Martina – 13. stránka – Taneční magazín

Pantomima není nuda

Pantomima 60 v Bravu

Rozhovor s herečkou Isa Takeda

„I po staletích se lidé smějí a bojí stejně“

„I po staletích se lidé smějí a bojí stejně,“ říká o nadčasovosti divadla nó herečka Isa Takeda

Na jevišti debutovala už ve čtyřech letech a dnes patří k nemnoha profesionálním herečkám na scéně divadla nó. Isa Takeda, představitelka hlavních rolí japonské školy Hóšó, zasvětila svůj život precizní kultivaci tohoto umění. Její profil není jen výčtem úspěchů na prestižních scénách od New Yorku po Paříž, ale především příběhem o hledání „jemné a hluboké krásy“ júgen v moderním světě. Umělkyni, která do České republiky přiváží šest století živé tradice, můžete v červnu spatřit v rámci mimořádné série představení konajících se v rámci oslav 30 let partnerství mezi Prahou a Kjótem.

Proč se tentokrát koná představení v České republice?

„Tuto vzácnou příležitost jsme dostali díky doporučení společnosti Kajima Construction, která je hlavním sponzorem tohoto projektu. Se společností Kajima Construction spolupracujeme na představení již podruhé, po vystoupení v Polsku v roce 2023.“

Vystupovali jste již v zahraničí, například v Polsku. V čem se liší živé představení v zahraničí od představení v Japonsku?

„Pro mě osobně v tom není zásadní rozdíl. I v Japonsku nehrajeme pouze v divadlech speciálně stavěných pro nó, ale také na venkovních scénách nebo v koncertních sálech. Také obsah představení může být velmi různý — od pravidelných představení pořádaných školou přes programy pro začátečníky až po náročnější představení určená divákům, kteří chtějí poznat i tajné či mimořádně vzácné skladby. Jsou země, kde se nó hraje poměrně často, a naopak země, kde je představení nó vzácností — jako je tomu tentokrát v České republice. Nó a kjógen dohromady nazýváme nógaku. Dozvěděla jsem se, že právě kjógen se v České republice uvádí poměrně často. Je pro nás velkou ctí, že můžeme předvést nó v zemi, kde už existuje takový základ pro vnímání japonského divadla nógaku, a účinkující se na to velmi těší.“

Myslíte si, že se nógaku bude v zahraničí dále šířit?

„Myslím, že možnosti jsou neomezené. Nógaku je tradiční japonské jevištní umění s téměř sedmisetletou historií a patří k nejstarším divadelním formám na světě. Je to jeviště, které lze vnímat mnoha způsoby — napříč dobami i napříč zeměmi — a velmi bych si přála, aby ho mohli poznat diváci po celém světě. Aby diváci nógaku nejen sledovali, ale skutečně ho prožili, považuji za velmi důležitý výklad. Budu ráda, když diváci budou věnovat pozornost i doprovodnému komentáři.“

V České republice se tentokrát uskuteční tři představení. Který titul máte nejraději? A podle čeho jste vybírali inscenace pro české publikum z přibližně dvou set skladeb?

„Vybrat jednu nejoblíbenější skladbu je těžké, ale z pohledu interpreta nó je skladba Izucu / Roubení studny, která se bude hrát 17. a 20. června, velmi „typickou“ skladbou nó. Dá se říci, že jde o mistrovské dílo, v němž je soustředěna stylová krása divadla nó. Při sestavování programu jsme nejprve zjišťovali, jak často se v České republice nó hraje. Dozvěděli jsme se, že kjógen se zde uvádí poměrně často, zatímco nó téměř vůbec. Proto jsme připravili program, který v koncentrované podobě ukazuje různé podoby krásy a přitažlivosti nó. Zařadili jsme skladby, v nichž lze vnímat duchovní hloubku nó, skladby představující svět júgen — tajemné a vytříbené krásy — i skladby, v nichž se naplno projeví dynamika a působivá síla nó. Díky spolupráci s českým souborem Divadlo kjógen se navíc podařilo připravit nejen představení nó, ale i kjógenu, a uskutečnit tak plnohodnotné představení divadla nógaku.“

Který titul z programu byste osobně zvlášť doporučila? A proč?

„Vzhledem k výše uvedeným důvodům jsme pro všechny termíny vybrali skladby, které jsou srozumitelné a přístupné i divákům, kteří se s nó setkávají poprvé. Doporučit tedy mohu všechna představení a všechny tituly. Pro diváky, kteří uvidí nó poprvé, bych však zvlášť doporučila Cučigumo / Pavoučí démon. Je to vizuálně srozumitelná a působivá skladba — objevuje se v ní boj s meči i slavná scéna, v níž pavoučí démon skutečně vrhá své sítě. Jde o velmi efektní a atraktivní titul.“

Isa Takeda (1990, Tokio) je herečka divadla nó školy Hóšó a představitelka hlavních rolí šite. Je nejstarší dcerou mistra Takašiho Takedy a umění nó studovala pod jeho vedením, dále u Akiry Takahašiho a 20. hlavy školy Hóšó, Kazufusy Hóšóa. Na scéně debutovala již v roce 1994 tanečním výstupem šimai, první hlavní roli v celovečerním představení nó ztvárnila v roce 2013. Za své studijní výsledky na Tokijské univerzitě umění získala významná ocenění Ataka Award a Graduate School Acanthus Music Award. Vystupovala a přednášela o divadle nó v Japonsku i v zahraničí, mimo jiné v USA, Itálii, Francii, Švédsku, Jižní Koreji, Spojených arabských emirátech a Dánsku, kde v roce 2017 zahájila umělecko-vzdělávací projekt NOH+DENMARK. Je členkou asociace Nógakukai a sdružení herců školy Hóšó.

Divadlo nó je ztělesněním dokonalosti. Na 650 let kultivace jevištního tvaru nabízí jedinečný divácký zážitek, ale i pohled do lidské historie. Nó v sobě spojuje poezii, hudbu, tanec a stylizovaný herecký projev. V nepřerušené tradici se hraje dodnes. Klasickou podobu divadla nó utvářel především Zeami (1364–1444), herec, dramatik a teoretik, který zásadně ovlivnil jeho další vývoj. Nó vychází ze starších japonských i čínských divadelních a tanečních tradic a dodnes je považováno za jednu z nejvýznamnějších forem japonského scénického umění. V roce 2001 bylo divadlo nó společně s komickými mezihrami kjógen zařazeno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Dnešní představení poskytuje divákům jedinečnou příležitost nahlédnout do hlubin nejvytříbenějšího japonského umění srozumitelnou formou.

Foto: archiv divadla nó

Ondřej Hýbl, 30 let spolupráce mezi Českem a Japonskem

pro Taneční magazín

Ženská otázka Jiřiny Šiklové

Neidealizovaný pohled do světa výjimečné ženy na ČT

Významná česká socioložka, disidentka, publicistka a průkopnice genderových studií Jiřina Šiklová chápala ženskou otázku jako komplexní sociální problém. Po roce 1989 byla jednou z osobností, které v Česku otevřely debatu o postavení žen ve společnosti. Česká televize uvede velký společenský dokument zaměřený na vznik a proměnu ženské otázky u nás provázaný právě s příběhem Jiřiny Šiklové. Film režisérky Jolany Matějkové Ženská otázka Jiřiny Šiklové bude mít premiéru v úterý 19. května ve 21:00 na ČT2.

„Hodinový film o Jiřině Šiklové vznikl ještě v tvůrčí producentské skupině Aleny Müllerové, která ženské hnutí svojí tvorbou velmi podporovala, a osobnost Jiřiny Šiklové si o zpracování ve velkém dokumentu říkala jak svým působením v českém disentu, tak svou porevoluční činností ve prospěch demokracie, sociální práce a lidských práv. S režisérkou Jolanou Matějkovou a dramaturgyní Janou Marxtovou jsme se snažily ve filmu ukázat neutuchající energii, kterou Jiřina Šiklová disponovala, její rozhodné a nekompromisní postoje i její důvěrné myšlenky tak, jak se o ně dělila například v dopisech z vězení se svými blízkými. Doufám, že výsledkem je živoucí a neidealizovaný pohled do vnitřního světa výjimečné ženy, jejíž práce tu naštěstí zůstala a má následovníky,“ říká kreativní producentka Zuzana Trávníčková.

Socioložka Jiřina Šiklová, signatářka Charty 77, při přednášce na katedře sociální práce FF UK.

„Když se vám něco nelíbí, změňte to,” říkala Jiřina Šiklová a mnohé skutečně změnila. Navázala tak na své předchůdkyně, jako byla prvorepubliková politička a propagátorka ženského hnutí Františka Plamínková, a zároveň ovlivnila současnou generaci žen, které její myšlenky nesou dál.

„Chtěla jsem ve filmu připomenout ženy, na které Jiřina Šiklová v sociální práci navazovala, a ukázat také, jak Jiřina žije skrze své knihy a studentky ve společnosti dál. Jak a co je učila… Zvala své studentky k sobě domů, tahala je prý také všude s sebou jako koťata. Sdílela s nimi jejich životy v náročných momentech. Ukazovala jim, jak být statečná, mluvit k davu a nebát se jít do kontroverzních situací. Vyučovala, jak propojovat lidi a mít pochopení pro slabší. Pomáhala jim ve společnosti prosadit mediační a probační službu… Přednášela o ageismu (věkové diskriminaci) a ukazovala tvář stáří a své odcházení v praxi. Učila je odpouštět,“ uvádí scenáristka a režisérka filmu Jolana Matějková.

„Důležitou linkou ve filmu je pro mě výpověď jejího syna, psychoanalytika Jana Šikla. Ten s velkou otevřeností vypráví o svém ne vždy lehkém vztahu s matkou, která měla také vystudovanou psychoanalýzu. Jan Šikl dává v bytě, kde bydlela, a na rodinné chalupě nahlédnout, jak jejich vztah zrál a proměňoval se. Vedl k hlubšímu pochopení,“ dodává.

Jiřina Šiklová, (17. června 1935–22. května 2021) v polovině šedesátých let minulého století spoluzaložila katedru sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Spolupracovala s Petrem Pithartem při pašování exilových tiskovin do zahraničí a zpět. V roce 1981, kdy byla akce prozrazena a StB pozatýkala desítky osob, byla Jiřina Šiklová obviněna z podvracení republiky. Po propuštění z vězení, v roce 1982, v práci pro disent pokračovala.

Po revoluci v roce 1989 začala opět přednášet a iniciovala založení katedry sociální práce na FF UK v Praze, kterou do roku 2000 vedla. Založila také centrum a knihovnu Gender Studies v Praze. Takzvaná ženská otázka pro ni neznamenala jen rovnost práv, ale širší pohled na postavení žen v každodenním životě.

V roce 1995 získala Jiřina Šiklová cenu Žena Evropy, o čtyři roky později medaili I. stupně za zásluhy o republiku. Publikovala v desítkách odborných časopisů a je autorkou několika knih. Po publikaci Vyhoštěná smrt, která přináší úvahy o umírání a smrti z roku 2013 byl její další knihou titul s názvem Omlouvám se za svou nepřítomnost: dopisy z Ruzyně 1981–82 vydanou v roce 2015. Angažovala se i v politice, několikrát kandidovala za Stranu zelených.

režie a scénář: Jolana Matějková // výkonní producenti: Jiří Vlach a Tereza Podlipná // kreativní producentky: Alena Müllerová a Zuzana Trávníčková // dramaturgyně: Jana Marxtová // účinkují: Jan Šikl, Petr Pithart, Alena Wagnerová, Šárka Homfray, Magdaléna Borová, Dagmar Doubravová, Melánie Zajacová, Dana Potočková, Jarmila Neumannová a další

Natáčení pořadu Ženská otázka – Jiřina Šiklová

Foto: ČT

Patrik Vacek, ČT

pro Taneční magazín

Kjótský humor a tokijský horor ovládnou v červnu česká divadla

30 let partnerství Prahy a Kjóta

Červen přinese českým divákům dvě mimořádné příležitosti setkat se s vrcholnými formami japonského tradičního divadla. V rámci oslav 30 let partnerství Prahy a Kjóta vystoupí 5. června v Divadle ABC kjótská hvězda Motohiko Šigejama společně s českým Divadlem kjógen. O dva týdny později pak Českou republiku navštíví tokijská škola Hóšó s vážným divadlem nó, které v Praze a Plzni nabídne jedinečný pohled do světa masek, rituální jevištní poetiky a téměř 700 let staré tradice. Diváky čeká kjótský humor plný sake, sluhů a lidských slabostí i fascinující souboj s Pavoučím démonem v Národním divadle, jehož výtěžek bude věnován na charitativní účely.

Praha a Kjóto si letos připomínají 30 let od navázání partnerské spolupráce. Jedním z konkrétních výsledků této meziměstské kooperace je celosvětově unikátní projekt, v jehož rámci tradiční kjótský divadelní žánr kjógen zaznívá v češtině a je v České republice uváděn na profesionální úrovni. Jednou z forem oslav tohoto jubilea bude společné vystoupení kjótské hvězdy Motohika Šigejamy a českého Divadla kjógen.

„Do Prahy se velice těším. Za dvě desetiletí, co se kjógeny v češtině hrají, si tento žánr dokázal vytvořit v České republice stabilní diváckou základnu. Češi na humor žánru kjógen reagují stejně jako diváci v Kjótu, jen ty reakce někdy bývají bouřlivější. Je to vždy skvělý zážitek jak pro diváky, tak i pro nás vystupující,“ říká k chystanému představení kjótský herec Motohiko Šigejama, který bude v Praze vystupovat.

Sake, sluhové a hazard: kjótský humor, který spojuje

Diváci se mohou 5. 6. v Divadle ABC těšit na tři klasické hry, včetně komedie Připoutaný k tyči, která ve dvojjazyčném provedení vylíčí útrapy nenapravitelných milovníků sake. Následovat bude Hlas za dveřmi o sluhovi, který se vzpírá povinnostem a zapírá se svému pánu (v češtině), a konečně Bůh Nió nás ubezpečí, že problémy s gamblingem a hamižností lidstvo provázejí minimálně posledních sedm století. Všichni se společně přesvědčíme, že bez ohledu na vzdálenost, kulturu či národnost se jako lidé smějeme ve stejném jazyce. Vstupenky: Městská divadla pražská

Následující společná vystoupení žánru kjógen se uskuteční 7. 6. v Brně a 10. 6. v Trenčíně, který je Evropským hlavním městem kultury pro rok 2026.

Souboj s Pavoučím démonem v Národním divadle

Polovina června pak do Prahy přivede další divadelní poklad, japonskou vážnou divadelní formu nó. Do České republiky přicestují herci tokijské herecké školy Hóšó. Divadlo nó je ve všech aspektech ztělesněním dokonalosti. Více než 650 let kultivace jevištního tvaru nabízí jedinečný divácký zážitek, ale i pohled do lidské historie. Nó v sobě spojuje poezii, hudbu, tanec a stylizovaný herecký projev. V nepřerušené tradici se hraje dodnes a v roce 2001 bylo společně s žánrem kjógen zařazeno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Tři chystaná představení divákům nabídnou jedinečnou příležitost velmi srozumitelnou formou nahlédnout do hlubin toho nejvytříbenějšího japonského umění.

„V České republice se pravidelně hrají komedie kjógen, ale vážné nó, přestože kjógeny jsou jeho historickou součástí, téměř vůbec. Proto jsme pro představení v ČR poskládali program tak, aby divákovi umožnil nazřít žánr nó v celé jeho hloubce. Představíme tedy výběr vrcholných scén z těch nejlepších kusů. Například můj oblíbený kus – Izucu (Roubení studny) dá divákům okusit prchavost okamžiku a pomíjivosti, ale například až téměř akční „Pavoučí démon“ nepochybně diváky pohltí,“ uvádí Isa Takeda, herečka a hlavní organizátorka představení, s tím, že skladba představení je volena záměrně tak, aby si ho užil i divák, který na nó přijde poprvé. “Každý má možnost pocítit i duchovní rozměr představení a atmosféru júgen – jemnou a hlubokou krásu, která je pro nó typická,” dodává.

Ve středu 17. 6. se v Národním divadle představí jako hlavní část večera hra Pavoučí démon. V té jedna z legend – Minamoto no Raikó – svede boj s démonem pavouka. Tato hra divákům přinese stylizované bojové scény, tanec i zpěv s českými titulky. Obecenstvo dále uvidí vrcholné scény z her Roubení studny a Polštář z Kantanu. Divadlo kjógen uvede jako mezihru v češtině komedii Papouškování.

Představení je charitativní, kompletní výtěžek z prodeje vstupného bude věnován na podporu charitativních aktivit společnosti Člověk v tísni, o. p. s. Vstupenky: Národní divadlo

Kovář mečů a legendy na vlnách

Tím však cesta do hlubin japonské kultury zdaleka nekončí. Ve čtvrtek 18. 6. v Divadle ABC diváci zhlédnou výběr ze hry Benkei na lodi a celou hru Kovář mečů Kokadži. Mezihrou bude tentokrát český kjógen Lahodný jed. Vstupenky koupíte v pokladně divadla.

V Plzni, kde bude divadlo nó vůbec poprvé, pak diváky čeká 20. 6. výběr těch nejlepších scén z žánru nó v Měšťanské besedě: Vstupenky Plzeň

Kjógen (v překladu „bláznivá slova“) představuje komickou divadelní formu, která dosáhla svého rozkvětu v polovině 14. století a stejně jako divadlo nó je v nepřerušené tradici provozována dodnes. Kjógen je jakousi mezihrou, tradičně vkládanou mezi dvě hry obřadního divadla nó, která osobitým způsobem pranýřuje lidské nedostatky. V ČR se této formě věnuje Divadlo kjógen, které přímo spolupracuje s kjótskou rodinou Šigejama.

Ondřej Hýbl, Divadlo kjógen, Česko-japonská společnost

pro Taneční magazín