Autor: Martina

Rozhovor s bývalým sólistou ND v Praze Alexandrem Katsapovem

„Tanec je pro mě součástí života. Ale kdybych žil znovu, možná bych zkusil něco jiného“

Od roku 1997, kdy přijal nabídku od tehdejšího šéfa baletu ND v Praze Vlastimila Harapese, si postupně zatančil na naší první scéně téměř celý klasický repertoár a stal se jedním z nejvýraznějších tanečníků své generace a za své výkony obdržel několik ocenění. Po skončení taneční kariéry se stal baletním mistrem, a kromě toho se Alexandre Katsapov věnuje fotografování a jak sám přiznává, nejraději fotí lidi a okamžiky, které mají atmosféru.  


Alexandre Katsapov v inscenaci Brel – Vysockij – Kryl- Sólo pro tři – foto Pavel Hejný

K baletu jste se dostal jako malý kluk, a to vlastně díky mamince, která chtěla být baletkou, ale nevyšlo jí to. Tak to zkusila s Vámi a přivedla Vás k baletu. Jak vzpomínáte na svá dětská léta? Jaký jste byl kluk a co Vás ještě bavilo?

„Moje dětství bylo hodně naplněné pohybem a hudbou. Maminka si sama přála být baletkou, ano, je to tak, a když to nevyšlo, zkusila to se mnou. Od pěti let jsem chodil do baletní přípravky, ale kromě toho jsem dělal i gymnastiku a hrál na klavír. Byl jsem živé dítě, které mělo rádo pohyb, a vedle baletu mě bavilo sportovat a objevovat nové věci. Nikdo tehdy netušil, že se balet stane mou celoživotní cestou.“

Alexandre Katsapov s Adélou Pollertovou v baletu Zlatovláska – foto Roman Sejkot

V rodném Petrohradě jste vystudoval Baletní akademii Agrippiny Vaganové. Po škole jste v roce 1993 získal angažmá na pozici sólisty ve Státním akademickém divadle Modesta Petroviče Musorgského. A během tří let jste si zatančil Alberta v Giselle, Prince v Louskáčkovi nebo Romea i Merkucia v Romeovi a Julii, Jamese v La Sylphidě nebo titulní roli v Petruškovi. Jak na své začátky vzpomínáte? Bylo Vám devatenáct let a stal jste se sólistou.

„Bylo to velmi intenzivní období. Najednou jsem stál na jevišti v hlavních rolích, které jsou snem každého tanečníka – Albert, Romeo, James, Petruška. Byla to obrovská zodpovědnost, ale také radost. Zpětně vidím, že to byla velká škola – nejen po stránce technické, ale i lidské, protože jsem se učil obstát v konkurenci a hledat vlastní cestu.“

Alexandre Katsapov jako Valmont – foto Martin Divíšek

Pak Vaše pracovní cesta vedla do Prahy, když jste přijal nabídku od tehdejšího šéfa baletu Národního divadla Vlastimila Harapese a v roce 1997 jste se stal členem souboru. A brzy také sólistou. A na naší první scéně jste si zatančil řadu krásných rolí a stal se jedním z nejvýraznějších tanečníků své generace. Splnil jste si své taneční sny? Máte nějakou oblíbenou roli?

„Do Prahy jsem přišel díky nabídce Vlastimila Harapese, ano,  bylo to zásadní rozhodnutí. Postupně jsem zde dostal možnost tančit téměř celý klasický repertoár. Nejbližší mi vždy byly role, které vyžadovaly i hereckou složku – třeba Ivan Hrozný, Valmont nebo postavy z děl Petra Zusky. Z posledních rolí jsem měl velkou radost z matky Simone v Marné opatrnosti nebo krále Petra v Leonce a Lena. Taneční sny se mi splnily – a možná i více, než jsem si, kdy představoval.“

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy – foto Roman Sejkot

S aktivní taneční kariérou jste se před časem rozloučil a ve Zlaté kapličce působíte na pozici baletního mistra. A co choreografie, zkusil jste si ji také? Vy sám jste spolupracoval s Jiřím Kyliánem (Petit Mort, Sinfonietta, Dítě a kouzla, Polní mše, Návrat do neznámé země), Matsem Ekem (Carmen), Petrem Zuskou (Sólo pro tři: Brel – Vysockij – Kryl, Déjà vu), Liborem Vaculíkem (Romeo a Julie, Ivan Hrozný, Lucrezia Borgia, Valmont) nebo Ivanem Cavallarim (Zkrocení zlé ženy).

„Nikdy jsem neměl choreografické ambice, ale vždycky jsem rád a velmi jsem oceňoval, když vznikala nová choreografie. Byla to těsná spolupráce s choreografem – někdy se tvořilo přímo na mě, jindy na alternaci, ale vždy šlo o kontakt s živým tvůrcem, který něco nového přináší. To pro mě bylo zásadní a velmi inspirativní a vždy jsem se na takovou spolupráci těšil.“

Alexandre Katsapov jako Petruchio ve Zkrocení zlé ženy – foto Roman Sejkot

Vaše taneční umění Vám vyneslo několik ocenění jako je Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího baletního umělce, Cenu Thálie za titulní roli v baletu Ivan Hrozný, Cenu Divadelních novin za svůj výkon v představení Brel – Vysockij – Kryl / Sólo pro tři. Role Petruchia ve Zkrocení zlé ženy Vám vynesla nominaci na Cenu Thálie a v širší nominaci na Thálii jste se ocitl díky roli Jamese v La Sylphide a von Rothbarta v Labutím jezeře. A role Valmonta Vám vynesla Cenu Opery Plus. Co to pro Vás znamená?

„Ceny mě samozřejmě potěšily – Cenu Thálie, Philip Morris Ballet Flower Award, Cenu Divadelních novin i další nominace. Vážím si jich, protože jsou odrazem toho, že má práce měla smysl. Ale největší ocenění je pro mě pocit, když představení opravdu „žije“ a spojí se jeviště s publikem. To je chvíle, kdy tanečník ví, že dělá správně to, co dělá.“

Alexandre Katsapov jako Onegin s Ivannou Illyenko – foto Anna Rasmussen

Hodně se věnujete focení, o kterém jste jednou řekl: „Focení beru spíše jako koníček, ve kterém jsem našel sám sebe.“ Fotil jste také pro časopisy Harper´s Bazaar a Esprit. S Máriem Bakušem, se kterým tvoříte umělecké duo The Queens, jste nafotil kalendář baletu ND na rok 2017. Co Vás přivedlo k fotografování?

„Fotografie mě přitahovala už dlouho, ale intenzivněji jsem se jí začal věnovat až během kariéry. Je to jiný způsob vyjádření – pohyb, kompozice a emoce, které znám z tance, mohu zachytit objektivem. Nejraději fotím lidi a okamžiky, které mají atmosféru. Spolu s Máriem Bakušem tvoříme umělecké duo The Queens. Pod touto značkou jsme realizovali nejen kalendář baletu Národního divadla na rok 2017, ale také řadu plakátů a vizuálů pro operu a balet Divadla J. K. Tyla v Plzni, balet v Olomouci, Pražský komorní balet, Národní divadlo v Praze, Pražskou taneční konzervatoř a mnoho dalších projektů.“

Alexandre Katsapov a R. Fišarová v Lucrezii Borgii – foto Roman Sejko

Co Vám dalo a jak Vás obohatilo a ovlivnilo focení tanečního dokumentárního projektu Zdenka Prokeše West Side Story ve věznici (2024), díky kterému jste navštívil dokonce třikrát mužskou věznici v Příbrami a dva dny jste strávil v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou?

„Byla to silná zkušenost. Vstoupit s tancem a uměním do prostředí, kde lidé žijí úplně jiný život, je konfrontace, která člověka hodně obohatí. Viděl jsem, že i tam tanec může mít smysl a otevřít cestu k lidskosti a emocím.“

Alexandre Katsapov a P. Hrubesová v Lucrezii Borgii – foto Roman Sejkot

Máte za sebou úspěšnou dráhu baletního tanečníka. Teď jste baletním mistrem. Čím je pro Vás tanec dnes? Kdybyste byl znovu ten malý kluk, vydal byste se stejnou cestou?

„Tanec pro mě zůstává součástí života. Už ho nežiji na jevišti, ale předávám dál jako baletní mistr. Co se týče otázky, zda bych se dnes vydal stejnou cestou, je to těžké říct. Když se dívám zpětně na svou zkušenost, nevím, jestli bych touto cestou šel znovu. Byla sice obohacující a dala mi spoustu možností, ale kdybych měl dnes volit, pravděpodobně bych šel jinam a zkusil něco úplně jiného.“

Alexandre Katsapov – foto Pavel Hejny

A co volný čas, jak jej rád? Co Vám říká slůvko relax?

„Relax, to je pro mě trochu jiné slovo než si mnoho lidí představuje. Nepředstavuje jen ležení na gauči nebo pobyt ve wellness – pro mě je to spíš aktivní výzva. Může to být jízda na kole s kamarádem několik dní, putování po cestách, duchovní cesta, nebo výlet do Asie, pěší turistika či pobyt někde v přírodě. To je pro mě relax „v uvozovkách“. Stejně tak si užívám chvíle s přítelkyní, kdy se jen procházíme a nic neděláme – je to pro mě cenný čas, protože ona je zaneprázdněná prací v divadle a těch chvil je málo.“

Aalexandre Katsapov s Nikolou Márovou – Raymonda – foto Diana Zehetner

Děkujeme za rozhovor

Alexandre Katsapov

Narodil se 23. dubna 1975 v Petrohradě, kde vystudoval Baletní akademii Agrippiny Vaganové.

V letech 1993–1996 byl ve Státním akademickém divadle Modesta Petroviče Musorgského.

Od roku 1997 je v baletu Národního divadla v Praze, kde byl roku 2003 jmenován prvním sólistou. V ND ztvárnil téměř všechny role klasického a romantického repertoáru a uplatňoval se také v titulech moderního a současného tance.

Po skončení taneční kariéry v ND působí jako baletní mistr.

Věnuje se fotografování.

Jeho první manželskou byla japonská tanečnice Keiko Sakamoto.

Z druhého manželství s baletkou Nikolou Márovou má syna Maxima.

Foto:  Roman Sejkot, Martin Divišek, Pavel Hejný,  Diana Zehetner

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

3 ŽENY

Premiéra současné britské komedie v Žižkovském divadle Járy Cimrmana

Soubor 3D company uvede v pondělí 27. října 2025 od 19:00 premiéru současné britské komedie 3 ŽENY od známé autorky, scénáristky a komičky Katy Brand. Hru v českém překladu Pavla Dominika režíruje Martin Vokoun, titul bude v Praze uveden poprvé. Hrát se bude na hlavní scéně Žižkovského divadla Járy Cimrmana. Druhá premiéra se uskuteční 31. října 2025.

Britský humor i citlivý pohled na ženský svět

Komedie 3 ŽENY přináší osobitý konverzační humor, svěží mistrně napsané dialogy a s nadhledem zkoumá vztahy mezi třemi generacemi žen i jejich pohled na svět kolem nás, který se neustále mění. Autorka Katy Brand je známá nejen z britské komediální scény, ale také z televize a filmu (je například spoluautorkou scénáře k filmu Čtvrteční klub amatérských detektivů nebo scénáře k filmu Hodně štěstí, pane Veliký). Ve své hře propojuje originální humor, nadhled, ale také hlubší porozumění ženské duši i zkušenosti v moderní době.

Režisér Martin Vokoun o inscenaci říká: „Komedie 3 ŽENY z mého pohledu spadá do kategorie takzvaných „chytrých komedií“ a publiku nabízí nejen inteligentní a vkusný humor, ale také současná témata týkající se zejména střetu generací a rozdílného pohledu na problémy aktuálního světa. Tím pádem nabízí divákům všech generací možnost se identifikovat minimálně s jednou z postav. Stejně tak je komedie 3 ŽENY velice atraktivní pro tři herečky, jimž nabízí velice výrazné a vyrovnané herecké příležitosti. Jak již název sám napovídá, jedná se spíše o „ženský“ titul, ale myslím si, že na své si rozhodně přijde i pánská část publika.“

Výrazné ženské postavy v podání známých hereček

V inscenaci se představí Ilona Svobodová, Anna Fixová nebo Jitka Nerudová, Tereza Engelová a Michal Kuboušek. Herce čekají originální postavy, které přináší do hry různorodou energii. Nejednoznačné a chytře napsané charaktery prověří jejich schopnost přesně vystihnout jemné odstíny mezilidských vztahů i generačních rozdílů. Hlavní tři postavy – babička, matka a dcera – tedy reprezentují tři generace žen z jedné rodiny, které se setkají den před svatbou, prostřední z nich u příležitosti malé rozlučky se svobodou. Z původně plánovaného harmonického rodinného setkání se však velice rychle stává místy velice ostře vyhrocený střet názorů neopomíjející žádné z aktuálních témat.

Soubor 3D company, který v ŽDJC působí od roku 2011, se dlouhodobě zaměřuje na uvádění současných dramatických textů, které kombinují inteligentní a vkusný humor s aktuálními tématy. Inscenace 3 ŽENY tak přirozeně zapadá do dramaturgické linie, která usiluje o zábavné i autentické komorní divadlo pro dnešního diváka.

Premiéry

 pondělí 27. října 2025 od 19:00, pátek 31. října 2025 od 20:00

 Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, Štítného 5, Praha 3

Produkční zastoupení:

Bára Basiková
https://www.barabasikova.cz
Bára Kodetová
https://www.barakodetova.cz
Petr Kutheil
https://petrkutheil.cz

Světlana Nálepková
https://www.svetlananalepkova.cz
Klára Trojanová – Recitál
https://www.partida.cz/klára-trojanová

Diana Šoltýsová

https://www.dianasoltysova.com

Andrea Machová

pro Taneční magazín

V PARKU

Laterna magika uvádí novou inscenaci

Městský park je místem, kde se odehrává nespočet příběhů. Můžeme je vidět každý den. Mladý pár si pod rozkvetlým stromem dává první polibek, paní se psem usměrňuje svého mazlíčka a školák mezi keři ztratil svůj nový fotbalový míč. A na té nejobyčejnější z obyčejných laviček se náhodou setkávají Josef a Zuzana. Senioři, které toho na první pohled moc nespojuje. Ale kdo ví, co mohou změnit tři odpolední setkání v parku…


Komorní inscenace, která propojuje prvky nonverbálního divadla a filmové poetiky, nahlíží s humorem a laskavostí na život seniorů. Osamělost stáří ustupuje do pozadí díky pantomimické komunikaci, ve které nechybí humor, drobné náhody ani malé lsti. Dialog beze slov odhaluje radosti i výzvy podzimu života a připomíná, že realita sice občas vstoupí do hry, ale přátelství má tu moc nás znovu postavit na nohy.

Autorské dílo o čtyřech účinkujících oslavuje každodenní okamžiky, které se díky lidské kreativitě a vzájemnému pochopení stávají výjimečnými.

 

Světové premiéry 4. a 5. listopadu 2025 v La Fabrice

 

 V PARKU

Námět, scénář, režie: Radim Vizváry
Dramaturgie: Ladislava Petišková

Režie a kamera filmu: Jan Malíř
Choreografie: Marek Zelinka
Výprava: Marek Cpin
Hudba: Ivo Gregorec Sedláček
Světelný design: Karel Šimek

Účinkují:

Zuzana Hrzalová

Josef Kotěšovský

Halka Třešňáková

Teo Jeřábek

Ve filmu dále účinkují:

Jiří „Bilbo“ Reidinger

Julie Miadíková

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci

První premiéra Národního divadla v La Fabrice vrací na jeviště nejen legendy Laterny magiky Zuzanu Hrzalovou a Josefa Kotěšovského, ale také její typické techniky kombinující živou hereckou akci s filmovou projekcí. Mám radost, že náš repertoár obohatí inscenace, která se s citlivostí věnuje tématu života seniorů.

Radim Vizváry, režisér inscenace a umělecký šéf Laterny magiky

K zásadním okamžikům mé práce v Laterně magice patří setkání se Zuzanou Hrzalovou a Josefem Kotěšovským na inscenaci Krajina těla. Bylo pro mě nesmírně inspirativní sledovat, jak se interpreti, jejichž těla nesou stopy času a zkušeností, dokáží v okamžiku návratu na jeviště proměnit. Jak v nich znovu ožívá vitalita, jak se vrací energie.

Z tohoto poznání se zrodila inscenace V parku, která je o seniorech, se seniory, ale nejen pro seniory. Nahlíží na stáří bez klišé a bez sentimentu, odkrývá jeho potíže, ale i ryzost, humor a moudrost. Ukazuje, že touha po životě a radost z něj mohou být silnější než tělesné limity. Že stáří je krásné tehdy, když je sdílené.

Laterna magika vždy byla místem setkávání – technologií a poezie, obrazu a těla, skutečnosti a snu. V této inscenaci se k jejím principům vracíme: film se na jevišti stává pro účinkující rovnocenným partnerem, otevírá obzory za horizontem, vytváří dialog s herci; obě složky vzájemně vytvářejí mikrokosmos inscenace.

Přeji si, aby tato poetická groteska přinesla divákům naději. Aby mladá generace poznala, že stáří není strašákem, ale etapou, do níž lze vstoupit s radostí a humorem. Aby starší diváci cítili, že jejich přítomnost, jejich příběhy a jejich zkušenosti mají stále nezastupitelnou hodnotu. Věřím, že právě v tom spočívá síla této inscenace.

Zuzana Hrzalová a Josef Kotěšovský o inscenaci

V roce 2022 měla premiéru inscenace Krajina těla. Josefe, vy jste tenkrát řekl, že se touto rolí loučíte se svou kariérou. Pak ale přišlo V parku. Čím vás tato nabídka přesvědčila pomyslný klaunský nos ještě nevěšet na hřebík?

Josef Kotěšovský: Když jsem se zařekl, že mou poslední inscenací bude Krajina těla, nevěděl jsem, že záhy po derniéře přijde Radim s nabídkou na Park. Stalo se to někde u piva, jen jsme si tak povídali, tam to Radim naťukl a mně se to líbilo. Ono jde i o to uvolněné prostředí. Kdyby mě nějak oficiálně pozval k sobě do kanceláře uměleckého šéfa a oznámil mi tuhle nabídku, tak by to taky bylo o něčem jiném. A tím zásadním samozřejmě byla možnost spolupráce se Zuzkou, to mě naprosto přesvědčilo.

Zuzko, jak to máte vy? Rozmýšlela jste se, anebo jste ihned kývla?

Zuzana Hrzalová: Vůbec jsem se nerozmýšlela. Já jsem byla moc šťastná, že mám tuhle příležitost a že mi dal Radim důvěru. I když jsem v té době ještě vůbec přesně nevěděla, do čeho jdu.

V Krajině těla jste mimo jiné také ztvárnili jednu z ústředních dvojic, tančili jste milostný duet, a to také v režii Radima Vizváryho. V čem všem se pro vás tyto dvě inscenace liší?

Josef Kotěšovský: Radim mi nabídl spolupráci na Krajině těla, a já jsem si dal podmínku, že do toho půjdu jen se Zuzkou. Znám ji dlouho a oba jsme „odchovaní“ Laternou, takže jsme měli už dříve společné projekty. Teď ale pracujeme spolu jinak – role jsou dramatičtější, přibyla komická poloha a musíme se navzájem potkávat i v konfliktnějších situacích.

Zuzana Hrzalová: V Krajině těla bylo hodně lyriky, snovosti a jemných, dojemných momentů. V Parku se naopak polohy pohybují nahoru a dolů – je to dramatické, milé i dojemné, takže repertoár emocí je širší a prostor pro hereckou práci větší než v Krajině těla.

Dramaturgyně Ladislava Petišková o inscenaci

Poetická groteska V parku nepředkládá divákům senzační příběh ani děj. Její námět je vzat z obyčejných okamžiků každodenního života. Duchovně navazuje na plátno inscenace Krajina těla, jehož široce pojatý záběr zahrnuje ztvárnění problematiky času, přírody a lidského věku. Na rozdíl od předchozího titulu se libreto V parku soustřeďuje na komorní problematiku života dnešní stárnoucí generace, jejíž aktualitu posiluje budoucí populační situace obyvatel naší země.

Jádrem inscenace je sled dní prožívaných dvojicí současných seniorů během poklidného odpočinku v městském parku. Podstatou je proces vytváření vzájemného vztahu od negace až po jeho smírné zakončení; vše se děje v rámci přírodního koloběhu, který má také vlastní průběh. Prostředí parku je pro tyto návštěvníky místem tichého osamění, ale jejich mysl a vzpomínky hranice nemají. Ozřejmit je pomůže jedinečná technika Laterny magiky umožňující zobrazení intimních pocitů, společenských událostí, jež formovaly jejich život, pracovní nebo tvůrčí zkušenosti a mnohých dalších aspektů zralého života.

Park může být na jedné straně výsledkem ušlechtilých záměrů umožňujících modernímu člověku harmonický pobyt v kultivované přírodě, na druhé straně i klamným světem, pod jehož povrchem (anebo nad ním) číhá na nic netušícího návštěvníka nebezpečí. Park může být místem milostných schůzek a společenských radovánek i prostředím smutku a mezilidských tragédií. Pro nás je místem odpočinku dvou neznámých seniorů, již zde zastupují lidské bytí jako fenomén, jehož povaha může být v novém uměleckém zpracování stále ještě zdrojem nečekaného poznání.

V prvním plánu inscenace na jevišti vidíme chvíle veselého i smutného rozjímání nad neduhy i půvaby stáří, stylizované do roviny poetické grotesky. Průběh setkání staré dvojice na lavičce se odvíjí v humorném procesu vzájemného poznávání, jež dospěje v průběhu tří dnů od lhostejnosti, pocitu osamělosti, úzkosti z neznámého, drobných peripetií a sporů až k pochopení lidských zvláštností partnera a jež vrcholí harmonickým vyrovnáním se s vlastním osudem. K úspěšnému naplnění tohoto záměru jim napomáhá několik postav – ošetřovatelka a její chlapeček, zahradník či kolemjdoucí.

Věkově pokročilejší občany hrají dva umělci – tanečníci a herci pohybu, jejichž životní dráha je bytostně spjata s Laternou magikou. Josef Kotěšovský a Zuzana Hrzalová zde po několik desetiletí vytvářeli řadu nezapomenutelných rolí. V intencích režie Radima Vizváryho mohou vložit do svých nových postav leccos ze svých uměleckých a lidských zkušeností, protože jde o tvorbu ve specifickém laternovském stylu. Díky obecně srozumitelnému námětu je vhodné i mimické zpracování beze slov, širší a pestřejší rozměr dodává jevištnímu dění filmová linka. Počítá se zde především s empatickou osobností významného kameramana, režiséra a světelného designéra Jana Malíře a s jeho uměním procítěné výtvarné imprese. Výsledná kombinace jevištních a filmových akcí má vytvořit poeticky stylizovaný, ale do značné míry i reálný obraz života těch, kteří již vstoupili do pomyslného podzimu života. Typická multižánrovost Laterny magiky dodává celku energii a povyšuje zdánlivě prostý námět do roviny obecné platnosti.

Foto: Archiv Laterny magiky 

 Martina Sedláková

pro Taneční magaín