4. června proběhla ve Studiu ALTA premiéra hry „Heydrich“ herce a režiséra Alexeje Byčka.
Umělci na začátku představení mlčky stojí a uctí oběti války. Za doprovodu houslí a v kostýmech, (které jsou oboustranné) věrně až mrazivě dokreslujících dobu a atmosféru války, se začíná odvíjet příběh jednoho z německých vůdců.
Jaká byla opravdu tato nechvalně proslulá bytost? Zpočátku možná velmi citlivá duše umělce, milujícího hudbu. R. Heydrich ovládal hru na housle, jeden z nejobtížněji zvládnutelných hudebních nástrojů. Byl houževnatý, cílevědomý, silný, pravidelně cvičil, byl disciplinovaný a tvrdý sám k sobě. Jenže osud tomu chtěl a on se pomalu dostával k moci. Nechal se jí doslova „opájet“. Miloval ten pocit, že se ho lidé bojí a uctivě kloní hlavy. Pocit, že může všechno mít, všechno, nač si vzpomene, ať je to žena, či dobré víno, zkrátka všechno, nač ukázal. Nikdo si nedovolil říct ne.
Alexej obratně vtahuje diváky do svého představení, vlastně jimi také manipuluje. Není mnoho těch, kteří odmítnou. Proč si například člověk nechá vzít židli doslova „pod zadkem“ a nebrání se? My všichni jsme vlastně slabí, nezkušení, nevědomí. Pokud nejsme právě „agresoři“, obvykle ustoupíme. O to lépe se s námi manipuluje těm agresivnějším z nás. V případě, že okolnosti napomohou a nikdo Vám vlastně ani nesmí odporovat, stáváte se jakýmsi „monstrem“. Člověkem, který se cítí mocný jako Bůh, ale zároveň ztrácí jakoukoliv soudnost a soucit. Jakoukoliv lidskost.
V představení také vidíme, jakými záchvaty vzteku R. Heydrich trpěl. Pro mocné vůdce bývá tento rys typický. Cítí se snad občas bezmocní? Kde vybít tyto záchvaty? Ale válka dává dokonalý prostor pro vybití svých vzteků, neboť vězni byli nablízku. A jaké ukrutnosti jsou lidské bytosti schopny, to nemusíme připomínat.
Alexej Byček podává ve svém představení pravděpodobný vývoj duše člověka, které se dostalo možnosti být nesmírně mocný. Atˇ si to chceme připustit nebo ne, dané podmínky by udělaly to stejné nelidské monstrum možná i z 80 procent běžných lidí. Strašná představa, že? Přesto tak pravdivá.
Alexej Byček se hloubkou svého díla dotýká neznámých koutů naší duše, těch vlastností, o kterých nikdy nechceme přemýšlet a jednoduše je odsoudíme. Diváci jsou nabádáni k zamyšlení nad vlastními rysy, povahou, manipulovatelností. Během nedlouhého představení si tak odnášíme pořádnou nálož pocitů a mučivou otázku: A jaký bys byl diváku ty, stát na Heydrichově místě? Na odpověď se člověk bojí i pomyslet.