Ukolébavka pro mrchožrouty

Kim Noble, nominovaný na cenu BAFTA, přijíždí na 4+4 dny v pohybu

Jedno z nejžádanějších multižánrových představení evropských festivalů, Ukolébavka pro mrchožrouty britského komika, performera Kima Noble, míří 8. a 9. října do pražského Divadla Archa v rámci 27. ročníku Mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu. Očekávejte dokonalé propojení divadla, televize, filmu a humoru. Britský deník The Guardian popisuje dílo v superlativech a s plným počtem hvězdiček jako  “Zvláštní, něžné a nekonečně zábavné”, The Times zhodnocují příběh jako “Divokou a vtipnou noc s něžným srdcem.”

Esprit umíněné inscenace všestranně talentovaného Londýňana Kima Noblea vystihuje její název Lullaby for Scavengers (Ukolébavka pro mrchožrouty), jež nepostrádá poetickou přitažlivost: Kimovy úvahy o světě v sobě snoubí melancholii a radikální humor. Po Kim Noble Will Die (Kim Noble zemře) a You’re Not Alone (Nejste sami) se jedná o třetí inscenaci z jeho cyklu performancí o osamocení a lidských tužbách. V doprovodu lišky a mrtvé mluvící veverky se spolu s publikem vydává na noční cestu po kancelářských budovách, na půdu a do lesa. Prostřednictvím koláže sestavené z videí a živých vystoupení vypráví o samotě, o loučení s živočišnými druhy a hledání mimozemšťanů. Jak v tomto stále zničenějším světě dokážeme přežít? Co máme poradit další generaci? A jak naložíme s hlodavci na naší půdě? Aby na tyto otázky dokázal odpovědět, pracuje Kim Noble jako uklízeč, poučuje červa o světě a posílá do vesmíru pytlík s prachem z vysavače.

Kim Noble je komik a videoumělec, který za svou práci obdržel řadu cen. Jeho multidisciplinární přístup mu umožňuje propojovat divadlo, televizi, film, umění a komedii.  Využívá provokativní humor, s jehož pomocí odkrývá lidský úděl: témata jako smrt, sexualitu, gender nebo víru uchopuje se suchým smyslem pro humor kombinujícím tragédii s absurdnem. Tvoří jednu polovinu experimentálního umělecko-komediálního dua Noble and Silver, které získalo cenu Perrier a bylo nominováno na cenu BAFTA. Vytvořil též WILD LIVE – živou rozhlasovou show pro teenagery.

Trailer představení: youtu.be/K8POg-zwy9E

Na další představení v rámci festivalu, výstavu současného umění, koncerty a další doprovodný program zamiřte do Erpet Smíchov, Divadla Archa a Jízdárny Savarin až do 16. října. Kompletní festivalový program naleznete na ctyridny.cz

Adresa místa konání:

Sportovní centrum Erpet Smíchov, Strakonická 4, Praha 5

Divadlo Archa Na Poříčí 1047/26, 110 00 Nové Město

Jízdárna Savarin V Cípu 1, Praha 1 – Nové Město

Partneři festivalu

Projekt je realizován s finanční podporou: hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR, Městská část Praha 5, Vlámská vláda, In-Situ, Creative Europe Programme of the European Union, Slovenský institut Praha

Anna Mašátová

pro Taneční magazín

V Redutě zahrají Brahmsův Dvojkoncert špičky české klasické hudby

Dva virtuosové se umělecky spojí v jedinečném zralém díle Johannese Brahmse – Koncertu pro housle a violoncello a moll

Moravská filharmonie Olomouc uvítá na svých koncertech 13. a 14. října dvě hvězdy české klasické hudby: houslistu Jana Mráčka a violoncellistku Michaelu Fukačovou. Oba virtuosové se umělecky spojí v jedinečném zralém díle Johannese Brahmse – Koncertu pro housle a violoncello a moll. Druhý z koncertů (14. října) bude natáčet Česká televize. Moravskou filharmonii bude po oba večery řídit dirigent Jakub Klecker.

Moravská filharmonie si ke spolupráci na Brahmsově stěžejním díle přizvala dva z nejvyhledávanějších českých hudebníků. Výrazný představitel mladé generace českých houslistů Jan Mráček na sebe poprvé upozornil vítězstvím v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera ve Vídni v roce 2014. Již o čtyři roky dříve se stal laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara. Několik let zastává post koncertního mistra České filharmonie, kam jej osobně pozval její tehdejší šéfdirigent Jiří Bělohlávek. Jako sólista vystupuje Jan Mráček s významnými orchestry a dirigenty, mezi kterými jsou například Gianandrea Noseda, Maxim Vengerov či Jac van Steen. Hraje na nástroj milánského houslaře Carla Ferdinanda Landolfiho z roku 1758.

Brněnská rodačka Michaela Fukačová se řadí k nejvýznamnějším violoncellistkám současnosti. Je laureátkou Pražského jara, mezinárodní soutěže P. I. Čajkovského v Moskvě a v holandském Scheveningenu, ale i řady československých cen. Vedle studií v Brně, Praze, Kodani a Londýně také navštěvovala soukromé lekce u legendárního Mstislava Rostropoviče. Odborná kritika nešetří superlativy nad výrazovou hloubkou její hry a schopností uchvátit posluchače intenzivní niternou výpovědí. Už řadu let žije v Dánsku, nedále však zůstává v kontaktu s českým kulturním prostředím. Hraje na italský nástroj Carla Tononiho z roku 1726.

Program otevře symfonická báseň Antonína Dvořáka Polednice, jež je součástí jeho tetralogie symfonických básní na motivy ze sbírky Kytice Karla Jaromíra Erbena. Kompozice vznikla roku 1896, po návratu Dvořáka ze Spojených států, a spadá tedy do jeho zralého tvůrčího období. Následovat bude dílo světově proslulého gruzínského skladatele Giji Kančeliho z roku 2015 s názvem Nu.Mu.Zu. U příležitosti Kančeliho osmdesátých narozenin si jej objednal Belgický národní orchestr spolu se Seattle Symphony. Skladatel v něm prostřednictvím hudby vyjádřil své přání světa bez násilí. (Název skladby znamená ve starověké sumerštině „Nevím“.) Vrcholem večera bude Koncert pro housle a violoncello a moll Johannese Brahmse z roku 1887. Premiéra se konala ještě téhož roku a sólových partů se ujal slavný houslista a Brahmsův přítel Joseph Joachim a ve své době též proslulý violoncellista Robert Hausmann.

Návštěvníci koncertů jsou zváni na besedu s účinkujícími umělci, která začíná hodinu před koncertem, tedy v 18.00 hodin, v Mozartově sále. (Abonenti mají vstup na besedu zdarma).

Koncerty začínají v 19.00 hodin. Podrobný program a možnost zakoupení vstupenek jsou k dispozici na webových stránkách Moravské filharmonie Olomouc www.mfo.cz.

Klára Mars

pro Taneční magazín

Strach a hamižnost

4 + 4 dny v pohybu přivítají slavného tanečníka a choreografa Frédéricka Gravela

  1. ročník mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu vstupuje do své druhé poloviny. V pátek 14. a v sobotu 15. října uvítá v Divadle Archa slavného kanadského choreografa a tanečníka  Frédéricka Gravela s představením Strach a hamižnost / Fear and Greed. Doprovodí ho živá kapela.

„Mám tři problémy: kapitalismus, patriarchát a otázku, jak je možné, že nás umění nedokáže zachránit.“

Kanadský choreograf Frédérick Gravel odlupuje jednotlivé vrstvy vlastní duše, aby obnažil své strachy a vypustil netvora hamižnosti v jevištním sólu, v němž se odhaluje až na dřeň. Jeho plynulé přechody mezi tancem, zpěvem a terapií, kterou si sám ordinuje, doprovází rocková skupina, jež zůstává v pozadí, zatímco on se potýká se svými emocemi v záři reflektorů. V elektrizujícím vystoupení přetváří úzkost v upřímný pokus o navázání nového spojení se světem. Hledá přesah a rituál, který mu bude dávat smysl. Pokouší se čelit světu a znovu se s ním propojit.

Frédérick Gravel není na pódiu žádným nováčkem, ale poprvé vystoupí jako sólista. Se svým jedinečným tancem, kytarou a třemi hudebníky, kteří mu poskytnou doprovod, se chystá vzbudit pozdvižení, ale také se otevřít tichu. „Vždycky si kladu otázku: Co jako společnost a jako jednotlivci vlastně činíme v prostoru, kde se odehrává performance? Divák si neustále něco představuje, vnímá, projektuje. Je to v jádru lidské – a mě to jako choreografa motivuje. Tanečník prochází nejrůznějšími jevištními událostmi a na konci je celý zpocený, nepochybně v jiném rozpoložení než na začátku. Dobrovolně se vystavuji této cestě, která není cestou kontroly, ale opuštěnosti. To je to, co mě zajímá, co mě děsí.“

Frédérick Gravel absolvoval studia na fakultě tance UQAM (Université du Québec à Montréal) s diplomovou prací na téma „Role tanečníka v demokratické společnosti“. Choreograf, tanečník, hudebník a světelný designér Frédérick Gravel působí na montrealské scéně již patnáct let. Strukturu choreografie obrací vzhůru nohama a svá díla obohacuje o nejrůznější prvky z rocku a performativního umění. V roce 2010 se připojil k souboru DLD jako tvůrčí spolupracovník a v roce 2018 byl jmenován jeho uměleckým ředitelem.

Jeho inscenace – Gravel Works (2009), All Hell is Breaking Loose, Honey (2010), Usually Beauty Fails (2012) a This Duet That We’ve Already Done (so many times) (2015), Some Hope for the Bastards (2017) a Fear and Greed (Strach a hamižnost, 2019) – se setkaly s mimořádně pozitivním kritickým ohlasem doma i v zahraničí. Společně s Étiennem Lepagem se podílel na vzniku Ainsi parlait…(2013) a Logique du pire (2016). V únoru 2015 se vrátil ke kabaretnímu stylu v prostoru Usine C, kde představil Cabaret Gravel se dvaceti hostujícími umělci včetně Dear Criminals a Molinari Quartet. Jeho díla vznikají v úzké spolupráci se všemi členy Grouped’ArtGravelArtGroup/GAG, proměnlivého souboru tanečníků a hudebníků aktivně zapojených do tvůrčího procesu. Frédérick Gravel se stále více věnuje pedagogické činnosti, pravidelně vede tvůrčí workshopy a vyučuje na divadelní škole CÉGEP du Saint-Hyacinthe, na Université du Québec v Montrealu a na montrealské l’École de danse contemporaine. Je také členem Circuit-Est centre chorégraphique.

Máte-li zájem o myšlenkově inspirativní a esteticky vytříbenou show, při níž se budete blaženě chechtat a pohupovat se v rytmu vlastní existenciální krize, nenechte si ujít Strach a hamižnost ujít.

Festival nabízí až do 16. října výstavu současného umění šesti desítek umělců ve velkorysých prostorech bývalého sportovního centra Erpet Smíchov, divadelní představení, performance, komentované procházky a prohlídky.  O závěr festivalu se postará zpěvačka Tonya Graves s kapelou.

Kompletní program festivalu 4 + 4 dny v pohybu a informace o cenách vstupenek či registracích zdarma naleznete na ctyridny.cz.

Adresa místa konání:

Sportovní centrum Erpet Smíchov, Strakonická 4, Praha 5

Divadlo Archa Na Poříčí 1047/26, 110 00 Nové Město

Jízdárna Savarin V Cípu 1, Praha 1 – Nové Město

Partneři festivalu

Projekt je realizován s finanční podporou: hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR, Městská část Praha 5, Vlámská vláda, In-Situ, Creative Europe Programme of the European Union, Slovenský institut Praha

 

4 + 4 dny v pohybu 2022: youtu.be/GWPSUDapQK4

Frederick Gravel: youtu.be/LTisfIKZkW4

Anna Mašátová

pro Taneční magazín

Rozhovor s tanečníkem, choreografem a spoluzakladatelem DEKKADANCERS Tomášem Rychetským

„Měl jsem jasno, budu hokejista“

Tomáš Rychetský

Několik let byl členem baletního souboru ND v Praze, kam se po letech vrací, tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka. Tančil také v Pražském komorním baletu, je spoluzakladatelem taneční skupiny DEKKADANCES. Působí jako stage manager v Horáckém divadle v Jihlavě. Coby interpreta můžeme Tomáše Rychetského vidět v inscenaci Swing Heil!. Narodil se 30. dubna 1978 v Jihlavě. Vystudoval Manažerskou akademii, pak krátce na soukromé konzervatoři v Hradci Králové a nakonec na Státní konzervatoři hlavního města Praha vystudoval moderní a lidový tanec.

Vy jste jedenáct let hrál hokej za HC Dukla, ale pak jste s hokejem skončil a začal jezdit na kolečkových bruslích. Jak jste prožíval své dětství plné sportu a pohybu? Čím jste chtěl být? 

„Mé dětství bylo opravdu plné pohybu a sportu, za což jsem opravdu velmi vděčný. Začínal jsem s tenisem a poté se v 5 letech dal na lední hokej. Chodil jsem do sportovní, respektive do hokejové třídy, kde jsme samozřejmě kromě hokeje dělali všechny možné sporty. I ve volných chvílích jsem jezdil na vodu, lezl po skalách, hodně jsem lyžoval. Opravdu na své dětství mám krásné vzpomínky. Velmi za to vděčím rodičům a vlastně celé rozsáhlé rodině, která mi to umožnila.

Čím jsem chtěl být? To je jasné, hokeji jsem se věnoval hodně dlouho, tak jsem moc nepřemýšlel a myslel jsem si, že budu prostě hokejista.“

Během studia na střední škole manažerské akademie vás zaujal pouliční styl tance po zhlédnutí filmu Breakedance a tak jste v šestnácti letech začal navštěvovat taneční studio DSF pod vedením Daniela Záboje, který Vás nejen inspiroval, ale i imponoval tím, jak skvěle tančí. A to byl první impuls zkusit to s tancem. Čím Vás tanec tak zaujal, že se stal Vaším osudem? 

„Když jsem skončil s hokejem, chyběl mi pohyb, chyběly mi tréninky, dril. Protože jsme na „hokejovce” měli skvělého učitele tělocviku, dělal s námi i gymnastiku a akrobacii. Celkem mi to šlo a zjistil jsem, že mě baví pracovat s tělem i jinak, než jen jako sportovní nástroj. Tanec jsem zkusil a bavilo mě to. Poznal jsem, že to je vlastně obrovská dřina. S Danem jsme se učili různé taneční styly,  a tak mě zaujala ta rozmanitost a nekonečná možnost vyjádření sebe sama. Jezdili jsme na různé soutěže a já v sobě objevil i jistou dávku exhibicionismu. Jednoduše mě to bavilo a naplňovalo.

Když s námi Dan tenkrát začal i klasický tanec, uchvátilo mě to. Cítil jsem přítomnost obrovského drilu a možnosti na sobě pracovat. Pak jsem se rozhodl, že to chci zkusit dál.“

V osmnácti letech jste nastoupil na soukromou konzervatoř v Hradci Králové,  a to do 5 ročníku. Jenže po krátké době jste odjel studovat na Státní konzervatoř do Prahy, kde jste vystudoval moderní a lidový tanec. Jednou jste řekl: „Nejsem typ klasického tanečníka. Jsem spíš sportovec.“ Nikdy vás nelákal klasický tanec?

„No,  právě jsem na tuto otázku téměř odpověděl. Klasický tanec mě velmi lákal. Až na konzervatoři jsem ale zjistil, že 11 let hokeje zanechalo své následky. Tělo bylo jinak vystavěné a chyběly dispozice. Bylo to pro mě velmi těžké, ale já byl odhodlaný a pracovitý. Upřímně,  klasika nikdy nebyla můj šálek kávy, ale cítil jsem tu nutnost makat a dostat se na svoji možnou nejvyšší úroveň, tak abych techniku a formu těla dostal do věcí, které jsem toužil tancovat. Nakonec jsem tančil i sborové party v klasických baletech v Národním divadle, tak se ta dřina vyplatila, ale hlavně mi to umožnilo dostat se k modernímu repertoáru světových choreografických jmen.“

Po škole jste tančil v Pražském komorním baletu, pak jste byl členem baletního souboru ND v Praze, kde jste v moderním repertoáru měl velké taneční sólové příležitosti. Dočetla jsem se, že jste si splnil všechny Vaše taneční sny a vše co jste si přál, se Vám splnilo. A co kolegy a kolegyně, je někdo s kým byste si ještě rád zatančil?

„Z těch kolegyň a kolegů, se po většinou stali mí skvělí kamarádi a přátelé. Vlastně mohu říct, že s každým z nich bych si rád zatančil znovu. Občas se i zadaří a mám tu možnost si tu a tam s někým z nich zatančit, byť je to třeba jen na sále při práci na choreografii. Naposledy třeba s Viktorem Konvalinkou při přípravě iMucha show nebo s Ondrou Vinklátem při práci na Mechanickém pomeranči v Českých Budějovicích. Je to pro mě vždy zážitek a já si ten čas nesmírně užívám.

Ještě jsem úplně neslezl z divadelních prken. Mým snem je udělat představení, kde se sejdeme nějaká „stará” parta a uděláme vše trochu jinak. Myslím a doufám, že se to podaří a že to bude pro všechny velká zábava.“

Tančil jste mimo jiné v choreografiích Jana Kodeta, Jiřího Kiliána, Matse Eka, Libora Vaculíka, Pavla Šmoka nebo Petra Zusky. Jak na tyto mistry tance a choreografie vzpomínáte?

„Těch choreografů bylo samozřejmě mnohem víc. Takže budu mluvit obecněji ke všem. Já na každou spolupráci vzpomínám krásně, s úctou a respektem. Každá z nich mě totiž něco naučila a posunula někam dál. Ne vždy samozřejmě vše bylo zalité sluncem, protože každý z nich používá jiné principy práce. Od náročných až po zábavné. Měl jsem obrovské štěstí na lidi a jsem za to velmi vděčný. Práce s nimi byl můj sen a ten se mi vyplnil.

Nemohu však nezmínit práci s jedním člověkem, která byla opravdu výjimečná. Ten člověk je neskutečný právě svým „člověčenstvím”. Dal mi mnoho do mé budoucí práce, ale i do života. Není to nikdo jiný než Jiří Kylián.“

Sám jste s choreografií začal již během studií na konzervatoři, když jste spolu s Davidem Stránským uvedli své první pokusy. V roce 2011 jste spolu s Viktorem Konvalinkou na přehlídce současného tance získali Cenu za humor v choreografii za dílo Deka pod dekkou. Co Vás na choreografii tak fascinuje? Připravujete něco?

„V poslední době si hodně uvědomuji, že na choreografii mě fascinuje ten proces překonávání vlastních nejistot a pochybností sebe sama. Samozřejmě jsem k tomu všemu unášen procesem tvorby a jejích nekonečných možností.

Nyní si již opravdu mám možnost vybírat projekty, které mě zajímají a oslovovat k nim lidi, kterým věřím, kteří jsou mí přátelé, se kterými toužím pracovat. Tak se celý proces tvorby většinou stává tím nejsilnějším zážitkem.

Ano připravuji toho celkem dost. Od menších věcí po ty větší. Od pohybových spoluprací k činohrám až po celovečerní taneční divadlo. Vše má ale svůj čas a tak nebudu příliš prozrazovat.

V současné době v Horáckém divadle pracuji s partnerkou Denisou Musilovou na pohybové spolupráci k inscenaci Fabian od Ericha Kästnera v režii Martina Tichého. Na sklonku roku se podívám zpět do Národního divadla v Praze – tentokrát jako choreograf k činohře Naši Furianti v režii Martina Františáka…“

V roce 2009 jste spolu s tanečníkem Viktorem Konvalinkou a fotografem Pavlem Hejným založil taneční skupinu DEKKADANCERS, s níž dnes spolupracujete a nejen jako choreograf, ale i tanečník. Co vás přivedlo k tomu, že jste stál u zrodu tohoto netradičního tanečního uskupení? 

„No,  byl jsem to já, kdo do toho tenkrát „říznul”. V Národním divadle jsme od uměleckého šéfa Petra Zusky jakožto tanečníci baletu ND dostávali jednou ročně k dispozici Stavovské divadlo a ve večeru nazvaném Miniatury jsme mohli předvést svá choreografická díla. Pár lidem to přišlo málo, měli jsme umělecký přetlak a chtěli jsme dělat vlastní, delší věci a to vícekrát než jen jednou za rok. Šel jsem proto za emeritním ředitelem PKB Jiřím Opělou, jestli nám s tím pomůže. On sice řekl, že nám pomůže, ale že si už vše musíme dělat sami. Tak jsme založili občanské sdružení DEKKADANCERS a už to jelo.

Mám „dekkáče” strašně všechny rád, spojuje nás přátelství, typ humoru a hlavně touha dělat věci, tak jak to cítíme.“

Do rodné Jihlavy jste se vrátil a působíte v Horáckém divadle jako stage manager, a jak sám říkáte, jste mostem mezi uměleckou a technickou části divadla. Zároveň děláte pohybovou spolupráci na inscenacích a tu a tam se objevíte i na scéně. Jak se vám spolupracuje s herci – netanečníky? A na co byste pozval diváky k vám do divadla?

„Je to trochu jiný princip než práce s tanečníky. Nemohu říct, že je to těžší nebo lehčí – ono je to prostě úplně jiné. Když si „sedneme” s režisérem a jsme si vzájemně schopni pomoci – je to krásné. Nejvíc mě baví propojení různých uměleckých žánrů. Mluvené slovo, tanec, zpěv … vše se přelívá na pomezí fyzického divadla až do galerijní instalace.

A právě na to bych Vás pozval do našeho divadla. To vše se totiž dá zažít v silném příběhu inscenace Swing Heil!, kterou připravilo Horácké divadlo Jihlava v koprodukci se slovenským divadlem Pôtoň. Inscenace už získala několik festivalových ocenění a můžete mě v ní vidět i  coby interpreta. Mimo to máme v Jihlavě spoustu jiných pěkných představení, které rozhodně stojí za zhlédnutí. Srdečně Vás na ně zvu.“

Jak trávíte  rád chvíle volna?

„Před dvěma měsíci se nám s partnerkou narodila dcera, tak téměř všechen čas trávíme s ní nebo se starším synem. Když to vyjde –  snažím se každý den běhat.“

Děkujeme za rozhovor

Foto: Archiv Tomáše Rychetského 

Veronika Pechová

pro Taneční magazín