Na druhé straně barikády
27.října uvedla skupina pohybového divadla Spitfire Company v Paláci Akropolis druhou reprízu kontroverzního představení Vladimir Macbetin. Jak už název napovídá, šlo o svérázné propojení Shakespearovy hry s kritikou režimu Vladimíra Putina v Rusku. Spitfiři jsou známí svým totálním interpretačním nasazením i volbou originálních námětů a my se nyní můžeme podívat, nakolik úspěšní byli při tomto, možná jednom ze svých nejodvážnějších počinů.
Kombinovat klasické činoherní náměty s výraznou pohybovou složkou není v Česku zas tak nová věc. Vladimir Macbetin je proto zajímavější právě jako politické divadlo. Jak už Spitfire Company naznačili na plakátech s přepůlenou Putinovou fotografií, jednalo se takřka napůl o Macbetha a napůl o reflexi současného Ruska a vystupování jeho elit na domácím i mezinárodním poli. V titulních rolích Jiří Štrébl a Jindřiška Křivánková předvedli v tomto ohledu skvělé výkony: dialogy Shakespearovy předlohy odříkávali spíše civilně a nenuceně a klidná poloha se jen občas mísila s afekty Macbetha / Putina a sváděním jeho ženy, zastupující také vnitřní hlas hlavního protagonisty, k vraždám a machinacím.
Duo, které mělo na starost takřka celý (ovšem seškrtaný a doplněný o souvislosti s Ruskem) text, doplňoval čtyřčlenný „sbor“, který se postaral o většinu pohybové složky představení. Ti zastupovali jednou společnost, podléhající vlivu ikonických obrázků v módních časopisech, jindy služebníky hlavních postav v převleku letců a letušek. Režie Petra Boháče se snažila o kritiku pokrytectví ruských představitelů, když nadávají na „dekadentní“ západní svět, ale sami se vyžívají v podobně dekadentních zábavách a ve skutečnosti svou rétoriku staví na manipulaci a populismu. Umělci v projekcích v zadním plánu jevi&sc aron;tě vyjevovali také některé principy mediální fikce (manipulace skrze glamour, zkreslené informace v televizi atd.). Co ale přesto chybělo, byl určitý nadhled. Snaha o pochopení, proč běžní Rusové většinou schvalují počínání své politické špičky, co je přivádí do rozporu s námi a co nás nutí znovu zaujímat pozici, že Rusko nás ohrožuje a chce nás mocensky ovládnout. Nadhled nad těmito pocity se v představení objevil jen zřídka a výkladem negativních věcí, za které je Putinovský režim bezesporu zodpovědný, nás spíše utvrdil v tom, na které straně barikády stojíme.
Přesto se jedná o podnětnou inscenaci, která diváka nechá ještě dlouho po skončení přemýšlet a intenzivní výkony hlavních aktérů stejně jako pohybově-taneční nasazení souboru je nutné ocenit. Vladimir Macbetin k naší době patří, a i kdyby nic jiného, umožňuje nám si uvědomit, jak na současný svět vlastně nahlížíme.
