Král nebo vězeň?

Antoinetta, královna muzikálů, vchází znovu na scénu

 

3.února 2017 proběhla  v divadle Hybernia veřejná generálka muzikálu Antoinetta, královna Francie.

 

Oprašme trošku  minulost – po deseti letech příprav se muzikál Antoinetta, královna Francie  objevil 9. dubna 2014 v Divadle Hybernia poprvé  na českém jevišti. Přípravu muzikálu provázely nešťastné události, nejdříve úmrtí hudebního skladatele Karla Svobody, v roce 2011 zemřel básník a textař Pavel Vrba a následně i Jiří Hubač. Po tom všem by jeden hádal, že muzikál snad musí být zakletý či prokletý. Nicméně dílo žilo dál, naštěstí.  Hlavní roli královny Antoinetty ztvárnila Monika Absolonová, v alternaci Iva Marešová.

Skladatel Jiří Škorpík je zárukou kvality, textaři Pavel Vrba a Jiří Hubač dali do slov pořádnou dávku citu a životního  moudra. Texty  písní jsou výstižné, dojemné, někdy  plné hořkosti, jindy  touhy a rozmarného života, např. v písni  Zůstaň noci dlouhá, den je černá šmouha. Dokreslené podmanivou hudbou,  jsou zde skladby, které citlivého diváka až rozpláčí.

Josef Jelínek vytvořil kostýmy, které věrně odpovídají době, příchod královny na scénu je ohromující. Nekonečná sukně královny dává najevo přepych a  období rozkvětu monarchie, zkrátka užívání  si  života plnými doušky.  Postupně se ale situace zhoršuje a kostýmy královny jsou méně a méně okázalé až nakonec královna končí v hadrech. V oblečení se održí smutek, který vládne v královnině duši.  Celkem příznačné, bortí-li se nám vše pod rukama.

Choreografie Carli Jefferson diváky určitě nenudí, jsou zde  netradiční prvky během  nástupu královské gardy a vítězného tance lidu, podupávání,  tleskání, to vše se zdá jednoduché, ale je třeba naprosté   soustředěnosti, přesnosti a koordinaci pohybů.  Company tančí bezchybně,   každý ví, kde má své místo, taneční výkony při společných choreografiích jsou dokonalé nikdo nezaostává, ani nevyčnívá.

Režisér  Radek Balaš patří bezesporu k našim nejlepším režisérům a těžko může diváka zklamat.

Francouzská revoluce, stínání hlav gilotinou a život u dvora je téma, které bude zajímavé a přitažlivé vždycky. Osud Antoinetty dává možnost k mnoha interpretacím. Rakušanka, která přišla jako dítě do cizí země, vzala si muže, kterého vlastně ani neznala a svoje smutky utápěla v drahých róbách,  bujarých večírcích a hazardních hrách, nenáviděná francouzským lidem, který ji obviňoval za všechny dluhy a bouřil se  tak dlouho, až byla monarchie svržena. Antoinetta byla označena za viníka bankrotu země a spolu se svým manželem popravena.  Je tomu opravdu tak? ?  Byli to skuteční  viníci?

Scénář  se drží historie tak, jak byla psána, je tedy dobrou učebnicí  pro náctileté, ale i starší generace si možná ráda osvěží vědomosti, které se už vytratily.  Možná, že tvůrci dramatu měli možnost domýšlet si něco o královniných motivech a důvodech jejího konání, ale drželi se spíše faktů, což je uznáníhodné. Většinou vidíme ve filmech či knížkách nebo hrách jen domněnky pod  úhlem  pohledu  dotyčného tvůrce, ale tady se nám otevřely  skutečnosti, které byly nejpravděpodobnější a divák sám si už může domýšlet, jak to možná, možná doopravdy bylo. Jako bychom přepluli časem a dívali se na všechna fakta z výšky. A díky za to! Není nám podsouván žádný náhled na minulost.

Muzikál začíná obdobím největšího rozmachu monarchie a Antoinetta si užívá peněz a všeho, co trůn nabízí, s naprostou samozřejmostí a v ničem se neomezuje.  Bohužel, k její vlastní škodě, nevnímá osudy chudých občanů země,  zabývá se jen svým  vlastním. Možná je nešťastná, možná má právo vynahrazovat si své smutky alespoň finanční injekcí, ale na královnu tento postoj nestačí, bohužel. Královna musí vědět také o situaci, která panuje mezi lidem. Jenže Antoinettu zajímají jen vlastní lásky a vlastní osud, ať už jakýkoliv.  Král ji miluje, toleruje všechno,  její výstřelky, hazardní hry, rozhazovačné přátele, milence, všechny účty  s dobrým srdcem zaplatí.  A královna se zabývá svými city, které dává  veliteli  královského pluku – Axelu von Fersenovi, nikoliv králi, kterému je podle slov její písně, dát jednoduše nemůže.

A revoluce začíná…., neboť nespokojený lid vycítil příliš slabého krále, který lidu  slepě věří a královnu, která se o lid nezajímá vůbec….  Má tedy k revoluci ideální podmínky.

Ani lid, ani královský dvůr tu nejsou vylíčeni jen dobře, jen špatně, což je největší klad tohoto muzikálu. Život je většinou černo-bílý. Nemůžeme litovat chudý lid, který lační po krvi, po pomstě, po majetku, po vínu šlechty.  Můžeme snad sympatizovat s takovým lidem, který si jde s radostí plivnout na uvězněnou královnu, a ještě za vstupné rádi zaplatí?

Ani královna  sama možná není divákovi sympatická, protože  nehorázným způsobem utrácí peníze a podvádí krále. Je zde vylíčena tak, jaká s největší pravděpodobností opravdu byla.  Lid hladoví, královna nešetří ani za mák, neprojeví ani kapku soucitu. Ale – ruku na srdce – může nešťastný, možná prodaný člověk, který řeší své vlastní city, vůbec nějak soucítit s ostatními, když vidí hlavně svůj vlastní bol? Splnila své povinnosti, stála při svém choti, milovala své děti.  Nebýt královnou, byla by to žena utopená v citových problémech. Na tom není nic mimořádného.  Ale osud jí navíc nadělil post královny a dal do rukou peníze.  A ona toho využila ke svému prospěchu. Na druhou stranu své povinnosti vůči králi plnila. Své děti milovala. Lásku hledala.  No tak?  Co ještě?   Nebýt královnou,… bylo by vše pořádku. Jenže…  byla královnou.  Na konci monarchie. Žena, která měla v každém okamžiku svou důstojnost. A city také.  Scéna, kdy naposledy vidí své děti, je srdcervoucí.  Můžeme snad takovou ženu nenávidět?

Královna je zkrátka   člověk s city a pocity, byť  marnotratný,  ale současně i  charakterní, stojící při svém choti, plnící povinnosti, což je možná i docela pravdivý obraz, ale dnes to už jen  stěží prozkoumáme.

Ludvík, který v těžké chvíli odmítá uprchnout ze země, je sice statečný na jednu stranu, ale k čemu taková statečnost, když je naprosto naivní a život tímto postojem  nikomu nezachrání?  Ani sobě, ani své milované ženě, ani dětem. Je to opravdu statečnost? Dnešní psychologové by řekli, že být hrdinou, je velmi nebezpečné.  Je lepší tuto roli hrát, ale raději být zbabělec. Je tedy  opravdový hrdina  ten, kdo je naivní, věří  lidem a odmítne uprchnout ze země zmítané nepokoji, nebo ten, který by vzal všech pět dohromady a zachránil svou vlastní rodinu? Je tedy závěrečný  srdcervoucí zpěv krále moment, kdy si všechno uvědomí a bilancuje mezi pravdou, sebeklamem, naivitou  a  statečností a zásadami správného chování? Co asi problesklo hlavou králi, který tolik věřil svému lidu, když odcházel  na popravu? Paradoxně se podílel na vývoji gilotiny, tak, jakoby si sám sobě nachystal svůj konec.  V té době panoval názor, že  popravovat lidi je barbarské. Gilotina je rychlá, čistá, účinná. Určitě ano.

Král nechce  o nevěře královny ani slyšet, ačkoliv ji hlídá, vše trpí, protože ji miluje. Sice se i rozčílí, veliteli stráže vynadá,  ale v podstatě  mu odpouští. Je král  slaboch? Je hrdina?  Či milující člověk? Láska udělá z každého žebráka … i z krále.

Hra má spád, příliš neřešíme hlavní postavy, hlavní je tu snad každý. Jeden vedle druhého sehrál svou roli v historii a to je ta nejvěrnější pravda.

Během přestávky, právě když si diváci spokojeně sytí svá bříška, herci vtrhnou mezi ně s písní, že také chtějí jíst jako šlechta. Divák nemá od revoluce klid ani na chvilku.  Hladina adrenalinu stoupá.

V druhé půli  hry už vidíme uvězněnou královskou rodinu, krvelačný lid, který vrací všechno zlo, kterého se mu dostalo. Ale může za všechno  král? Královna snad?  Jenže hněv se snese právě  na jejich hlavy. Lidé musí přece najít nějakého viníka, ne? Je tu scéna, Bůh ví, zda je to pravda nebo ne, jak byla královna ve vězení ponižována a vystavovávána lidu za úplatek jako exponát. Možná, snad. Ale proč by ne. Povahy lidské jsou přesně takové. Někdo se chopí příležitosti vydělat na  neštěstí královny,  jiný  nešťastnou královnu zneužije a další si plivne. Je to logické, takhle se chová i dnes většina lidí, nejen ve Francii. Mrzí mě, že to musím psát…

Některé scény jsou  zajímavé  svým zpracováním. Např. když je králi sděleno obvinění, král sám možná ještě v tu dobu  lidu slepě věří, ale   v pozadí scény se rozsvítí světlo, vidíme zde celou company a její zlověstný šepot  dává najevo,  jak hluboce se král mýlí, lid totiž ve skutečnosti  lační po jeho krvi. Celý výjev působí až strašidelně. Ale za zmínku stojí i maličkosti,  když  na jevišti  zaplanou ohně, jsme opravdu v nebezpečných  uličkách staré Francie, kostýmy chudiny jsou naprosto věrohodné.   Herci hrají s vervou, rozbouřený lid se řítí mezi sedadly diváků, což zesiluje pocit, že  jste součástí dění. Člověku až naskakuje husí kůže z dojmu, že se opravdu vrátil v čase. Protože herců je na scéně mnoho, jímá vás strach z davu schopného čehokoliv, však také jedna z písní říká – lid je šelma, která pije krev a trhá.  Také scéna, kdy král odchází na popravu,  je nepřehnaná, dojemná, vkusná. Utkvěla mi v hlavě jedna maličkost, kterou bych také ráda zmínila.  Královna koketuje s velitelem a říká mu: „Láska může zemřít na pravdu, ale na lež nikdy!“ Moudrá královna.

Téma  života královské rodiny v době revoluce je  opravdu  velmi těžké zpracovat,  ale text  je promítaný na plátno, takže  divák se snadno orientuje kdy a kde se ocitá, což je báječné.

Představení  je vtipné,  bez zbytečných průtahů, delší muzikál by byl už zřejmě únavný, vždyť člověk je doslova přehlcen událostmi.  Osvěžíme si historii,  muzikál je pro děti či studenty zábavnou a kvalitní učebnicí  s živými  postavičkami  a  nezapomenutelnou kapitolou  o  francouzské revoluci.

Po skončení představení mám rozbouřeného lidu právě dost, v hlavě mi hučí slova „Půjde to“ a myslím, že  dnes klidně usínat nebudu.

Eva Smolíková

Foto: divadlo Hybernia

Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *