Tento studovaný kameraman a filmový režisér (absolvent FAMU) je kromě svého dlouholetého moderování také velmi dobře znám coby bývalý umělecký vedoucí, trumpetista a bendžista souboru netradiční dechovkové kapely Velkopopovická Kozlovka.
V ostravskémtelevizním studiu moderoval úspěšný televizní pořad České televize Neváhej a toč!, nicméně jeho dávná moderátorská kariéra zahrnuje i druhdy velmi oblíbený televizní pořad z roku 1968 Pokus pro dva, kde úspěšně působil ještě coby konferenciér. V současné době moderuje i v rozhlase.
Zajímáte se o tanec?
No, tato otázka pro mě nemá v podstatě řešení – velice jsem míval rád Pražský komorní balet Pavla Šmoka, od nich prakticky všechno co nastudovali – zejména „Záskok“ jelikož to byla ukrutná sranda a taky tam jednu z hlavních rolí tančila ta nejdelší a nejkrásnější ze sester Asterových. To byl asi ten skrytý, leč hlavní důvod. Tudíž – že bych se o tanec zajímal nějak mimořádně a hlavně systematicky, to se tvrdit nedá.
Nikdy jste sám netančil?
Kdysi, jako jinoch, jsem si – pravda – v jednom brněnském antikvariátu koupil zajímavou příručku, uvádějící nezasvěcené do základních tajů tohoto nádherného umění, našprtal jsem spoustu termínů, převážně francouzských, ale že bych tomu byl jakkoliv propadnul… viz výše.
To čekalo až na další generaci – v současnosti tančí moje neteř Pavla Kratochvílová – Hrubešová, sóla v baletu ND, díky čemuž jsme se ženou shlédli celou řadu vynikajících představení ve Zlaté kapličce a upřímně obdivovali tuhle náročnou disciplínu, ale obávám se, že teď nějaký čas budeme mít zase trochu pauzu, Pavlínka má miminko. V éře tanečních jsem měl ze všech tanců nejraději Jive, protože to zavánělo Amerikou a taky se tančilo odděleně, byť jsme se při tom ukázněně drželi za ručičky. Jako partnerku jsem měl spolužačku, která byla štíhlá i ohebná jako proutek a v důsledku toho taky tančila jako pírko. Oba už jsme v letech a obávám se, že vedle někdejší křehké až éterické bytosti bych si dnes nejspíš připadal jako tečna ke kružnici.
Takže si nechodíte nikam zatančit?
Tančit nechodím a ve společnosti se, když nedej bože začnou hrát k tanci, doslova děsím představy, že by si pro mně při dámské volence mohla některá z voliček přijít. Ze společenského tancování mě už krátce po svatbě vyléčila manželka – je to dominantní osobnost – naneštěstí hlavně v tom tanci – marně se vzpírám její vůli a nepomáhá ani, když jí každou sudou minutu připomínám: …Dafné, už mě, k sakru zase vedete!
Cha cha…
Co by tanečníci podle Vás opravdu neměli předvádět?
Co by tanečníci měli a neměli předvádět, to si netroufám definovat. Vedle klasických představení – viděl jsem pár choreografií velice moderních – a nestačil jsem zírat. V Holandsku dokonce musel celý balet hodinu strašně rychle pobíhat po jevišti – což by ještě nebylo až tak hrozné – ale všichni byli navlečení do růžovoučkých molitanových skafandříků, takže vypadali jako malá roztomilá prasátka. To vedro muselo být k padnutí, ale úspěch byl grandiózní! Došlo mi, že vývoj se zkrátka zastavit nedá ani zde – někdy – v jiných případech – mám ale zase trochu problém pochopit, proč choreografové s těmi chudáky tanečníky musí za každou cenu hlavně mlátit o zem. Mimořádně silným zážitkem ale pro mně bylo, když jsem zažil velice avantgardní scénické zpracování Ravelova Bolera, které se skupinou hendikepovaných dětí, doplněnou členy baletu v Ostravě nastudoval šéf Igor Vejsada. To byl neuvěřitelný a burcující zážitek! Balet žije a možnosti jsou bez konce.
To máte určitě pravdu. Možnosti v tanci jsou bez konce. V tanci člověk tak snadno udělá chybu. I v životě.Máte v kariéře něco, co byste chtěl vrátit zpět?
Tak vrácení klíčových okamžiků v životě – asi nebudete kouzelný dědeček, co za dobrý skutek splní i nemožné?
….. no tak, kdo ví … Je třeba věřit …
… a tak myslím, že je zbytečné řešit co bych eventuelně chtěl vrátit a hlavně jestli vůbec! Některé momenty asi ano, některé až tolik ne, ale každopádně po tom návratu do minulosti bych zase štandopéde uháněl do naší tolik pestré současnosti – čekat třicet, čtyřicet roků na penzi, to už bych podruhé nechtěl.
No tak to Vám ráda věřím.
Všichni mudrci i národohospodáři nás konec konců svorně vybízejí, že koukat se má spíš kupředu – byť by se ten pohled nejevil bůhvíjak optimisticky.
Rozhodně ano. A co chystáte v budoucnosti?
Jestli bych si ještě v budoucnu chtěl s něčím začít?Asi by to nebylo nic v souvislosti s tancem. Na rozdíl od golfu, s tancováním se nejspíš nedá začít v penzijním věku, takže nic revolučního už v tomhle směru neplánuji.
Škoda. Nevíte, oč přicházíte.
Ale je tu – naštěstí – další generace – obě naše vnučky už dva roky pilně chodí tancovat Flamenco, to je teď ostatně velká móda, a navíc krásná, tajůplná a romantická. Pokaždé se těšíme, když pořádají akademii a jako rodina si to pak ohromně užíváme – ta menší, šestiletá Ema, je zatím sice tak o půl taktu pozadu za tou větší – Adélkou – ale protože většinou tancuje hned vedle ní – stačí letmý pohled a už je zase v rytmu. Tady dokonce trošku váhám – co jsem tak viděl ukázky flamencových skupin ze slunné Hispánie, uplatní se tam i chlapi v letech, přisouzena je jim povětšině úloha snaživých dobyvatelů, kteří ovšem narážejí na urputný vzdor ze strany hrdých a nepřístupných tanečnic, stíhajících je, z důvodů mně poněkud vzdálených, zdrcujícími pohledy, plnými vzdoru a odmítání. Ale neušlo mi, že ti snaživí chlapi v těch bolerech mají břišní partie vtipně staženy šerpou, tancují převážně s rukama nad hlavou – což zeštíhluje – a kromě toho mají ještě figuru prodlužující kramfleky na botách, což zeštíhluje taky. Nejsem si teď jistý, ale na tohle bych se možná dal i navzdory věku. Taky umím pár akordů na kytaru a takové to nervózní drnkání pravou rukou všem prsty, zvané „rasgado“. Tak nevím!
No tak přece něco. A pak, že nic nechystáte a neumíte, tak možná za nějaký čas půjdu na Vaše vystoupení!
Děkuji za rozhovor a třeba se uvidíme i na tanečním parketu!
Eva Smolíková
