Historie baletu

“Pas de deux”, “releve”, “rond de jambe” – výrazy, které většina z těch, kteří neprošli alespoň základní baletní průpravou, nezná, ale které jsou neodmyslitelně spojené s baletními choreografiemi.

“Pas de deux”, “releve”, “rond de jambe” – výrazy, které většina z těch, kteří neprošli alespoň základní baletní průpravou, nezná, ale které jsou neodmyslitelně spojené s baletními choreografiemi.

Balet jako forma scénického tance může být jak samostatným dílem, tak i součástí nějakého celku, například opery. Stejně jako ostatní taneční formy může vyprávět příběh, vyjadřovat pocity nebo jednoduše reflektovat hudbu. Ale od ostatních tanečních stylů se balet odlišuje svou náročnou technikou, jíž se naučit stojí mnoho let dřiny a kterou dokonale zvládají jen ti nejnadanější tanečníci.

Při pohledu na jakýkoli balet jakoby tanečníci a tanečnice při skocích zcela ignorovali zákon přitažlivosti, během rychlých otoček udržují perfektní rovnováhu a při určitých krocích se jejich nohy pohybují tak rychle a hbitě, že oči běžného diváka jen s obtížemi stačí sledovat jednotlivé fáze pohybu.

Balet patřil a stále patří na velkolepá divadelní a operní jeviště a vždycky byl součástí společenského kulturního života. Jeho původ je často spojován s Francií, která se sice zasloužila o jeho rozvoj, avšak u jeho zrodu nestála.

Počátky baletu lze najít již v 15. století v Itálii, která byla v té době kolébkou renesance – období, jež se vyznačovalo především vzrůstajícím zájmem o umění. Italská města mezi sebou neustále soutěžila o to, které z nich se stane hlavním centrem umění. Jedním z těchto „bojů“, které měly ukázat okázalost a zábavnou stránku měst v podobě nejrůznějších slavností, byly i taneční představení. Tanečníci nebyli žádní profesionálové, byli to urození muži a ženy, kteří tancovali pro potěšení svého vládce a kteří chtěli vyvolat obdiv a závist u soupeřících měst.

Tato italská taneční představení se dostala i na francouzský dvůr, kde brzy zdomácněla. Italský způsob slavností i tance představila Francii Kateřina Medicejská, pocházející z florentského vládnoucího rodu, která se v polovině 16. století provdala za francouzského krále Jindřicha II. Na francouzský dvůr si zvala známé umělce. Pozvání přijal i velmi nadaný hudebník a tanečník Belgioso Baltazarini (Baltazar de Beaujoyeulx), jež zrežíroval Balet de Comique de la Reine, který je považován historiky za úplně první baletní představení.

Za vlády Kateřiny Medicejské, vyústily snahy italských a francouzských umělců o znovuobjevení antiky (o což renesanční tendence usilovaly) a především antického divadla do jevištní dramatické formy zvané ballet de cour, tedy dvorský balet. Ballet de cour spojoval instrumentální hudbu, recitaci, zpěv a tanec. Aby byl vizuální účinek co nejsilnější, tvůrci a účinkující využívali pestrých kostýmů, výzdoby, rekvizit a důmyslné jevištní techniky. Zprvu byl tanec pouze doplňující složkou, postupně si však vydobýval stále dominantnější postavení. Kromě kroků, které tanečníci znali z běžných společenských tanců, byly do vystoupení zakomponovány i různé skoky, akrobatické prvky a groteskní tance.

Francie přispěla k tomu, aby se balet začal vyvíjet jako samostatná forma. Hlavním městem baletního světa se stala Paříž. V tradici dvorních představení pokračovali i další francouzští vládci. Velkou pozornost mu věnoval především Ludvík XIV., který vládl na přelomu  17. a 18. století. Byl velmi nadšeným tanečníkem a sám se dvorních baletních představení často zúčastňoval.

Ludvík XIV., více známý jako „král Slunce“, získal toto přízvisko poté, co účinkoval v baletu Jeana-Baptisty Lully nazvaném La Nuite (Noc). Francouzský král si zde „zatančil“ hlavní roli boha Slunce Apollona. Balet trval neuvěřitelných 12 hodin.

Rok 1661byl ve vývoji baletu zlomový, jelikož znamenal počátek profesionálního baletu. Tohoto roku totiž Ludvík XIV. založil Královskou taneční akademii, která měla připravovat tanečníky, účinkující ve dvorních představeních. Ve dvorních baletech již neúčinkovali šlechtici, jako doposud, ale začali zde vystupovat opravdu profesionální tanečníci.

Prvním ředitele akademie se stal talentovaný tanečník Pierre Beauchamp, jenž spolu se třinácti akademiky schvaloval nové prvky v baletu a také uzákonil pět základních pozic nohou (existujících dodnes), sjednotil principy vytočení nohou a zabýval se i zápisem tance pomocí grafických značek.

Podobné baletní soubory vznikaly i v ostatních evropských zemích. Jedním z největších byl Ruský císařský balet v Petrohradě, jehož škola byla založena v roce 1738.

Ačkoli je balet často spojován s krásnými a ladnými baletkami, do začátku 80. let 17. století byl výsadou mužů. Až dvacet let po vzniku francouzské taneční akademie si v baletu zatančila první žena. Roku 1681 vystoupila v pařížské opeře v inscenaci Vítězství lásky Masmasell la Fontaine. Od té doby se balet stal povoláním mužů i žen.

18. století stálo ve znamení popularizace baletu. Došlo k jeho povýšení nejen v technických normách, ale i v dramatické formě a stal se vážným uměleckým projevem. Balet se začal projevovat jako svébytné umění. Velký vliv na tento vývoj mělo především vydání Listů o tanci a baletu (1760), které sepsal Jean-Georges Noverre. Ve spisu se zaměřil na vývoj baletu d’action, tzv. dějového baletu. Zasazoval se o plné prosazení pantomimy a reformu pohybů a vystupoval proti těžkopádným kostýmům, které tanečníkům znemožňovaly volnost a ladnost pohybu.

Na přelomu 18. a 19. století, v období romantismu, se centrum baletního dění přesunulo z Francie do Itálie, a sice do Milána, kde byla akademie. S novým centrem baletu přišla i řada nových prvků, jež tanec obohatila. S konečnou platností bylo kodifikováno vytočení nohou v kyčlích o 90°.

Kvůli velkým sociálním změnám, které zmítaly společností v 19. století, poklesl zájem o balet, ztratil oporu v aristokratických kruzích. Ve svém vývoji pokračoval především ve Francii, Itálii a Rusku.

Balet je často považován za synonymum stoje na špičkách prstů. Poprvé tento baletní „kousek“ předvedla v roce 1823 Amalie Brugnoliová. Baletní prvek se stal velmi oblíbenou technikou ženského baletního tance. Tomuto období se také říká balet le blanc, tedy bílý balet. Choreografie takovýchto baletů spočívala v tom, že představovala baletku, oblečenou v mušelínové tříčtvrteční bílé sukni, na špičkách.

Postupně se hlavní centrum baletu přeneslo do Ruska. Koncem 40. let sem přišel mladý francouzský tanečník Marius Petipa, který se stal hlavním představitelem několika celovečerních baletů, z nichž asi nejznámější a nejhranější po celém světe, jsou: Spící krasavice (1890), Louskáček (1892), Labutí jezero (1895).

20. století s sebou přineslo úsilí o reformy baletu ve dvou odlišných směrech. Jeden proud reforem se snažil vytvořit zcela nový samostatný styl moderního tance, zatímco zastánci klasického baletu druhého směru chtěli reformovat v té době již přežitou podobu baletních představení.

Mezi nejvýznamnější balety patří kromě výše uvedených také na příklad Pták ohnivák, Romeo a Julie, Popelka či Don Quijote. Skladateli, kteří se zapsali do historie baletu, byli ku příkladu Petr Iljič Čajkovskij, Jacques Offenbach nebo Claude Debussy.

Na české baletní scéně zazářili na příklad první baletní mistr souboru Národního Divadla Václav Reisinger, choreograf, dramaturg a režisér Saša Machov, choreograf Libor Vaculík, choreograf a tanečník Vlastimil Harapes, sólistka souboru Národního divadla Adéla Pollertová či sólista ND Michal Štípa a mnoho dalších.

 

Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *