„Direct Action Theatre“ míří poprvé do Čech

Objeví se před ruským velvyslanectvím

Protestní akce  mezinárodního kolektivu „Direct Action Theatre“, který pracuje na pomezí umění a aktivismu (artivismu). Jejich první zastávkou bude Velvyslanectví Ruské federace v Praze.
1. dubna  v 15:00 se odehraje jejich první oficiální performativní intervence v českém veřejném prostoru na podporu protestujících v Rusku, kteří za svůj protiválečný názor riskují mnohaleté vězení. Touto akcí chtějí podpořit také lidi z Ukrajiny, kteří statečně a neústupně brání svoji zemi.

DIRECT ACTION THEATER: SERVE AND PROTECT ANEB DIVADLO PŘÍMÉ AKCE: POMÁHÁ A CHRÁNÍ
KDY: pátek 1. 4. 2022 v 15.00 hodin
KDE: Velvyslanectví Ruské federace, Ukrajinských hrdinů 36, 160 00 Praha 6-Dejvice

If there is a hard, high wall and an egg that breaks against it, no matter how right the wall or how wrong the egg, I will stand on the side of the egg.

     Haruki Murakami
    • „Direct Action Theatre“ stojí jednoznačně na straně všech metaforických vajec. Skupina posiluje vztah mezi divadlem, performance a protestem. Ve svém projektu pracují s uniformami zásahové policie jako hlavním obrazovým a symbolickým materiálem. Umístěním těchto uniforem do absurdních či neobvyklých situací hravě testují status quo policie jako instituce či entity. Tyto dočasné zvraty významu toho, co může policie představovat, používají jako svůj hlavní nástroj. Zabývají se nejpalčivějšími problémy a svými intervencemi do veřejného prostoru chtějí podpořit diskuzi o současných sociálních, politických či environmentálních protestech, hnutích a kauzách. Chtějí skutečně „pomáhat a chránit“ lidi, přírodu, potěšení, krásu a život samotný.
    • Projekt v současnosti podporuje T.I.T.S. performance group, Nová Síť, Projektor Pøblene, Grenland Friteater a Kulturrådet.

Pavla Umlaufová
pro Taneční magazín

 

Rozhovor se zpěvákem, hercem a spisovatelem Jiřím Štědroněm

„Tanec obdivuji, ale ze mě tanečník nikdy nebude“

Jako zpěvák nazpíval spoustu písní. Psali pro něj renomovaní autoři. Vystupoval v televizních pořadech. Po revoluci si vyzkoušel podnikání. Posledních dvacet let hraje Jiří Štědroň v divadle Semafor, kde mu Jiří Suchý napsal mnoho nádherných rolí. Věnuje se také psaní knih a je velkým milovníkem tenisu.

Pocházíte z Vyškova z rodiny právničky a hudebníka. Rodiče se ale, jak jste v jednom rozhovoru řekl, rozvedli a Vy jste zůstal s maminkou a díky dědečkovi a babičce jste prožil krásné dětství. Jaký jste byl kluk? Co Vás bavilo? Již tehdy jste chtěl k divadlu?

„Co je skutečné divadlo jsem, bavíme-li se, řekněme o první polovině padesátých let minulého století, sotva tušil. Ve Vyškově byly sice dva velmi aktivní ochotnické spolky, ale mě, myslím, stejně spíš lákal sport. Konkrétně ligový vyškovský basket a s ničím neporovnatelná atmosféra lehké atletiky. Tam všude byli lidé, kterým jsem se chtěl podobat a tetelil jsem se nadšením, když jsem postupně mezi ně začínal patřit. Připomínám: nebyla televize, nebo teprve velmi omezeně, své první hvězdy, Cortéze, Veselou, Broma, jsem znal jen z rádia a z těch pár desek, co vlastnil spolužák Drmola. Dlouho jsem ani nevěděl, jak vypadají. Pravda, podle tváře jsem znal několik herců z kina.  Ale ty jsem tehdy snad ani nepovažoval za skutečné…“

I když byla Vaše maminka proti divadlu, geny a vliv tatínka se prosadily. Již na gymnáziu jste spolu se spolužákem Borisem Hybnerem založili kapelu. Pak Vás ale okouzlilo herectví, které jste vystudoval na JAMU a k tomu zpěv u profesora Bernarda Kočaře. Již coby student jste vystupoval v avantgardním divadle poezie X 62. První angažmá jste měl v divadle Večerní Brno, pak jste byl v pražském Apollu. Jak vzpomínáte na své začátky?

„Škola je pro mladého kumštýře hodně důležitá. Ale, budu kacíř, ani ne kvůli nějakým dovednostem nebo dokonce vědomostem. Spíš pro pocit příslušnosti k určité generaci. Divadelní i hudebnické. Tu v dobrém i zlém následně potkáváte celý život. Ale, pravda, zahrál jsem si tam Shakespeara, Karvaše, Nezvala, Plata, Klicperu, zarecitoval jsem si Máchu a Erbena, a pod zkušeným vedením. Spousta se toho děla ovšem i okolo. Na Ixku, kde jsme se sešli třeba s Láďou Frejem, Milanem Uhdem, nebo s Petrem Skoumalem, stálo nadšené, převážně mladé publikum fronty. Začínal jsem ale taky zpívat s Bromem a natočil jsem první snímky v rozhlase. Prvního srpna šedesát jedna jsem měl příležitost být jedním z těch, kteří poprvé vysílali televizi z Brna. Byl tam tehdy třeba taky Pepa Somr, nebo Fred Strejček, kteří mi to můžou dosvědčit. Hmatatelný důkaz totiž neexistuje, tehdy se netočilo. Vlastně točilo, technikou zvanou TRC, filmovalo se z monitoru při vysílání, ale kde je tomu materiálu konec…

Na JAMU jsem měl konečně možnost na vlastní oči vidět třeba milovanou paní Kunderovou. Nebo Vlastu Fialovou. Ale okouzlení muselo jít stranou. Začínal jsem zvolna chápat, že za vším tím vzrušujícím pozlátkem a popularitou je poměrně dost usilovné práce. Práce zábavné, ale vyčerpávající. A na druhé straně, že když ta práce není, je zle. Trápíte se, nespíte, přemýšlíte jak se k nějaké práci dostat. A nikde není psáno, že se vám to podaří. V těch dobách jsem měl víc štěstí než rozumu. Dopustil jsem se i řady chyb, to už dneska vím, ale moje snaha, zaplať pánbůh, pořád někam směřovala. Nikdy, tak říkajíc, nespadl řemen. A měl jsem štěstí na spolupracovníky. U Broma byla Helenka Blehárová, Jirka Vašíček, později v Apollu Gott, Hála, Filipovská, Přenosilová, Spálený, Štaidlové, u Zahradníka Zagorová a Sodoma, u Hybše Drobný, pak u Vlacha, potažmo v Karlíně Chladil, paní Simonová, Felix Holzmann, Štercl. Milan Chladil byl, okolnosti se tak vyvinuly, jakýmsi mým guru. Sjezdili jsme kdejakou štaci u nás a byli jsme spolu i na ruském turné. Dlouhé zájezdy dovedou řádně prověřit vztahy. Ten náš vydržel. Měl jsem později smutnou čest, promluvit Milanovi na pohřbu. Nezapomenu na to.“

V roce 1967 jste se objevil v epizodní roli seriálu Píseň pro Rudolfa III. Pak přišel princ Mojmír v TV pohádce Popelka a o roli jste řekl, že je to prokletí a požehnání zároveň. Roli tatínka Vám hrál Ladislav Pešek a krásnou Popelkou byla Eva Hrušková. Vystupoval jste v řadě TV pořadů a v poslední době jste se objevil také v seriálech ORZ nebo Modrý kód. Také jste načetl řadu audioknih. Jak jste se k tomu dostal? 

„Popelka, to je v mém životopise, ať se na to dívám odkudkoli, docela podstatná položka. A tak to původně vůbec nevypadalo. Byla to prostě jen jedna z aktivit, kterých jsem tehdy měl dost a dost. A výsledek? Většina lidí vůbec netuší, že jsem dělal taky něco jiného… Je až přízračné, jak se mi to bohulibé pohádkové téma vine celým životem. Svou první jevištní Popelku, jsem potkal už někdy v osmé třídě. Jmenovala se Markéta Zinnerová, maličká miloučká pihovatá spolužákyně, říkali jsme jí Keta. Později se z ní stala slavná spisovatelka. Hrál jsem v nějaké variantě Popelky mnohokrát, u ochotníků i na profesionálních jevištích. A ještě dnes mě ta pracovitá, hodná a poctivá špindírka s mrňavou nožičkou tak docela nemíjí. Figuruju v jednom muzikálu v divadle Hybernia, jako představitel fiktivní říše nazvané Popelkov. Prince už pochopitelně převzal mladší kolega, hraju krále. Ale Popelka to pořád je.

Natáčení černobílé Popelky bylo příležitostí k setkání nejen s okouzlující a nepolíbenou Evičkou, ale i s velikány, kteří už mezi námi většinou nejsou a na které vzpomínám s úctou a pohnutím. Chovali se ke mně příkladně vstřícně, teprve dnes vidím, že to tak nemusí být vždycky. Skvělí byli nejen už jmenovaný pan Pešek, ale i paní Medřická, Merunková, Hlaváčová nebo pánové Prachař, Beneš a Tříska. A nálada ve štábu? Ani ta nebyla běžná. Prostě pohádka!

Práce v televizi vzato obecně mě vždycky bavila. S kamerou jsem se, myslím, docela kamarádil, uměli jsme si navzájem vyhovět. Nejsem dobrý archivář, koneckonců, bylo toho relativně hodně, zkrátka doma skoro nic z toho, co jsem natočil, nemám a paměť už taky není neomylná, takže když zahlédnu – většinou náhodou, nebo mě někdo upozorní – něco třeba na ČT3, bývám celkem příjemně překvapený. Rozčarovaný bývám snad jen z toho, jak to všecko rychle uteklo…

Audioknihy, to je záležitost jiná. A od mé běžné činnosti vlastně i dost odlehlá. Nahrávky vznikaly až v průběhu zhruba posledních deseti patnácti let. Natočil jsem je pro jedno malé vydavatelství a měly snad původně sloužit jako jakýsi edukativní materiál. Prý po dohodě s kýmsi z ministerstva kultury. Obávám se, že jak to doopravdy bylo, už vědí jen bozi a úctyhodné stěny Nostického paláce. Ministři a jejich rádci přicházejí a odcházejí. Projekt nicméně vycházel z dramaturgie, jakou na první pohled nelze nic pokazit. Mapoval klasickou českou literaturu, od Nerudy, přes Čecha, Němcovou a Jiráska, až k Haškovi a Čapkovi. Desítky a desítky hodin čistého času četby v nejprve, bez přehánění otřesných (pan vydavatel, jinak můj nejlepší přítel, promine), teprve postupně se zlidšťujících podmínkách provizorního studia. Ale práce nádherná, poznal jsem zblízka a jaksi zevnitř a zevrubně obdivuhodná díla, která jsem si už skoro nepamatoval a výsledek snad je i obstojný a ne úplně zbytečný.“

  1. a 80. léta jste působil jako zpěvák a zpíval jste s orchestry Gustava Broma, Josefa Vobruby, Karla Vlacha nebo Karla Hybše. Nazpíval řadu písní – jako např. Belinda, Hledám tě dál, Butterfly… Za píseň Oheň a píšťala jste obdržel Děčínskou kotvu. Jak na plodnou pěveckou dobu vzpomínáte a co rád posloucháte v soukromí?

„Nikdy jsem to nepočítal, ale těch písniček, které jsem natočil, byla opravdu dlouhatánská řada. Začalo to někdy v devětapadesátém Kainarovými Hvězdami nad Brnem a pokračuje to vlastně dodnes. Některé z těch písní jsem měl a mám moc rád, jiné méně. Některé měly celkem výrazný úspěch, desky s nimi šly na odbyt, jiné, jak už to chodí, zapadly. Ale psali je pro mě povýtce renomovaní autoři. Slova hlavně jeden čas můj skoro dvorní textař Vláďa Poštulka, ale i Rytíř, Borovec, Fišer, Štaidl, Krečmar, Vrba, Fikejzová, kromě Suchého prostě celá tehdejší špička. Dokonce mám i cosi od Kopty. Tedy od Pavla. Od jeho syna Václava zatím nic, přestože jsme, myslím, dobří kamarádi. Třeba to ještě přijde. S muzikou to moje generace měla složitější, dělali jsme hodně převzatých cizích hitů, to bylo jakýmsi nechvalným zvykem, ale musím hrdě říci, že jsem patřil k těm nemnohým, kteří měli i hodně velké procento původního repertoáru. Třeba písně, které mi napsali Jindra Brabec nebo Zdeněk Barták, ale i mnozí další. Teprve na stará kolena jsem v sobě objevil autora. Tedy skladatele. Texty jsem příležitostně psal odjakživa. Vzniklo to následovně. V roce 2002 na jaře jsem úspěšně hostoval v Semaforu a bylo mi nabídnuto angažmá. Na podzim jsem měl nastoupit. Už někdy od března mě začalo znepokojovat, jak se později ukázalo, zcela zbytečně, že tam třeba nebudu mít co hrát. I sednul jsem a napsal divadelní hru. A protože Semafor je divadlo hudební, opatřil jsem ji písněmi. A protože Suchý si muziku píše sám, šel jsem do toho po jeho vzoru taky. Hra se jmenovala Ten čtvrtek platí a na prkna Semaforu se skutečně dostala, byť zdaleka ne hned. Až někdy po pěti šesti letech, kdy Jirka s Jitkou na čas přesídlili do Národního a vznikla příležitost zapsat se do historie a vecpat na jeviště Semaforu pro změnu něco jiného než Suchého text. Mezitím, jelikož se mi ta činnost zalíbila, jsem ovšem psal dál a vznikly tak další hry. A tedy i další písně. Nic by se nedělo, kdyby si jich nepovšiml kamarád a dlouhá léta můj hudební souputník Pavel Socha a nerozhodl se je zaranžovat (mimochodem moc hezky a pro ty moje výplody až, řekl bych, lichotivě) a vydat je jako album s názvem Jsem jen herec. Toho cédéčka si moc považuju, ačkoli se o něm zas tak moc neví. Odborná kritika sice reagovala pozitivně, mnohdy až nadšeně, ale když jsme je nabízeli rádiím, převládal názor, když to zjednoduším, že prý lidi chtějí ty moje staré pecky. Co nadělám…

Jakou muziku poslouchám v soukromí? Moc toho není. Pořád se něco musím učit, do staré hlavy už to nijak dobře neleze a není tedy čas na nějaký relax a odpočinkový poslech. Ale když už, tak mám rád evergreeny. Třeba Sinatru, Louise Primu, a tak. Současnou muziku, přiznávám ke své hanbě, takřka neznám.“

Celá 90. léta jste se věnoval podnikání a v roce 2000 jste se na jeviště vrátil, když Vám Váš bývalý spolužák Ladislav Županič nabídl roli Cassela v muzikálu Viktor/Viktorie v Hudebním divadle v Karlíně. Co Vám podnikání dalo?    

„S mým podnikáním to nebyla žádná sláva. Ale mám aspoň čisté svědomí, že jsem to zkusil. V devadesátých letech to byla pro mou generaci velká výzva. Šla do toho řada mých kolegů, jen málokdo z toho vyvázl bez šrámů. Ale poznal jsem nová prostředí, zajímavé lidi, povahu bližních obnaženou leckdy až na dřeň. Nebyl to vždycky nejhezčí pohled, ale nelituju, bylo to inspirativní.“

Od roku 2002 hrajete v Semaforu, kde jste se již v 60. letech zúčastnil konkurzu na hru Dobře placená procházka, ale neuspěl. A o účinkování v Semaforu jste jednou řekl, že je to splnění Vašeho snu. O své divadelní kariéře jste v jednom rozhovoru řekl, že je  to krásný podzim života, o kterém jste, ani nesnil. V čem Vás mohou diváci vidět?   

„Semafor, to je asi to nejvýznamnější, kolem čeho se poslední dobou pohybuji. Za dvacet let jsem se tam objevil v nějakých čtyřiceti premiérách, přesně spočítané to bohužel zase nemám. Jiří Suchý mi napsal spoustu nádherných rolí, převážně padouchy a všelijaké komické pitomce, kteří se v repertoáru každého divadla nevyhnutelně vyskytnou a někdo je zkrátka musí hrát. A budiž řečeno, hrají se určitě líp a snáz a vycházejí efektněji, než nějací princové. Momentálně se vyskytuji v šesti nebo sedmi uváděných hrách. Koncem února má premiéru Nižní Novgorod, na Semafor až grandiózní renovace staršího textu. Těšíme se velmi. Snad covid dovolí…

V Semaforu jsem skutečně dělal konkurz do Dobře placené procházky, už někdy v roce 1964. Nebyl jsem úspěšný a teprve po létech se mi ze Suchého povedlo vytáhnout, proč mě tehdy nevzali. Prý jsem byl moc sladký! No, tak to už dneska opravdu nehrozí.“

Zpíváte, hrajete, píšete. Jste autorem řady písňových textů, napsal jste divadelní hry a několik knih. Jednou jste řekl: „Píšu o tom, co znám, příběhy ze zákulisí, divadelního, muzikantského, ale i sportovního a módního. Jednou dokonce i kuchařského. Ale všechno jsou to ryzí a nefalšované fikce …“ Poslední kniha Když zpívat, tak vesele, vyšla v roce 2021. Co Vás přivedlo k psaní knih, a připravujete další knihu?

„Píšu beletrii a dost často se mi mé zkušenosti hodí. Ty knížky, dnes jich mám na kontě už deset, vlastně mají původ taky v mém výše zmíněném semaforském zajišťování se. První povídky, které mi vyšly, jsou moje hry, přepsané do prózy. Teprve, když měly jakýs takýs ohlas, začal jsem vymýšlet další. V šuplíku už mám novou prózu, s pracovním názvem, který se mi ještě nechce zveřejnit, ale o té zatím neví ani můj vydavatel.“

Ví se o Vás, že máte rád sport, zvláště tenis. Baví Vás  tanec?

„Neumím tanec, nebaví mě, ale od mistrů jej obdivuju odjakživa. Moje idoly byli Kůra, Malcev, Blažek, Skálová, Drotnerová a další. S paní Drotnerovou jsem se dokonce osobně znal a jsem na to pyšný. Na škole, na vojně v Armádním uměleckém souboru a pochopitelně v divadelní praxi jsem zblízka poznal spoustu tanečníků, vesměs bezvadných, pracovitých a talentovaných lidí. Ve dvou semaforských představeních sdílím šatnu s Vlastíkem Harapesem. Jsem mnoho let jeho fanoušek a nejradši bych mu chodil pro pivo, ale to on nepije. Já sám, když je nejhůř, taky nějaký ten krok udělám, to se u divadla musí. Ale tanečník už ze mne nebude. Sorry.“

Jak rád trávíte chvíle volna?

„Volné chvíle? Zaplať bůh jich zas tak moc není. Od dětství se pokouším hrát tenis. S pauzou od deseti do třiceti, protože snaživí pokrokáři začátkem padesátých let u nás, v kraji Klementa Gottwalda, zrušili kurty. Tenis byl na ně příliš buržoazní. Nechal jsem si letos těsně po Novém roce opravit koleno, tak snad budu zase moci trávit čas na svých oblíbených kurtech aktivně. Poslední dobou jsem tam převážně jen trapně posedával.“

Jiří Štědroň:

Narodil se 23. 5. 1942 ve Vyškově. Otec Jan Štědroň (1907 – 1981) byl houslista a pedagog, strýc Bohumír Štědroň (1905 – 1982) muzikolog, pedagog, pianista, hudební historik, strýc Vladimír Štědroň (1900 – 1982) hudební skladatel. Hudbě se věnuje také bratranec Miloš Štědroň (1942), který je skladatel, hudební vědec a pedagog.

Vystudoval herectví na JAMU. Hraje v Semaforu a Ypsilonce. S druhou manželkou Miladou bydlí v pražských Strašnicích.

Foto: Irena Zlámalová a Antonín Lavrenčík

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

Rozhovor s dirigentem Romanem Válkem

„Baroko je vrcholem harmonie a krásy, má mnoho společného s pop music i s  jazzem“

Roman Válek

Je zakladatelem a šéfdirigentem souboru Czech Ensemble Baroque, ansámblu který se zabývá hudbou 17. až 19. století v duchu stylové interpretace na dobových nástrojích. Roman Válek je také umělecký ředitel Znojemského hudebního festivalu a Letní školy barokní hudby a baroko je podle něho vrcholem harmonie a hudební krásy, a má hodně společného právě třeba s pop music nebo dokonce jazzem.

Pocházíte z hudební rodiny a vyrůstal jste se starší sestrou Janou, která se stala známou herečkou na Valašsku. Váš tatínek založil pěvecký soubor na SPgŠ v Kroměříži. Jaké to bylo, vyrůstat v takovém prostředí?

„Bylo to panoptikum věcí, které bylo na hony vzdáleno od vážné hudby. Táta realizoval svou kariéru v Kroměříži a ze mě vyrůstal spíš přírodovědec se zájmem o folklor a bigbeat.“

Již v dětství jste se věnoval hudbě? Co Vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl vystudovat dirigování na JAMU v Brně?

„Tatínek na mě praktikoval od 1. třídy jakousi všeobecnou domácí výuku hudby s cílem mít ze mě profesionálního hudebníka. Já jsem velmi úspěšně vzdoroval, až přišlo na lámání chleba na gymnáziu v Otrokovicích, kde jsem si finálně ujasnil, že na chemii, fyziku a matematiku prostě nemám buňky, tak jsem hekticky přeřadil na hudební režim, snažil se přestoupit na konzervatoř na klarinet a když to nevyšlo, tak jsem najel na intenzivní přípravu na dirigování na JAMU, což znamenalo tak 4 hodiny klavír denně, konzultace v Brně, samoučba všech disciplín konzervatoře a samozřejmě lekce dirigování. Na gymplu už naštěstí tušili, co jsem zač, a tolerovali mě, protože věděli, že nelajdám, ale bojuju o JAMU.“

Už během studií jste působil jako pedagog na LŠU ve Zlíně – Malenovicích. V letech 1993–96 jste vyučoval na konzervatoři v Brně. Jako sbormistr jste začínal v Brně, pak v Praze a řídil jste většinu orchestrů v ČR. Jak na ten čas vzpomínáte? Co Vám tyto zkušenosti daly?

„Byla to dlouhá a klikatá cesta. Svět vážné hudby mě zároveň přitahoval a zároveň odpuzoval. Nešlo mi do hlavy, proč třeba na koncertě Pražského výběru proudí emoce a u Mendelsohna je musí člověk těžce hledat. Během studií si člověk myslel, že hudba je naučitelná konvence. Já původně toužící po orchestru – jsem praktikoval desítky let sbory. Celou tu dobu jsem vysloveně naháněl lidi do zkoušek jak pasák zbloudilé ovce – u amatérů. V profisborech mi zase vadila uniformita výrazu. Díky šťastným okolnostem jsem si splnil i sen orchestrálního dirigenta, ale vše spělo k žánru vokálně – instrumentálnímu.“

Již v roce 1998 jste založil Czech Ensemble Baroque, ansámbl který se zabývá hudbou 17. až 19. století v duchu stylové interpretace na dobových nástrojích. Proč jste si vybral právě baroko? Připravujete další koncerty? Kde se můžeme s vaším orchestrem setkat?

“ V 90. letech se začaly objevovat zajímavé ansámbly a jejich vedoucí, kteří nestudovali ani klasické dirigování či sbormistrovství, ale z úhlu violoncellisty, cembalisty či houslisty začali provozovat více méně profesionálně starou hudbu v tzv. historicky poučené interpretaci. Protože otázka frázování, zvuku, dobových temp atp. mě velmi interesovala už za studií, udělal jsem tlustý řez a založil nejprve příležitostný – nyní již stále pracující orchestr, sbor a sólisty CEB. Autentická interpretace mi najednou otevřela dramaturgický vesmír hudby od roku 1600 zhruba do 1800, a odpověděla mi na všechny otázky spojené s počáteční nedůvěrou ve vážnou hudbu. Baroko je vrcholem harmonie a hudební krásy, a má hodně společného právě třeba s pop music nebo dokonce jazzem. V únoru startujeme sezonu s velkým Handelem – překrásným oratoriem TRIUMF ČASU A PRAVDY, kde se představí všechny složky mého ansámblu – sbor, orchestr i sólisté. Cyklicky se věnujeme spolu s vydavatelstvím Supraphon – restauraci díla královského kapelníka – Čecha F. Ignáce Tůmy, máme před sebou překrásný projekt Vivaldi se světovým kontratenorem Andreasem Schollem, CD Molieri s Adamem Plachetkou, koncertní cyklus Bacha na Mozarta, festivaly a 20. ročník workshopu pro mladé profesionály – Letní školu barokní hudby na zámku Holešov.“

Působíte také jako ředitel Znojemského hudebního festivalu a Letní školy barokní hudby. Jak se těmto projektům daří v současné covidové době?

„Snažíme se jet dál a kličkovat mezi nařízeními. Když pominu úbytek publika, zrušení několika koncertních akcí, tak zásadní dramaturgický plán plníme.“

Mezi největší barokní skladatele patří bezesporu Georg Friedrich Händel, Johann Sebastian Bach a Wolfgang Amadeus Mozart. Vy se věnujete také zapomenutým skladatelům té doby a od roku 2020 je to dílo Ignáce Tůmy. Čím Vás tento zapomenutý skladatel 18. století tak zaujal? A máte sám oblíbeného skladatele barokní hudby?

„Jak jsem již řekl o dramaturgii, je to celý vesmír jmen. Jde to snadno přirovnat k výtvarnému umění a architektuře. Vedle Da Vinciho a Santiniho tu máme stovky dalších umělců, nad jejichž dílem se dá také žasnout. Hudba je žel bohu více závislá na módě a je snadno odložitelná do šuplíku či dokonce krbu s plameny. Dá se zodpovědně prohlásit, že například z všeobecně napsané hudby 18. století se více nezahrálo než naopak. Tůma je toho dobrým příkladem. Z jeho stovek chrámových děl, symfonií, sonát, aj. žánrů se k posluchačům dnešní doby dostalo jen několik skladeb. Když si představím, s jakou pečlivostí se hudební instituce věnují třeba Smetanovi nebo Martinů – nic proti nim, tak je tady něco v nepořádku. Naše hudební dědictví je bohužel neustále postiženo manipulací kulturních elit spojenou s odvržením rakousko-uherského dědictví a překotného vytvoření uměle slovanských základů tzv. novodobé české kultury po roce 1918. Tak jsme tady my – interpreti, archeologové, kterýmž není lhostejný hudební svět před zánikem Habsburské etapy, abychom přesvědčili své posluchače a média o tom, že i 18. století mělo své Dvořáky a Martinů.“

Jaký jste hudební konzument? Co rád posloucháte v soukromí?

„Velmi nepravidelně něco poslouchám, ale třeba i trash metal.“

Spolupracoval jste a stále spolupracujete s řadou významných osobností. Je někdo, na koho rád vzpomínáte, kdo Vás nejvíce ovlivnil? A někdo, s kým byste ještě rád spolupracoval?

„Nejvýraznější osobností byl v poslední době kontratenor Andreas Scholl, jehož jsem považoval za ikonu bachovského repertoáru a s nímž teď zázrakem již po třetí budeme spolupracovat. Asi jsme už vstoupili do Evropy…“

A co čas na odpočinek? Máte rád aktivní, nebo spíše s knížkou v ruce a sklenkou dobrého vína?

„Protože ve mně neustále třímá přírodovědec, zemědělec, dřevař, šindelář, chovatel, pořadatel koštu slivovice atd. … tak to je asi odpověd:)

Roman Válek:

Narodil se 10. 8. 1963 ve Zlíně v rodině hudebníka a pedagoga Vlastimila Válka, který v roce 1966 založil pěvecký soubor střední pedagogické školy v Kroměříži. Sestra Jana Janěková je herečka, režisérka a pedagožka a neteř Jana Janěková ml. působí jako herečka, pedagožka a je spoluzakladatelka Divadla Verze. Manželka Tereza Válková je sbormistryní Czech Ensemble Baroque.

Vystudoval dirigováni na JAMU v Brně a poté dirigentský kurs pořádaný Českou filharmonií na Bachakademii u Helmutha Rillinga.

Začínal jako sbormistr v Brně a Praze a řídil většinu orchestrů v ČR.

Je zakladatelem (1998) a šéfdirigentem souboru Czech Ensemble Baroque, umělecký ředitel Znojemského hudebního festivalu a Letní školy barokní hudby.

Získal řadu ocenění např. – Cena Ferdinanda Vacha, Diapason d´Or, Classic Prague Awards…

Foto: Jana Janěková a Tino Kratochvíl 

                

Veronika Pechová

pro Taneční magazín

DUNCAN pro UKRAJINU

Pohybově – kreativní a taneční dílny

Kreativní dopoledne dne 26. března od 10 do 14 hodin v prostorách Konzervatoře Duncan centre, které nabídne dětem od 5 do 15 let pohybově-kreativní a taneční dílny.

Program bude rozdělen do 3 skupin:

  • děti 5 –10 let
  • mládež 11 – 15
  • netanečníci 8 – 14

Kapacita skupin je omezena na 14 dětí/skupina.

Je nutné se předem přihlásit na e-mail: produkce@duncancentre.cz

Barbora Laierová

Produkce Konzervatoře Duncan centre

pro Taneční magazín