Jihočeské divadlo i letos přijelo do Prahy, v Divadle na Fidlovačce se odehrála premiéra, která byla současně i zájezdem pro jihočeské a malou oslavou pro všechny. Jihočeské divadlo získalo nominaci v kategorii Divadlo roku v rámci cen divadelní kritiky za rok 20205, takže se pochopitelně radovali. A jak nejlépe? Novou inscenací Mladí, krásní a navždy.
Kdo by v současné době nechtěl být mladý, krásný a navždy? Právě toto téma brilantně a s nadsázkou zpracovala Jana Burkiewizcová, absolventka HAMU, choreografka, režisérka, výrazná tvář českého současného tance. Je choreografkou i řady produkcí České televize. Známe ji také ze spolupráce s Losers Cirque Company (za choreografii inscenace Walls and Handbag získala Cenu Divadelních novin) nebo s Operou Národního divadla v Praze. Za inscenaci Ostrov! získala nominaci na Cenu Divadelních novin, na Cenu Thálie a na Cenách divadelní kritiky 2021 se umístila mezi nejlepšími inscenacemi roku.
Jana Burkiewizcová říká:“Baví mě divadlo, které kašle na to, co je správné.“ „Ve svých představeních kladu otázky.“ „Když mě něco trápí, zpracovat takové téma je můj způsob, jak se s tím poprat, najít východisko.“
Tentokrát známou choreografku zřejmě trápilo téma masové kultury a soutěže talentů. Základní podoba talentové soutěže je dána, vybírá se ten nejlepší, výjimečný, nadaný. Často je velkým lákadlem finanční odměna nebo výhra. Ale hlavní motivací většiny účastníků je prokazatelně touha po slávě. U mladších generací je pozorován fenomén, kdy už jde o slávu skutečně jen pro ni samotnou, bez ohledu na další aspekty.
Na druhé straně stojí řada odpůrců talentových soutěží (já sama mezi ně také patřím). Je tady totiž popřen základní princip cesty ke slávě, nejen mít talent (to je tak 30 procent), ale soustavně na sobě pracovat, dřít, být opravdu kvalitní, od nižších pozic se vypracovávat k vytouženým výšinám. Samozřejmě, někdo se může dostat ke slávě díky šťastné náhodě, ale to je pak opravdu dílem osudu, není to umělý rychlovýtah nahoru. Tento způsob kariéry má mnohá úskalí. Nikdo ze soutěžících, nemůže být připraven na takový tlak pozornosti, které se mu dostane prakticky přes noc, jeho soukromí už není jeho a dokonce se veřejnost zajímá právě o pikantnosti z jeho soukromí možná daleko více, než o výkon samotný. Mediální obraz, který se o soutěžícím vytváří, je zcela mimo jeho kontrolu.
Poptávka masové kultury, spotřebního zábavního průmyslu je velmi krutá – žádá si nové a nové tváře. Různé odchylky, kuriozity, složitý životní osud, hendikep. Navíc producenti dobře vědí, že velké části publika způsobuje jisté uspokojení sledovat ty, kteří talent nemají, zato se derou dál, jsou ochotni udělat cokoliv a ztratili už jakoukoliv soudnost i pud sebezáchovy. Divák se nad takovými jedinci může snadno povýšit a to ho dělá šťastným.
Společnost vždy kulturu chtěla, sice ji různě zneužívala, ale masová společnost kulturu nechce, chce zábavu. Spotřebovává ji jako všechno konzumní zboží.
Jana Burkiewizcová v díle Mladí, krásní a navždy na tyto všechny aspekty upozorňuje, s nadhledem, nadsázkou, vtipem, ale až hrozivými a alarmujícími okamžiky, co všechno jsou lidé ochotni pro chvilku slávy udělat. Představení vyznívá směšně, divák se baví, ale někde ve skrytu duše si každý uvědomuje, že je to pravdivé a otřesné. Autorka burcuje diváka k zamyšlení. „Není s naší společností něco špatně?“ Já osobně si myslím, že je. Ale je to část dějin, co naplat. Ale umělci vždy sloužili k tomu, aby zachytili obraz doby a poukázali na její stinné stránky. V tomto má dílo Mladí, krásní a navždy neuvěřitelně vysokou hodnotu. Zachycuje velice pravdivě naši dobu, postoje společnosti, touhy mladé generace a nesmyslnost celého počínání. Vyzvedla bych moment, kdy už znuděná porota neví, co by ještě vymyslela a řekne: „Dělejte něco sami, sami.“ A účastníci stojí a mlčí. Nejen, že mnozí tzv. umělci by za slávu položili život, ale ještě se navíc stávají loutkami a doslova roboty. Otroky, ponižovanými otroky až do strhání těla, ale dobrovolně, nikdo je nenutí, jen oni sami. Jakékoliv vzepření se autoritě je krutě potrestáno, není od věci veřejné vydírání, zesměšňování apod. Je tu také krásně podán fenomén, jak být dokonalý. Nesmíte být starý, nesmíte být tlustší o dva cm, ani mít zdravotní problémy, co si to vůbec dovolujete. Musíte být robot… Musíte otročit. a když dojde ke zločinu? No…. Záleželo na tom někomu u otroků v minulosti? A dnes?
Výkony souboru byly fantastické, absolutně čistý tanec, vlastně také tak dokonalý, až se zdá, že jsou to opravdu roboti, které ztělesňují. O to silnější zážitek si ale divák odnáší. Vše doplňuje odpovídající a citlivě zpracovaná hudba a kulisy, kterých není mnoho, ale bohatě stačí na vyjádření všeho.
Lukáš Slavický, umělecký šéf baletu říká: „Velmi mě těší, že Jana vytvořila pro soubor baletu Jihočeského divadla právě inscenaci, která se zaobírá současnými tématy a fenomény, kterými žijeme teď a tady. Inscenace zapadá do našeho vskutku pestrého repertoáru a ukazuje všestrannost našich tanečních umělců.
Nelze než souhlasit. Hodnocení Tanečního magazínu: Bravo! Jedna z nejlepších inscenací, které jsem viděla a rozhodně si nenechte ujít!
Foto z inscenace: Eva Smolíková, archiv JD
Eva Smolíková
Taneční magazín