„Přeji si spolupracovat s někým, kdo mě bude inspirovat, posune můj pohled na současný tanec a při kom budu moci růst,“ přiznává Michal Heriban, který za své taneční výkony získal tři nominace na Cenu Thálie a slovenskou divadelní cenu DOSKY za svůj taneční výkon v jeho prvním autorském sóle Já jsem placebo.
Od malička jste rád maloval a spolu se starší sestrou a sestrou dvojčetem jste tančil v dětském tanečním souboru Niagara, který po revoluci založila Otília Hirnerová, sestra Vaša Patejdla. A věnovali jste se americkým country tancům, evropským národním tancům a stepovým technikám. A jezdili po soutěžích na Slovensku a Česku. Jak na ten čas vzpomínáte, čím Vás okouzlilo malování a čím tanec?
„Myslím si, že jsem byl kreativec od malička. Tvoření a umění jsou moje ikigai – můj smysl. Nikdy jsem se neuměl (a vlastně ani nechtěl) zaškatulkovat do jednoho uměleckého směru, protože se neustále měním a vyvíjím. Kdoví, možná budu za pět let dělat keramiku nebo se věnovat fotografii… Rodiče nás se sestrami přihlašovali na různé kroužky a zkoušeli, co nám půjde a co nás bude bavit. Fotbal to nebyl. J Zkusili jsme akrobatický rock’n’roll a nakonec taneční soubor, který vznikl v místě, kde jsem vyrůstal. Upřímně – ze začátku mi to vůbec nešlo. Neměl jsem rytmus, byl jsem nemotorný a první roky jsem se s tancem hodně trápil. Až časem jsem mu přišel na chuť a začal jsem se technicky zlepšovat. V tanečním souboru Niagara jsem vydržel až do osmnácti let a zpětně cítím, že mě naučil zejména sebevědomí a práci s trémou. Výtvarné umění bylo jiné – to mě bavilo už od školky a vždy jsem věděl, že ho chci studovat. Až do vysoké školy jsem chtěl být výtvarníkem. O taneční kariéře se mi ani nesnilo. J A dnes mě tanec živí už jedenáct let. Výtvarné umění mám stále „v záloze“ a vím, že se k němu dříve či později v nějaké formě vrátím.“
Nejdříve jste vystudoval Střední školu scénického výtvarnictví, pak jste rok studoval scénografii na VŠMU v Bratislavě a pak pedagogiku výtvarného umění na Universitě Komenského v Bratislavě a při studiu jste objevil Taneční divadlo a školu elledanse Šárky Ondrišové a k tanci se vrátil a začal jste se věnovat současnému tanci. Jakých bylo sedm plodných let, které jste prožil v elledanse?
„Divadlo elledanse bylo doslova můj druhý domov. Pracoval jsem tam na recepci i v kavárně a trávil jsem tam většinu času. V té době to bylo centrum současného tance v Bratislavě – místo, kde se setkávala silná komunita kreativních lidí a nadšenců do pohybu. Vedle studia výtvarného umění jsem absolvoval řadu tréninků současného tance, festivalů, premiér, workshopů se zahraničními lektory, improvizačních večerů, výstav… Pro mladou tvůrčí duši absolutní sen. Právě tam jsem objevil současný tanec a fyzické divadlo, které zásadně ovlivnily mé další směřování. Zpětně to vnímám jako jakýsi dlouhý tréninkový proces – přípravu na taneční a choreografickou kariéru. Někdy totiž svůj sen musíte nejprve poznat. Často si ani neumíme představit, jaké možnosti nás mohou naplňovat. To se snažím mít na paměti i dnes – nemít příliš přesně definované sny, být otevřen nečekanému a přijmout fakt, že se neustále měním.“
S režisérkou Veronikou Malgot jste založil divadlo Jedným dychom, které má na svém kontě hezkou řádku inscenací. Co Vás k tomu vedlo, že jste se stal spoluzakladatelem tohoto divadla?
„Jednoduše – touha tvořit vlastní díla. Svobodně a po svém. Po čase jsem v pozici tanečního interpreta cítil tvůrčí přetlak a zároveň silnou potřebu vrátit se na Slovensko a být součástí domácí umělecké komunity. Chtěl jsem přinést zkušenosti, které jsem získal v zahraničí, zpátky domů. Začal jsem stále více vytvářet pohybový materiál, nejen jej interpretovat. Představoval jsem si obrazy, situace, celé divadelní světy. Občas jsem se vzbudil ráno s nápadem a musel jsem si ho okamžitě zapsat. S Veronikou jsme si vždy velmi dobře rozuměli, měli jsme podobný pohled na tvorbu a správné načasování. A tak jsme do toho šli. Nikdy bych to neměnil – je to skvělá symbióza. Cítím svobodu, i přes všechny překážky, které na Slovensku v kultuře existují.“
Řadu let spolupracujete s německým choreografem a výtvarníkem Michou Puruckerem. V letech 2015 – 2021 jste působil v souboru Lenka Vagnerová&Company (Gossip, Amazonky, Lešanské jesličky, Krajina slz, Panoptikum, Než vše začalo). Objevil jste se na scéně ND Praha (Don Quijote. Pustá země), MDP (Sternenhoch). Také spolupracujete s tanečními soubory Burki&com (Ostrov!, Slunce) nebo 420PEOPLE (Why Things Go Wrong). Jak se Vám spolupracuje s choreografem a výtvarníkem Michou Puruckerem? Připravuje něco nového?
„Minulý rok jsem oslavil deset let působení na české a německé taneční scéně, na slovenské jsem díky elledansu aktivní ještě déle. Dohromady je to více než čtyřicet celovečerních produkcí. Moje nejdelší spolupráce – a srdcovka – je právě s Michem Puruckerem v Mnichově. Je to nesmírně tvořivý člověk, intelektuál s obrovským smyslem pro humor a neuvěřitelně skromná osobnost. A ve svých 67 letech se hýbe jako třicátník – což je pro mě obrovská inspirace. Velmi si potrpím na pracovní atmosféru. Mám pocit, že jsem měl velké štěstí pracovat nejen s profesionály, ale také s dobrými lidmi. A někdy jsem uměl vycítit, kdy je čas odejít nebo že konkrétní projekt pro mě prostě není. J Momentálně jsme po premiéře v mnichovském divadle Schwerereiter. Jsme taková mezinárodní „rodinka“, která se setká jednou ročně a vždy z toho vznikne unikátní dílo. Loučení bývají obtížné – a to je pro mě znak, že je všechno tak, jak má být. Rok 2026 bude pořádně nabitý: v Bratislavě připravuji velký imerzivní multižánrový projekt s divadlem DPM, na podzim uvedu autorskou premiéru Nový ornament pod hlavičkou divadla Jedným dychom. Na jaře v Praze chystáme duet s Burki&com, v létě jeden „dream job“ projekt, o kterém zatím nemůžu mluvit – ale myslím, že se mi splní jeden taneční sen. J A na konci roku opět premiéra v Mnichově. Vedle toho množství repríz a další cesty se sólem I AM PLACEBO – i do zcela exotických destinací.“
„Když se postavím na jeviště, vyprávím svůj nebo něčí příběh. Jsem vypravěč příběhu přes mé tělo, a proto mohu působit otevřeněji. Na jevišti se proto cítím bezpečně a svobodně“, říkáte. A o čem vyprávíte ve svém nejnovějším autorském přestavení I AM PLACEBO (Já jsem placebo)?
„Já jsem placebo je mé první autorské dílo a funguje na více úrovních. Jednou z nich je osobní výzva – fyzická, paměťová i improvizační. Je to konfrontace se sebou samým v reálném čase. Zároveň se dotýká tématu zaběhnutých vzorců chování, návyků a otázky osobní svobody. Zajímá mě, do jaké míry se dokážeme vědomě měnit. Změna je často nepohodlná, vyžaduje disciplínu a práci, ale právě proto je nezbytná. Představení klade otázku, zda jsme jen pasivní konzumenti vlastních podvědomých mechanismů, nebo dokážeme vědomě tvořit a přetvářet sebe i realitu kolem nás. Má otevřenou strukturu i konec – každé uvedení reaguje na konkrétní prostor, situaci a moment. Proto nikdy nekončí úplně stejně.“
Za roli v inscenaci Panoptikum (Lenka Vagnerová&Company) jste získal nominaci na Cenu Thálie (2020), na kterou jste byl nominován i za svůj performerský výkon v inscenaci Ostrov! (Burki&com) a další nominaci Vám vyneslo Vaše sólo v inscenaci Why Things Go Wrong (420PEOPLE). A v roce 2025 jste obdržel slovenskou divadelní cenu DOSKY za svůj taneční výkon v představení Já jsem placebo. Co to pro Vás znamená?
„V první řadě chci říci, že umění není soutěž. Ceny jsou vždy subjektivním pohledem na něco, co nelze přesně změřit. U baletu, který má jasná pravidla, ještě umíme srovnávat techniku – ačkoli je to často i trochu soutěž krásy. Současný tanec však funguje jinak, bez přesných pravidel, a hodně závisí na kontextu a porotě. O to víc si vážím, že se v nominacích na Cenu Thálie objevují i jména ze současného tance. Je to pěkné gesto a signál. A ano – dobře to vypadá i v CV-čku nebo na plakátu, J Cenu DOSKY za Já jsem placebo vnímám jako ocenění od taneční a divadelní komunity. Hlasovalo velké množství kritiků a o to víc si toho vážím – zejména proto, že šlo o mé první autorské sólo.
V jednom rozhovoru jste řekl: „Když jsem byl dítě, tak jsem miloval Michaela Jacksona a Mikea Flatlyho. To jsem byl vždycky jak přikovaný k televizi. Nikdy jsem je ale nezkoušel napodobit“, říkáte. Vašim velkým vzorem, po taneční i herecké stránce, je Andrea Opavská. Hodně Vás ovlivnila Lenka Vagnerová pro její přístup k pohybu, fyzickému divadlu, originalitu a profesionalitu. A je ještě někdo, jehož obdivujete, a rád byste s ním spolupracoval?
„Můj vkus se neustále vyvíjí. V každé etapě života mě inspiruje někdo jiný. Dnes se například na Mikea Flatleyho dívám s úsměvem – tvorba, kterou jsem kdysi obdivoval, mi dnes může přijít příliš narativní nebo nevkusná. Je to jako s hudbou – nepouštíte si dokola to, co jste poslouchali jako teenager. Obdivuji tvůrce jako Romeo Castellucci nebo Dimitris Papaioannou, ale neumím si představit přímou spolupráci. Před rokem jsem byl na konkurzu do souboru Pina Bausch Company a po třech dnech jsem si uvědomil, že bych se asi nechtěl učit starý repertoár – i když je ikonický. Byla to pro mě cenná zkušenost: někdy zjistíte, že to, po čem toužíte, vlastně není pro vás. Přeji si spolupracovat s někým, kdo mě bude inspirovat, posune můj pohled na současný tanec a při kom budu moci růst.“
K malování jste se vrátil během pandemie koronaviru a své obrazy vystavoval v roce 2020 na hradě v Bratislavě. Co rád malujete?
„Momentálně pracuji na nové sérii obrazů, když mi to čas dovolí. Zůstal jsem věrný figurální malbě. Mám rád gesto – podobně jako v tanci – ale občas se pustím i do abstraktnějších, pocitových věcí. Je to velmi podobné jako v pohybu: někdy mě baví precizní choreografie a detaily, jindy potřebuji jen improvizovat a nechat věci běžet.“
„Ráno chodím pravidelně běhat 5-10 km a po běhu cvičím přibližně hodinu. Několikrát do týdne plavu ve Vltavě. Otužování je skvělé na imunitu, regeneraci těla a psychickou pohodu“, říkáte. A co další zájmy a koníčky, máte na ně čas? Jak rád trávíte volný čas?
„Co se týče fyzické kondice, informace o běhání a otužování pocházejí z období pandemie. Dnes žiji v jiném režimu, hodně cestuji a pendluji. Mám svou udržovací „workout“ rutinu a pokud zrovna nejsem v náročném tvůrčím procesu, dokážu cvičit čtyři až pětkrát do týdne. Pro mě je trénink, regenerace, sauna či pohyb přirozenou součástí práce – je to investice do těla, které je mým pracovním nástrojem. A volný čas? Ten patří přátelům, rodině a mně. Rád čtu, poslouchám audioknihy a mojí velkou vášní je cestování. Rád se ztrácím – právě tehdy nacházím ty nejzajímavější věci.
Info na: www.michalheriban.sk.
Foto: Lukáš Kimlička, Vítězslav Ramba, Šimon Lupták
Děkujeme za rozhovor
Veronika Pechová
Taneční magazín