Jsem Brána, celovečerák Ex Machina a zahraniční kraťasy

NoD se vydá do vesmíru

NoD se vydá na cestu do vesmíru. Projekt Bio NoD představí české sci-fi Jsem Brána, celovečerák Ex Machina a zahraniční kraťasy

Kapitola dvě, Planeta Země, NoD. Druhé promítání projektu Bio NoD tentokrát budou spojovat filmy na téma sci-fi a vesmír. Dozvíte se také, jaký pohled na sci-fi mají tvůrci v dalších koutech zeměkoule díky krátkometrážním filmům. Večer zakončí futuristický snímek Ex Machina, který ukáže zda i roboti mají city. Spousta filmů, diskuze a 4 hodiny napětí. Startujeme 28/2 od 18:00 – skafandry s sebou.

Krátký film JSEM BRÁNA od režiséra Robina Kašpaříka je první českou adaptací příběhu Stephena Kinga. 15minutový halucinogenní trip (o muži uvězněném v karanténě vesmírné lodi) má za sebou jízdu po světových festivalech. Získal cenu za nejlepší krátký horor na americkém MFF v Nashvillu, byl vybrán na nejprestižnější světový festival hororu a sci-fi v katalánském Sitges a promítal se i v Hollywoodu na festivalu HollyShorts. Tento snímek bude mít své třetí uvedení v ČR právě v NoDu společně s diskuzí s režisérem snímku, který přiblíží průběh neobvyklého natáčení. Snímek je totiž celý natoč ený očima hlavního hrdiny.

Večer doplní několik krátkometrážních sci-fi, které se liší ve zpracování – animace, stop motion, kresba nebo hraný film. Poznáte cestu komety vesmírem (BEGINNINGS – FR), zlatou vesmírnou horečku (Prospect – USA), vesmírný tanec (Space Hip – HU), dozvíte se, jak sestrojit brýle, které vidí do budoucnosti (Casual Sci-fi – USA) nebo také čemu se vyhnout během cestování kosmem (Death in space – UK).

Celý večer pak zakončí skvělý celovečerní film Ex Machina (UK), který ukazuje, zda mají i roboti city.

Anna Kudláčková

Taneční magazín

Trénink Davida Gránského a Zuzany Šťastné

Roztančené jeviště

Soutěžní osmičku nám uzavírá poslední taneční pár! David Gránský přijal výzvu a společně se Zuzanou Šťastnou reprezentují Divadlo Broadway.

 

Videa jsou dostupná na Youtube kanále projektu (Roztančené divadlo aneb Když herci tančí), diváci mohou tipovat vítěze (pomyslné třetí místo – vítěz tipu) na stránkách projektu www.roztancenedivadlo.cz či dále sledovat průběh projektu na sociálních sítích Facebook „Roztančené divadlo“ či Instagram @roztancenedivadlo

Taneční magazín 

Inventura: Roštěnky a Kračun

Letošní festival MALÁ INVENTURA přinesl legraci, patos i zamyšlení se. Co k tomu konstatuje TANEČNÍ MAGAZÍN?

Již šestnáctý ročník divadelního defilé MALÁ INVENTURA nabízel přepestré menu. Z jeho téměř čtyřiceti představení si TANEČNÍ MAGAZÍN vybral tři možnosti. Nakonec, bohužel, titul „Fidlovačka“ nebylo možné z časových důvodů absolvovat. Tak tedy zůstalo – kromě úvodního již recenzovaného večera s udílením cen DNA – u dvou představení. A aby to bylo spravedlivé, rozdělili jsme tím napůl pozornost hlavní programové vlně i sekci doprovodného programu.

Titul „Roštěnky u Tiffanyho“ nás zaujal z více důvodů. Tím prvním je zcela určitě přímá osobní dramaturgická účast dramaturga festivalu Malá inventura i současně manažera pořádající organizace Nová síť Petra Poly. Současně bylo naším přáním zažít divadelní představení ve Werichově vile, ještě vonící adaptační novotou.

Soubor ANIČKA A LETADÝLKO je již standardní zárukou originálních scénářů, osobité výtvarné tváře a mírně parodického muzikálového pojetí. Ani tentokrát nezklamal. A to v žádném směru. Scénář si s dostatečným nadhledem utahuje ze současné povrchnosti, světa bezbřeze sponzorovaných ženských luxusních časopisů, a „estrádní třetí ligy“. V další linii se tradičně jedná o parafrázi na současnou domácí muzikálovou produkci.

Jakýmsi bonusem navíc byla účast lidí až trpasličího vzrůstu v kontrastu s protagonistkou postavy spíše basketbalové pivotmanky. Starší divák si určitě vzpomněl na cirkusové sloní muže a trpaslíky. Ti mladší pak zcela jistě na průvodce televizním pořadem „Pevnost Boyard“ anebo na Jiřího Krytináře, blahé paměti.

Představení mělo tempo, rytmus, spád a zejména vypointovanost. Logicky a motivicky jsem pouze nepochopil, proč někdy používaly zpěvačky při zpěvu jako rekvizitu ruční mikrofon a jindy nikoli? Žádný systém jsem v tom tedy nenalezl.

Na tomto místě bych velice hodnotil výtvarně nápaditý netradičně adjustovaný divadelní program s anglickými překlady a anotacemi.

Zbývá pochválit scenáristku, režisérku a spoluautorku hudby Aničku Duchaňovou, spoluautora hudby Michala Němce (neměl zde být při takřka opisné parafrázi hitu „Seréno é“ uváděn jako autor původní citace také Drupi???), výtvarnici Marii Jiráskovou a samozřejmě i herce: Martinu Krátkou, Marii Fasorovou, Štěpánku Pencovou, Janu Kozubkovou a Pavla „Litlle“ Krejčího. V neposlední řadě patří velká poklona již zmíněnému dramaturgu Petru Polovi. Kdyby nic jiného, tak za oživení té dávné tradice liliputů. Že by příště došlo i na onoho legendárního sloního muže? Anebo muže sněžného?

Projekt „Kračun“ naopak zaujal svou patetickou poezií a kontrastem se starými dobrými časy.

Industriální prostředí dvorního objektu v letenské Letohradské ulici 10 nabídlo podívanou nečekaného druhu. I emočního dopadu. Na starém (tiskárenském?) stroji se promítaly rozličné retrospektivní i ilustrativní náladové sekvence. Do toho recitovala Dora Bouzková živě. Ze záznamu jí kontrastoval anglicky mluvící mužský part. To vše doplňovala pulsující autorská hudba. Pod scénářem a realizací jsou podepsáni Apolena Vanišová a Petr Krusha.

Kračun v textové fázi nevadil. Tedy patos ani popisnost na úkor poetických obrazů a obratů. Jeho patos byl úměrný, odpovídal tématu. Fantaskní obrazce a scény připomínaly díla Vladimíra Boudníka, dávné fotografie Josefa Sudka anebo Františka Drtikola. Přenesli jsme se tak do světa daguerrotypií, starých tramvají, obětních oltářů a výstražného dýmu, který měl i onu spálenou vůni. Nikoli chemickou. Skutečně, pravdivě drsný multimediální zážitek!!!

Apolena Vanišová již spolupracovala s Dorou Bouzkovou při inscenaci „Pohřeb sardinky“ v Meet Factory. Tentokrát vlastní akční rádius ještě rozšířila. A bylo tomu ku prospěchu věci…

Obě hodnocená představení snad alespoň v náznaku vyjadřují široké žánrové, technické i inscenační rozpětí letošního festivalu MALÁ INVENTURA. Jsme za něj rádi. Kéž by byla brzy i ryze taneční inventura!

 

Michal Stein

Foto: Nová síť

TANEČNÍ MAGAZÍN

 

Rozhovor s architektem Tančícího domu i jiných projektů VLADEM MILUNIĆEM

„Tančící dům měl patřit kultuře!“

Právě nyní – 3. března – oslaví sedmasedmdesáté narozeniny. Jmenuje se Vlado Milunić a je autorem mnoha pozoruhodných projektů v Čechách i v zahraničí. A shodou okolností i jeho kolega spoluautor Tančícího domu, americký architekt a interiérový designér Frank Owen Gehry slavil osmdesáté deváté narozeniny nedávno – přesně 28. února (ve stejný den jako já anebo slavný architekt Otto Rothmayer).

Když jsem Vlada Miluniće navštívil v jeho ateliéru na adrese „V jámě 10“ v centru Prahy 1, dýchlo to tam na mne dávnou taneční atmosférou. Ve třicátých letech minulého století zde totiž bývávalo varieté a nad ním veřejný dům. Dnes už muziku, tanečníky a zpěváky, oponu i židle nahradily projekty a fotografie, ale pódium zde stále zůstalo… A pan Milunić se také navíc vzorně a láskyplně stará i o venkovní dvorek tohoto domu.

Jaký jste má vztah k tanci jako takovému?

Chodil jsem, snad jako každý mladý muž do tanečních. Vzpomínám, že tenkrát do sálu na Karlově náměstí.“

A odtamtud to k Tančícímu domu opravdu není daleko…

K projektu Tančícího domu mne však přivedl nikoli tanec jako takový, nýbrž zejména můj vztah k sametové revoluci.“

Zajímalo by mne, jak jste se dal dohromady s Frankem Gehrym? Rozhodlo i to, že jste ve svých nových vlastech měli oba podobné osudy přistěhovalců?

Ten barák jsem měl v hlavě dlouho. Bydlel jsem totiž s rodiči a třemi sestrami hned vedle. V domě Václava Havla, od význačného architekta Osvalda Polívky. O stavbě v proluce, která vznikla válečným bombardováním. Začínal jsem jednat již s tehdejším Obvodním podnikem bytového hospodářství. Když se později objevil holandský investor, tak chtěl, abych spolupracoval s nějakým světoznámým architektem. Nejdříve přicházelo v úvahu i jméno Jeana Nouvela. Ten však odmítl. A později realizoval jiný projekt U Anděla. Nakonec padlo jméno Franka Gehryho. Poprvé jsme se setkali v Ženevě a hned bylo vidět, že to mezi námi bude klapat! Časem jsme opravdu mezi sebou měli velice pěkný pracovní vztah.“

Jsme tedy (nejen) všichni tři ve znamení ryb… Máte vztah k vodě?

Jako ryba určitě. V mládí jsem vesloval. Úspěšně jsem se účastnil i slavného závodu ,Pražské primátorky´. Rád i plavu. Chodíval jsem dřív často do bazénu v sokolovně u Riegrových sadů. Ale také do jiného v centru Prahy, v ulici Na poříčí v budově YMCA. Avšak já k té vodě tíhnu i jinak. Před projektem Tančícího domu jsem důkladně prozkoumal i stavebně historický vývoj nábřeží kolem dnešního Jiráskova mostu. A koneckonců i můj aktuální projekt má vztah k vodě – konkrétně k Labi. Pracuji totiž na přístavním a turistickém centru na hranicích s Německem.“

Vraťme se k Tančícímu domu. Vymyslel jste i tu jeho vlastní „taneční“ ideu?

Tak autorem té bezprostřední myšlenky Ginger a Freda je Frank Gehry. Ten dům měl být zejména určitou alegorií sametové revoluce. Měl být i vyšší s dvoupatrovou věží, ze které by byl vidět Vyšehrad, kostel svaté Ludmily na náměstí Míru. Také by vedle skýtala terasu s kavárnou. Původně jsme v projektu zamýšleli též podzemní parkoviště (s vjezdem z Jiráskova náměstí). Rovněž mělo být podzemí Tančícího domu propojeno tunelem s vltavskou náplavkou.“

To je škoda, že se nepodařilo nakonec dotáhnout i tyto skvělé a potřebné nápady, jako je podzemní parkoviště a tím pádem Jiráskovo náměstí bez stojících aut!

Máte pravdu, to je jistě škoda. Mne však ze všeho nejvíc mrzí, že ten dům neslouží kultuře. Projektovali jsme jej jako centrum pro umělce. Koncertní prostory, zkušebny, výtvarné galerie, kavárny… Prostě, je to velká škoda. Nejen Pražané si určitě zasloužili mít takové centrum kultury ve středu města.“

Ale nyní se v Tančícím domě koná výtvarná výstava Josefa Lady!

To je sice dobře, ale stále tam, bohužel, nepoměrně vítězí kanceláře a hotel nad kulturním vyžitím.“

Chápu, jistě i naši čtenáři TANEČNÍHO MAGAZÍNU by tam zašli čas od času rádi na taneční představení.

No vidíte. A k tomu účelu jsme ten dům vlastně původně také projektovali.“

Vlastně jednu z výstav jste v Tančícím domě inicioval i Vy…

Když tento dům od nizozemské bankovní a pojišťovací společnosti zakoupil podnikatel Skala, požádal mne jeho management, abych uvnitř uspořádal výstavu o genezi celého projektu. Vystavil jsem tam rozličné modely v různých časových fázích projektu. Přinesl jsem spoustu nákresů, fotografií… Dokonce i korespondenci s Frankem Gehrym. Pokud jsem měl čas, tak jsem tam i provázel návštěvníky… Nakonec jsem však zjistil, že tím spíše dělám reklamu panu Skalovi a nikoli našemu domu jako takovému…

Tančící dům je pro Vás takříkajíc ikonou i vlastně prokletím…

Lhal bych, kdybych řekl, že mi řada věcí nebyla líto. Častokrát jsme nebyli s Gehrym uváděni jako rovnocenní spoluautoři. I můj honorář byl třicetkrát nižší než Gehryho! Rovněž mi není jedno, že Magistrát Prahy i jiné instituce vydávají řadu propagačních materiálů se snímky Tančícího domu na titulu, aniž se nás kdo vůbec zeptal.“

Je zajímavé, že máte za sebou mnoho projektů pro rozlišné sociální skupiny. Třeba v Praze – Modřanech dům dětí a mládeže, ubytovny studentů, ale i domy seniorů.

Snažím se vždy vycházet z toho, pro koho je projekt určen a také jej skloubit s okolním charakterem přírody.“

Ve Vašem ateliéru mne zaujaly i projekty rozhleden…

Rád se jim věnuji. Inspirují mne. Mám rád ty historické i některé z nových. Koneckonců i součástí toho mého nejčerstvějšího projektu u Labe poblíž Hřenska je rozhledna.“

Tak i za čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU přeji dobrý rozhled a mnoho dalších nekonvenčních projektů.

Při odchodu z ateliéru Vlada Miluniće mne zaujal žlutý tenisák mezi fotografiemi, články, dopisy a zejména všemi těmi fantaskními projekty. Připomnělo mi to, jak jsem zhruba před čtvrt stoletím trénoval Vladovu dceru Ester tenis. Dnes již je dávno také architektkou. Po tatínkovi.

Michal Stein

Foto: archiv Vlada Miluniće

Ilustrace: © Peter Balhar (z nové knihy Tomáše Vícha „NÁMĚSTÍ SAMETOVÉ REVOLUCE“)

TANEČNÍ MAGAZÍN