Skvělý MAURICE BÉJART v ČT

Strhující životopisný dokument o géniovi moderního tance a choreografie. Dva díly v České televizi na ČT Art. Ojedinělý televizní zážitek nejen pro odborníky.

Zajímavý francouzský dokument dokázal k programu ČT Art přitáhnout nejen choreografy, tanečníky či baletní odborníky. Česká televize totiž skvěle připomněla baletního génia. A to dvoudílným pořadem uvedeným na ČT Art v premiéře i reprízách. Jedná se o dílo režiséra Serge Korbera z roku 2014. Zde je uváděno pod všeříkajícím jménem samotné osobnosti tance „Maurice Béjart“ jeho originální název však je „Bejart vous avez dit Bejart“.

První z dílů měl stopáž 49 minut a druhý byl dlouhý 51 minutu.

Maurice Béjart, vlastním jménem Maurice-Jean Berger, světově proslulý choreograf a tanečník. Narodil se v Marseille 1. ledna 1927 a zemřel v Lausanne 22. listopadu 2007. V roce 2007 získal švýcarské občanství. Byl velmi aktivním choreografem, se svým souborem Balet XX. století, který založil v roce 1960 v Bruselu, vystupoval po celém světě. Stál u zrodu moderního tance ve Francii a Belgii v šedesátých letech, a to hlavně prostřednictvím výuky celých generací choreografů na škole École Mudra.

Teoretička tance a novinářka i režisérka Nina Vangeli – Hrušková připomíná: „Významný belgický neoklasický choreograf Maurice Béjart pro Maju Pliseckou vytvořil dílo Isadora na motivy života americké taneční revolucionářky Isadory Duncan. Jistě i proto, že Isadora představovala v tanci svobodu, styl neomezovaný konvencemi, a to se vlastně týkalo i života. Béjarta, baletního neoklasika západního stylu, Maja Pliseckaja obdivovala. A byla uhranuta – jako ostatně celý svět – jeho choreografickou interpretací Ravelova Bolera. Bylo jí už přes padesát let, když ho přesvědčila, aby jí umožnil alternovat sólo této strhující, emocemi k prasknutí nabité choreografie. Připomeňme, že Béjartova choreografie líčí erotické dusno, vyjádřené tancem sólistky (nebo sólisty) na velikém kulatém stole, v obklopení čistě mužského čtyřicetihlavého napruženého sboru.“

Ano, jsem z Marseille, ale nepatřím nikam. Mou vlastí je tanec a mou zemí je celý svět. Tanec a lidstvo, tam jsem doma,“ říkal Béjart, podle mnohých filozof myslící tanečně. „Jediné umění, s nímž je tanec důvěrně sblížen, je hudba.“

Jako hudební předlohy používal nejen soudobé skladatele, ale i hudby lidové a národní. „Jaký je můj názor na krásu? Krása je jako květina, nemůžete se jí opravdu zmocnit,“ vysvětloval taneční mág.

Ve svých projektech se Béjart vracel i k původním tanečním rituálům zemí Asie a Afriky. V letech 1954–1957 vedl s J. Laurentem v Paříži Ballets de l’Etoile, poté založil Ballet-théâtre de Paris, pro který vytvořil řadu choreografií a výprav. V roce 1960 založil v Bruselu svůj proslulý soubor Balet XX. století, který sbíral různé ceny a na dlouhodobých turné sklízel ovace po celém světě.

V Praze vystoupil Béjart v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 1987. Uvedl 19 krátkých baletů, ve kterých, pod názvem Eros Thanatos, soustředil výběr z téměř třicetileté tvůrčí práce Baletu XX. Století.

Tento zajímavý dokument bezesporu patřil k tomu nejlepšímu z tanečního oboru, co se kdy na obrazovkách České i Československé televize objevilo. První byl premiérově uveden v úterý 12. března a reprízován v sobotu 16. 3. Druhé pokračování je na programu v úterý 19. 3. a repríza bude odvysílána v sobotu 23. 3.

Foto: archiv ČT

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor se spisovatelem, kritikem a kurátorem výstav PAVLEM ŠMIDRKALEM

„Do tanečních jsem chodil dokonce dvakrát.“

Je jihočechem jako poleno. Dokonce, níže o sobě prozrazuje, že se jako to poleno prezentoval i v tanečních. PAVEL ŠMIDRKAL, pomyslně křtěný řekou Lužnicí v Bechyni, se na cestu kultury vydal hned od mládí. Spoluorganizoval vojenské festivaly i řídil workshopy (tehdy se nazývaly ještě „tvůrčími dílnami“) mladých literárních autorů. Dnes navíc pořádá a je kurátorem řady výstav. Bývá odborným licitárorem obrazových aukcí, píše články do příslušných výtvarných periodik. A hlavně – sám se tím literárním autorem stal. Po řadě výtvarných monografií vydal velmi vtipnou a milou knížku s originálním názvem „Babráci“. A právě od ní náš rozhovor odstartoval.

Knížka „Babráci” není Vaší  prvotinou, ale je premiérovou povídkovou knížkou. Jak dlouho jste ji měl připravenou takzvaně „v šuplíku”?

Napsal jsem ji před mnoha lety a vrátil se k ní začátkem loňského roku. Některé povídky jsem upravil a předal rukopis zkušenému redaktorovi Liboru Hlaváčkovi a ten pravil: ,Je to kvalitní, je to k vydání´. Pojmenoval ten můj žánr ,literárními groteskami´ a napsal závěrečnou ,Zámluvu´.“

Na křtu knihy Babráci” předávala PAVLU ŠMIDRKALOVI  (s mikrofonem vlevo) sladkou verzi jeho knihy  operní pěvkyně Michaela Katráková a nakladatel Bedřich Kocman

Vydal jste již krásné umělecké monografie malířů, jak jste se Vy vůbec k tomu  výtvarnému umění dostal?

Někdy, přibližně od roku 1978, jsem organizoval výstavky obrázků kamarádům v klubech či kavárnách. A troufl si jejich díla i hodnotit a komentovat. A tak se mi začínali ozývat dědicové výtvarných pozůstalostí a já je postupně prezentoval ve výstavních síních a k mnohým autorům potom i napsal publikace.“

Kterou ze svých vydaných knížek byste postavil na pomyslný nejvyšší stupínek? Která je Vám svou náplní i naturelem nejbližší?

Nejvýš si cením monografie Karla Molnára a Gustava Macouna z pelhřimovské edice Probuzené palety, protože mapují dílo významných malířů a strhl se o ně velký zájem. Nejmilejší je mi kniha ,Kolovrz, starý reklamní plakát´. Hřeje totiž skvělou minulostí reklamy. A na nočním stolku se mi nepřetržitě povaluje Jiří Šlitr. Knížka se jmenuje ,Moment, ostřím tužku´ a ,přisypal´ jsem tam i obrázky Jiřího Suchého, abych tuhle ,partu´ netrhal.“

Malujete sám aktivně obrazy, nebo se věnujete třeba grafice?

Tak ani k jedné této činnosti jsem nebyl obdařen. Čekám, jestli se ve mně neprobudí alespoň záchvěvy kreslířské, ale je to zatím čekání trochu marné.“

Kdo je Vaším nejoblíbenějším výtvarným umělcem? A proč?

Jmenovat jediného určitě nedokážu. Byl by to pestrý růženec jmen. Ale prozradím, že mě fascinuje Alois Bílek. V roce 1913 začínal v Paříži s abstrakcí, spolu s Františkem Kupkou, ale brzy z této cesty zběhl a přiklonil se k realistické malbě. To byl totální omyl. Jeho abstraktní oleje téměř nezahlédnete. A když ano, budou stát milióny korun. Zatímco jeho obrazy stejné velikosti s tématem třeba sklizně vyjdou stěží na 30.000 Kč. Co na něm obdivuji? To je práce s barvou a tvarem.“

PAVEL ŠMIDRKAL  (tentokrát vpravo) v Obrazárně Špejchar Želeč s harfou a  fotografem Milošem Burkhardtem

Věnujete se nějakému sportu. Třeba rekondičně po Vaší vážné operaci srdce?

Pěstuji nyní jedině ranní rozcvičky. Ale v mládí jsem bruslil a lyžoval. Dneska z toho zbývají pouhé procházky.“

Sledujete sportovní přenosy v televizi? A které patří k Vašim nejoblíbenějším?

Víte, utvořil jsem si takovou zvláštní kombinaci. Hokej a krasobruslení. Hokej mám rád pro jeho bojovnost, napětí a náhlé zvraty. Krasobruslení pro opojnou ladnost pohybu ve spojení s hudbou.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL (vlevo) uváděl i legendárního houslistu, spolupracovníka Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa i zpívajícího novináře Josefa Klímy – Jana Hrubého. Uprostřed snímku balí fidlátka” harfenista Sean Barry, který je nově doprovázejícím hudebníkem zpěvačky Lenky Filipové. Ta byla zas dlouhou dobu sousedkou PAVLA ŠMIDRKALA. Svět je prostě malý…

Chodil jste v mládí do tanečních?

Chodil, dokonce dvakrát. Do taneční přípravky na devítiletce, což bylo také hodně o společenském chování. A pak později na střední škole. Vytesali ze mne, tenkrát v Táboře, dřevorubeckého tanečníka. A já se tím pádem stále neodvažoval vyzvat k tanci tu nejlepší a zároveň nejkrásnější dívku v kurzech. Piloval jsem doma valčík s maminkou, abych na závěrečném věnečku konečně provedl obdivovanou dívku. Avšak ona nepřišla! Měla angínu.“ 

Jdete si někdy s manželkou jen tak zatančit?

Manželka Petra tančí ráda a ze mne si dělá legraci. Chodíme nejradši někam do kavárny, kde se tančí všelijak, ale také na plesy a tam manželku ,přihrávám´ (ve vší počestnosti 🙂  ) přátelům a ,ulejvám´ se do chvíle, než mě vyzve nějaká kamarádka. Svoji neobratnost pak vymluvím na bolavé koleno, abych si ,neutrhl kšandu´.“ 

PAVEL ŠMIDRKAL se svou manželkou a zároveň také ilustrátorkou jeho nové knížky Babráci” Petrou Skluzáčkovou

Jste příznivcem klasického baletu? Zajdete na něj občas do divadla?

Obdivuji ho, uznávám. Ale musím ke své hanbě přiznat, že za celý život jsem byl na takovém představení jen párkrát.“

Jaký máte názor na moderní formy tance?

Obecně platí, že tanec se stále vyvíjí a nabízí nová překvapení. Mám rád novinky a experimenty. Rovněž mám v oblibě kolektivní taneční formace a výrazový tanec.“ 

Sledujete občas televizní show StarDance a co jí říkáte?

Je to vznešená, krásná podívaná s lehkostí komentovaná. Je o lidech s láskou k pohybu, byť někdy trochu vydřeném. Škoda, že tento projekt je převzatý ze zahraničí… Chtěl bych v této oblasti a žánru zažít původní český nápad.“

Dříve jste spoluorganizoval vojenské kulturní soutěže ASUT (Armádní soutěž umělecké tvorby). Tam se pravidelně zaskvělo hned několik souborů lidového tance a zpěvu. Jak vidíte tuto folklórní oblast dnes?

Folklór je starou, vykrášlenou lodí, která vplouvá do přístavu našich dnů. A protože existuje řada folklórních souborů s mladými lidmi, věřím, že sláva lidového tance nevyhasne. Nikdy.“ 

Máte nějakého oblíbeného tanečníka či tanečnici? Anebo choreografa?

Vlastimila Harapese. Pro jeho všestranný talent. Známe se osobně, navštěvuje i ,moje´ výstavy a pokřtil, spolu s herečkou i malířkou v jedné osobě Jarmilou Švehlovou a režisérem Zdeňkem Troškou, ,Babráky´.“ 

Pavel Šmidrkal na snímku Hany Ferrarové uvádí výstavu v jihočeské Želči

Nedávno, počátkem tohoto roku, se Vám stala nepříjemná situace v České televizi. Váš portrét (přes celou obrazovku) byl omylem spojen s osobou s temnou minulostí i nepříliš chvályhodnými praktikami dnes. Jak jste se s  touto nespravedlivou a hrubou diskreditací vyrovnal?

Nikdy bych býval neuvěřil, že ve zpravodajství veřejnoprávní televize panuje takový chaos. Že ,zmotají´ při velmi zásadním reportážním sdělení tváře dvou odlišných osob. Žádal jsem, samozřejmě, omluvu. Ta ale v televizi vyzněla jako úplná fraška. Mstili se mně za to, že jsem je donutil k veřejné omluvě. Zároveň se potvrdilo, že amatéři jsou všude. Je to vlastně smutné, kam se dnes vytratila profesionalita a slušnost, spojená se ctí…“

Budete tuto, osobně pro Vás velmi nepříjemnou, situaci nějak dále řešit?

O celém případu bude ještě jednat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a také Komise pro sdělovací prostředky Senátu PČR. Odhaduji, že se to celé rozplyne do ztracena. Všichni se totiž bojí odvety ,televizních tesáků´.“

Majitel Galerie Špejchar Želeč pan Martin Novák (úplně vlevo) rozdal zpěváku a herci Robertu Nebřenskému, největšímu českému grafikovi Pavlu Benešovi a malířce Ivě Fialové (s níž TANEČNÍ MAGAZÍN uveřejnil rozhovor již v roce 2017) knížku z pera PAVLA ŠMIDRKALA Gustav Macoun – Balada o soumraku” (za majitelem galerie panem Novákem hodně skryt kurátor této výstavy a autor rozhovoru)

Právě pilně připravujete posmrtnou výstavu karikaturisty Jiřího Wintera, známého jako Neprakta. Mne by závěrem zajímalo, zda se Vy sám osobně považujete za praktického člověka? Anebo za nepraktu”?

Ani jedno, ani druhé. Jsem spíš trochu popleta a zmatkář.

Děkuji za rozhovor. Přeji – i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU – břitké pero kritika, inspiraci pro nové knížky, šťastné obě ruce při výběru nových vystavujících… A hlavně závěrečné zadostiučinění při oné velké nespravedlnosti na obrazovkách veřejnoprávní České televize. Přesně v intencích úsloví: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.”

Foto: Hana Ferrarová, archiv Pavla Šmidrkala a Dušan Dostál

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra KOPTASHOW ve znamení STARDANCE

Nový televizní pořad Václava Kopty představil hvězdy, které se zaskvěly v soutěži STARDANCE. A to na parketu i za pultíkem poroty. Tentokrát to vyhrála jednoznačně porota!

Česká televize spolu s novým rokem 2019 zahájila novým pořadem. Jedná se o nový typ talk show. Tedy, spíše by se mělo jednat… Jak již  její jednoznačný název napovídá, měla by být šita na míru herci, moderátorovi a textaři Václavu Koptovi.

Tomuto programu předcházela až neskutečná reklama. V takzvaných “programových dírách”, tedy hluchých prostorech mezi jednotlivými pořady české televize, jsme se dozvídali, že budeme svědky nečekaných odhalení bulvárního stylu. Toho se však v reálu divák nedočkal. Bulvární snad, protentokrát, byl pouze text Koptovy závěrečné písně…

Syn dvorního textaře Hany Hegerové (ale například i autora textu na hit Boney M “Babylon” pro Karla Gotta a množství textů pro divadelní a televizní inscenace) Pavla Kopty se snažil, ale…

První pořad nějaké nové série bývá většinou pověstným prubířským kamenem. Je objektivně pravdou, že bývá složitým krokem. Z druhé strany je dávným faktem, že producent pořadu (v tomto případě Česká televize) takový takzvaně “pilotní” pořad velice dlouho předtáčí, promýšlí i zkoumá na vzorcích diváků. A z tohoto hlediska vypadal výsledný tvar KOPTASHOW jaksi nehotově, nedovařeně…

Herec, moderátor a textař Václav Kopta má zkušenosti z obdobných pořadů, které připravoval s Michalem Suchánkem a bývalým tanečníkem skupiny UNO Richardem Genzerem. Tam však působil jednoznačně v roli doprovázeče na klávesy a občasného glosátora. Nevisela na něm tíha celého pořadu.

Podle titulků nebyl sám Václav Kopta ani (spolu)autorem scénáře. A to bylo, panečku, znát. Bylo očividné, že mu text nejde přirozeně z úst. I když scénář obsahoval personifikace, které vypadaly jakoby se  Kopta autenticky účastnil natáčení filmu “Anděl páně”, tak to z jeho úst tedy už vůbec autenticky nevyznělo… Určitou bezradností působily i pasáže pořadu, které důvěrně připomínaly Krampolův pořad “Nikdo není dokonalý”. Tedy, pohříchu jeho slabší momenty.

Václavu Koptovi nesvědčila ani určitá rozjuchanost za každou cenu. Není mu totiž vlastní. Samostatnou kapitolkou byly laciné efekty. Namísto, aby se kupříkladu herec Jiří Dvořák, jako správný herec, převlékl do kostýmu legendárního komisaře Schimanského, byli jsme ve finálním tvaru svědky jakési nepovedené počítačové grafiky, kterou by nepochybně zvládlo dnešní asi dvanáctileté dítě!

V následné anketě diváků o nejpopulárnějšího hosta pořadu na webu České televize toho večera  to jednoznačně vyhrála sympatická dlouholetá porotkyně STARDANCE Tatiana Drexler (na snímku Evy Smolíkové)

Talk show má být o hostech. To koneckonců i léta dokazuje na obrazovkách různých televizí třeba Karel Šíp anebo (i přes svou výraznou osobitost) Jan Kraus. Zde se však tentokrát valnou většinou jednalo o Koptovu prezentaci a několik – očividně nacvičených – otázek hostům. Z takto “upozaděných” tří vystupujících asi nejvíce zaujala dlouholetá porotkyně STARDANCE Tatiana Drexler. Její čistě přirozený projev byl příjemným protikladem nucenosti a šroubovanosti hlavního moderátora Kopty. Olympijský  i “stardancovský” šampión (ve 2. ročníku v roce 2007) Aleš Valenta potvrdil své letité schopnosti a zkušenosti moderátora řady televizních i rozhlasových pořadů. Dostal zde však minimum prostoru. Totéž platí i o čerstvém vítězi podzimní řady STATDANCE 2018 Jiřím Dvořákovi. Ten se zřejmě – z těch tří hostů asi nejvíce – na této platformě necítil ve své kůži. Působil, stejně jako Kopta, strojeně, naučeně, nuceně – prostě značně nepřirozeně a nevěrohodně.

Možná, že se Jiří Dvořák cítil daleko přirozeněji na parketu STARDANCE anebo při autogramiádě (se svou taneční partnerkou) před soutěží, než v pořadu KOPTASHOW (foto: autor článku)

Závěrečná písnička Václava Kopty měla skvělý hudební nástup. Připomínala svým lehce jazzovým nádechem staré filmové a kavárenské melodie. Ale následný křečovitě bulvární text spíše odradil. Svým argotovým jazykem i nucenou satirou na STARDANCE spíše spadal do kontextu někdejších slabodušších estrád TV Nova. Člověk si pouze s nostalgií vzpomněl na obdobné “aktuální” písničky Marka Ebena. Ten třeba napsal pro Karla Gotta a Lucii Bílou song pro vyhlašování Zlatého slavíka. Tehdy to mělo vtip, šarm i noblesu. To tentokrát Václav Kopta (i  s celou jeho talk show) výrazně postrádal.

Bublina barnumské reklamy rychle splaskla. Samotný premiérový pořad byl spíš nedovařeným ohlasem STARDANCE. V KOPTASHOW se taky trochu mluvilo o trapasech, ale není jasné, zda tím trapasem nebyl ona sama? Jako celek.

Foto : Eva Smolíková, autor a archiv

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Rozhovor s herečkou, choreografkou, kostýmní výtvarnicí a bývalou vrcholovou gymnastkou SIMONOU CHYTROVOU

„Byla jsem víc hlavou dole, než nahoře.“

Má za sebou kariéru divadelní herečky v legendárním Semaforu. Setkáváme se s ní na filmových plátnech nejen v roli herečky, ale často i autorky návrhů kostýmů. Objevila se i v cyklickém televizním pořadu ČT „Třináctá komnata“, kde se vyznala ze svých někdejších zdravotních problémů, které jí přinesl vrcholový sport. A právě o sportovní gymnastice, tanci, ale i ostatním životě jsem si se SIMONOU CHYTROVOU přišel popovídat. A jelikož se známe ještě od její éry v Semaforu, snad nám čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU prominou tykání.

Jaké byly Tvé první ještě předškolní pohybové aktivity?

Byla jsem hyperaktivním dítětem a i dnes stíhám několik činností najednou. Pravděpodobně proto mě  rodiče asi v pěti letech zapsali do oddílu sportovní gymnastiky. Nedalo se to se mnou vydržet, byla jsem víc hlavou dole než nahoře.“

Simona Chytrová jako gymnastka na snímku z rodinného alba

Byl někdo Tvým výrazným a ovlivňujícím vzorem?

Od mládí byla mým vzorem Věra Čáslavská a také snad první knížkou, kterou jsem přečetla, byla její ,Cesta na Olymp´.“

Simona se může pyšnit autogramem a  osobním věnováním sedminásobné olympijské vítězky (o to cennějším, že je z roku 1975, kdy tady Věra Čáslavská zrovna neměla ustláno na růžích)

Jak hodnotíš vývoj sportovní gymnastiky až po dnešní dobu? Uznáváš spíš ženské typy éry Věry Čáslavské anebo pozdější soutěžící „holčičky”?

Myslím, že sportovní gymnastika prošla dlouhým vývojem. Za dob Věry Čáslavské gymnastky vypadaly ještě jako zralé ženské, ale za mé éry byly v kurzu malé, drobné typy po vzoru ruských gymnastek, jakou byla tehdy třeba Olga Korbutová. Ale to samozřejmě souviselo s tím, že v této době se začaly dělat technicky daleko obtížnější a náročnější prvky, které vyžadovaly subtilnější postavy. V dnešní době, jak to stačím sledovat, je velkým problémem sportovní gymnastiky její nedostatečná ekonomická podpora.“

Zažila jsi někdy Věru Čáslavskou i jako trenérku?

Ano, Věru jsem měla možnost zažít jako trenérku ve vrcholovém středisku v Praze, do kterého jsem byla v deseti letech zařazena. Vytvořila mi choreografii pro prostná, se kterou jsem slavila úspěchy i na mezinárodních závodech.“

Vzpomínáš dnes, po svých tehdejších zdravotních komplikacích, vůbec na gymnastiku v dobrém?

Jak se to vezme. Horší se zapomíná vždy dříve… A s odstupem času musím uznat, že mi gymnastika dala hodně do života: cílevědomost, vytrvalost a v neposlední řadě mi i vyformovala postavu, která se mi tak dodnes lépe lehčeji udržuje.“

Vedli jste i syna od dětství ke sportu?

To byl stejný případ jako já – opět hyperaktivní. Vítek je talentovaný na míčové sporty, takže od malička hrál tenis, florbal a basket, ale určitě po mých zkušenostech jsem nechtěla, aby sport dělal vrcholově.“

Simona Chytrová dnes

Chodila jsi na střední škole do klasických tanečních? A kde?

Několik kurzů jsem navštívila v Hradci Králové. Ale v té době jsem procházela nelehkým obdobím nemoci, byla jsem enormně hubená, takže se ke mně moc tanečníků zrovna nehrnulo 🙂 “

Jdeš sama od sebe ráda do divadla  i na klasický balet?

Ale samozřejmě, na klasický balet se do divadla ráda podívám.“

Jaký druh tance si třeba pustíš v televizi?

Nevím, jestli to zrovna a často vysílají v televizi, ale mám ráda street-dance.“

Kdyby Tě Česká televize pozvala soutěžit do StrarDance, přijala bys takovou nabídku?

Tak na tuto nabídku už několik let marně čekám! Snad, když si někdo z organizátorů přečte tento rozhovor, by mě mohli konečně oslovit 🙂 !!!“

Máš na svém kontě i choreografie nejen pro divadlo Semafor… Co je – podle Tebe – klíčové ve spolupráci dobrého choreografa s tanečníky?

Choreografie je mojí druhou láskou a dokonce jsem uvažovala o studiu tohoto oboru na AMU.“

Na archivním snímku ze zkoušky předvádí Simona Chytrová (uprostřed) choreografii v legendárním divadle Semafor, zcela vpravo herečka, zpěvačka a výtvarnice Věra Křesadlová (jinak matka synů Miloše Formana)

Jak naopak vycházíš s choreografy v opačném gardu, v pozici herečky?

Já si myslím, že dobře, protože taneční projev je mojí předností.“

Jak ses vůbec, jako někdejší sportovkyně a pozdější herečka, dostala k návrhům kostýmů?

Od malička jsem ráda malovala, ,výtvarno´ mě vždycky přitahovalo. První možnost se mi naskytla v divadle Semafor, kde mi Jiří Suchý dal možnost navrhovat kostýmy pro svá představení. A pak postupně přišly další příležitosti pracovat jako kostýmní výtvarnice pro film.“

A poslední černobílý archivní snímek. Ačkoli byly symbolem divadla Semaforu klobouky buřinka a slamák, tak zde mají na hudební zkoušce Jiří Suchý a Simona Chytrová – bekovku a kulicha!!!

Baví Tě to? A proč nejvíce?

Baví, protože zde můžu uplatnit a propojit několik uměleckých profesí – a už jsme zase u mojí hyperaktivity, navíc navrhování mě nabíjí energií a umožňuje mi projevovat mou fantazii a nápady.“

Jsi manželkou filmového režiséra. Nepokukuješ po očku třeba po režii divadelní?

Tak to s určitostí mohu říct, že ne. Moje hyperaktivita tento obor nezahrnuje.“

Děkuji za rozhovor a těším se někdy na viděnou. Třeba při tenisu, který se již do tohoto rozhovoru nevešel?

Foto: archiv Simony Chytrové

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN