„Sotty“ přes hraniční ploty

Z umělecké železniční „Stanice Žilina-Záriečie“ přijelo již podruhé, po červnové premiéře v „ALTĚ“, do Prahy představení Soni Ferienčíkové „Sotty“., v produkci „Bod.y“. Tentokrát do divadelního sálu NoD. Nejen hudební tón mu dodával slovinský skladatel a multiinstrumentalista Gašper Piano. V hledišti mu mimo jiné tleskala i uznávaná kritička Nina Vangeli-Hrušková…

V pražském multikulturním prostoru NoD – kromě souběžné pozoruhodné výtvarné výstavy Tomáše Predka a Davida Postla: „Muž, který se nebral příliš vážně“ – proběhla 11. prosince druhá pražská premiéra zajímavého tanečního projektu. Šlo o výrazově tanečně a hudebně improvizační představení pod titulem „Sotty“ devětadvacetileté Slovenky Soni Ferienčíkové ze seskupení „Bod.y“ . Vlastně se jednalo již o čtvrté premiérové uvedení, pokud počítám předpremiéry. Úplně poprvé bylo toto představení na veřejnosti uvedeno 10. prosince 2016 ve „Studiu 12 v Bratislavě. Druhá předpremiéra proběhla 22. ledna 2016 v „domovském“ studiu „Stanici Žilina-Záriečie“ v Žilině. Následovala první pražská premiéra 2. června v pražském studiu „ALTA“, které na inscenaci (nejen autorským vkladem Martiny Hajdyly Lacové) participovalo. A nyní jsem byl svědkem uvedení „Sotty“ přesně za rok a den po první předpremiéře. Dlužno podotknout, že tento jevištní tvar je natolik svébytný a zejména improvizační, že směle můžeme každé jeho další uvedení za premiéru považovat.

sotty-2

Hned úvodem musím vyzdvihnout, že se jedná o vskutku ojedinělý nadnárodně kosmopolitní projekt. Mimo slovenské tanečnice, choreografky a performerky se na výsledném jevištním tvaru měrou podstatnou podílí slovinský multiinstrumentalista a skladatel vystupující pod jménem Gašper Piano. Dramaturgem byl španělský divadelník Marc Olivé, známý především ze souboru „Mercat de les flors“. Kreativní světelný design je dílem Inst Plavniekse pro změnu z Lotyšska. A choreografickou supervizi měla na starosti již výše zmíněná již v Praze naturalizovaná Slovenka Martina Hajdyla Lacová. A v roli producentky se – za B od.y“ – představila Barbora Repická.

Soňa Ferienčíková, ačkoli má vzdělání z bratislavské Baletní školy, pražské AMU, Královské konzervatoře v Antwerpách a Salzburské Experimentální taneční akademie, tak na jevišti nikterak akademicky nepůsobí. Ba naopak. Dokáže se na pódiu plně odvázat, ponořit se do hudby, soupeřit s ní – vyhledávat v ní souvztažnosti. Jde s Gašperem Pianem do souznění, dvojhlasu, ale rovněž i výrazového dialogu až směřujícímu k duelu. Momenty kontrapunktu tanečnice s živou hudbou patří k nejsilnějším pasážím představení.

Dialog s muzikou defakto symbolizuje i jediná rekvizita představení – osamělý činel. S touto proprietou však dokáže Ferienčíková neskutečné záležitosti! Používá ji sice prioritně “pouze“ jako rekvizitu, později se činel na silonovém lanku stává scénickým vybavením, aby postupně nabyl živoucích rozměrů a stal se určitým filozofujícím oponentem tanečnice.

sotty-3

Samostatnou kapitolku by si zasloužila hudba Gašpera Piana. Soudě podle uměleckého pseudonymu, myslel jsem původně, že půjde spíše o efektní povrchnější pózu, jako tomu často bývá u autora hudby k Formanovu filmu Goyovy přízraky a dirigenta Varhana Orchestroviče Bauera. Gašper Piano však předvedl „tři v jednom“! Výkon aktivního muzikanta na pódiu, bezprostředně, improvizačně reagujícího na vývin situací v podání Ferienčikové. Dále se ukázal i v roli inspirujícího diskžokeje, když do vlastních hraných pasáží souběžně mixoval muziku ze záznamu. A v nikoli poslední řadě se představil jako neotřele zdatný sklada tel. Místy jeho hudba balancovala na hranici minimalismu, posléze se přiblížila moderní konkrétní hudbě, aby pak koketovala s rockovými náznaky a odplynula nenásilně – spíše způsobem instrumentace – někam směrem k současným hudebním trendům ve stylu „house“. Pochvalu si zasluhují i neotřelé harmonické prvky v klidnějších pasážích představení. Muzika byla skutečně plnohodnotnou složkou celé přibližné půlhodinové inscenace, nikoli jejím pouhým podbarvením.

Světelný design byl sice také výraznou složkou představení, ale dle mého osobního názoru mu nepřinášel další rozměry. Byl standardní a spíše méně provokující. Prostě, pouze existoval…

sotty-4

Ferienčíková opět dokázala, že slovenská taneční škola má v něčem náskok před tou českou. V čem? Konkrétně v živočišnosti, snaze bourat ploty a bariéry mezi žánry i v hledání podstaty moderních trendů a jejich citlivého začleňování do repertoáru. I když, pokud se dá celý kosmopolitní autorský tým vůbec za slovenský považovat? Interpretku však určitě můžeme. I když svými díly a významem tvorby také již překračuje hraniční ploty.

Relativně stopážně krátké vystoupení „Sotty“ doplnila projekce tanečního filmu z roku 2012 mladé divadelní a filmové režisérky i choreografky Zuzany Burianové „Kdo z koho“. Pod dramaturgickými křídly Adama Hanuliaka zde vystupovala opět Soňa Ferienčíková, tentokrát s partnerem Jaro Ondrušem. Hlavními hvězdami snímku však byli učitelka klavíru a americký lektor anglického jazyka. Jejich pracovní výrazy, gesta a pózy se dodatečně snažili převést oba herci do uměleckého tvaru.

Film byl svým pojetím pozoruhodný a byl porovnatelný spíše s videoprodukcí českých studentů výtvarných vysokých škol, než přímo filmové FAMU.

Celý večer ve studiu NoD se setkal s výrazným zájmem obecné i odborné veřejnosti. Mezi jinými se jej účastnila i přední kritička, lektorka a taneční teoretička Nina Vangeli-Hrušková.

Závěrem uvádím pro úplnost, že „Stanica Žilina-Záriečie je skutečně bývalou železniční stanicí, která ožila tanečními, divadelními i filmovými aktivitami. A tak mne maně napadá, co kdyby takto ožilo v Praze již léta chátrající železniční nádraží Praha-Vyšehrad? Co vy na to – páni konšelé?

sotty-1

 

FOTO: archiv ALTA a NoD

Michal Stein

Taneční magazín

2 komentáře na „„Sotty“ přes hraniční ploty“

Napsat komentář: anna Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *