„I po staletích se lidé smějí a bojí stejně,“ říká o nadčasovosti divadla nó herečka Isa Takeda
Na jevišti debutovala už ve čtyřech letech a dnes patří k nemnoha profesionálním herečkám na scéně divadla nó. Isa Takeda, představitelka hlavních rolí japonské školy Hóšó, zasvětila svůj život precizní kultivaci tohoto umění. Její profil není jen výčtem úspěchů na prestižních scénách od New Yorku po Paříž, ale především příběhem o hledání „jemné a hluboké krásy“ júgen v moderním světě. Umělkyni, která do České republiky přiváží šest století živé tradice, můžete v červnu spatřit v rámci mimořádné série představení konajících se v rámci oslav 30 let partnerství mezi Prahou a Kjótem.
Proč se tentokrát koná představení v České republice?
„Tuto vzácnou příležitost jsme dostali díky doporučení společnosti Kajima Construction, která je hlavním sponzorem tohoto projektu. Se společností Kajima Construction spolupracujeme na představení již podruhé, po vystoupení v Polsku v roce 2023.“
Vystupovali jste již v zahraničí, například v Polsku. V čem se liší živé představení v zahraničí od představení v Japonsku?
„Pro mě osobně v tom není zásadní rozdíl. I v Japonsku nehrajeme pouze v divadlech speciálně stavěných pro nó, ale také na venkovních scénách nebo v koncertních sálech. Také obsah představení může být velmi různý — od pravidelných představení pořádaných školou přes programy pro začátečníky až po náročnější představení určená divákům, kteří chtějí poznat i tajné či mimořádně vzácné skladby. Jsou země, kde se nó hraje poměrně často, a naopak země, kde je představení nó vzácností — jako je tomu tentokrát v České republice. Nó a kjógen dohromady nazýváme nógaku. Dozvěděla jsem se, že právě kjógen se v České republice uvádí poměrně často. Je pro nás velkou ctí, že můžeme předvést nó v zemi, kde už existuje takový základ pro vnímání japonského divadla nógaku, a účinkující se na to velmi těší.“
Myslíte si, že se nógaku bude v zahraničí dále šířit?
„Myslím, že možnosti jsou neomezené. Nógaku je tradiční japonské jevištní umění s téměř sedmisetletou historií a patří k nejstarším divadelním formám na světě. Je to jeviště, které lze vnímat mnoha způsoby — napříč dobami i napříč zeměmi — a velmi bych si přála, aby ho mohli poznat diváci po celém světě. Aby diváci nógaku nejen sledovali, ale skutečně ho prožili, považuji za velmi důležitý výklad. Budu ráda, když diváci budou věnovat pozornost i doprovodnému komentáři.“
V České republice se tentokrát uskuteční tři představení. Který titul máte nejraději? A podle čeho jste vybírali inscenace pro české publikum z přibližně dvou set skladeb?
„Vybrat jednu nejoblíbenější skladbu je těžké, ale z pohledu interpreta nó je skladba Izucu / Roubení studny, která se bude hrát 17. a 20. června, velmi „typickou“ skladbou nó. Dá se říci, že jde o mistrovské dílo, v němž je soustředěna stylová krása divadla nó. Při sestavování programu jsme nejprve zjišťovali, jak často se v České republice nó hraje. Dozvěděli jsme se, že kjógen se zde uvádí poměrně často, zatímco nó téměř vůbec. Proto jsme připravili program, který v koncentrované podobě ukazuje různé podoby krásy a přitažlivosti nó. Zařadili jsme skladby, v nichž lze vnímat duchovní hloubku nó, skladby představující svět júgen — tajemné a vytříbené krásy — i skladby, v nichž se naplno projeví dynamika a působivá síla nó. Díky spolupráci s českým souborem Divadlo kjógen se navíc podařilo připravit nejen představení nó, ale i kjógenu, a uskutečnit tak plnohodnotné představení divadla nógaku.“
Který titul z programu byste osobně zvlášť doporučila? A proč?
„Vzhledem k výše uvedeným důvodům jsme pro všechny termíny vybrali skladby, které jsou srozumitelné a přístupné i divákům, kteří se s nó setkávají poprvé. Doporučit tedy mohu všechna představení a všechny tituly. Pro diváky, kteří uvidí nó poprvé, bych však zvlášť doporučila Cučigumo / Pavoučí démon. Je to vizuálně srozumitelná a působivá skladba — objevuje se v ní boj s meči i slavná scéna, v níž pavoučí démon skutečně vrhá své sítě. Jde o velmi efektní a atraktivní titul.“
Isa Takeda (1990, Tokio) je herečka divadla nó školy Hóšó a představitelka hlavních rolí šite. Je nejstarší dcerou mistra Takašiho Takedy a umění nó studovala pod jeho vedením, dále u Akiry Takahašiho a 20. hlavy školy Hóšó, Kazufusy Hóšóa. Na scéně debutovala již v roce 1994 tanečním výstupem šimai, první hlavní roli v celovečerním představení nó ztvárnila v roce 2013. Za své studijní výsledky na Tokijské univerzitě umění získala významná ocenění Ataka Award a Graduate School Acanthus Music Award. Vystupovala a přednášela o divadle nó v Japonsku i v zahraničí, mimo jiné v USA, Itálii, Francii, Švédsku, Jižní Koreji, Spojených arabských emirátech a Dánsku, kde v roce 2017 zahájila umělecko-vzdělávací projekt NOH+DENMARK. Je členkou asociace Nógakukai a sdružení herců školy Hóšó.
Divadlo nó je ztělesněním dokonalosti. Na 650 let kultivace jevištního tvaru nabízí jedinečný divácký zážitek, ale i pohled do lidské historie. Nó v sobě spojuje poezii, hudbu, tanec a stylizovaný herecký projev. V nepřerušené tradici se hraje dodnes. Klasickou podobu divadla nó utvářel především Zeami (1364–1444), herec, dramatik a teoretik, který zásadně ovlivnil jeho další vývoj. Nó vychází ze starších japonských i čínských divadelních a tanečních tradic a dodnes je považováno za jednu z nejvýznamnějších forem japonského scénického umění. V roce 2001 bylo divadlo nó společně s komickými mezihrami kjógen zařazeno na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Dnešní představení poskytuje divákům jedinečnou příležitost nahlédnout do hlubin nejvytříbenějšího japonského umění srozumitelnou formou.
Foto: archiv divadla nó
Ondřej Hýbl, 30 let spolupráce mezi Českem a Japonskem
pro Taneční magazín