Robotí apokalypsa, plná humoru
Hudební akademie múzických umění znovuotevřela své komorní Divadlo Inspirace a my přinášíme reflexi jednoho z prvních nově uvedených představení, pantomimu Robo Erectus Lukáše Šimona a Antona Eliáše z 28. října.
Robo Erectus je příběh o dvou robotech. Pracují v továrně, jednotvárně vyrábějí jakési součástky a přístroje, když v tom vypukne atomová válka. Katastrofa zničí civilizaci a dva osamělí roboti se posbírají a začínají život nanovo. Oproti předchozím stereotypům jsou ale nyní nucení jednat kreativně, hledat zdroje energie v podobě baterií, sbírat užitečné věci do vozíku a vzájemně se o sebe postarat. Byl by to jeden z klasických postapokalyptických příběhů, kdyby protagonisté nebyli výborní mimové a nedodali vznikajícím situacím notnou dávku komiky a klaunské improvizace.
Roboti nacházejí nejrůznější věci a v průběhu své cesty se dostávají i k divákům. Zkoumají užitečnost předmětů, které si publikum přineslo do hlediště – kabelku paní na zadním sedadle anebo botu muže v přední řadě. Když však neuspějí s nasazením boty, spokojí se alespoň s tílkem a halenkou, kterou najdou v jiné části sálu a rázem se usídlí znovu na jevišti, aby se z nich stal klasický pár jako z amerického snu. Odchod manžela do práce, vaření, společné krásné i klidné chvilky jsou u robotických postav komické už na první pohled: sám protiklad bezpohlavnosti strojů, které se dostaly do rolí muže a ženy , a fakt, že představující herci jsou oba muži, vyvolává smích. Šimon s Eliášem však dobře ztvárnili i robotické pohyby a celkové užití prvků imaginární pantomimy se k tomuto tématu výborně hodilo. Komika představení pak gradovala zejména v závěrečné části, kdy se členové robotické rodiny nepohodli, rozešli se, zparodovali rozvodové řízení ostentativním rozebráním společného majetku a začali se proti sobě obrňovat, stavět hranice a na jejich stranách vznikly armády plastových panáčků. Rivalita vyústila ve zničení všeho, co vytvořili a v závěrečném souboji poškodili i jeden druhého, aby v objetí dosloužili. Žád né smíření po smrti se nekonalo – vždyť roboti nemají duši, která by „odletěla“ – a tak celý tragikomický tón nutil i k zamyšlení nad sebou samými: proč se tak často necháváme ovládat strachy a negativními emocemi?
Soudě podle potlesku bylo publikum nadšené, a až na drobné detaily co do preciznosti v některých scénách (mohly by pak být ještě vtipnější) je třeba říct, že šlo o krásné představení, plné vtipu a hravosti.
