MARKÉTA STRÁNSKÁ tentokrát s Francouzem

V půli února mezinárodní projekt ve studiu ALTA. Ještě před přestěhováním, v původních prostorách v Holešovicích.

Studio ALTA uvede 16. února 2020 premiéru duetu české performerky a choreografky Markéty Stránské a francouzského tanečníka a choreografa Jeana Gaudina s názvem „…Or to Be“. Inscenace přivádí na scénu dva lidi chycené v trojúhelníku prázdnoty, strachu a opuštěnosti. Dva charaktery a jejich nutkavé chování v prostoru, který pozoruje jejich marné snažení.

Duet „…Or to Be“ tvoří v důsledku dvě „sóla“. Postavy, které o sobě nevědí, a které spojuje dohromady až divák, který je vidí společně. Publikum se stává svědkem tohoto „ne-setkání“ a může si jen představovat, co by se odehrálo, kdyby se postavy uviděly.

M & J jsou každý ve svém světě, a i když je vidíme pospolu, vidíme zároveň, že nejsou v tomtéž světě, jde o dvě velmi odlišné povahy, které se nemohou setkat a jsou ve svém přesvědčení izolované,“ přibližuje Jean Gaudin podstatu představení.

Každý z tvůrců pracoval nejprve na svém vlastním sóle. A oba společně pak hledali a zkoumali jejich propojení v jednotný umělecký tvar. „…Or to Be“ je tak setkáním odlišnosti jejich měnících se těl, jejich jednogeneračního věkového rozdílu, jejich rozdílných i stejných životních zkušeností.

Markéta Stránská a Jean Gaudin se pracovně setkali v létě 2017 v Praze. Během této intenzivní, desetidenní spolupráce zjistili, že mají mnoho společného: „S Jeanem jsme se před několika lety setkali na festivalu KoresponDance. A hned rok na to při rezidenci s koučinkem, kterou pořádalo Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA. Od prvního setkání nám bylo jasné, že máme společnou tvůrčí notu (hlavně téma prostoru), že souzníme i lidsky, a především máme stejný smysl pro humor,“ popisuje cestu ke vzniku nové inscenace Markéta Stránská a dodává: „Jsme takové puzzhttps://www.seznam.cz/le. Naši spolupráci si pokaždé moc užíváme, je to radost, vždycky se na ni dost těšíme.MAerowaves 2020.arkéta Stránská je česká choreografka, performerka a také fyzioterapeutka. Ve své tvorbě snoubí zkušenosti nejen choreografky a tanečnice, ale též loutkoherečky, performerky
a v neposlední řadě i klauna. Její úspěšný sólový taneční debut „LeŤ“ (září 2018, Studio ALTA) byl zařazen na program České taneční platformy 2019 a vybrán do prestižního výběru evropských tanečních projektů
Aerowaves 2020.

Jean Gaudin, francouzský choreograf, tanečník, pedagog a tvůrce tanečních filmů, je často označován jako „enfant terrible” francouzské nezávislé scény. Ve své tvorbě se často zabývá tématem prostoru. V choreografické práci dává přednost prolínání různých uměleckých prostředků a směrů. Během celé své kariéry úzce spolupracuje s hudebníky, skladateli a výtvarníky a obklopuje se video-umělci a filmaři. Čeští diváci ho znají především ze spolupráce s festivalem KoresponDance a ve Studiu ALTA mohli vidět jeho představení „Everything is nice in Paradise“. https://www.seznam.cz/

Na realizaci inscenace „…Or to Be“ se koprodukčně podílí: Srdcem zapsaný spolek, z.s., Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA, z.s. a ALT@RT z.ú.

Foto: Vojtěch Brtnický

Michaela Kessler

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Roztančené divadlo Praha, III.ročník

Úspěšný projekt Martina Šimka a Terezy Řípové pokračuje

Úspěšní tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová odstartovali v roce 2016 v Městském divadle Mladá Boleslav svůj autorský projekt Roztančené divadlo aneb když herci tančí.

Tereza Řípová a Martin Šimek

Tereza Řípová a Martin Šimek Po tamním úspěchu proběhl na sklonku roku 2019 již čtvrtý ročník v Mladé Boleslavi. V roce 2018 se dvojice tanečníků rozhodla připravit podobný koncept i pro Prahu, Roztančené divadlo Praha.

V březnu 2018 v prvním finále vyhrál David Gránský. O rok později vyhrál Vladimír Polívka. Vyhraje letos do třetice zástupce mužského pohlaví, nebo to bude žena?  To se dozvíme 15. 3. v Divadle na Vinohradech, kde od 18,30 začne velké finále, kde kromě soutěžních párů uvidíme např. Zlatu Adamovskou, Petra Štěpánka, Veroniku Khek Kubařovou, Vladimíra iří Ployhar a Michaela Polívku a další.

V pražském klání se do projektu zapojí opět 8 divadel. Mezi zúčastněná divadla patří: Divadlo na VinohradecTereza Řípová a Martin Šimekh, Stuiří Ployhar a Michaela dio DVA divadlo, Městská divadla pražská, Hudební divadlo Karlín, Divadlo Broadway, Kašpar, Vršovické divadlo Mana, Agentura Familie. Kdé z výše jmenovaných divadel vysílá do tanečního souboje jednoho herce či herečku. Vstupenky lze zakoupit na pokladně divadla či na www.divadlonavinohradech.com.

 Každý ze soutěžících herců a herečekTereza Řípová a Martin Šimek ve finále předvede jeden standardní a jeden latinskoamerický tanec, které pak po boku profesionálních tanečníků natrénují. Na tiskové konferenci, která se konala 16. ledna v prostorách Divadla na Vinohradech, představili pořadatelé taneční páry i jejich přidělené tance.Tereza Řípová a Martin Šimek

Tereza Řípová a Martin Šimek

Soutěž začíná

Tereza Řípová a Martin Šimeka

Odstartováno

Tereza a Martin představují taneční páry

Tisková konference, představení párů

Během tiskové konference byla samozřejmě legrace, hercům se až tak do tance nechtělo a trošku se ošívTisková konference, představení párůali, ale nakonec to všichni zvládli na výbornou.

Zde jsou letošní páry:

Kateřina Brožová a František Kopecký – Divadlo na Vinohradech – Quickstep + Samba

Michaela Gemrotová a Adam Havel – Divadlo Broadway – Quickstep + Rumba

Stanislava Jachnická a Jakub Necpál – Vršovické divadlo Mana – Slowfox + Jive

Tereza Řípová a Martin Šimeka

Patricie Pagáčová a Martin Šimek – Agentura Familie – Tango + Cha Cha

Jiří Hána a Tereza Řípová – Městská divadla pražská – Valčík + Cha Cha

Jan Kope

Tereza Řípová a Martin Šimeka

čný a Zuzana Šťastná – Hudební divadlo Karlín – Waltz + Samba

Marek Němec a Petra Stehnová– Kašpar – Tango + Paso Doble

Jiří Ployhar a Michaela Nováková – Studio DVA Divadlo – Slowfox + Jive

Tereza Řípová a Martin Šimeka

Tereza Řípová a Martin Šimeka

Kateřina Brožová

Kateřina Luisa Daňhelová

Roztančené divadlo pomáhá i tento rok Nadaci  ” Lidská pouta” bojující proti domácímu násilí (vybralo se Kč 28000,-),

Patricie Pagáčová a Martin Šimek

Michaela Gemrotová

Jiří HánaJiří Hána

Jiří Hána

Kateřina Brožová, Jiří Hána, Stanislava Jachnická

Michaela Nováková, Jiři Ployhar, Zuzana Štastná

Martin ŠiMichaela Nováková, Jiři Ployhar, Zuzana ŠtastnáMichaela Nováková, Jiři Ployhar, Zuzana Štastnámek a Patricie Pagáčová

Tereza Řípová a  Jiří Hána

Zuzana Šťastná

TTereza Řípová a Jiří HánaTereza Řípová a Jiří HánaTereza Řípová a Jiří HánaTereza Řípová a Jiří Hánaereza Řípová a Jiří HánaTereza Řípová a Jiří Hána

Patricie Pagáčová a Martin Šimek

Michaela Gemrotová a Adam Havel

TTereTTereza Řípová a

Kateřina Brožová a František KopeckýTTereTTereza Řípová a 


Jiří Ployhar a Michaela Nováková

Jan Kopečný a Zuzana Šťastná

Co herci říkají na svou taneční roliří Ployhar a Michaela i?

Bleskový rozhovor s Kateřinou Brožovou:

Jiří Ployhar a Michaela https://www.tanecnimagazin.cz/2020/01/23/bleskovy-rozhovor-s-katerinou-brozovou/

Jan Kopečný:

„Na soutěž se moc těším. Podle mého bude těžší Waltz, než iří Ployhar a Michaela Samba. Latina je rytmická a energická. Myslím si, že bude lehčí i pro tanečníka.“

Michaela Gemrotová:

iří Ployhar a Michaela Míša  zavzpomínala na dobu, kdy cCo herci říkají na svou taneční roli?hodila do tanečních: „Tanec mě bavil a poiří Ployhar a Michaela řád baví. Jsem zvyklá dělat vše na 100%, tak mám trochu strach, abych to zvládla a moc nekazila,“ dodala s úsměvem.

Patricie Pagáčová:

Patricie práskla sama na sebe,  že do tanečních nechodila. Niří Ployhar a Michaela avíc je prý i vztekloun, takže si její taneční partCo herci říkají na svou taneční roli?ner asi  užije!

Porota je v projektu Roztančeného divadla „pseudoodborná“, jelikož se z větší části skládá z osobností různých oblastí (divadlo, různé druhy tance, zpěv, film, sport, žurnalistika, ad.). Porota má sice za úkol kriticky ohodnotit jednotlivá taneční show, avšak přednější je pro projekt, aby porota diváky bavila a nastínila jim Co herci říkají na svou taiří Ployhar a Michaela neční roli?pohled lidí z různých oborů (či případně propojeiří Ployhar a Michaela ní se zážitky z vlastního působení např. v televizním pořadu ČT 1 StarDance).

Moderátory finálového večera jsou i letos Světlana Witowskiří Ployhar a Michaela á a Libor Bouček.iří Ployhar a Michaela 

Na závěr večera jsou pak vyhlášena dvě místa: vítěz tiří Ployhar a Michaela ipovací soutěže a hlavní vítěz poroty.

Projekt je možné sledovat na sociálních sítích Instagram (@roztancenedivadlo), Facebook (Roztančené divadlo), webové stránky (www.roztancenedivadlo.cz), kde všude bude spuštěna tipovací soutěž a Youtube kanál (Roztančené divadlo). Zde  jsou umisťiří Ployhar a Michaela ována videa související s projektem. Ze všech sečtených hlasů vzejde právě vítěz tipovací soutěže.

Přejeme příjemnou zábavu!  

Text: Petr Mráček, Eva Smolíková

Foto: Petr Mráček, Eva Smolíková

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Bleskový rozhovor s Kateřinou Brožovou

„Mám já ten tanec zapotřebí?“

Známí tanečníci Martin Šimek a Tereza Řípová opět v roce 2020 rozjíždí svůj autorský projekt Roztančené jeviště– aneb Souboj divadel Praha. Čtenářům Tanečního magazínu asi není třeba nic dále vysvětlovat.

Zeptali jsme se jedné z letošních účastnic soutěže na její pocity…

Kateřina Brožová

Jaký máte všeobecně vztah k tanci?

„Blízký. Líbí se mi to,  obzvláště, když to někdo umí na profesionální úrovni. Je to potom opravdu veliká radost dívat se.

Já jsem měla poměrně velkou část svého života možnost sledovat  profesionální tanec z trošku jiného úhlu, protože moje maminka byla sólistkou baletu ND. Balet mě provázel životem docela dlouhou dobu. Pamatuji si to od dětství, když jsem pozorovala kariéru mojí maminky a sama jsem chodila do baletu jako maličká. Později, když maminka učila na konzervatoři, tak jsem chodila na její hodiny i vystoupení, na to mám velmi krásné vzpomínky.“

Proč jste se tedy nerozhodla pro tanec, ale pro herectví?

„Protože tanec  mi maminka nedoporučovala. Je to  opravdu velká dřina. Abyste v této profesi prorazila tak, že se  třeba stanete  sólistkou, musíte mít velký talent a velké dispozice. A ty dispozice jsou dané i tělesnými parametry, např. já jsem vysoká. Maminka mě rozhodně do tohoto netlačila, radila mi spíše dělat tanec jen pro radost a asi to tak mělo být. Tatínek byl sólovým houslistou,  umění bylo každodenní součástí mého života. Byla jsem často v divadle a vyústilo to  nakonec v  hereckou profesi.“

Věnovala jste se během života ještě tanci nebo ne?

„Spíše nárazově, dělala jsem jazz dance, aerobik, ale  vlastně tanci jako takovému jsem se nevěnovala. Když jsem byla přijatá na školu, tak potom v rámci studií ano, ale samostatně  ne. Ale  není tajemstvím, že jsem byla jedna z prvních  soutěžících  úplně první řady taneční soutěže Let´s  Dance na Slovensku.“

Máte na soutěž vzpomínky spíše  negativní nebo  pozitivní?

„Já mám  negativní vzpomínky na bulvár. A  celkově negativní v uvozovkách také proto, že jsem byla ve velkém časovém presu, zároveň jsem během nacvičování tanců přebírala roli Dolly (muzikál Hello, Dolly!),  v Čechách  jsem natáčela  „Pojišťovnu štěstí“, navíc jsem měla svá představení v divadle, takže sice jsem to všechno zvládla, ale sáhla jsem si opravdu na dno. Velikou oporou mi byl tanečník Matěj Chren, který měl vždy vymyšlenou dokonalou choreografii a uměl mě tak skvěle vést, že jsem se všemu velmi rychle přizpůsobovala.  Ale  bylo to i tak  těžké. Myslela  jsem si, když  mám taneční dispozice po mamince a taneční ruce, tak mi to přece půjde snadno, ale soutěžní tanec je  opravdu sportovní disciplína, je to obrovský stres.“

Je tedy těžké  tančit jiný taneční styl než ten, který člověk vystuduje?

„Říká se, že každý styl tance má své základy v baletu. Třeba studium moderního tance obsahuje jednu baletní přípravu. Základ tam je,  ale já netvrdím, že každý tanečník musí nutně absolvovat balet. Určitě to jde i jinak.“

Jaký taneční styl je Vám nejbližší?

„Určitě ten, který  vychází z potřeby vyjádřit se, tzn. asi improvizace. Je mi to, myslím,  nejbližší. Na škole nás trápili se „špičkami, patami“, člověk je tak nucen se přizpůsobovat něčemu, co mu není úplně vlastní.  A za to jsme potom hodnocení.  Ale tanec coby vyjádření emocí a citů je pro mě na té nejvyšší příčce.“

Máte zkušenosti ze Slovenska, věděla jste tedy teď, do čeho půjdete. Co  jste si myslela v prvním okamžiku, když Vám bylo nabídnuto  zúčastnit se projektu Roztančené jeviště?  

„Říkala jsem si: Mám toto zapotřebí?  (Smích) Ale   později  jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že nejde přece o půlroční práci, jde o dva tance. Je to „hrozně fajn“ projekt, líbí se mi to. Potkám se s báječnými lidmi, navíc  projekt probíhá v mém domovském divadle, byla jsem oslovena jako reprezentant mého divadla, takže  všechno toto   byly okolnosti, které sehrály svou roli při mém konečném rozhodování.“

Jak vůbec vnímáte soutěže všeobecně? Jste soutěživý typ? Jde Vám také o výhru?

„Ale vůbec  nejsem soutěživý typ. A současně mám za sebou  celkem nedávno právě soutěž ‚Tvoje tvář má známý hlas‘, což je ještě těžší než taneční soutěž.“

V čem konkrétně?

„V první řadě naučit se vůbec danou  píseň, perfektně. Máme na to strašně málo času, je to obrovský stres. A jak říkám, já opravdu  NEJSEM soutěživý typ, já mám hroznou trému, bylo to úplně šílené. Ale současně to bylo i  krásné, takže mám protichůdné pocity.

Teď to budu brát tak, že se zúčastním,  a když to náhodou vyjde, tak to bude skvělé! 🙂

Držíme palce!

 

Text a foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

 

 

Studio ALTA se stěhuje do pražské Invalidovny

Celý areál se bourá

Holešovické Studio ALTA se na konci února vystěhuje ze svých stávajících prostorů v industriálním areálu v Bubenské ulici. Jeho novým působištěm bude pražská Invalidovna, kde provozovatelé Studia ALTA získali od Národního památkového ústavu do výpůjčky celé západní křídlo.

Rozhodnutí opustit stávající prostory padlo koncem roku 2019. Provozovatelům Studia ALTA byl oznámen termín bourání celého areálu, kterým je předběžně léto 2021. Představa jakékoliv finanční investice do prostorů, které nemají dlouhou budoucnost, navíc s komerčním nájmem a vysokými poplatky je pro neziskovou organizaci tohoto typu neúnosná.

Zároveň se již v loňské sezóně několik členů týmu Studia ALTA podílelo na programu pro veřejnost v západním křídle Invalidovny prostřednictvím spolku Iniciativa pro Invalidovnu, a tak se při hledání dočasného působiště stala právě Invalidovna logickým cílem. Přesto tento objekt prostorově zcela nevyhovuje požadavkům tanečního umění a hledání dlouhodobého působiště Studia ALTA proto nadále pokračuje.

„Přesun Studia ALTA do národní kulturní památky se silnou historií je pro nás odpovědným krokem, který upevní poslání naší organizace – kultivovat lidi i okolí, vytvářet kreativní prostředí navazující na historii místa, nabízet kvalitní umělecký program v mezinárodním kontextu, poskytovat vyžití pro místní komunitu. Věříme, že naše činnost poukáže na důležitost rozhodnutí generální ředitelky NPÚ p. Goryczkové využívat část budovy Invalidovny i v budoucnu, tedy po celkové rekonstrukci budovy, ke komunitním a kulturním aktivitám,“ doplňuje Lucia Kašiarová ke společnému záměru Studia ALTA a NPÚ.

Poslední akce pro veřejnost se v halách v ulici Bubenská bude konat v sobotu 29. února. Kromě kulturního a komunitního programu se návštěvníci můžou těšit na koncert Báry Zmekové a rozlučkový večírek. Program v Invalidovně pak Studio ALTA zahájí 6. května. Zdejší akce budou vznikat v úzké spolupráci s NPÚ, který se zaměří především na komentované prohlídky a další program, který zprostředkovává historii Invalidovny veřejnosti.  Studio ALTA bude pokračovat v uvádění tanečních a divadelních představení, pořádání filmových promítání, výstav či komunitních akcí. Zároveň zde prohloubí své aktivity pro umělce a rozšíří rezidenční prostory a ateliéry. Na začátku února budou vyhlášeny otevřené výzvy na projekty, které se budou moct do oživení Invalidovny zapojit. „Od spolupráce se zavedenou organizací, jakou je Studio ALTA, si slibujeme především vytvoření kvalitního kulturního programu a zázemí pro návštěvníky, na které bychom mohli navázat i po dokončení kompletní obnovy Invalidovny,“ dodává kastelán Miroslav Indra.

 

Studio ALTA vzniklo před jedenácti lety jako prostor pro tvorbu a uvádění zejména tanečního umění. Postupem času se proměnilo a rozrostlo na multikulturní centrum a tvůrčí hub propojující umění a různorodé komunity. V programu Studia ALTA dominují odvážná, inovativní díla, jejichž cílem je inspirovat k angažovanosti, kreativitě, sdílení a konstruktivnímu dialogu s jinakostí, která je základem otevřené a zdravé společnosti. Studio ALTA na konci února 2020 opustí industriální haly v ulici Bubenská a od května 2020 bude své hodnoty a poslání rozvíjet v karlínské Invalidovně.

Monumentální budova pražské Invalidovny byla postavena v letech 1731 – 1737 podle plánů významného barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera na pokyn císaře Karla VI. Habsburského. Ve stejné době došlo z podnětu Dvorské válečné rady ke zřízení invalidoven v Pešti a ve Vídni. Pražská Invalidovna byla financována z prostředků soukromé nadace, jejíž vznik ustanovil ve své závěti hrabě Petr Strozzi. Ta nabyla platnosti v roce 1664, kdy byl hrabě Strozzi smrtelně zraněn. Nadace byla určena na podporu a zajištění válečných invalidů, nemohoucích a zestárlých vojáků.

Původní plány na stavbu Invalidovny byly velkolepé – půdorysu devíti čtvercových nádvoří měl dominovat centrálně umístěný barokní kostel a kapacita areálu byla stanovena na 4.000 osob s veškerým zázemím pro důstojný život vojenských invalidů. Z důvodu nedostatku financí byla nakonec realizována pouze jedna devítina komplexu. Dokončená část poskytla azyl pro téměř 1.000 obyvatel a nejvyšší doložený počet ubytovaných mimořádně dosáhl 1.400 osob. Invalidovna představovala téměř soběstačný organismus, který poskytoval svým obyvatelům vše potřebné, včetně ubytování, pravidelné stravy a ošacení. Jedním z nejznámějších obyvatel Invalidovny byl ve 20. letech 20. století i Josef Sudek, pozdější významný fotograf, který zde nafotil svůj první cyklus fotografií „Z Invalidovny“.

Tatiana Brederová 

pro Taneční magazín

 

 

Moderní mýtus mateřství

Jaký má dopad na život současných matek?

Sedm žen. Sedm matek. Sedm osudů. Sedm zcela odlišných svědectví o mateřství, které režisérka Barbara Herz sbírala po dobu dvou a půl let jako podklady pro nově vznikající inscenaci dokumentárního divadla. Tu připravuje společně s dramaturgyněmi Dagmar Radovou, Annou Smékalovou a Lucií Ferenzovou pro A studio Rubín. Nový titul Jenom matky vědí, o čem ten život je se zabývá zdánlivě každodenním a důvěrně známým fenoménem mateřství a rodičovství. Ten v případě inscenace (s vědomím toho, že osobní je politické) vykračuje z čistě privátní sféry a vstupuje do zásadního společenského a politického dialogu. Sedm žen z časosběrného dokumentu scénicky ztvární Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha.

Premiéra se uskuteční 28. února v A studiu Rubín.

Mateřství zcela mimoděčně otevírá řadu zásadních otázek, které vypovídají o nastavení naší společnosti a jejích prioritách. Připravovaná inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je nebude jiná. Kromě očekávatelných témat se díky otevřenosti respondentek daří rozkrývat i tabuizovaná rodičovská témata, jako vliv rodičovství na partnerský vztah a „rodičovskou“ sexualitu, nebo vliv rodinné ekonomické situace na partnerský vztah.

Na jednu stranu je mateřství stavěno na glorifikovaný piedestal a nejvyšší seberealizační možnost v životě ženy (a volba cíleného nemateřství je stále nahlížena jako jistá forma sobectví a nepochopení zásadních životních priorit), zároveň je však žena, která se stane matkou, okamžitě vržena do poměrně komplikované situace finanční, seberealizační, pracovní i společenské. Na pomyslné ,střídačce kapitalismu pokouší prorazit komplikovaným systémem slaďování profesního a rodinného života a přitom naráží na množství genderových stereotypů a limitů,“ přibližuje pozadí tvorby inscenace režisérka Barbara Herz.

Jiný pohled přináší studentka, co otěhotněla se stejně starým přítelem v jednadvaceti, jiný matka samoživitelka a jiný žena, co záměrně vystoupila ze systému, děti rodí sama v maringotce a radši chce pro rodinu pěstovat bio zeleninu, než aby na ni vydělávala během osmihodinové pracovní doby. Velmi silnou dynamiku do celkového kontextu vnášejí výpovědi jedné z nejvýraznějších českých aktivistek, která otevírá perspektivu ženy ve veřejném prostoru a briskně pojmenovává nejpalčivější společenské a sociální limity, které v naší společnosti rodičovství přináší. Pro posílení společenského kontextu a rezonance s „nemateřským světem“ navíc tvůrci pracují s vrstvou odborných genderových a sociologických komentářů a „tvrdých“ statistických dat. Ta přinášejí velmi silný kontrapunkt k osobním výpovědím.

Bez ohledu na sílu a závažnost předkládaných příběhů a sdělení je záměrem inscenace vytvořit vizuálně působivou formu moderního mýtu. Autorem hudby je Ivan Acher, jehož soupis realizací často nesoucí prestižní ocenění přesahuje 150 titulů u nás i v zahraničí. Výpravy se chopila scénografka Jana Hauskrechtová. Režisérka Barbara Herz v připravované inscenaci zúročuje své zkušenosti s různými formami a podobami dokumentárního divadla, které dosud realizovala v rámci své divadelní platformy dok.trin, stejně jako svůj teoretický zájem o daný fenomén rozvíjený během doktorského studia na JAMU. Spolupráce s pražským A studiem Rubín umožňuje v českém divadle dosud ne příliš běžný vstup dokumentárního divadla do repertoárové studiové scény.

Sedm dokumentárních hlasů ztvární tři herci, a to členka souboru HaDivadla Lucie Andělová a členka činohry ND Veronika Lazorčáková, které stejně jako Barbara Herz vystudovaly brněnskou JAMU. Třetím členem hereckého týmu je Jiří Kniha, který hostuje na několika předních českých scénách a inscenaci doplní svým výrazným komickým a improvizačním talentem.

V inscenaci chceme upozornit na nebezpečí společenských mýtů, kterými je mateřství opředeno. Mezi ně řadíme ty klasické a po staletí společensky uznávané (např. mýtus mariánský), ale i ty novodobé (např. mýtus kojení), které my sami často vytváříme, žijeme a následně bolestivě demaskujeme. V inscenaci chceme tuto past mateřské mytologie nejen odhalit a popsat, ale také upozornit na to, že do ní padají hlavně ženy, které mají dost času a příznivé sociální podmínky pro to, aby četly obrovské množství knih, studovaly desítky blogů, chodily na přednášky o nejnovějších trendech a po večerech mohly poslouchat podcasty o tom, jak zůstat sám sebou mateřství navzdory. S tím souvisí i důraz inscenace na složitost situace při slučování rodinného života s kariérou a odlišit kariérní ambice od existenční potřeby zajistit finanční prostředky nutné pro důstojnou péči o dítě a rodinu, což se často zaměňuje. Důležitým aspektem je pak větší citlivost k sociálním důsledkům mateřství, především pak k perspektivě žen ,v šedé zóně, jejichž volba pečovat doma o děti je vrhá do finančně neutěšené situace, která je však srovnatelná s neutěšeností při jejich návratu na pracovní trh,“ doplňuje k inscenaci režisérka Barbara Herz.

K novému titulu chystá A studio Rubín tři panely diskuzí na téma Love, Money a Baby. Jako hosté zatím přislíbili účast: PhDr. Marta Kolářová Ph.D., Mgr. Saša Uhlová, Mgr. et Mgr. Pavel Rataj, Alžběta Hlásková, Ing. Petr Pavlík Ph.D. a Alžběta Samková. Zároveň divadlo připravuje navazující aktivity. Těmi chce více zasahovat do veřejného prostoru, např. hlídání pro maminky, které se rozhodnou navštívit odpolední představení nebo propojení s neziskovými organizacemi, jež podporují rodiče v nouzi.

Anotace Jenom matky vědí, o čem ten život je

Barbara Herz

Love and money, baby!

1.má dvě děti, za sebou traumatizující porod a jasnou vidinu, že je jedno, co kdy studovala a co bude dělat dál, protože děti jsou to hlavní a o žádné ambice přece nejde. 2. žije v divočině ve slaměné chýši, nádobí myje ve vaně, děti rodí sama doma a místo návratu do systému chce raději pro rodinu pěstovat zeleninu. Bio, pochopitelně. 3. otěhotněla na začátku prváku. V jednadvaceti. 4. nakonec poslala rok a půl po porodu otce svého syna do háje. 5. porodila ve dvaačtyřiceti, syna má ráda, ale svou práci taky a je v ní hodně dobrá. Dětská hřiště a řeči matek ji děsí. 6. dlouho neměla život, jen práci, teď má život, ale nemá práci. Zatím píše hru o matkách. A ještě je tu 7., levicová feministka, která šla na první demonstraci pár dní po porodu, ale teď už je, jak sama říká, hodně liberální.

Sedm žen a všechny jsou matky. A matky, ty vědí, o čem je život. Divadelní dokument na pomezí grotesky a tragédie, vycházející z téměř tří let časosběrných rozhovorů. Trapně autentický, i když víme, že autenticita je tak trochu děvka. O tom, jak česká společnost vnímá mateřství a otázky rodinného rozpočtu. O ocenění a závislosti. O tom, co znamená být matkou ve veřejném prostoru. O matkách na piedestalu a taky na střídačce kapitalismu. A samozřejmě o kojící mafii. (A o sexu.)

A jak je to s tou prací během mateřské dovolené?

Režie: Barbara Herz

Dramaturgie: Dagmar Radová, Anna Smékalová a Lucie Ferenzová

Scénografie: Jana Hauskrechtová

Hudba: Ivan Acher

Hrají: Lucie Andělová, Veronika Lazorčáková a Jiří Kniha

Premiéra inscenace Jenom matky vědí, o čem ten život je se odehraje v pražském divadle A studio Rubín 28. února. Nadcházející reprízy se uskuteční 29. února a 10. března.

Pavla Umlaufová

pro Taneční magazín

BURAN možná právě pro vás?

Brněnský BuranTeatr nabízí rozličnou koprodukční spolupráci – open call. Otevřena je pro Čechy i Slováky!

BuranTeatr vypisuje pro sezónu 2020/2021 otevřenou výzvu na různé koprodukční spolupráce. Jedná se o možnost různých druhů divadelních a performativních produkcí. Se zaměřením především na inscenace, specifické projekty, festivaly a workshopy.

Hledáme progresivní tvůrce, subjekty anebo jednotlivce z České a Slovenské republiky, kteří mají intenzivní potřebu tvořit. BuranTeatr, jako největší nezávislé brněnské divadlo, zaměřující se na fyzické divadlo, novou činohru a hraniční divadelní formy, funguje mimo jiné i jako plastická platforma pro nezávislé umělce. Především pro ty z nich, kteří by rádi realizovali své vize.

Našim cílem je navázat nové kontakty s nezávislými divadly, divadelními skupinami a konkrétními performery, kteří mají zájem o spolupráci. A to s případnou vyhlídkou budoucí trvalé spolupráce. Máte ideu, kterou chcete rozvést, či nápad na netradiční workshop, rozpracovanou koncepci, nebo rovnou hotový projekt, který čeká jen na to, aby uzřel světlo světa? Tak na co ještě čekáte?

Vstupní agenda BuranTeatru:

  • prostory BuranTeatru

  • personální zajištění

  • veškeré technické vybavení divadla

  • propagaci

  • možnost zařazení do repertoáru divadla

Co od vás potřebujeme:

  • popis projektu (nástin koncepce/konceptu, obsah, záměr, inscenační tým)

  • organizaci/subjekt, který za vámi stojí

  • portfólia nebo stručné medailonky všech členů týmu

  • návrh podmínek koprodukce (finanční vklad do projektu)

Všechny potřebné informace o vás a o vašem projektu zasílejte nejpozději do 20. února 2020 na

emailovou adresu: alexandra.bolfova@buranteatr.cz.

Výběr zaslaných návrhů projektů proběhne koncem března 2020. 

Kontakt: Alexandra Bolfová,

alexandra.bolfova@buranteatr.cz

BuranTeatr

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Na HAMU se otevře studium Pedagogiky tance

Nové kombinované studium tance

Po třiceti letech se na Hudební a taneční fakultě opět otevírá distanční studium – v bakalářském programu bude možné již od nového akademického roku 2020/21 dálkově studovat Pedagogiku tance. Kombinovaná forma spočívá ve víkendové výuce jednou měsíčně s intenzivním soustředěním na konci každého akademického roku. Oproti prezenční formě bude navíc nabídka obohacena o nové zaměření Taneční výchova vedle stávajících specializací Klasický tanec, Lidový tanec a Moderní a současný tanec. Novinkou také bude možnost hlásit se již přímo do jedné ze čtyř specializací.

Mgr. MgA. Lucie Hayashi, Ph.D.

„Reagujeme na palčivou potřebu oboru skloubit profesní praxi s dalším vzděláním,“ vysvětluje vedoucí katedry prof. Václav Janeček dlouholeté snahy o zavedení dálkového studia. „V určitém ohledu bude ale toto studium náročnější než denní forma, po studentech požadujeme velkou míru samostatnosti, je určeno pouze pro profesionály s vážným zájmem o metodické vzdělání. Vyžaduje vyzrálejší jedince, kteří mají možnost vlastní praxe a zkušenosti.“

Cílem kombinované formy studia je umožnit soustavné vysokoškolské pedagogické vzdělání aktivním tanečníkům nebo tanečním lektorům. Studentům, kteří se zároveň budou moci věnovat profesi aktivního tanečníka, a tím získávat nezbytné interpretační zkušenosti, se dostane metodicky ukotveného vzdělání v oblasti taneční pedagogiky. Uzávěrka přihlášek je již 30. března 2020.

Více informací na webu katedry tance:

https://www.hamu.cz/cs/katedry-obory/katedra-tance/kombinovane-studium/

Mgr. MgA. Lucie Hayashi, Ph.D.

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Pokusy „Doktora Smrti“

Pavel Baroch, který přežil Osvětim – to je Mengeleho dvojče A-782

Vzpomínky kluka, který přežil Osvětim i pokusy Doktora Smrti. Kniha Mengeleho dvojče A-782 vypráví mimořádný příběh Jiřího Fišera

Mengeleho dvojče A-782. Tak zní název knihy publicisty Pavla Barocha vyprávějící příběh Jiřího Fišera, posledního žijícího dvojčete v Česku, které zažilo a přežilo koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi. Tehdy osmiletého Jirku a jeho o necelou půlhodinu mladšího bratra Josefa si tam pro své nelidské pokusy vyhlédl doktor Mengele, přezdívaný Doktor Smrt. Barochova napínavá, čtivě napsaná kniha vychází 27. ledna – na Mezinárodní den památky obětí holokaustu. Vydání knihy tak připomíná výročí osvobození největšího nacistického vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, od něhož letos právě 27. ledna uplyne už 75. let. Knihu Mengeleho dvojče A-782 vydává Nakladatelství ZEĎ zaměřené na literaturu s poutavými příběhy, vyprávěnými s vědomím kořenů a historie svobodné evropské společnosti.

„Mengele chtěl, abychom ho oslovovali strýčku, ale i když si bral některé děti na kolena a hladil je, šla z něj hrůza,“ vzpomíná v knize Jiří Fišer na člověka, který jeho i bratra málem zabil, když jim dával injekce s exotickými nemocemi, a pak pozoroval, zda na ně oba reagují stejně. Mengele také zkoušel, jestli by jejich šedozelené oči nešly obarvit na „árijštější“ modré. „Stříkal mně a bráchovi do očí nějakou tinkturu, pálilo to jako čert, dostali jsme do očí dokonce infekci. Ale měli jsme štěstí, na rozdíl od jiných. Neoslepli jsme,“ říká Jiří Fišer, který nedávno oslavil své 84. narozeniny a žije v Mohelnici se svojí manželkou.

„Oba kluci měli v tom obrovském moři neštěstí opravdu několik vzácných kapek štěstí, díky nimž nakonec vyvázli,“ uvádí Pavel Baroch. „Tím, že se stali se pokusnými objekty doktora Mengeleho, který si pro své pseudovědecké experimenty dvojčata vybíral, nešli jako mnoho ostatních dětí do plynových komor na jistou smrt,“ vysvětluje. „A jak řekl sám Jiří Fišer, naštěstí byli v té skupině, kde se testy prováděly na živých dětech. A do třetice měli to štěstí, že i tyto hrůzy oba dva přežili a dočkali se konce války,“ dodává autor.

Vedle živých vzpomínek jednoho pamětníka holokaustu přináší kniha ale i další, pečlivě vybraná fakta a příběhy, doprovázené novinářsky přesnými postřehy. Pavel Baroch tak osud jednoho z přeživších zařazuje do širších souvislostí. A k dvojčatům Fišerovým přidává ještě další postavy. K těm patří třeba „dobrý člověk z Osvětimi,“ německý lékař Hans Münch nebo neznámý zachránce dětí, Čech Přemysl Pitter.

„Kniha Pavla Barocha výborně zpracovává téma holokaustu pro čtenáře, kteří o něm chtějí získat ucelenou představu a zároveň jsou zvědaví na konkrétní osud jednoho českého kluka. A Jiří Fišer, který továrnu na smrt spatřil očima dítěte, nabídl Pavlovi až fotograficky přesné vyprávění – vždycky přímé, často otřesné, ale nikdy banální. Do mozaiky poskládané z mnoha vzpomínek a historických pojednání tak kniha Mengeleho dvojče přidává další výrazný kamínek, výmluvně doplňující celkový obraz,“ říkají nakladatelé Jan Pergler a Jan Dražan.

Na sklonku horkého léta 2019 Pavel Baroch s Jiřím Fišerem památník v Osvětimi-Březince navštívili. Jiřího bratr Josef s nimi už jet nemohl, zemřel ve věku 75 let v roce 2011. Jiří Fišer znovu prošel místa, kde byl s ním, ale i s maminkou a svou starší sestrou Věrou, vězněn. Za obě pak zapálil na kolejích, vedoucí k táborové bráně, dvě svíčky – maminka a sestra totiž vyhlazovací tábor nepřežily, v jiném koncentráku předtím zahynul také otec rodiny. „Náhodné setkání se skupinkou izraelských studentů, kteří na pamětníka s dosud viditelným číslem na předloktí nevěřícně hleděli, s pohnutím vyslechli jeho příběh a na konci se s ním dojemně rozloučili, patřilo k nejsilnějším momentům, které jsem s Jiřím Fišerem zažil,“ uzavírá Pavel Baroch.

 

Mengeleho dvojče A-782, Pavel Baroch, 170 stran, cena 278 Kč. V lednu 2020 vydává nakladatelství ZEĎ.

www.facebook.com/knihyzed/

 

Magdalena Bičíková

pro TANEČNÍ MAGAZÍN