Rozhovor s tanečníkem MICHALEM NECPÁLEM

„Chtěl jsem poznat i něco jiného, než tanec!“

 

 

 

 

 

Michal zazářil ve Stardance, ale dráhu  profesionálního tanečníka ukončil.

„Chtěl jsem poznat i něco jiného, než tanec!“

Michal je právě v učebně DAMU, čeká na další hodinu. Obvykle je velmi zaneprázdněný (natáčení, výuka tance, škola), takže není lehké jej zastihnout.

1. Cítíte se být spíše hercem nebo tanečníkem?

„Tančil jsem závodně 16 let, věnoval jsem se této profesi a dělám ji déle, mám bohatší zkušenosti.  Rozhodně si věřím víc v tanci. Pokud jde o herectví, moje odpověď bude jiná po 16-ti letech.“

2. Které taneční styly jste tančil? A který je pro Vás ten nej….

„Tančil jsem latinsko-americké tance (rumba, samba, cha-cha, paso doble aj.)  a standardní (tango, valčík, waltz, foxtrot aj). V České republice probíhají tři mistrovství v tancích. Má nejsilnější stránka byla kombinace v 10-ti tancích, na tom jsem stavěl svou kariéru.  Páry se věnují buď „latině“ nebo „standardu“, ale já jsem dělal obojí.

Upřednostňoval jsem „standard“,  i přestože je konzervativnější. Ale elegantnější.  „Latina“ je „divočejší“, výhodu  vidím v tom, že  se můžete více odreagovat. Mé partnerky byly také spíše příznivkyně standardu, takže jsme déle trénovali tento styl a měli jsme větší úspěch.“

3. Jak hodnotíte svou účast ve Stardance? Tančil jste s Miss 2004 Janou Doležalovou.

„Byla to perfektní zkušenost. Vyzkoušel jsem si novu pedagogiku, dalo mi to všechno hodně práce. Ne proto, že by Jana byla nešikovná, ale nebyla tam žádná taneční průprava. Poznal jsem ve Stardance nové tváře  a jsem za to vděčný. Jsem vděčný za to, že jsem poznal Janu. Ale znovu bych tam soutěžit  nechtěl. Trénujete 5-6 hodin denně, prožíváte obrovský stres, tanečník všechno „oddře“ a ty ovace prostě nesklidí.  Na celý proces ale rád vzpomínám.“

4.  Poznáte na první pohled tanečníka a „nešiku“? Odhadujete talent třeba i podle  postavy?

„Podívám se a nemám jasno. I přestože  člověk není zrovna hubený, může být dobrý na parketu. Nedá se naučit cítění doby.  Pohyby a figury, to všechno se dá naučit, ale cítění ne. Pokud člověk nevytleská rytmus, necítí ho, to je pak těžké. Nepoznám to podle pohledu, ale stačí mi 5 minut a vím, jaký má člověk potenciál a tohle mu můžu sdělit.“

5. A vyhodil byste někoho ze sálu po těch 5-ti minutách, kdyby nevytleskal rytmus?

„Ne.  Tančí se v páru. Dobrý příklad jsou třeba děti. Jeden z nich vytleská rytmus, druhý tento nedostatek zase kompenzuje pohybem.  Hudba se dá procvičit, i když ne naučit.  Někdo se pohybuje ladně a hezky, někdo jde mimo hudbu a neví to, ale pohyby má dobré. V takovém případě ho povede partner a pokud se nechá vést, je to vpořádku.  Naučit se dá všechno, ale člověk musí mít nějaký základ. Nikdy se mi nestalo, že by přišel do hodin tance člověk, který opravdu vůbec necítí hudbu. Myslím, že by takový typ ani nepřišel.“

6. Jaké byly reakce okolí, když jste řekl, že jste „profi“ tanečník? Byly nějaké úšklebky?

„Ovšem.  Začal jsem s tancem, když mi bylo 5 let. Rodiče mě přivedli k tanci.  Byl jsem „cvrček“, nechápal jsem dívku jako partnerku. V 11-ti nebo 12-ti letech, jsem dělal také spoustu sportů a byl jsem v partách. Slýchal jsem poznámky typu: „Tanec není heterosexuální“. Neměl jsem žádnou zbraň, jak se proti tomu bránit.

Ale později, když jsem opravdu začal „komunikovat s holkama“, nebo se ženami, uvědomil jsem si, jak se  dalo z  tanečních zkušeností krásně vytěžit. To se těžko popisuje…. A ještě  o něco  později začali kluci chodit za mnou, že se chtějí naučit tančit, vést partnerku a v té době jsem cítil jejich respekt a ten se zvyšoval.

Další dobrý příklad – studoval jsem na německé obchodní akademii. To byli samí fotbalisté. Na jejich narážky, že nejsem úplně heterosexuální, jsem odpovídal s úsměvem: „Já skončím trénink, celou dobu držím holku.  A ještě ji doprovodím domů. Vy skončíte trénink, svléknete se a jdete se sprchovat s klukama!“

7. Doporučil byste  profesi tanečníka po všech svých bohatých zkušenostech?

„To je otázka.“ Až budu mít rodinu, rozhodně nechci, aby moje děti dělaly tenhle sport. Důvodů je mnoho.Finanční zabezpečení v ČR se nedá srovnat se zahraničím. Pokud někdo dokázal něčeho dosáhnout v Čechách, pak je to tím, že tančil v zahraničí. A co to znamená být dobrý? 20 – 35 let velké dřiny a chudoby. Pokud je člověk na určité úrovni a má reklamu, pak se z tance dá žít a vrací se to.

Ale – já mám už jen 50% chrupavky v koleně, má partnerka má poškozené nárty. Standard sice není tak zničující jako balet. Ale já už bych tančit nemohl. Skončil jsem s „profi“ tancem ve 22-ti letech, po úrazu s kolenem. Mohl jsem sice tančit dál, ale ne tak dobře. Ztratil jsem dětství – žádné lyžáky, žádné školy v přírodě, najednou jsem chtěl ty věci zpátky. Začal jsem studovat DAMU.

Když jsem nemohl komunikovat s divákem tělem, chtěl jsem totéž získat  v umění a svoje dovednosti využít. Je mi líto, že jsem nepokračoval dál, ale už jsem chtěl zažít i něco jiného.  Třeba peníze, zdravé koleno. Musel jsem vydělávat dál. Když jste na určité úrovni v tanci, máte i sponzory. Já jsem je měl.  Ale nejen kostýmy jsou velmi drahé, ale jsou tu i boty, lekce, individuální lekce – ty jsou velmi drahé, poplatky klubům, poplatky ČSTS, placení hotelů, benzínu, jídla, prostě to všechno dohromady dává částky, které nejsou křesťanské.“

8. Stála Vás tato profesionální dráha třeba také nějaké odříkání v jídle?

„Neměl jsem nikdy potíže s nadváhou, ale „profi“ tanec, to je obrovské fyzické zatížení. Musíte dodržovat životosprávu! Nemohl jsem si dát bůček před soutěží, už vůbec ne v den soutěže!! Také mě rozčilovaly párty a narozeninové oslavy.  Známí mě zvali, šel jsem tam, ale nesměl jsem pít. Je jasné, že všichni měli úplně jiný druh humoru po nějaké chvíli.  A já?  Měl jsem týden před soutěží, den před soutěží. Nemohl jsem. Někdo si dá láhev vína, třeba i den před soutěží, záleží to na každém, ale já jsem nemohl.“

9. Vy souhlasíte se skeptickým tvrzením, že tančit se dá do 35-ti let a konec?

„To je individuální věc. Jsou kategorie Senioři I. a Senioři II. Věk  je až 60 let. Někteří dokážou i nemožné. Někdo tančí celý život. Chvíli má třeba pauzu a pak jde  do kategorie seniorů. Učil jsem páry, které nesoutěžily, ale tančily třeba od 6-ti let, byly na dobré úrovni. A  když jim bylo kolem třiceti let a rozhodly se, že chtějí soutěžit, tak proč ne?  Tak  v tom věku teprve začaly.  Ale málokdy se to stává. Tanečníci čelí úrazům, zraněním, většinou odchází kolem 30-ti let z profesionálního života.  Moje 31-letá trenérka má poškozené kyčle, musí se regenerovat, nemohla už dále tančit, i když chtěla.“

10. Tvoříte si choreografii sám nebo si ji necháte sestavit?

„Baví mě tvořit si ji sám, ale když jsem závodně  tančil, dělal mi choreografii učitel. Já jsem vložil do choreografie mě blízké pohyby, protože jsem se pak dobře cítil. Ale mé pohyby nebyly tak dobré, jak jsem si myslel. Je mnohem lepší nechat si poradit a nechat postavit choreografii někým jiným. Další oko je dobré.“

11. Kde berete inspiraci  pro své choreografie?

„Taneční variace tvoří základ, vylepším si základ figur – napadne mě, že bych tělem udělal třeba  takový pohyb nebo jiný. Inspirace přichází i ze zahraničí. Ale když dva dělají totéž, pak to není totéž….., když choreografii  zkouší člověk sám, vzniká z toho úplně jiný pohyb!“

12.  Co třeba porovnat disko a klasiku? Můžete svoje dovednosti využít na diskotéce?

„To je těžké srovnávat. Společenské tance a disko jsou úplně jiné. Těžko tam rozjedu raz, dva, tři… Ale už třeba na plese je vidět obrovský rozdíl mezi lidmi, kteří nemají průpravu a těmi, co ji mají.“

13. Je hranice mezi spontánním tancem a uměleckým pojetím tance?

„Hranice  je  těžko popsatelná. Tanec jako umění znamená získávání  informací, vlastní dřinu, techniku, tréninky, hodiny tance. Na druhou stranu někdo nechce dřít techniku, přijde do hodin a řekne jenom: Mě to baví. Chci se jen zlepšit!“

14. Jak vnímáte tanec u tyče? Je zatím nesmírně populární. Vydrží?

„Taneční styly přichází a odchází, latina a standard zůstává. Např. zumba „vystřelila“ a upadá. Zumba je vlastně latina a aerobik. Byl to perfektní nápad, zvláště pro ženy, které chtějí zhubnout, chtějí mít fyzickou kondici. Ale není zde možnost vlastních variací… Člověk, který stále tančí totéž se unaví a už ho to dál nebaví.“

15. Světem probleskla zpráva, že jistý striptýzový klub nechce platit daně, protože striptýz je umění. Jak to vidíte? Je to umění?

„Zajímavá otázka. Jsem trochu zaskočen. Teď mluvím za sebe: když jakékoliv umění, třeba i ten striptýz,   má nějakou historii, techniku, sled variací, já to jako umění beru. Svléknout se dokáže každý, ale jakým způsobem? Viděl jsem dokument o dívkách v Kolumbii. Bylo neuvěřitelné, co ty slečny dokázaly  předvést u tyče. Jazz, scénický tanec,  gymnastiku, rozštěpy, provazy. Bonus byl, že se svlékly. Na takový striptýz chodily i dámy a obdivovaly ten projev. Tomu já říkám umění.“

Michalovi začíná další hodina a je čas se loučit.

 

Děkuji za rozhovor
Eva Smolíková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..