Malý ostrov kreativity uprostřed všudypřítomného násilí

Baletní škola v Bagdádu

 

 

I když irácká  metropole byla v  minulosti kulturním centrem země, dnes je  toto tvrzení vzdálenou vzpomínkou.  Jen hudební a baletní škola zůstala  kulturním útočištěm pro své studenty.

Studentům  v bagdádské baletní škole se  podařilo přežít desetiletí otřesů, což je výkon, který svědčí o skutečně hluboké lásce k tanci.

„Kde jinde v Iráku si můžete chodit do školy a poslouchat malého chlapce, jak hraje na housle skladby A. Vivaldiho?“ chlubí se  ředitel školy, Ahmed Salim Ghani, sám virtuózní hráč na kontrabas a oud, Arabský  nástroj připomínající loutnu.

Raritou zůstává, že chlapci a dívky na této škole  nejsou odděleni, jako tomu je téměř na všech iráckých školách.

4

Bagdád zažíval svůj  zlatý věk  mezi lety 1960 až 1980. Tehdy elita společnosti  sponzorovala umění a kulturu. Přestože tu vládl diktátorský režim,  zajistil,  že dost finančních prostředků  národa bylo vloženo   do umění. Baletní škole, která byla založena v roce 1968, se tedy  daří.Vykazuje relativně vysokou úroveň disciplíny, děti  tančí v profesionálních kostýmech.  Školačky a učitelky nosí minisukně, chlapci motýlky.

Věci se rychle zhoršovaly po irácké  invazi do Kuvajtu v roce 1990. Sankce OSN měly zničující dopad na ekonomiku, situace přinutila statisíce lidí ve venkovských oblastech opustit své domovy. Usadili se ve městě, aby tu našli práci, ale  přinesli  s sebou i konzervativní tradice svých vesnic.

2

Státní  pokladna se  vyprázdnila, ruští instruktoři byli posláni domů.

Město  se ponořilo ještě hlouběji do chaosu po roce 2003. Škola byla vydrancována, později částečně spálena během řádění nespokojených důstojníků.

Když dívky dosáhly  12-ti  let, mnoho rodičů ukončilo  jejich výuku baletu, z náboženských důvodů.  Uprostřed násilí, náboženský extremismus rostl a pěstoval  představu, že balet  a dokonce i hudba  jsou nemorální a anti-islámské.

6

Škola odstranila svůj nápis, aby  unikla  pozornosti. Děti schovaly své hudební nástroje, když se pohybovaly   na veřejnosti, nebo je nechávaly  ve škole. Vedení školy nechtělo   být spojováno s nemorální institucí.

Denní bombové útoky, atentáty a únosy přinutily  rodiče, aby své děti nechali doma. Nejlepší baletní a hudební učitelé školy z Iráku utekli, a hledali  zaměstnání v zahraničí. Během největšího násilí  v polovině roku  2000  se počet studentů propadl na historické minimum, tj. asi  100 žáků.

5

Nyní se situace zlepšila, škola má asi 500 studentů. Ale otázka víry hraje stále hlavní   roli.  Rodiče stále končí  taneční kariéru svých dcer,  když dívky dovrší 12 let, pro íráckou společnost je tanec „haram“, tedy zakázaný, hanebný.

„Roky naší tvrdé práce jsou ztraceny“, bědují dívky i učitelé.  „Škola samozřejmě potřebuje talentované děti, které zůstávají.“

3

Morální otázky spojené s tancem nejsou pochopitelně  důvodem k nadšení. Tanec je stejně tak problematický i pro chlapce. Mnozí tají, že tančí.

Láska k umění může být  ale most, po kterém iráčtí obyvatelé přejdou do nového věku.

 Taneční magazín

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *