Rozhovor s Markétou Perroud, spoluředitelkou festivalu Tanec Praha

Češi by tvořili dál, i kdyby nebyly vůbec žádné finance. Tanec sehrával i v historii důležitou roli

1.Vy jste začínala svou taneční kariéru studiem baletu. Kdo Vás k němu přivedl?

„Kamarádka. Moje babička byla tanečnice baletu ND, ale přestala tančit, když si vzala mého dědu.  Zemřela, když jsem byla ještě malá. Já jsem až dodatečně našla její fotky z jeviště, když jsem byla už na konzervatoři, mé rozhodnutí věnovat se tanci ovlivnit nemohla. Ale je pravda, že babička hned po mém narození řekla, že budu tanečnice.“

To zní skoro jako věštba…

2.Jak hodnotíte dnešní  balet? Balet je těžký, krásný, povznášející. Ale je o něj dostatečný zájem ze strany diváků?

Dle mých občasných návštěv baletních představení mohu soudit, že zájem o balet trvá. Mám pocit, že u nás divák vyhledává balet pro jeho pohádkový příběh, jako únik do světa plného krásných a ladných pohybů, virtuozity. Osobně bych na české baletní scéně uvítala více experimentů a  inovativních přístupů.

3.Domníváte se, že výkony, které tanečníci podávají, jsou náležitě  finančně ohodnocené?

„Nejsou. Pokud porovnám podmínky u nás s těmi zahraničími, tak rozhodně  ne. V zahraničí jsou výhodou určité jistoty a ohodnocení, uznání statutu tanečníka. Myslím tím země, kde je tanec jako obor uznáván a podporován. Existují však státy, kde jsou na tom tanečníci ještě mnohem hůře než u nás, to je také pravda.“

4.Když dojde ke zranění, má tanečník  v ČR nějakou šanci u divadla zůstat  nebo musí odejít?

„Záleží na tom, o jaký druh zranění jde a  v jakém pracovním vztahu se tanečník nalézá. Pokud jsou následky zranění takové, že  znemožní další výkon povolání, tanečník si musí  hledat nějakou alternativu. Jako zaměstnanec souboru, instituce, může mít štěstí a zaměstnavatel ho může využít v jiné profesi, čerpající z jeho taneční kariéry. Můžou ale  samozřejmě být zranění, které pouze omezí výkonnost, ale stále umožňují tanečníkům se v tomto odvětví udržet.  Dal& scaron;í možností  je, že  zranění je  léčeno jako  dlouhodobá nemoc, tak dlouho, až  výkon tanečníka už  nemá odpovídající kvalitu a neumožňuje mu vrátit  se  do práce. Tohle všechno se možná týká jakékoliv jiné profese  s výjimkou toho, že  taneční vzdělání je většinou tak úzkého zaměření, že nedovolí jen tak lehce vyměnit zaměstnání a dělat něco jiného. Ale tanečníci mají tvrdou  disciplínu a ta jim je v další kariéře velkým pomocníkem.

Jistou výhodu v tomto případě mají tanečníci z nezávislé scény současného tance, kteří mívají kvalitnější všeobecné vzdělání. Vedle interpretační kariéry se také většinou živí ještě pedagogickou, či jinou činností. Nejsou tak úzce zaměřeni a to jim usnadňuje přechod do jiného oboru, je – li  to nutné.

V této době je snaha podmínky pro rekvalifikaci tanečníků zlepšit. Je vyvíjen  velký tlak na ministerstva, existují organizace jako „Vize tance“ a další, které se snaží situaci zlepšit. Doufám, že v brzké době bude i v České republice mít tanečník možnost podpory k rekfalifikaci tak, jako je to v jiných státech.“

5.Když si vzpomenete na období, kdy jste se baletu plně věnovala,  mohla jste libovolně jíst, jak jste chtěla nebo ne?

„Dovolte mi upřesnění… Období, kdy jsem se baletu plně věnovala, pro mě vlastně bylo jenom na škole a v dětství.  Po studiu konzervatoře v názvu souborů mého působení bylo vždy slovo balet – po působení v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka, jsem přešla do Baletu lyonské Opery, repertoárového souboru současného tance. “Nejklasičtějšími” díly však byly choreografie  Jiřího Kyliána nebo  Wiliama Forsytha. Profesionálně jsem vlastně čistý balet nikdy nedělala, i přestože mi bylo nabídnuto místo v ND.“

6.V současném tanci si nemusíte hlídat váhu?

„ Je to individuální. U současného tance je pro mne více brán zřetel na člověka  jako individuum v celé jeho komplexitě. Jde zde o harmonii  těla a ducha, o celistvou  osobnost. Záleží dále na tom, co tanečníku z tohoto pohledu vice sluší. Ale i zde je tlak společnosti, určitého vžitého modelu krásy. Vedle estetického aspektu je tu také to, že kila navíc fyzickému výkonu nepomáhají…

Vraťme se k jídlu  – na škole jsem se velmi trápila, bylo to  výchovou. Pasovali nás do jednoho ideálu, který nebral v potaz dispozice každého z nás, fyzickou rozdílnost. Většina z nás se  snažila tohoto ideálu dosáhnout, jak se dalo. Jakmile se sáhne do stravovacích návyků a  začnete  držet  nějaké diety, je to  začátek konce. V pozdější aktivní kariéře jsem jedla naopak víc než většina lidí v okolí, mé tělo si vše  upravilo a reagovalo na zátěž, kterou jsem mu dala. Pomohl mi k tomu můj pobyt ve Franc ii, kde se jídlo stalo jedno z mých radostí života a ne problém, kolem kterého se můj život točí. Člověk si nesmí nabourat rovnováhu.“

7.Doporučila  byste mladým lidem spíše studium klasické konzervatoře nebo školy současného tance?

„Vzhledem k mým zkušenostem bych doporučila školu, kde bude i kvalitní výuka všeobecných předmětů. Ať chceme nebo ne, tanečník reaguje na dění současného světa a pokud se v něm neorientuje a  nemá vzdělání, potom má jen omezenou základnu, z které může čerpat a může se lehce stát  jen exekutorem pohybů, i když třeba dokonale provedených. To mi nestačí…“

8. Zažila jste v ČR nebo ve Francii rivalitu?  Připomeňme si např. aféru v Rusku s choreografem Fillinem, kterému sok vychrstnul kyselinu do obličeje…

„Já osobně jsem se s rivalitou v této míře určitě nesetkala. Na druhou stranu vím, že rivalita existuje, asi více ve  velkých souborech. Slyšela jsem, že si lidé dělají  naschvály, ale do takovéhoto měřítka ne. Je to stejné  jako ve sportu. Ten, kdo má špatný charakter, se snaží toho druhého poškodit, znevýhodnit, aby nastoupil na jeho místo. Z kolegy je pak nepřítel, rival. Tanečníci jsou také lidi. Zdravá rivalita může někdy naopak pomoci.“

Marketa_Perroud-1-mala-2

 

 Foto: archiv Markéta Perroud

 

9.Proč jste  odešla do Francie?

„Já jsem do roku 1997 byla v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka  a zažila jsem éru po revoluci, kdy byly čím dál tím těžší podmínky. Soubor si nemohl dovolit udržet tak početný tým, takže nás nakonec zbylo sedm tanečníků, na začátku mého působení měl soubor skoro třicet  lidí. Musím ale říct, že toto pracovní období bylo jedno z nejkrásnějších.  Lidé, kteří zůstali, doopravdy věděli, proč tam jsou a šli do všeho  s plným nasazením.  Na vedení, tanečníky i  zázemí, které zdaleka nebylo ideální,  ráda vzpomínám, ale je pravda, že při tak maximálním nasazení, které po nás doba vyžadovala,  člověk časem „vyhořel“. Dělali jsme často tři díla za jeden večer, byla jsem většinou ve všech dílech, vydávala jsem víc,  než jsem přijímala. Cítila jsem vyčerpání a chtěla jsem i přestat tančit. Nakonec jsem si řekla,  že bych zkusila vyjet na rok do zahraničí, abych jednou nelitovala, že jsem se o to aspoň  nepokusila. Přes pana Jiřího  Kiliána jsem dostala doporučení do Lyonu.“

10.V čem byly podmínky ve Francii pro tanečníka  lepší než v Praze?

„Finanční ohodnocení bylo porovnatelně lepší, přístup k širšímu spektru tanečních (a nejen) děl, kvalita zázemí, lepší možnosti divadel a souborů, statut tanečníka jako takový a jeho podpora. Ať už byl zaměstnaný, či na volné noze.  V určitých špičkových souborech, pokud  se člověk zranil a měl za sebou určitý počet let práce v daném souboru, byla možnost zažádat o rekvalifikaci a  město platilo tanečníkovi roční školení dle jeho žádosti v předem dané maximální výši.  Tohle bylo ú ;žasné, i tak je rekvalifikace těžká, protože se člověk musí rychle rozhodnout,  kam jít dál,   i rok je krátká doba na to, aby se člověk vyučil něčemu novému.
Umělci na volné noze ve Francii měli a mají výhody díky statutu “Intermittent du spectacle”, který je ve Francii poslední léta tak diskutovaný, protože stát stojí hodně finančních prostředků. Zjednodušeně řečeno,  tento statut umožňuje mít pravidelný příjem I v období mezi projekty. Využívají ho nejen umělci, ale také například divadelní technici.
Mezinárodní obsazení souborů dávalo možnost k výměnám různých zkušeností, přístupů. Lyonský soubor mi dal možnost pracovat na neskutečně široké škále repertoáru současného tance, od klasičtějších forem po velké experimenty, osobně spolupracovat jak s choreografickými velikány (Jiří Kylián, Mats Ek, Nacho Duato, Maguy Marin, Trisha Brown a další), tak s těmi, kteří  měli ambice a talent do této skupiny směřovat. Takovou možnost Praha nenabízela.

Byla tam ale samozřejmě i negativa.  V Lyonu byl menší kontakt s publikem, to mi vadilo. I když probíhaly rozhovory na  jevišti, vždy byl styk s divákem hodně na dálku. Účinkovala jsem převážně na velkých scénách, kde k divákovi je daleko. Jindy nás omezovala nebývale striktní pravidla. Z Prahy jsem byla v té době zvyklá, že když chtěl někdo déle večer zkoušet a sál byl volný,  tak zůstal a mohl ho využít a dál nic neřešil.  Ale ve Francii byla velmi omezující pravidla týkající se pojištění, bezpečnosti atd., kter&aacu te; toto ve velké míře komplikovala. A mohla bych pokračovat, ale to již neodpovídám na otázku.“

11.A proč jste Francii opustila a vrátila se do ČR?  Smutek po vlasti?

„Byla to touha po změně. Chtěla jsem skončit kariéru interpreta.  Už mi nevyhovovalo být  součástí tak velkého souboru. Člověk po třicítce už ví, co chce a co také už nechce dělat. O to těžší je pracovat v tak velkém uskupení, kde váš hlas chod věcí nemůže moc ovlivnit. Cítila jsem, že už je čas přestat a je čas dělat něco jiného. Ale co? Do tohoto rozhodování jsem měla druhé dítě, mateřství zásadně změnilo pohled na kariéru a prožitek z ní.  Do té doby jsem byla  zvyklá věnovat se tanci na 200 procent a najednou jsem musela dělit č as a energii mezi rodinu a práci v Opeře, kde mne práce již nedobíjela tak, jak dosud.

Pomýšlela jsem na pedagogickou  dráhu. Udělala jsem si státní francouzský diplom, abych mohla působit jako  taneční pedagog. V té době  přišla nabídka od Yvony  Kreuzmannové, zda-li  bych nechtěla pracovat pro Tanec Praha.“

A bylo rozhodnuto…

„Ne, hned ne.  Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych vstoupila např. do  manažerské či produkční pozice, tedy „na tu druhou stranu“. Nemyslela jsem si, že bych měla potřebné vybavení pro práci, která mi byla opakovaně nabízena. Ale můj  manžel mě přesvědčil. Nikdy jsem si nedovedla představit své rodině říct: „Jedeme do Čech“… a vzít na sebe tu zodpovědnost.  Byla jsem si vědoma, co to obnáší. Ale manžel chtěl zkusit žít v Čechách od té doby, co jsme se poznali. Takže jsem po dvou letech diskuzí řekla „ano“.  Zpočátku jsem spolupracovala jako čl enka umělecké rady mezinárodního festivalu TANEC PRAHA, později jsem  přibrala i kus produkce a  v lednu 2012 jsme se s manželem a dětmi přestěhovali, to už  jsem byla spoluředitelka festivalu TANEC PRAHA.

Neméně důležitou motivací mého návratu byla má rodina v Čechách, na kterou jsem vždy měla a mám silnou vazbu.“

12.V čem vidíte jedinečnost pana Jiřího Kyliána? (Často je na něho nahlíženo jako na náš český fenomén v oblasti tance a hudby)

„Na díle Jiřího Kyliána jsem poprvé pracovala v Pražském komorním baletu, jezdila jsem pak za zkušenostmi do NDT, nejvíce jsem s ním však spolupracovala během mého působení v Lyonu, kam jsem byla angažována na základě jeho doporučení. Jako interpretce jeho způsobu   vnímání hudby v pohybu ve mne vždy vyvolával pocit něčeho známého, umožňoval mi se v jeho choreografiích najít a objevovat v sobě další možnosti vyjádření.

Jiří Kylián je pro mne jedinečný svou prací s hudbou v pohybu, přitahuje mne propojení jeho inteligence s estetickým vnímáním, také jistá nedosažitelnost, to vše okořeněné vytříbeným smyslem pro humor. Je to nejznámější český choreograf, v celosvětovém měřítku.
Díla Jiřího Kyliána jsou takové vybroušené drahokamy.“

13.Představte si situaci, že by na kulturu bylo ještě méně peněz, nebo dokonce žádné. Tvořili by Češi dál, nebo by se tanci už nevěnovali?

„Určitě by tvořili dál, i když jinak, v jiném měřítku. Podstata umělecké tvorby nepochází z finančního zabezpečení. Její kvalita však bývá finančními možnostmi ovlivněna. Odjakživa v historii sehrával tanec ve společnosti důležitou roli. Není možné ani za našich časů s ním nějak „zamést“. To by ale nemělo být důvodem k nezlepšování finančních  podmínek, což je tu práce skoro Sysifoská.“

14.Během festivalu „Tanec Praha“ shlédnete nepřeberné množství představení. Podle čeho vybíráte ta nejlepší díla?

„Zásadním kritériem je kvalita, diverzita děl. Snažíme se reflektovat aktuální vývoj současného tance a  přinést nové impulzy.
S Yvonou Kreuzmanovou vyjíždíme za představeními po celý rok, kromě konce května a června, kdy je období festivalu. Naší snahou je, aby vybraná díla oslovovala  a  inspirovala jak diváky z řad široké veřejnosti, tak i profesionální taneční obec. V pražském programu představujeme 1 – 2 velké produkce, tzv.Události sezony, letos jimi bude Batsheva Dance Company s novým dílem Ohada Naharina a Sasha Waltz & Guests s dílem Impromptus. Vedle středně velkých produkcí jsou součástí programu i menší díla, která zařazujeme do tzv. Evropských tanečních laboratoří. Tanec Praha je členem mezinárodní sítě Aerowaves, která podporuje mladé evropské tvůrce současného tance. Prá vě jim dáváme v Evropských tanečních laboratořích – a  často komponovaných večerech – prostor. Tato díla jsou pak často uváděna i v rámci festivalu v dalších městech ČR, kde prostorové a technické podmínky bývají mnohdy omezenější, k čemuž se při výběru také přihlíží. Již třetím rokem je součástí programu TANEC PRAHA studentům uměleckých oborů se zaměřením na tanec určený program,  přibližující jednu z významných osobností současného tance. Zajímáme se i o tvorbu pro děti a mládež – pro část  festivalu TANEC PRAHA DĚTEM.  Prostor dáváme také vzniku nových představení. Ať už jde o nový český projekt, který má mezinárodní přesah nebo site-specifik projekty.  Doporučená díla sou diskutována v Umělecké radě festivalu.“

15.Obstojí Češi v zahraniční  konkurenci?

Obstojíme, už ano. Projektů a umělců, kteří prorazili, by mohlo být  víc, kdyby podmínky, které umožňují se kvalitně věnovat procesu tvorby a doladění díla, byly lepší…“

16.Je funkce spoluředitelky festivalu  časově náročná? Máte čas se věnovat koníčkům a rodině?

„Jsem teď právě  ve fázi, kdy si říkám, že musím něco změnit, protože mi opravdu na nic jiného nezbývá čas. Proto, aby člověk dělal kvalitně svoji práci, musí se rozvíjet, dobíjet a inspirovat i mimo ni. V současné době věnuji velkou většinu svého času Tanci Praha. Čas s rodinou si snažím chránit, i když to není určitě tak, jak bych chtěla.“

Děkuji za rozhovor

Eva Smolíková

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *