole, takže každou volnou chvíli jsem věnoval studiu. Škola mě bavila. Studoval jsem obchodní akademii.“

Od osmnácti let tanec vyučujete. V roce 2013 jste spolu s Denisou založili Klub Happy Dancem a Vaším  cílem je rozhýbat tancem děti z okolí Českého Těšína a Třince. Mají děti o tanec zájem?

„Náš klub není v žádném velkém městě, ale na malé vesničce. Jde nám primárně o pohyb dětí. Soutěže nejsou prioritou… Každopádně tato doba je spíše o rodičích. Musí si najít čas na své děti. Kolikrát je nechají sedět doma a nepodpoří je. Dnes každý dospělý končí pozdě večer v práci, takže děti si vlastně dělají, co chtějí a většinou je to tablet atd.“

Vedete také taneční kurzy pro dospělé v Tanec nebo Víno, kde máte kurzy společenského tance zpříjemněné ochutnávkou vín z rodinného sklípku z jižní Moravy. Jak se vám daří roztančit dospěláky? 

„Tohle je čistý relax. Po odpolední práci s dětmi, je to takový návrat mezi naši věkovou kategorii. Užívám si to.“

S Denisou Galandžárovou vystupujete jako taneční pár Pragr and Galan. Jak se Vám daří v současné nelehké době? Pořádáte taneční kurzy také on-line?   

„Těch vystoupení je samozřejmě míň. Plesy se nějaké rozjely, ale je to slabé. V covidové době jsme on-line vůbec neučili. Není to žádná obchodní schůzka, ale přeci relax na osobním kontaktu… nedovedu si představit, že někdo skáče doma u televize a já třeba před telefonem 🤷

 V roce 2019 jste se stal tanečním partnerem biatlonistky Gabriely Koukalové v TV taneční soutěži StarDance aneb když hvězdy tančí a skončili jste na 5. místě. V jedenáctém ročníku jste tančil s herečkou Simonou Babčákovou, ale kvůli zdravotním potížím Simony jste byli vyřazeni. Co Vám soutěž dala?

„Určitě mi dala vzpomínky. Můžu si do svého tanečního života zapsat a zavzpomínat na něco úplně jiného. Každá řada měla něco do sebe. Potkal jsem super lidi a prošel si úplně jiným vyčerpáním 😉… byl to takový zdravý tlak 😉

Čím je pro Vás tanec tak jedinečný? Je podle Vás tanec jako rozhovor mezi dvěma lidmi? Jste tanečník tělem i duší?  

„Pokud je na parketu více lidí (tanečníků), tak je to určitý rozhovor, který má ale svůj rytmus. To jestli jsem tanečník tělem i duší… dřív bych řekl, že to tak bylo… nic pro mě jiného nebylo, viděl jsem jenom tanec. Čím jsem starší, tak si uvědomuji, že jsou i jiné povinnosti, nebo i možnosti jak si den užít, naučit se nějaké nové věci nebo poznat lidi mimo okruh tance. Dříve to byla jedna škatulka. Každopádně představit si svůj živit bez tance nedovedu 😉

Jaký druh tance je Vám bližší? Latina nebo standard?

„Tady není o čem diskutovat 😉 Latina. Standard mě moc nikdy nebavil.“

Jak rád odpočíváte? V jednom rozhovoru jste přiznal, že jste vášnivý sportovec.

„Miluji hokej, kolo… A když se do toho přidá večeře nebo dovolenka s přáteli, tak je to úplně nejvíc relax 😉

Děkuji za rozhovor

Foto: archiv Martina Pragra

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Na poli krve

Ukrajinští herci společně s herci „iksdesítky“ ve hře Lesji Ukrajinky

Zveme  na koprodukční experimentální inscenaci hostujícího spolku T-Art (první mládežnické experimentální ruskojazyčné divadlo v Praze) a Divadla X10 s názvem NA POLI KRVE. Základem pro inscenaci byla stejnojmenná hra přední ukrajinské básnířky, spisovatelky a dramatičky Lesji Ukrajinky. Režisérkou inscenace je Yevheniia Fedorová.
V inscenaci se představí ukrajinští herci, kteří uprchli před válkou, společně s herci Divadla X10 (Lucie Roznětínská, Vojtěch Hrabák). Inscenaci odehrajeme 27. 6. a ve středu 29. 6. od 19:30
Barbora Koláčková
pro Taneční magazín

CZECH DANCE TOUR 2022

Radostná atmosféra, hřmící hudba, dechberoucí choreografie

29.května 2022 proběhlo v Praze závěrečné taneční klání CZECH DANCE TOUR 2022. Hala Slavia Eden  byla plná diváků až k prasknutí, radostná atmosféra, tanečníci vydávali ze sebe opravdu to nejlepší, co uměli, celý den to hučelo a žilo, co jen to bylo možné. Dva roky pandemie nebyly vlastně vůbec nikde znát, skalní milovníci se vrátili ke své lásce – tedy k tanci a nic na světě je nezastavilo.

Napětí při vyhlašování cen

Šťastné tváře

Taneční magazín byl při tom všem a přenáší Vám čtenářům kus  energií sršící atmosféry, která na parketu a nejen tam, panovala. Tančilo všechno a všichni kolem….

Nutno říci, že choreografie Lidice nám vzala dech. Výkony mladých tanečníků si zaslouží poctu, ale právě tak i choreografové, kteří na tomto pracovali. A můžeme zmiňovat i dále, co bylo k vidění  – baletní prvky, akrobatické prvky atd. atd.   I junioři ukázali své – provazy a roznožky byly běžnou součástí show, takže smekáme malým umělcům!  Ale ani ty starší nemůžeme opomenout, to by bylo nespravedlivé.

Taneční kreace i během předávání cen

Jednou z cen pro choreografy byl unikátní stříbrný šperk, vyrobený právě a jen pro tuto příležitost, z dílny Jitky Kudláčkové (spolupracovala např. s Markem Dědíkem, známým ze StarDance).

Unikátní šperk Jitky Kudláčkové 

Inu, co dodat, kdo nebyl, o hodně přišel! 

Atmosféra  zúčastněných 2022

 Diplomy a medaile 

… a zase diplomy

 

Zeptali jsme se ……

Martin Hladík, organizátor Czech Dance Tour

TM: Jak se Vám rozbíhaly taneční lekce a show po pandemii?

„Štěstí nám přálo, navíc už v pandemii jsme si potvrdili, že díky vysoké připravenosti jsme schopni rychle a operativně reagovat. Díky tomu, že základní organizační velín rozhoduje v malém počtu lidí, je mnohem akce schopnější, než kdyby měl nesmyslné rozvětvené struktury. V roce 2020 jsme uspořádali první velkou soutěž sezóny (regionální kolo Czech Dance Tour pro Prahu) a tři dny poté přišel první lockdown. Na podzim 2021 jsme přesně mezi rozvolněním a vánoční stopkou všem sportovním akcím odtančili velké mistrovství ČR v Chrudimi. Letos bylo velmi znát, že tanečníci jsou natěšení a odhodlaní si soutěžní sezónu užít.

Covidové obstrukce přispěly k tomu, že u tance vydrželi ti, kdo ho opravdu milují. To je dobré. Bylo také znát, že skupiny se naučily trénovat v nových podmínkách online světa. V choreografiích, v pohybové úrovni a v taneční náročnosti jsme viděli méně kontaktních prvků. V tématech a konceptech se objevily reakce na pandemickou zkušenost. Jedna s choreografií využívala roušky jako rekvizitu a například skupina Hazard Jesenice si pro svoje představení na  téma “SYSTEM”, ve kterém zpracovala motiv “šíření viru” – proces, který platí pro nemoc, ale také třeba obdobně nakažlivou “lidskou pomluvu”.

TM: Bylo soutěžících více nebo méně než v předchozích letech?

„Tato otázka si zaslouží hlubší statistiku a také porovnání více věcí, které účast a návštěvnost ovlivňují.  Když se podíváme na statistiku prvoplánově, tak například v pražském regionálním kole máme vysoký nárůst ve všech sledovaných parametrech. V Brně máme nárůst počtu tanečních skupin, které na Czech Dance Tour vystupují a přitom se nepatrně snížil počet předvedených regionálních choreografií. Co se týká divácké účasti, je na tom Czech Dance Tour extrémně dobře. Jsme v době, kdy je běžné, že eventy propojují online a fyzické možnosti, a jsou tak “in” v reálném čase i v retrospektivě. Díky našim streamům na platformě  Twitch.tv máme například na sobotním Mistrovství ČR online life účast přes 11 000 diváků. Navíc streamy nebyly letos jedinou cestou, jak tanec již z regionálních kol dostat na obrazovky televizí.

Dalším faktorem je volba kvality, kterou soutěži dodáte, jde o poměr mezi cenou a poskytnutou službou. Je na každém, kterou cestu si zvolí, ať už je na straně pořadatele nebo návštěvníka. Na obou stranách by měl vládnout respekt k tomu, co si kdo vybere. My se přikláníme k tomu, že tanec je umění se sportovním výkonem a raději připlatíme za kvalitní hudební produkci, osvětlovací techniku, speciální taneční povrch baletizol a jednotné pozadí soutěže, které vytvoří dokonalou kompozici na každé soutěži, kterou jsme na finále MČR doplnili o efektní LED obrazovky.

Pro soutěžící už od regionálních kol jsme měli připravené  unikátní medaile, které cinkají,  a jak se “v kuloárech říká”, když je  máte na krku, opravu cítíte jejich hodnotu.“

TM: Co ještě ovlivňuje kvalitu soutěže?

„Bez ohledu na to, jak náročné jsou přípravy, soutěžní den velkou měrou stojí na moderátorech. v našem případě na moderátorkách – Adéle Rausové a Evě Sýkorové. Ono moderovat prakticky 12 hodin v kuse je velká nálož a holky jsou vždy skvěle připravené. Drží časový harmonogram, vědí, jak správně vyslovovat názvy tanečních skupin a jejich choreografií, nepletou si výslovnost názvů partnerů soutěže. Adéla je skvělá zpěvačka a na Mistrovství Czech Dance Tour pravidelně zpívá českou hymnu life.

Pečlivě připravovaný koncept a dobře vypadající soutěž potěší nejen tanečníky,  ale i oko diváka. Ten velmi citlivě vnímá, že je na akci, která něco znamená, má prestiž a ani je na to nemusíte neustále upozorňovat.“

TM: Jak hodnotíte připravenost soutěžících?  Byly ty dva roky lenošení znát nebo vůbec ne a všechno se dohnalo včas?

„Jakákoliv kritika by byla nepatřičná. Tanečníci, respektive choreografové a trenéři, udělali maximum. Dokázali dovést své svěřence do formy, kdy projdou celým turné a nominují se svými výkony na mistrovství světa. Na čem je ale do budoucna dobré zapracovat jsou třeba různá dechová cvičení, která nejen tanečníci mohou využívat v situacích, kdy je třeba rychlé sebekoncentrace, ochlazení organismu po výkonu a podobně. Máme na to školení, které nám zastavil covid, ale na chystaném Czech Dance Weekendu bude na toto téma praktický workshop.“

TM: Kolik asi diváků naplnilo halu na pražské Slavii?

„Plno bylo od rána a ještě více lidí sedělo u televizí, aby Mistrovství České republiky Czech Dance Tour sledovali z livestreamu, který pro naši soutěž zajišťoval tým profesionální televize Sport 5.“

TM: Obrovským překvapením byla choreografie na památku obětem Lidic. Jak se vůbec něco takového podařilo vytvořit?

„Ano, Lidice opravdu rezonují  napříč všemi, kdo tuto choreo viděli. Je to niterně vybrané téma, vystavěné v souladu s jeho závažností. Hudba nepotlačuje příběh, dává mu dramatickou oporu.  Výkony tanečníků jsou vynikající, je zřejmé, že tito protagonisté  umí zatančit i těžší věci. O to přirozeněji a odlehčeněji jejich vystoupení působí.

 V neposlední řadě, dost možná v řadě první, soubor tanečníků Diamonds z Nového Bydžova, se byl v Lidicích podívat. Znají děsivý příběh lidických dětí a umí jej tancem převyprávět.“

TM: Byla během show ještě jiná choreografie, která ohromila Vás a porotu?

„Ano, v každé taneční disciplíně. Nicméně, je spravedlivé říct, že právě juniorská kategorie art dance, kde zlato braly “Lidice”,  měla vysokou konkurenci. Na choreografie Jany Bálešové Media Nocte se dají  vyzdvihnout obdobné kvality, obdobně i bronzové vystoupení Hroch Pardubice “Alive”  je dechberoucí. Obě zmíněné choreografie získaly ceny našich partnerů,  se kterými dlouhodobě spolupracujeme.

Nejen “zlaté” vítěze se totiž snažíme ocenit i dalšími speciálními cenami, jako je pobyt v rekreačním středisku Český ráj, cena TV Óčko, cena TV Sport 5, Hard Rock Café Praha a Cena Českomoravské asociace podnikatelek a manažerek. Nejde jen o ocenění samotné, ale jeho hlubší smysl – dostat moderní tanec do širší pozornosti médií a tedy i veřejnosti; v případě ceny řetězce Hard Rock Cafe se tanečníci  společně sejdou v jeho prostorách, kde jsou memorabilia známých osobností. To je samo o sobě inspirativní a motivační. Skupina v Hard Rock Cafe společně posnídá a poobědvá, mohou takto být spolu někde jinde než na soustředění nebo na tanečním sále. Užijí si také focení s profesionálním fotografem.“

Foto, video, text: Eva Smolíková

Taneční magazín