Louskáček

Pro každého, kdo se rozhodne zkusit balet poprvé, nebo jít jen jednou za rok, by byl Louskáček ten jediný pravý z velkého výběru – barevný, melodický – a nyní je ten pravý čas v roce to udělat.

Skotský  balet a Royal balet  – dvě velmi odlišné verze příběhu

Může se to zdát zvláštní, možná i riskantní počínání, ale pokud byste  měli zastavit  někoho na ulici a zeptat se, zda mohou jít na balet a jaký by si vybrali, nejpravděpodobnější odpověď mezi amatéry bude  Louskáček. Pro každého, kdo se rozhodne zkusit balet poprvé, nebo jít jen jednou za rok, by to byl  ten jediný pravý z velkého výběru – barevný, melodický – a nyní je ten pravý  čas v roce to udělat.
Louskáčků běží všude  habaděj, jak ve Velké Británii, tak po celém světě. Je to už dávno, kdy  roku 1892 tato podívaná z kuriózního  příběhu ETA Hoffmanna měla premiéru v Petrohradu, a byla přijata tak přezíravě, že by nemusela přežít jako celek, kdyby nebylo zázračné hudby Čajkovského. Prakticky každý zná alespoň jednu melodii z něj. Televizní spoty to zajistí.

Tento rok je 75. výročí první britské produkce celého baletu, kdy se Wells Sadler společnost vyvinula do Královského baletu. Jsou to také 25. narozeniny současné Royal produkce, nyní běží sezona v Covent Garden. Peter Wright a Julia Trevelyan Oman, jako designérka, vytvořili jednu  z největších, nejvíce okázalých a opravdu kouzelných inscenací, které jsou určené k tomu, aby byly vidět všude.

Nikde jinde určitě vánoční stromek neroste do  takové velikosi, a  nádherné triky společně s hudbou Čajkovského dělají obrovský dojem a vezmou nás do říše fantazie. Koen Kessel provádí strhující orchestrální výkon; tanečníci vytváří teplo a útulnost.  Na počátku 19. století se konají rodinné vánoční oslavy, kdy se začíná odvíjet podivný sen  mladé hrdinky Kláry.: Bitva  myší a cínových vojáčků (skvělá příležitost pro děti Královské baletní školy), její láska k hrdinnému Louskáčkovi, cesta do Země sněhu, a do Království sladkostí.

Gary Avis přesvědčivě ukazuje charakter kouzelníka Drosselmeyera, původce  úžasných událostí. Jako vždy, existuje mnoho superlativů pro běžící představení. Iohna Loots je sladká a dojemná jako Clara, tak zbožňující svého  Louskáčka, a Ricardo Cervera je zcela hoden takového obdivu. Miyako Yoshida, ačkoliv je to její důchodová sezóna u  královského baletu, je cukrová víla technických  superlativů, a Steven McRae je vzorem elegance coby  princ.

Severně od hranic, v divadle Royal, Glasgow, Skotský  balet oživil verzi Louskáčku Ashleyho Page  na začátku turné. A. Page  a Antony McDonald vytvořili společně  tuto  produkci v roce 2003.
To vše je velmi odlišné od  tradičního  přístupu Wrighta. Příběh se odehrává v roce 1920 v Německu  ve Výmarské republice, vidíme zde  vlivy umělců expresionistů Maxe Beckmanna  a Maxe Ernsta. Jsme svědky toho,  (před tím, než balet začíná), jak se na obrovském plátně dívce, která je v šoku z knihy, kterou čte, pootevře lebka jako ořech. V rámci toho vidíte Drosselmeyera provádět některé tajemné chirurgické zákroky.

A. Page není první choreograf, který  proniká  do znepokojujících psychologických aspektů Hoffmannovy fantazie, v níž jsou členové rodiny a další postavy přeměněni na strašidelné síly v hrdinčině  snu. (Ta se zde jmenuje Marie, jako v původním znění.): Co A. Page zahrnul do hry, ovšem, se většiny producentů nedotklo: příběh o tom, jak Drosselmeyerův  synovec přišel k proměně na Louskáčka. Toto  přidává baletu  další vrstvu složitosti.

Drosselmeyer není jen mim, ale i tanečník (Tama Barry, energický a má mnoho-tváří), který také, možná, představuje Hoffmanna samotného. Diana Loosmore je sadistická vládkyně,  která představuje  (v Mariině fantasii) zlou  Dame Mouserink – Hoffmannovu postavu, kterou A. Page pochopil jako motivační sílu.

Ve scéně bitvy vidíme přilby vojáků, ocas koně sportovní jízdy atd. Vánoční stromek utekl ze svého stojanu, okno je otevřené, stěny se naklání, sněhové vločky se valí dovnitř  – včetně zlých vloček. Marii zachrání z útrap až druhé dějství, kdy se všechny postavy objeví znovu v maskách. Hodně choreografií je ve svižném tempu – rychlé španělské číslo, například pro Martina Forioso a Adama Blyde.

Claire Robertson je silná  v roli  Marie, ale v klasické expozici Grand pas de deux (původní choreografie od Ivanova), její odhodlání a útok nebyly zcela přirozené.

Ze zahraničních zdrojů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *