A co první lednová premiéra v A studiu RUBÍN?

Tentokrát nikoli tři „čechovovské“ sestry, nýbrž pouze dvě. A k tomu jeden záhadný bratr. To vše v režii Ewy Zembok.

A studio Rubín uvede v rámci 52. sezóny zastřešené tématem „O čem jsme zapomněli mluvit?“ další autorskou inscenaci. 10. ledna 2020 představí absurdní komedii „DIY: po tátovi“. Ta je prokládaná úvahami nad nelehkým tématem – smrtí blízkého člověka a znovu objevováním jeho osobnosti skrze věci, které po sobě zanechal.

Děj inscenace se odehrává v bytě po zemřelém otci. Setkávají se v něm dvě sestry a znenadání se objeví mladý muž. Jejich údajný bratr. Autorkou této detektivky s prvky eseje je Dagmar Radová. Sourozence představují Halka Třešňáková, Kristýna Frejová a Pavel Neškudla. Tyto tři herecké osobnosti režíruje Ewa Zembok.

Kristýna Frejová, úspěšná dcera slavných rodičů

Jak moc známe svoje blízké? Čemu může člověk věřit, když jediný, kdo by mu mohl pravdivě odpovědět, už tady není? A jaký vlastně ten člověk ve skutečnosti byl? Právě tyto otázky staví do popředí svého textu Dagmar Radová, která inspiraci čerpala jak z knih Jana Balabána „Zeptej se táty“ a „Životní úklid“ švédské umělkyně Margarety Magnussonové, tak z vlastní osobní zkušenosti. Ve scénáři tematizuje fakt, kdy smrt blízkého člověka zpozorní naše životy, promění pohled na ztraceného člověka a velmi často změní vnitřně i nás samotné.

Děj režisérka umístila do bytu po zemřelém otci, kde se setkávají dvě sestry, které se celkem dlouho neviděly. Jedna žije na maloměstě a druhá v cizině; jedna je trochu přízemní a úzkoprsá, druhá pracuje jako psycholožka. Překvapivé je, že v bytě zmizelo spousty věcí a nic nevypadá tak, jak si to ženy pamatují. A pak se v bytě objeví mladý muž. Jejich bratr, nebo to alespoň o sobě tvrdí. Je výrazně mladší a v bytě se chová jako doma. Vzniká tím řada bizarních a komických situací odhalujících dosud nepoznaná fakta z otcova života, která už nemůže objasnit a vysvětlit.

Tyto komediální scény jsou prokládané monology, které se z intimnějšího a niternějšího pohledu vrací k otci, k jeho osobnosti a k vyrovnávání se s jeho odchodem. Monology fungují jako kontrapunkt k absurditě a komičnosti, jsou niterné a odhalují nám jednotlivé postavy, vyrovnávající se s otcovou smrtí každá skrze svou intimní zkušenost, zatímco touží odhalit něco podstatného o životě svém.

Vzniká tak žánr neobvyklé detektivky – skrze poznávání osobností sourozenců pátráme nejen po obrazu otce, ale i po tom, kým opravdu sourozenci jsou a jak moc jim po otcově smrti záleží na opodstatnění svého života. Proto jsou výrazným motivem věci, které otec v bytě zanechal jako mementa své osobnosti.

A co na tématu smrtí blízkého člověka zajímá režisérku inscenace Ewu Zembok? „Smrt, obzvlášť v rodině, je událost, která nás staví do hraniční situace a vyvolává v nás spoustu emocí. Alespoň ze začátku, v prvním okamžiku, jsme vůči tomu bezbranní. Chováme se proto přímo, reagujeme čistě, až pudově. Člověk se nemá za co schovat. A když se díky smrti blízké osoby objeví témata, o kterých se nemluvilo, může dojít ke katarzi. Nebo alespoň k momentu, ve kterém se člověk musí rozhodnout, co s tím faktem udělá. Můžeme vyčistit vzduch a já ráda vytahuji kostlivce ze skříně.“

Text hry Dagmar Radové vznikal přímo pro tři herecké osobnosti Kristýnu Frejovou, Halku Třešňákovou a Pavla Neškudlu. Scénu a kostýmy vytvořila Petra Vlachynská, která tím v inscenaci vyzdvihla surreálnou linku intimních světů jednotlivých postav. V „lynchovském” světě plném bizarních objektů a nadsazených kostýmů dostávají zcela konkrétní a reálné situace další podstatný rozměr absurdity a humoru. Autorem hudby je Pavel Neškudla, který v inscenaci naživo hraje, a to na banjo. Díky tomuto nástroji doplněném o plochy studiově předtočené baskytary vytváří jedinečnou, tajemnou a lehce bizarní atmosféru opuštěného bytu po otci.

Halka Třešňáková, známá z filmů i divadelních prken

Premiéra inscenace „DIY: po tátovi“ se koná 10. ledna 2020, první repríza se odehraje 15. ledna 2020, obojí od 19.30 hodin v prostorách A studia Rubín.

Pavla Umlaufová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN

Premiéra v AKROPOLI v exportní verzi

Sólo pro dvě Sáry. █ Příliš mnoho angličtiny. █ Bez Šimka na pódiu. █ V rytmu i v nápadité scénografii. █ V síti Brexitu anebo v síti vlastní branky? █

Když jsem šel k sálu AKROPOLIS do kopce prudkou žižkovskou Krásovou ulicí na novou premiéru souboru s hezky českým názvem „Ufftenživot“, pouze jsem kroutil hlavou, proč se také jeho nejnovější divadelní kus nejmenuje česky. (Slůvko „také“ uvádím záměrně, jelikož již jedna z incenací tohoto divadla nesla „světový“ titul – „Keep Calm“.) Až jsem potkal auto polepené reklamou instalatéra, který se jmenoval Šírer. Aha, řekl jsem si, on by byl teprve slavný a úspěšný, kdyby se jmenoval „Shearer“!

Premiéra „WHAT’S HAPPENING“ proběhla v půli posledního měsíce roku 2019 v paláci Akropolis. A vyznačovala se tím, že tentokrát se na jevišti neobjevil jeden z tahounů a tradičních hlavních herců souboru – Jiří Šimek. Trochu to vypadalo, jako by hrál jeho slavný a legendární jmenovec Miloslav Šimek bez Jiřího Grossmanna. Anebo později Luďka Soboty, posléze Jiřího Krampola anebo na sklonku kariéry Zuzany Bubílkové…

Stranou pozornosti obou Sár nezůstala ani mobilní technika…

Show dvou hereček se shodným křestním jménem probíhalo nezvykle v arénovitém prostoru jinak tradičního hlediště AKROPOLE. Jednalo se o velmi zdařilou performanci na pomezí absurdního divadla, scénické grotesky, maňáskového divadla – a zejména skvělou parodii! Obě Sáry v sobě nalezly ty nejlepší odstíny tradiční české hravosti a komiky. Skvrnou na vyznění celého programu bylo nadužívání angličtiny. Vesměs jsme všichni pochopili, že jde o parodii. Aktuální reakci na Brexit. Ale všeho moc škodí. A hlavně, nešlo pouze o kolorit či „vatu“ představení. Anglické dialogy mnohdy, bohužel, i souvisely s vyzněním inscenace. Pro koho byla „anglická verze“ určena? Pro pár náhodných zahraničních studentů z nedaleké Švehlovy koleje? Proč se v sále jménem AKROPOLE nehrálo třeba v řecké verzi?

Inscenace se zahraničním názvem je plná jiskřivých nápadů, kontrastů, kreativních filmově televizních dotáček i dalších scénických efektů.

Kytky a kožichy byly hlavními motivy části inscenace

Mezi silné momenty představení patří kožichová parodie. Není pouze prvoplánovou karikaturou moderátora Leoše Mareše, který si tím vlastně udělal vlastní úvodní osobní image. Její hlavní linií je zcela jistě quasi parafráze na ekologické aktivistky. Ta se později přenese i v karikování feministek a sufražetek. Zdařilé jsou i jemné parafráze na lesbické umělkyně. Ty však určitě nikdy nesklouzly pod obecnou hladinu a míru vkusu.

Naopak, mezi slabší místa „WHAT’S HAPPENING“ patří dost zdlouhavé parafráze na děti květin, čili hippies. Teprve ve vlastním závěru této nekonečné scény přijde oživení komunálnější parodií na ty, kteří si udělali „živnost“ z dalšího využití pohřebních květin.

Velkým kladem sledované premiéry se zahraničním názvem je interakce s diváky. Ať již formou ankety v úvodu anebo pak závěrečným zapojením části hlediště do dění na jevišti. To trochu připomínalo legendární show zpěváka Josefa Laufera z dob, kdy býval ve vrcholné formě.

Obě hlavní protagonistky byly výborné. Jejich vystoupení je určitým scénickým celkem, proto nehodlám zde na tomto místě rozebírat jejich výkony individuálně.

Obě a jediné protagonistky jménem Sára. Vlevo Sára Šimek Arnstein a po jejím boku Sára Jan Märc

Ještě před závěrem bych vyzdvihl i kreativní hudební dramaturgii Pavla Jana. Hudba dodávala vlastní inscenaci nejen rytmus a gradaci, ale skýtala též oběma protagonistkám improvizační možnosti.

Rovněž nápaditá výtvarná práce kostymérky a scénografky v jedné osobě Natálie Rajnišové si zaslouží hlubokou poklonu.

Těsně po „anglické“ premiéře v AKROPOLI, proběhla i zahraniční premiéra téhož „kusu“ v Berlíně. Konkrétně v tamějším divadle ACUD. Patrně v německé jazykové verzi?

Chválíme tyto úspěchy v zahraničí. Za to jistě patří souboru „Ufftenživot“ i jeho managementu velké uznání. Je jim však nutno předcházet vstříc nadužíváním zahraničních dialogů?

Nesmyslným nadužíváním cizího a zejména (na rozdíl od němčiny) nám historicky vzdáleného jazyka se jinak zdařilá inscenace tak trochu zachytila do vlastních sítí. To, co mínila parodovat, se stalo až nadbytečným balastem a nepohodlným břemenem.

Snažil jsem se hodnotit vyváženě klady i zápory inscenace, ale nejen pro mne, (jak se později neslo parterem i kuloáry) byly nadužívané nečeské dialogy velkou skvrnou na vyznění celého večera.

Věřím, že jsem však nebyl příliš kritický. Nakonec, jedna z protagonistek i autorek Sára Arnstein ke kritickému nazírání přímo vybízí: „Chápeme divadlo jako zážitek a prostor pro sdílení, ve kterém se dá vrátit k něčemu, na co už jsme dávno zapomněli, na naši přirozenou spiritualitu, která je utlučená dnešním konzumním, kapitalistickým a rychlým způsobem života. Snažíme se vytvářet zážitky, které diváka vybízí k vlastnímu kritickému pohledu, k rozšiřování obzorů a novému pojmenovávání toho, co je kolem nás. Absurdita a nekonzistence světa je pro nás inspirací.”

Doufám jen, že ta výše uvedená, citovaná „pojmenování“ jsou míněna v rodném jazyce? Věřím, že příště uchystá talentovaný i provokativní soubor i nějaký titul s hrdě českým názvem. Těším se na to.

„Ufftenživot“ nám i tentokrát nadělil plnou hrst nápadů, náruč nových divadelních spojení, propojení i kontrastů. I velký batoh důvodů k zamyšlení. Ta nejpalčivější byla určitě spjata s národní identitou. Je totiž dost smutné, když hra, která je prezentována z převážné většiny v cizím jazyce, je podporována ryze českými a vlasteneckými institucemi. Věděli vůbec, jaký kus vlastně podporují? Co se tak příště obrátit třeba na British Council‎?

»WHAT’S HAPPENING«

Tvůrkyně/interpretky: Sára Šimek Arnstein a Sára Jan Märc

Dramaturgie: Jiří Šimek

Scénografická spolupráce: Natálie Rajnišová

Hudební spolupráce: Pavel Jan

Světelná spolupráce: Katarína Ďuricová, Jiří Šmirk

Vizuál, fotografie: Marek Bartoš

Partneři projektu: Kredance, Buranteatr, ACUD Theater (Berlín), rezi.dance Komařice, Palác Akropolis, Studio ALTA, Punctum

Finanční podpora projektu: Nadace život umělce, Ministerstvo kultury, MHMP

Premiéra: 16. 12. 2019, Palác Akropolis

Foto: Ufftenživot

Michal Stein

TANEČNÍ MAGAZÍN

Desátý ročník Stardance je minulostí

Královna Veronika Khek Kubařová si své vítězství zasloužila

Jubilejní desátý ročník StarDance skončil, na další si budeme zřejmě muset počkat do roku 2021.

Nezbývá než poděkovat všem celebritám, které vyvinuly tolik úsilí, aby se národ mohl trošku pobavit a současně se těšit z umění a noblesy, jak je na začátku každého večera zdůrazňováno.

Ve finále se utkaly tři páry: Veronika Khek Kubařová s Dominikem Vodičkou, Matouš Ruml s Natálií Otáhalovou, Jakub Vágner s Míšou Novákovou.

Jednoduché to nebylo, protože na všechny čekaly čtyři tance, a to už je pořádná dávka! Nejlepší latinský tanec, standardní tanec, freestyle a celkově nejlepší tanec.

Svým jedinečným způsobem úsilí tanečníků ohodnotil Geňa: „Jste všichni tanečníci, byl to pro mě zážitek, i když sedím tady na kraji a jsem týraný“

A Tatiana zakončila slovy: „Mohla bych tu sedět a dívat se ještě další dvě hodiny“

Vítězem se stává:

Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička!

„Jsme překvapení, v šoku, vyřízení“

Veronika a Dominik svírají trofej

Veronika a Dominik s trofejí

Královna tanečního parketu Veronika Khek Kubařová

Většinou byli chválení porotou, Dominik byl oceněn jako tanečník, který je výborný a přitom nechává vyniknout Veroniku a její um. Inu, asi se našli ti dva správní!

Co říkali po svém vítězství? Zeptali jsme se….

Dominik Vodička: „Jsme překvapení, v šoku, vyřízení!“

Veronika: „Bylo to mnohem těžší než jsem si myslela! Jedu na autopilota, vůbec už nemyslím, nejde to“

A co Matouš Ruml?

„Vyhráli jsme už tím, že jsme ve finále a teď se ze mě ještě stal chlap, takže…“

Hvězdní hosté

Václav Kopta

Simona Krainová

Simona s manželem

Dagmar Havlová

Veronika Lálová a David Svoboda

Ondra Brzobohatý

Rumba – Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička

Veronika a Dominik

Veronika a Dominik. Žeby se jich zmocňovalo taneční šílenství?

Romantické, akorátní rytmika. Richardovi Genzerovi se rumba líbila, prý těžko co říct, Tatiana vytkla málo pohybu v kyčlích, Janu Tománkovi se líbil uvolněný projev a Zdeněk Chlopčík ocenil ladné pohyby. (body 10,9,10,10)

Cha-cha –Jakub Vágner a Michaela Nováková

Míša a Jakub

Jakub měl trošku pomalé nohy, ale rytmika bezvadná. Některé prvky báječné, jindy ne tak úplně. Podle Richarda Genzera bylo patrné, že Jakub si tanec užívá a má pod kontrolou, v březnu už bude dokonalý tanečník, podle Tatiany Drexler je cha-cha na chlapa neuvěřitelně dobrá, Jakub hýbal tělem, Jan Tománek ocenil vršek těla, ale kritizoval pokrčené nohy a Zdeněk Chlopčík také ocenil radost z tance a mužnost. (body 10,10,9,10)

Jive- Matouš Ruml a Natálie Otáhalová

Matouš a Natálie

Nejlepší tanec tohoto páru skutečně grády měl. Energie, rytmika. Prakticky dokonalé. Richard Genzer zase perlil: „Myslel jsem, že máš čtyři nohy, tak rychlé to bylo. Dát ti na záda žokeje Váňu, tak ani nepoznám, že nejsi kůň…“ Tatiana Drexler uznala, že Matouš je tanečník. Podle Jana Tománka byl tento tanec jeden z největších vrcholů letošní StarDance a já s tím skutečně musím souhlasit. Prý je rád, že to mohl vidět ještě jednou. Zdeněk Chlopčík také nebyl kritický, ocenil rychlost, rytmiku. (body 10,10,10,10)

Tango – Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička

Tango, vážné tango na vážnou hudbu. Těžké. Zvládli to. Veronika udělala nějaké technické chybičky, nevadí. Ale Geňovi se toto provedení líbilo více než při premiéře, prý kdyby se tango zhmotnilo, pozve ho na kafe a začne balit! Tatiana byla spokojená, jedna z nejkrásnějších choreografií, ale bylo tam škobrtnutí a ona se bála, Jan Tománek je pro změnu označil za horší než poprvé, ale tam dal 11, takže teď bude 10 bodů prý stačit, no a Zdeněk Chlopčík cítil mráz na zádech… Takže si tedy vyberme, jaké to vlastně bylo. (body 10,9,10,10)

Slowfox- Jakub Vágner a Michaela Nováková

Celkem podobný slowfox tomu předchozímu, technika dobrá, rytmické, plynulé. Podle Geni byl tanec dobrý, nemá co hodnotit a Jakubovi sluší klobouk. Tatianě se opět nelíbily shrbená záda. Jan Tománek chtěl více slowfoxových kroků. Zdeněk kritizoval tvrdé nášlapy. (body 9,9,9,9)

Tango – Matouš Ruml a Natálie Otáhalová

Standard Matoušovi možná sedí méně než latina, i když toto tango krásné bylo. Geňovi se líbila gesta, ruce, prý nohy vůbec nevnímal, i kdyby Matouš tančil v žabkách, Tatiana ocenila mužnost, jestli toto nebylo mužné, tak už nic, Jan Tománek ocenil výrazové prvky, soustředěnost a sám kritik Zdeněk Chlopčík uznal Matouše a přijal ho mezi tanečníky chlapy. A to bylo vidět i na známkách (10,10,10,10)

Freestyle – Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička

Hodnotit freestyle je prakticky nemožné. Líbí nebo nelíbí. Veronika při tanci zpívala píseň Hany Hegerové. Marek Eben konstatoval, že viděl i slzu v oku starého cynika, tedy Richarda Genzera. A ten dodal, že nejvíce pláče, když platí daně, ale tohle ho dojalo také. Prý tento freestyle byl po Tatianě a řediteli České televize to nejhezčí, co viděl ten večer. A pokračoval: „Dominiku, jsi šikovný a s šikovnými lidmi se nebavím. Tobě telefon na sebe nikdy nedám!“ Prý dává čtyři desítky! Tatianu Drexler tanec také dojal a byla šťastná, že ji v tom chlapci nenechali samotnou…. Jan Tománek řekl jen, že slova jsou zbytečná a větší dárek Dominikovi už Veronika dát nemohla. Zdeněk Chlopčík souhlasil a více nekomentoval. Porota jaksi polykala slzy. Sál šuměl. Veronika sama přiznala, že si nebyla jistá, zda ustojí zpěv i tanec, nevěděla sama, co si to vymyslela… Ale výsledek dojal všechny (body 10,10,10,10)

Freestyle – Jakub Vágner a Michaela Nováková

Jakub: „Byla to nejtěžší expedice mého života.“

Jakub: „Kdybych věděl všechno dopředu, nešel bych sem!“

Jak může vypadat freestyle rybáře? Tanec byl vlastně příběhem vracejícího se rybáře z výpravy domů k vánočnímu stromku. Legrace, pohoda vánoc, kalhoty „prsačky“. Richard se také smál, prý ho tanec vyburcoval k tomu, že ještě nemá dárky a měl narážku na Richardovo zhubnutí (Richard se opravdu během StarDance ztrácí před očima), že mu připomíná „tanec rozzuřené jehly“! Tatiana řekla jen: zábavné, pěkné, Jan Tománek: radostné, zvládli téma Vánoc, Zdeněk Chlopčík viděl svou zhmotněnou představu Vánoc a líbila se mu čepice. (body 10,9,10,10)

Freestyle – Matouš Ruml a Natálie Otáhalová

Natálie

Matouš: „Vyhráli jsme tím, že jsme ve finále a ještě jsem se stal chlapem!“

Tak tohle snad ve Stardance ještě nebylo! Pantomima! Matouš ztvárnil spoustu výrazových prvků, kterými bavil publikum, porotu, moderátory, zkrátka všechny. Nestačili jsme žasnout! Groteska, herectví, tanec – prostě fantastické a nemělo to chybu. Porota neměla slov, Geňovi se líbilo, sám na škole pantomimu nenáviděl, Tatianě se také líbilo, nepoznávala Natálii, Janu Tománkovi se také líbilo, jen Zdeněk Chlopčík byl opět k Matoušovi kritický jako vždycky. Postrádal totiž gradaci v závěru. (body 10,10,10, 9)

Poslední tanec už byl jen opakování tance, který považovaly páry za svůj nejlepší a kterým se chtěly připomenout. Již bez známek, takže si ho každý opravdu užíval. Veronika s Dominikem zatančili scénický tanec na skladbu Discombobulate, melodii z Sherlocka Holmese, Matouš a Natálie scénický tanec na skladbu Cold Case a Jakub s Michaelou tančili valčík na melodii Když milenky pláčou. Vše už bylo na divácích.

A ti rozhodli:

První místo: Veronika Khek Kubařová a Dominik Vodička

Druhé místo: Matouš Ruml a Natálie Otáhalová

Třetí místo: Jakub Vágner a Michaela Nováková

Zeptali jsme se…

Honza Onder: „Byl to silný ročník. Všechno bylo velké!“

Jan Onder, choreograf, supervizor StarDance

Jak hodnotíte letošní ročník?

Honza Onder: „Byl to velmi silný ročník, dovednosti párů byly vyrovnané, byla tady spousta nových témat a vůbec novinek, mělo to zkrátka velký potenciál a celkově si myslím, že to bylo super.“

porota

Moderátoři Marek Eben a Tereza Kostková, stálice StarDance

Ředitel ČT Petr Dvořák

Foto: Eva Smolíková

Taneční magazín

DUETY

Oceňované umělkyně Tereza Ondrová a Petra Tejnorová opět v PONCI

PONEC – divadlo pro tanec uvádí 20. prosince ve 20:00 hodin taneční inscenaci s názvem DUETY, vycházející z reálných setkání lidí, kteří by se mimo tento projekt nikdy nesetkali. Inscenace zkoumá samotnou podstatu procesu setkávání a je prvním tanečním počinem nové divadelně-taneční platformy TEMPORARY COLLECTIVE, v jejímž čele stojí duo režisérky Petry Tejnorové a choreografky a tanečnice Terezy Ondrové, letošní držitelky Ceny České taneční platformy za výjimečný umělecký výkon.

„Jak už samotný název inscenace napovídá, půjde o duety, tedy dvě těla, dva lidé jako minimum pro vznik společenství,“ říká Petra Tejnorová a dodává: „Ve věku rostoucí digitalizace, kdy se prohlubuje individualismus a osamělost, jsme se rozhodli zkoumat možnosti jak se setkat, jak spolu komunikovat beze slov. Jak být spolu, když pocházíme z velmi odlišného prostředí a kontextu? Co v dnešní době znamená porozumět si?“pro Taneční magazín

Inscenace vzniká netradiční formou prostřednictvím workshopů: performeři a tanečníci Tereza Ondrová, Viktor Černický se poprvé setkávají s osobou, kterou před workshopem neznali. Setkání probíhají na základě jednoduchého skriptu a akcentují vzájemnou pozornost a přítomné tělo. Choreografie je založena na jednoduchosti a minimalismu. Vytváří portréty osob a jejich vztahů, které se budou rozvíjet přímo před očima diváků.

„Setkání jsou pro nás překvapivá, ukazují nám, že je potřeba zpomalit, abychom viděli detaily, které se pro nás staly možná takovou samozřejmostí, že je už nevidíme,“ upřesňuje Tejnorová a dále vysvětluje: „Třeba že v samotném postoji těla lze zahlédnout celý život daného člověka. V době, kdy trávíme docela dost času s našimi telefony, než sami se sebou, nebo spolu, hledám možnost jak nabídnout prostor, ve kterém sledujeme bytostná setkání jednoho člověka s druhým člověkem.“

Duety vznikají pod nově založenou platformou s názvem TEMPORARY COLLECTIVE. Obě její zakladatelky a autorky spojuje zájem o překračování a propojování různých žánrů, ale i oborů, vždy s cílem nabídnout divákovi neobvyklý zážitek na aktuální témata. Tak tomu bylo například v taneční eseji o vnímání s názvem You are here, která získala v roce 2017 Cenu diváka na České taneční platformě (ČTP). Autorky spojuje také dlouholetá záliba v ironii a humoru, se kterým rády ve svých inscenacích pracují, jako tomu je v taneční grotesce SAME SAME (zvláštní ocenění mezinárodní jury ČTP 2019), nebo v zábavném průvodci světem současného tancem s názvem POJĎME NA TANEC. Nově vzniklá platforma vychází z této inscenační zkušenosti autorek, ale dává důraz na jedinečnou tvůrčí chemii týmu, který je pro každý daný projekt vytvořen. TEMPORARY COLLECTIVE je proměnlivý a živý tvůrčí organismus, tentokrát ve složení: Tereza Ondrová, Viktor Černický, Sai Sai, Petra Tejnorová, Marek Bartoš, Sodja Lotker, Petra Hauerová, Nina Jacques a hosté.

Více na www.divadloponec.cz

Kateřina Kavalírová

pro TANEČNÍ MAGAZÍN