Zajistěte si nejlepší místa na Letní shakespearovské slavnosti
Shakespearovská představení pod širým nebem, oblíbená místa v hledišti a klid při výběru vstupenek. To všechno nabízejí dárkové ePoukazy na Letní shakespearovské slavnosti 2026, které jsou od dnešního dne v prodeji.
„Dárkový ePoukaz dává svým držitelům čas si v klidu a pohodě vybrat, na jaká představení chtějí jít a kde přesně chtějí sedět. To je významná výhoda, neboť ve chvíli, kdy začíná oficiální předprodej a s ním spojený tradiční nápor, vy už máte vstupenky ve svém e-mailu,“ říká Michal Rychlý, ředitel Letních shakespearovských slavností.
Na repertoáru se kromě novinky, kterou bude režírovat Slavnostmi ostřílený Vojtěch Štěpánek, tradičně objeví oblíbené tituly z minulých sezon. Chybět nebude letošní Othello, komedie Marná lásky snaha, Jak se vám líbí, Veselé paničky windsorské a mnoho dalších.
Poukazy v hodnotách od 500 do 5 000 Kč jsou platné pro Prahu, Brno i Ostravu. Pro více informací navštivtewww.shakespeare.cz nebo www.ticketmaster.cz.
dovolujeme si Vás informovat o připravované výstavě a zároveň Vás srdečně pozvat na vernisáž, která se uskuteční ve čtvrtek 4. prosince v 17:00 v Galerii XY.
Výstava 1-800 PLUMBER představí v České republice vůbec poprvé rozsáhlý svět francouzsko-amerického režiséra a animátora Paula Gondryho. Připravil ji specificky na míru pro Galerii XY ve spolupráci s festivalem PAF Olomouc (Přehlídka filmové animace a současného umění, www.pifpaf.cz).
Gondry svůj projekt rozvíjí od roku 2016 – od experimentálních sochařských objektů a smyšlených drog, přes performativní rituály a urbanistické expedice New Yorkem, až po narativní film Chronicles of Shpongle. V olomoucké Galerii XY se v obou patrech představí místně-specifická výtvarná instalace vycházející právě z tohoto snímku. Výstava kombinuje sochy, nalezené artefakty a audiovizuální obsah s charakteristickou architekturou, čímž návštěvníkům umožňuje nahlédnout do imaginárního podsvětí tzv. shponglerů – subkultury unikající realitě pomocí mýtů, psychedelických rituálů a černého humoru. Gondry vytvořil halucinatorní prostor, který návštěvníky vtahuje do světa filmové fikce a nabízí fyzický i vizuální prožitek.
Součástí výstavy bude také světová premiéra filmu Chronicles of Shpongle v rámci festivalu PAF Olomouc 2025, propojující film, galerijní instalaci a performativní fikci do komplexního zážitku.
Paul Gondry: 1-800 PLUMBER
5. 12. 2025 – 20. 1. 2026
Galerie XY
Dolní náměstí 23/42, Olomouc xy.nacucky.cz
9. ročník největšího burlesque festivalu, kterého se účastnilo 85 účinkujících ze 16 zemí přivezlo podívanou světové úrovně, plnou elegance, humoru a smyslnosti. Toto je možné vidět jen jednou za rok!
Letošní vítězky
Bona Dawn z Litvy získala titul Bohemian Queen
Rebelle Bettie ze Švýcarska získala titul Bohemian Princess
Skvěle moderovala Angelina Angelic
Probíhal 19. – 22. listopadu, v Brně, v Ostravě a v Praze.
Letos byla atmosféra žhavě italská – přijelo rekordních 21 performerek z Itálie, což bylo víc než domácí účast! Silné zastoupení měla severní Evropa, např. Finové, zástupci Litvy, Estonska.
Z USA přiletěla diva jako z 20. let z newyorské scény – Gin Minsky. Tato dáma je nejen mistryní stepu, ale i jednou z mála žen na světě, které ovládají nebezpečné a ohromující polykání mečů.
Evropskou hvězdou tohoto ročníku byla Anja Pavlova, oslnivá performerka a kostýmní výtvarnice z Berlína, známá svými akty a precizním tancem.
Každá show měla unikátní obsazení, nádherné sály, skvělé moderátory, tombolu a oblíbenou soutěž o nejlépe oblečené diváky.
soutěžící o nejkrásnější kostým měla úspěch
Během Bohemian Queen Night vystoupily Gin Minsky, Anja Pavlova, Tuna Tartare a další. Moderovala a večerem vtipně provázela Angelina Angelic.
Doposud jsem vlastně nepoznala typ takového festivalu. Ženy jsou zde přirozené, těší se ze svého těla a umí ho krásně prezentovat, jsou v souladu se svou sexualitou a vyzařuje z nich sebevědomí. Umění se svléknout je také druhem umění, pochopila jsem. Ocenila jsem vysokou uměleckou hodnotu, pružnost těl, provedení tanečních choreografii, příběh, který některá vystoupení vyprávěla a estetiku kostýmů.
Všichni diváci jsou velice ukáznění, i když se živě zapojují a povzbuzují, společnost tvoří spíše páry a ženy. Možná diváka nezvyklého této zábavě, který je na burlesce poprvé, může jeho reakce překvapit a nemusí úplně chápat, proč ho to baví. Především ženy si mohou položit otázku, proč se jim líbí dívat se na jiné ženy, jak se svlékají. Klíčem je to, že skrze ně se vlastně dívají na sebe a cítí v tom pohledu povolení být sami se sebou stejně tak v pohodě, jako dámy na pódiu.
Častá je otázka, zda je burleska striptýz a podle informací z produkce ano, je to forma uměleckého striptýzu s divadelními a tanečními prvky a humor je u burlesky častý. Jak jsou krásné, tak se tyhle dámy neberou zas tak vážně.
Efekt představení člověk pocítí hlavně naživo v interakci s performerkou a s ostatními diváky, je žádoucí povzbuzovat v průběhu show. Někdy na divákovi dokonce přistane odložená rukavička nebo ho polechtá peříčko z vějíře nebo boa. Jistě ani burleska není pro každého, konzervativní lidi nemusí zaujmout. Ale v postkomunistické zemi jako u nás, je fajn zažít, jak se ženy povzbuzují navzájem a že být vidět, líbivě se prezentovat a strhnout na sebe pozornost je v pořádku, ať máme jakoukoliv postavu nebo věk a gender. Je to návrat do lidské přirozenosti, nespoutané konvencemi a patriarchálními očekáváními a tlaky, které na nás utočí z reklam a médií stále. Je to velice ženské a zároveň i velmi feministické.
Domnívám se, že Bohemian Burlesque Festival je oživení starých dobrých tradic s vysokou uměleckou hodnotou. Ženy ukazují svou přirozenost, touhu po kráse a sexualitě bez jakýchkoliv zábran. Lidé se těší z okamžiku, jedinečného zážitku smyslnosti, který právě a jen umění přináší, radují se, vše je na vysoké úrovni. Já osobně musím říct, že tomuto festivalu fandím a přeji, ať se jim daří i v příštím jubilejním 10. ročníku.
Foto: Karin Petrovská
Foto: Gabriel Matula
Foto: Karin Petrovská
Foto: Gabriel Matula
Foto: Gabriel Matula
Foto: Gabriel Matula
Foto: Gabriel Matula
Lucie Čihánková, uměleckým jménem Angelica G. L ´Amour, profesionální burleskní tanečnice, lektorka a producentka Bohemian Burlesque
Lucie Čihánková (vlevo) alias Angelica G. L ´Amour a Angelina Angelic
TM: Co je Burleska? Někdo ji může spojovat se striptýzem a považovat ji tak za vulgární, nikoliv za umění. Jak to vnímáte Vy?
„Burleska je teatrální striptýz. Já osobně nemám ráda slovo „vulgární“. Je to podobné jako s pole dance. Lidé ho dnes vnímají jako sportovní disciplínu, jen málokdo si přizná, že jeho kořeny sahají do striptýzových klubů. Je těžké rozdělovat kulturu na „vyšší a nižší.“
Burleskní komunita se nevymezuje negativně vůči žádné formě sexuality. Může jít o strip kluby, OnlyFans nebo jiné formy erotického projevu. I když to děláme jinak, neznamená to, že to děláme „lépe“.
Striptýz se kdysi stal součástí burlesky právě proto, že provokoval a narušoval tehdejší představy o „vysoké kultuře“. Sloužil jako satira a prostředek nadsázky. Ostatně i samotné slovo burleska pochází z italského slova burla, což znamená žert nebo parodii. Humor je pro burlesku typický, nikdy se nebereme příliš vážně.
Je třeba si uvědomit, že nahota bývala dříve mnohem skandálnější než dnes. Nahota, kterou v burlesce ukazujeme, je dnes velmi decentní, byla v minulosti považována za něco pobuřujícího, protože se s otevřenou nahotou člověk setkával velmi zřídka.
V burlesce se nesvlékáme úplně donaha, většinou se používají pasties, což jsou takové ozdoby na bradavky, původně krytky z doby, kdy bylo nelegální se ukazovat nahá a zákon se tak obcházel. Později se z pasties stala estetická kategorie. Ani nesvlékáme úsporná tanga.“
Burleska nemá limity ani proporční ani věkové, nejde o soutěž centimetrů jako u Miss, že ?
„Přesně tak, je to velmi otevřená umělecká forma, ve které je dovoleno vše a všechno. Věnují se jí ženy všech věkových a váhových kategorií, také lidé různého genderu, spolupracujeme s různými transgender performery, drag queens, travesti a podobně. Existuje i takzvaná boylesque, což je mužská burleska.“
Je to tedy způsob sebepřijetí? Může toto umění pomoci lidem v sebelásce?
„Bylo určitě docela fajn, kdyby se na sebe ženy dokázaly dívat v zrcadle, ať už krásně oblečené a upravené, anebo prostě jenom nahé, ať už s make-upem nebo bez. Aby se zkrátka přijímaly takové, jaké jsou: s jakoukoliv hmotností, v jakémkoliv věku a uměly si upřímně říct: „Jsem krásná.“
Jaké byly Vaše začátky? Pomohlo Vám to také k přijetí sebe sama?
„Já jsem poprvé narazila na burlesku na Novém Zélandu, kde jsem delší dobu žila. Objevila jsem tam kurzy, na kterých se tato forma umění vyučovala. A tradičně, stejě jako dnes, po absolvování kurzů následuje tzv. studentská show, kde si účastníci mohou vyzkoušet své první vystoupení před publikem.
K burlesce jsem se dostala až ve svých osmadvaceti letech, kdy jsem byla z velké části sama se sebou už vyrovnaná. Původně mi pomohly spíš jiné formy tance, můj první vztah a hodně terapie. Setkala jsem se s tanečními formami od baletu, latiny a standardu až po disco dance. Ale částečně to vliv má, protože burleska je hodně psychologická. Souvisí s ženskostí a novým přístupem k feminismu, kdy žena nechce být pouze objektivizována, ale zároveň se přirozeně chce líbit, ať už sama sobě nebo jiným. To jsou témata, která jsem vždy řešila.
Mnoho let jsem vystupovala jako gogo tanečnice, což jsem milovala. Tam jsem se naučila i skvěle improvizovat. Poté jsem hledala spíše sólové taneční formy, jako jsou břišní tance a flamenco. U burlesky jsem nakonec zakotvila, protože mi poskytla možnost udělat si vlastní mix stylů a vlastní interpretaci hudby ve spojení s jakýmkoliv pohybem.
Hodně terapie? Bojovala jste tedy s nějakým vlastním problémem?
„Mám silné ADHD,“ směje se Lucie, „Musela jsem se ke všemu tomu také dopracovat. Jako dítě jsem byla dlouhodobě šikanovaná. Nosila jsem silné brýle a na jednom oku jsem měla takovou tu klapku. Navíc mě bavila škola, historie, zajímala jsem se spíše o věci dospělých, takže jsem nikdy nezapadala do kolektivu. Ještě k tomu mi ve dvanácti narostla velká prsa, se kterými nebylo snadné se sžít,“ popisuje Lucie své nelehké dětství.“
S jakými předsudky se u burlesky setkáváte?
„Víte, že se s nimi ani nesetkávám? Myslím, že Česká republika má v tomhle ohledu dobrou pozici, což si mnoho Čechů ani neuvědomuje. Nejsme vůbec konzervativní, což je mimo jiné dáno i tím, že jsme naštěstí jedna z nejateističtějších zemí světa. Na to jsem jako Češka pyšná. Možná nejsme tolik pokrokoví, ale máme otevřenou mysl.
A ti, co ji nemají, ti na burlesku nechodí, jen třeba píší ty horší komentáře pod našimi videi. Ale ti mě nezajímají, protože takoví lidé mají často smutný život a nejsou v pohodě sami se sebou, když tohle potřebují dělat. Jasně, burleska není pro každého. Ale její fanoušky spojuje velký nadhled a otevřenost.
Je rozdíl mezi Českou republikou a jinými částmi Evropy, zrovna tak mezi Evropou a Amerikou. Burleska vznikla v Evropě, ale svůj zlatý věk zažila v Americe. Rozdíly spočívají hlavně v tom, nakolik je jaká kultura konzervativní. Velkou roli hraje i náboženství. Málokdo v zahraničí ví, že Česká republika je velmi ateistická země, tím se ráda chlubím. U nás to všichni víme, ale mnoho cizinců to vůbec netuší. Jsme obklopeni zeměmi, kde je náboženský vliv mnohem silnější.
Častý je mýtus, že burleska je méně odhalený striptýz pro pány. Muži tam samozřejmě rádi chodí také, ale bývají show, kde ženy tvoří i osmdesát procent obecenstva. Ženám to poskytuje určitý náhled na sebe, moment sebepřijetí. A nejdůležitější na tom je to implicitní povolení mít se ráda taková, jaká jsem, když vidím, že to tak mají různorodé burlesque tanečnice na pódiu. Máme velmi široký záběr publika napříč generacemi i profesemi. Spojuje je ale jedno: jsou to lidé vnímaví, pozitivní a otevření novým zkušenostem.
Burleska nemá kromě osmnáct plus věkové limity. Znám dámy, které dělaly burlesku v šedesátých letech a dodneška vystupují. Je to také formát přijímající různé typy postav, různé typy lidí. Ta komunita je veliká. Burleska nabourává představu, že určité typy postav by se neměly ukazovat a obdivovat, natož polonahé. Burleska nás učí vzít, co nám bylo tělesně dáno, a vytěžit z toho maximum. Vizuálně jde o to, jaký si vytvoříte vzhled za pomoci kostýmu, stylingu a výrazu.¨
Takže Vás to všechno nabíjí energií?
„Občas také prožívám pocit vyhoření. Přichází vždycky ve tří až čtyřletých cyklech. Ale mě baví spousta věcí. Jsem lingvistka, miluju hru se slovy, jazyk, moje velká láska je kreativní psaní. Kromě vystupování vyučuji burlesku, pořádám kurzy a pomáhám vychovávat nové talenty, moderuji show, dělám produkci a zdobím mnoho kostýmů pro sebe i pro svou kabaretní skupinu Bohemian Bombshells. Takže je to pestré. Jinak se chci letos víc zaměřit na vystupování v zahraničí.Na profi úrovni je v burlesce časté míchání různých přidružených rolí, vedení kurzů, vlastní vystupování a v mém případě i moje oblíbené moderování a produkce.“
Je něco, co musí tanečnice burlesky splňovat?
„Burleska by měla mít pohybové nadání, styl a smysl pro detail a estetiku. Je nutné mít dobré sebevědomí, aby člověk uměl vytvářet intenzivní kontakt s publikem, koncentrovat jeho energii a vydat co nejvíce energie ze sebe. Právě v tom může být náročné i velmi krátké, třeba tří až pětiminutové vystoupení, zejména pokud jste třeba zrovna z něčeho smutná nebo nemocná. Součástí profesionality je ale umět tyto pocity zvládnout a dát divákům ze sebe to nejlepší.“
Choreografka a performerka Becka McFadden uvádí představení Iconic Program
Pokuste se překonat zklamání a sabotáž sebe sama, a to skrze optiku krasobruslení. Iconic Program (Ikonická jízda) choreografky a performerky Becky McFadden přenáší krásu i absurditu tohoto sportu na divadelní jeviště a zve publikum, aby se společně s ní zapojilo do tréninku a překonalo své staré rány. Autorská performance vzniká u příležitosti Zimních olympijských her v Miláně a Mistrovství světa v krasobruslení 2026, které se bude konat v Praze. Premiéry proběhnou 27. listopadu v brněnském prostoru Industra STAGE a 11. prosince v pražském divadle Venuše ve Švehlovce.
„Sama jsem začala bruslit ve dvanácti letech, což je na začátek pozdě, ale díky baletu jsem postupovala rychle. Krasobruslení se zničehonic stalo středobodem mého života, milovala jsem choreografii, hudbu i kostýmy. Jenže při závodech mě svazovala nervozita a nikdy jsem nedokázala ukázat to, co během tréninku. Ten pocit nedokončené práce a sebesabotáže ve mně zůstal, a vrací se v různých podobách po celý život,“ popisuje prvotní námět autorka Becka McFadden.
Jaké stopy zanechá zklamání v těle, paměti a ve vlastní identitě?
Po letech od chvíle, kdy Becka nezvládla své krasobruslařské zkoušky, má stále pocit, že ji tato zkušenost poznamenala, a to nejen jako bruslařku, ale především jako člověka, i když od toho uběhlo více než 20 let. Právě v tom ale spočívá síla hlubokého vztahu k něčemu, co jsme kdysi milovali, nelze ho vysvětlit logikou. Vede nás do míst, která jsou chaotická, bolestná i směšná, a přesto zůstávají součástí nás. V Ikonické jízdě se proto ptá, jak lze tuto zkušenost proměnit.
Jednotlivé části představení propojují výstřižky z televizních reportáží devadesátých let, které představovaly krasobruslařky a krasobruslaře ve spojení s dramatickým narativem. Spojením videa, pohybu a vyprávění zkoumá, jak se sport může stát metaforou pro naše nevyřešené minulosti, dětské sny i sebesabotáž. Iconic Program se tak stává experimentem, který propojuje osobní vzpomínku s kolektivním prožitkem.
“Nedokončený byznys” a koberec místo ledu
Iconic Program se noří pod povrch ledové plochy a zkoumá, jak se výkon mění v poezii a selhání v osvobození. „Na představení jsem začala pracovat v zimě minulého roku. Nikdy jsem nepřestala přemýšlet nad bruslením, i po dvaceti letech po ukončení kariéry jsem si občas zabruslila na rybnících kolem Prahy. Zlom nastal, když mě Petr Dlouhý pozval na první ročník akce ALTA na ledu. Tam jsem se seznámila s Katjou Grohmann z IceLabu Leipzig a její pojetí ‘současného bruslení’ mi ukázalo, že tento sport může být o něčem jiném, než o pocitu zklamání z neúspěchů na soutěžích a myšlenkách na všechno, čeho jsem nedosáhla. Byla jsem tak nadšená, že jsem si vzala taxík, dojela pro brusle a vrátila se, abych si s ní mohla po představení zabruslit. Po dlouhé době jsem měla pocit, že se k bruslení mohu vrátit – radostně a tvořivě, ne s bolestí,“ doplňuje Becka McFadden.
Iconic Program osciluje mezi disciplínou a osvobozením, mezi autenticitou a performativností, stejně jako samotné krasobruslení, které v mnohém připomíná drag show. Jde o poctu tomu, co tělo dokáže, ale také nedokonalosti. Vzniká tak vrstevnatý jevištní jazyk, který propojuje sport s uměním a humor s melancholií. Iconic Program je zčásti návratem ke kořenům a intimním pokusem o smíření se svými dřívějšími verzemi a zároveň hledá možnosti, jak se od nich osvobodit.
Pro performance používá místo ledu koberec. „Zjistila jsem, že klouzání v ponožkách po koberci je překvapivě dobrá náhrada. Noha na něm zanechává stopy stejně jako brusle na ledu. Absence ledu nás od začátku staví do pozice neúspěchu, protože bruslení bez ledu je divné a trochu absurdní. Zároveň je to aktuální, protože v době klimatické krize bude přírodního ledu čím dál méně,“ uvádí.
Iconic Program otevírá prostor pro sdílenou zkušenost selhání i proměny. Zve diváky, aby se zapojili nejen fyzicky, ale i emocionálně, aby si připomněli, jaké to je zkoušet něco znovu. Performerka proměňuje jeviště v tréninkové místo odvahy a empatie, kde se hledá rovnováha mezi disciplínou, radostí z pohybu, krásou a trapností.
„Nejde o představení pro fanoušky krasobruslení,“ vysvětluje autorka.„Je to příběh o tom, jak pracujeme s neuzavřenými kapitolami svého života. Krasobruslení je jen moje posedlost, moje zrcadlo. Ale věřím, že každý má svou vlastní arénu, do které se občas musí vrátit,“ dodává.
Po pražské premiéře Iconic Program zvou tvůrci v pátek 12. prosince k návštěvě představení Wie wir sind od IceLab Company. Tento moderní tanec na syntetickém ledu spojuje témata lidskosti a lidských práv. Choreografku Katju Grohmann, průkopnicí současného krasobruslení a držitelku Ricky Harris Award 2025, mohou diváci znát z mezinárodních projektů IceLabu Leipzig. Po představení proběhne otevřená jam session na vlastních bruslích.
Vstupenky do Brna je možné zakoupit na smsticket.cz, na pražskou premiéru pak naGoOut.cz.
Pokuste se překonat zklamání a sabotáž sebe sama, a to skrze optiku krasobruslení. Iconic Program (Ikonická jízda) choreografky a performerky Becky McFadden přenáší krásu i absurditu tohoto sportu na divadelní jeviště a zve publikum, aby se společně s ní zapojilo do tréninku a překonalo své staré rány. Autorská performance vzniká u příležitosti Zimních olympijských her v Miláně a Mistrovství světa v krasobruslení 2026, které se bude konat v Praze.
