Vzniká nový film, zapojit se můžete i vy!

Podpoříte rodinnou komedii z české produkce?

Vzniká nový celovečerní film Jak se moří revizoři. Zapojit se můžete i vy!

Že už jste dlouhou dobu na televizních obrazovkách neviděli pořádnou filmovou „oddychovku“ z české produkce? My také ne! Ambice na úspěšnou rodinnou komedii má titul scenáristky a režisérky v jedné osobě Evy Toulové. Ta díky svému mládí do snímku vložila svěží a neotřelý pohled na svět a hravě vykreslila postavy, se kterými se v mžiku všichni ztotožníte. A do toho se skvěle pobavíte!

Jak se moří revizoři. Tak se jmenuje právě se rodící zábavná komedie o obyčejné rodince z maloměsta. Budete se až divit, jak se její členové nebezpečně podobají vám a vašemu okolí. Syn Marko spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží ve vysněné kariéře kriminálníka. Dcera Karin je sebevědomá a své půvaby využívá jen, co to jde. Veškerý čas věnuje „chození“ s více chlapci naráz a posouváním hranic, co všechno muži vydrží. Matka Klára zase ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. A otec? Ten je tím nejobyčejnějším z obyčejných – dopravním revizorem, a i přesto mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy.

Už teď je jisté, že kromě svižného scénáře film nabídne i atraktivní herecké obsazení, které známými jmény opravdu nešetří. Hlavní postavy ztvárnila jedna z našich nejpopulárnějších hereček Dana Morávková, jejího manžela Petr Batěk. Rodinku Malých doplní známý seriálový herec Ladislav Ondřej a Miša Tomešová. Půvabnou dívku, která bude svádět Petra Baťka, si zahrála krásná Anna Kulovaná. A i v mini roličkách uvidíte populární osobnosti, mezi nimiž je i modelka Aneta Vignerová s českou Miss world 2015 Andreou Kalousovou či zpěvák Jaro Smejkal.

Každý, kdo by chtěl vznik snímku podpořit, ať navštíví stránky Startovače. Za odměnu tvůrci nabízejí řadu originálních filmových dárků.

ODKAZ:

https://www.startovac.cz/projekty/jak-se-mori-revizori/

Taneční magazín

Roztančené divadlo – Pavla Janiššová

Krátký rozhovor s účastnicí soutěže v Chebu

Pavla Janiššová, další ze soutěžících Roztančeného divadla v Chebu,  si vylosovala Slowfoxtrot a Paso Doble. Podívejte se, jak oba tance vnímá a jak se těší na jejich natrénování.

Taneční magazín 

Přání Tanečního magazínu

Přání pro věrné i ty méně věrné čtenáře TANEČNÍHO MAGAZÍNU.

TANEČNÍ MAGAZÍN VÁM VŠEM PŘEJE:

spokojené, šťastné a veselé prožití

svátků vánočních.

Mnoho energie, zdraví, elánu

a

odhodlání

do nového roku

2018.

Holdujte veselí, tanci

Ať jste všichni v ranci

V té barevné planetě

 

Ať je krásně na světě!

Rozhovor s choreografem, tanečníkem a bývalým uměleckým šéfem Baletu ND – PETREM ZUSKOU

„Chtěl jsem být filozofem“

Petr Zuska zosobňuje  tvůrce evropského formátu a výjimečného  choreografa se širokým záběrem.  Ve svých dílech využívá širokou škálu tvůrčího rukopisu od neoklasického stylu přes moderní tvorbu. V jeho dílech  nechybí  humor a  vtip.  Jako tanečník představoval vždy dynamického  interpreta.

Za svou tvorbu získal řadu význačných ocenění, jako jsou např.  Cena Thálie (1993 a 1997), Prix Dom Perignon (1999), cena Originální choreografie  v Soutěžní přehlídce moderního tance (2006, 2008), cena Nejlepší choreografie roku 2002,  Cena Českého literárního fondu (1993), Cena Opery Plus (2014) za výsledky vedení Baletu ND
a 25 let choreografické tvorby,  Cena Opery Plus za nejlepší inscenaci roku (Chvění) 2017, Cena Ministerstva kultury za přínos  v oblasti divadla v roce (2017). V sezoně 2016/2017 ukončil  Petr Zuska své patnáctileté šéfování Baletu Národního divadla v Praze.

Taneční magazín vyzpovídal tohoto sympatického choreografa, který se s námi ochotně podělil o své zkušenosti a prozradil mnoho zajímavostí  nejen o baletu

Tento rok  jste získal cenu za přínos v oblasti divadla. Jak vnímáte všechna ta ocenění, která jste získal? 

„Myslím si, že každý umělec je rád, když získá ocenění. Pokud jde o mě, ne, že bych nevnímal své ceny,  nebo že by mi  nedělaly radost, měl jsem z každé velkou radost, ale zase na druhou stranu jim nepřikládám nějakou moc velikou váhu, život jde dál, člověk pracuje dál  ceny, neceny‘. Stejně je vždy nejdůležitější  vnitřní pocit  člověka z jeho   tvorby,  to je daleko více než cena. Pokud mám dobrý pocit z toho, co dělám, znamená to pro mě  mnohem  víc.“

„ No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  „- ne nespokojený- “ a nemyslím si,  že je vždy všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený“.

Máte za celý život dobré  pocity z toho, co jste udělal nebo občas cítíte, že  se něco dalo udělat lépe?

„No, já jsem člověk,  který je celkem  dost často  ‚ne nespokojený‘, ale nemyslím si,  že je všechno zalité sluncem a  také často není. Samozřejmě  drtivé většiny   své práce,  kterou jsem v životě udělal, si vážím a jsem  s ní spokojený. Co se týče  mých plánů do budoucna, budu se ještě snažit dělat je co nejlépe, jak budu moci. Se spokojeností či nespokojeností je to střídavé. Ale své práci věřím. Můžu říci, že většinou  jsem s ní  spokojený.“

Kolik asi jste za svůj   život vytvořil choreografií, máte to spočítané?

„Někde zaznamenané v  mých životopisech to je,  jedná se asi o  padesát  děl,  některá jsou celovečerní a  většina je   jednoaktovek  dvaceti či třicetiminutových.“

Která díla jste měl za svůj život nejraději?

„Já na tyto otázky odpovídám velice nerad, protože to se  nedá říct. Neměl jsem některá rád, ale nezaobíral jsem se tím, abych si určil jakousi  hierarchii svých rolí,  které jsem tancoval, ani choreografií, které jsem vytvořil, to je to samé.“

Byl nějaký umělec, který na Vás silně zapůsobil? A  čím?

„Zapůsobil, samozřejmě, není tajemstvím, že jedním z důvodů, proč jsem začal tancovat, byl film  Carlose  Saury s názvem Krvavá svatba, který jsem tehdy viděl s Antoniem  Gadesem v hlavní roli (podle  stejnojmenné lyrické tragédie  Federica Garcíi Lorcy). Byl to  tehdy v polovině 80.let  přelomový taneční film, který v Praze promítali  v kinech.  Antonio Gades, který  ve filmu  hraje,   byl jeden z  možná úplně nejslavnějších tanečníků flamenca, a mě naprosto fascinoval svých charismatem. Byl to vlastně jeden z důvodů, proč jsem se začal věnovat tanci, ten film mě tehdy úplně  uhranul. I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich  práce jsem si velice vážil. Od nich  jsem se i hodně naučil. Ale nemyslím si,  že by tam byl nějaký vzor nebo idol, to zřejmě  ne …“

 I později jsem obdivoval mnoho lidí a jejich práce jsem si velice vážil.

 Čím jste chtěl být v dětství?

„Do svých 16-ti let jsem vůbec neuvažoval ani o divadle, ani o tanci, takže moje profese  přišla  náhodou.

Jako dítě jsem vystřídal mnoho různých snů nebo představ o svých  budoucích zaměstnáních.  Jeden čas  jsem chtěl být  veterinářem, protože jsem měl rád zvířata,  také jsem si  moc  přál být hokejistou. Snil jsem i  o tom, že budu  popelářem, protože se mi líbila  popelářská  auta a způsob, jakým  nakládala a obracela  popelnice,  které  – tehdy  vypadaly jinak než dnes – ,  nejvíce ze všeho se mi líbilo, jak   popeláři jezdili vzadu na autě jen na stupátku. Až jsem byl starší, chtěl  jsem být filozofem,  tenkrát  jsem možná ani nevěděl, co to slovo vůbec znamená. Chtěl jsem zkrátka sedět a přemýšlet nad životem  a psát svoje myšlenky.“

V tvorbě choreografií se Vám to vlastně splnilo, že?  Mohl jste přemýšlet a  zhmotnit své  myšlenky….

„ Nevím, jestli to není příliš nadnesený výraz, pokud  porovnám  povolání filozofa a choreografa,  ale musím přiznat, že do určité míry máte pravdu. “

Prožíval jste během své  kariéry i pocity, kdy se  Vám nechtělo za nic na světě hýbat, i přesto, že Vás toto povolání bavilo?

„To se mi samozřejmě  určitě stalo. Nepamatuji si na nic konkrétního, třeba  na nějaké konkrétní ráno, kdy se mi se  nechtělo do práce. Myslím si, že každý člověk je ze zásady líný,  občas se prostě musít nutit.“

Říká se, že balet je z jevištních umění nejtěžší .   Myslíte si to také?

„Ano, myslím si to také,  je to  pravda.  Balet  je  umění, které vyžaduje  mnoho talentů, např. pohybový talent, muzikalitu , smysl pro divadlo, tzn.  herecký talent, je toho zkrátka  hodně. Navíc z čistě fyzického hlediska je toto umění srovnatelné s vrcholovým sportem

Ovšem  pokud  napíše spisovatel  skvělou knihu a choreograf udělá skvělé představení, tak co je těžší? To je nesrovnatelné.“

V čem byla tato profese  těžká  pro Vás? Cítil jste se požehnaný Bohem, že všechny talenty potřebné pro balet máte?

„Já jsem tohle nikdy nijak neřešil, já jsem jen pracoval. Začal jsem  s baletem pozdě, tedy v šestnácti letech, (většina lidí začíná v deseti letech u baletní tyče) a to byl okamžik, kdy moji vrstevníci končili osmileté baletní studium. Pořád jsem na sobě pracoval.  Někde  v sobě  jsem cítil, že tanec  opravdu moc a moc chci  dělat,  nepopsatelně  mě to bavilo a   všechno  jsem   velice rychle dohnal.“

Byl jste na sebe pyšný, když se Vám všechno podařilo dohnat a  prožíval jste první úspěchy?

„To je těžko vysvětlitelné. Jsem  skeptický k  pocitu být na sebe pyšný.  Je pro mě nelehké říct i to, že jsem byl spokojený. Asi  jsem  byl šťastný, že všechno  zvládám a že se mi do světa baletu daří  pronikat i s takovým zpožděním. Přál jsem si to a  rozhodně nějaká satisfakce  to pro  mě byla.  Na  začátku kariéry  bylo pro mě dost  těžké to, že jsem dělal hodně sportů, např. lehkou atletiku, běhal jsem a  měl jsem své tělo svalově postavené jinak, ne nejvhodněji pro balet. Musel jsem neustále protahovat svaly, protože jsem je  měl  celkově dost zkrácené a to bylo zpočátku   poměrně těžké. Dlouho trvalo, než mě moje  tělo někam tzv. ‚pustilo‘.

I ze  sportovce se tedy tanečník stane. Mnozí sportovci tvrdí, že to nejde.  Jak je to možné?

„Byl jsem tehdy  ještě hodně mladý. Možná  kdybych začal  s tancem v 25-ti letech coby sportovec, tak  už by to třeba   opravdu nešlo.“

Panovala mezi členy baletu rivalita? Může mít sólista na vrcholu své kariéry  přátele, nebo jste byl sám?

„Určitě jsem měl přátele, ať už kolegy, nebo členy  různých souborů, nebo  přátele mimo obor.  Rivalita  mezi tanečníky samozřejmě panuje,  ale že by se nemohli přátelit mezi sebou, to není pravda. Takhle vyhrocené to není.“

Měl jste strach ze zranění?

„Měl jsem vždycky velký strach ze zranění. Když jsem se zranil, ačkoliv to naštěstí nikdy  nebylo  nic převratného, jen mě to na   několik dní nebo týdnů vyřadilo z tance,  tak jsem byl  úplně nepříčetný.   Neprožíval jsem své úrazy  lehce, pokaždé  mě velice „nabouraly“  i psychicky. Měl jsem neustále  pocit, že mi něco utíká, že se zastavil svět. Bylo to skutečně  nepříjemné. Sám  nevím,  proč jsem to tak těžce  prožíval. Často jsem  přemýšlel, proč tak špatně  zvládám psychicky  svá zranění,  ale bohužel to tak bylo. Nepatřil jsem k těm, kterým se vůbec nic neděje, ale nebyl jsem současně ani z těch, kteří mají neustále nějaká zranění. U mě se většinou jednalo o svalové problémy, či  potíže s klouby, zády atd.“

Opravdu jsou vyvolení, kterým se nestane nic  za celou taneční kariéru?

„Ano.  Skutečně jsou lidé,  kteří mají naprosté minimum úrazů  nebo téměř žádné, což je skvělé. Na druhé  straně jsou zase lidé, kteří mají úrazů opravdu  moc. Je to zvláštní otázka nebo dokonce téma k přemýšlení….  Nabízí se  teorie, že ten,  kdo má pro balet největší  talent, tak vlastně žádné úrazy či zdravotní komplikace nemá. A naopak  ten,  kdo má ten talent nejmenší, je pořád  zraněný. Ale  ono to tak není. Je mnoho talentovaných tanečníků,   kteří byli oznamní sólisté světových souborů a prodělali  spousty  zranění. A také jsou tu tanečníci,  kteří třeba ani tak skvělí nebyli v tomto  oboru a zranění nebyli  nikdy. A také jsou  profesionálové,  kterým to nikdy tak moc nešlo a jsou zranění a jsou sólisté, kterým nikdy nic  není.  Neumím říct, čím to je. Z vlastní zkušenosti  ale znám tanečníky  na tom břehu i na druhém břehu a  znám  jich opravdu hodně.  Já  jsem byl  tak někde uprostřed, spíše se mi dělo  méně zlého  než více a občas jsem prostě nějaké úrazy měl a  něčím jsem  si prošel.“

Někteří tanečníci baletu  skončili  na kolečkovém křesle.  Nebál jste se takového osudu?

„Ne. Nikdy jsem  o tom nepřemýšlel, že by mohl balet  mít až takový dopad. Toto  tanečník nemůže vnímat, protože v takovém případě  by tu práci vůbec nemohl dělat. Všichni tanečníci mají  rozhodně  strach z úrazu, ale pokud  někdo začne smýšlet tak,  že si může něco udělat  s plotýnkou a třeba i skončit  na vozíku, tak to by byl konec tance. Na vozíčku může člověk skončit asi daleko dříve, pokud jezdí na motorce.“

Vyhýbal jste se motorkám či  lyžování? Nebo  jednoduše sportům, kde bylo velké riziko úrazu nebo jste do nich  „po hlavě šel“?

„Šel jsem po hlavě“.  Stále   lyžuji.  Je fakt,  že dlouhá léta, když jsem tancoval, jsem nelyžoval. Ale nebylo to proto, že bych se bál, ale z toho důvodu,  že nebyla příležitost.  Asi před deseti lety jsem začal znovu lyžovat, strašně mě to baví a mnoho  tanečníků lyžuje nebo   jezdí na snowboardu. Já  například jezdím  na koni. Dokonce ještě v době, kdy jsem tancoval,  jsem  jezdil na koni.  Ale  na motorce jsem  opravdu přestal jezdit. Párkrát  jsem spadl, naposledy jsem si nalomil  dvě žebra a palec u nohy. V tu  chvíli jsem pochopil, že pro svoji tvorbu tělo potřebuji a  navíc mám dvě děti. Tak jsem se motorky vzdal, protože je to nepochybně  velice riskantní.“

Bylo těžké  zvládnout dohromady tuto náročnou profesi  a  rodinu? Byl jste také tátou na plný úvazek  pro dvě děti, nebo nezbyl čas?

„Byl čas,  já jsem se vždycky snažil být tátou. Času nebylo  pochopitelně tolik, abych byl doma každou chvilkou, ale zase  nutno říct, že pokud bych  chodil do práce 8 hodin denně a každý den od pondělí do pátku,  bylo by to možná stejné. Neměl jsem  úplně pravidelně volno,  mohl jsem s dětmi být 3 dny a pak jsem zase odjel na 14 dní, ale myslím si, že to je tak akorát. Nebyl jsem s dětmi  stále,  ale to ani nejde a snad by to nebylo správné. Myslím si,  že mě nijak nepostrádali.“

Tanečník baletu  musí být štíhlý a krásný – to je velmi často diskutovaný i dosti kritizovaný úděl baletu.  Někdo se brání  slovy: „Já  nemůžu vážit 40 kg, mám  od narození dispozici být silnější.  Musí podle Vašeho názoru  být tanečníci  od pohledu křehcí?  Hodnotil jste přísně své členy souboru?

„Je to individuální. Já jsem rozhodně nebyl z těch, kdo by tlačil tanečníky  do nějakých diet  a mučil je hladovkami, nebo je vážil. Ale  pochopitelně  určitá estetická rovina v baletu musí být splněna. Vezměte jen  v úvahu  klasický balet.  Tanečník vyjde v bílém celotrikotu –  už jen  ten samotný jim  přidává kila. V okamžiku, kdy  tělo není štíhlé, tak pohled na ně už není estetický. Takže tento pocit  jsem rozhodně také měl, ale  přesto jsem neměl v souboru jen  samé „vychrtlé“ členy.  Můj soubor  byl hodně barvitý v r&aa cute;mci různých typů lidí.  Pamatuji si dívky, které byly opravdu štíhlounké, křehoučké, ale také  dívky,  které byly ženské se  vším všudy. Samozřejmě jsem nikdy v souboru   netoleroval   tlusté lidi. Jestliže  občas  někdo inklinoval k tomu, že začal vypadat tlustě, musel jsem to s ním bohužel řešit.

Nemuseli jsme  se vyloženě rozloučit, ale bylo  třeba ten problém vyřešit.  Dotyčný musel se sebou  něco udělat,   zhubnout,  protože takhle to dál  pochopitelně nešlo.  Někteří si skutečně vzali poučení. A s jinými  jsem se  i rozloučil,  i když mi to bylo  líto.“

Jak dlouho může tanečník plnohodnotně tančit? Již dlouho se vedou různé diskuse na toto téma, mnozí  tvrdí, že déle než do 50-ti let to už zkrátka nejde.  Jak to vidíte?

„I toto je  velmi individuální. Nelze říct, že člověk tančí do 40-ti let a v 41 letech  už nemůže. Někteří z nás  jsou v 45-ti letech  na jevišti skvělí a někteří už v 35-ti letech  tam moc dobře  nevypadají. Takže tady hraje roli jedinečnost jedince.  Záleží  opravdu na tom, jakým způsobem se tělo každého z nás opotřebovává,   každé  tělo pracuje a   reaguje jiným způsobem. Přesto je tu  jakási  proximativní hranice, po které se už opravdu těžko povolání  profesionálního tanečníka vykonává plnohodnotně a absolutně. Mám teď na mysli třeba 8 – 10 představení do měsíce a společně s tím dělat klasické a současně  moderní divadlo na vrcholové úrovni,  tak  potom zřejmě věk 40 let  či 45 let je i u zdravého člověka, který nemá nějaké velké  zdravotní problémy,  asi konečná hranice.  Poté plnohodnotně v celé šíři už toto povolání dělat nelze. Balet je umění mládí, tak to prostě  je.

Ale  tím neříkám,    že objeví-li se  někdo v 50-ti letech na jevišti, tak nemůže vypadat dobře.  Znám takové tanečníky.  V tomto věku byli velmi dobří.   Naopak,  v jejich  projevu je znatelná  obrovská zkušenost a vyzrálost dotyčného  člověka.  Balet  není jen  fyzický  výkon, ale je to umění. Je tu také prožitek a určité poslání  i vzkaz těm ostatním, které  člověk na jevišti zanechá.  A v tomto zase starší tanečníci mají výhodu. Takže   cokoliv hodnotit, je velice těžké.“

Kolik hodin denně jste na vrcholku kariéry musel cvičit? Snad by to ani každý člověk nevydržel….

„Je to různé, v průměru asi 4 – 6 hodin denně tanečník opravdu tvrdě pracuje během dne,  pět či šest dní v týdnu.“

Tanečník má ráno trénink, hodinu, nebo hodinu a půl,  poté  zkouší, někdy dvě hodiny,  čtyři, někdy  šest  a někdy vůbec. Jindy  má  večer  představení.  Před představením je  krátká zkouška, po ní následuje  několik hodin volno, aby si tanečník mohl odpočinout před svým výkonem. Nikde to není  tak těžké, že by se zkoušelo od rána do večera a večer bylo představení v divadle.“

To by tedy člověk  už nevydržel…

„Možná pár dní ano, ale dlouho ne…“

Dá se to vytrénovat a zvyknout si na tuto velikou fyzickou zátěž  nebo to u někoho není možné?

„Do značné míry se to dá natrénovat, musíte mít v sobě dispozice a fyzické předpoklady vůbec tanec  dělat. Nejde tu jen  o  fyzickou kondičku, ale také o to, aby tělo bylo vůbec schopné dělat balet v  rámci rozsahu pohybu nebo dispozice v kloubech atd.

Samozřejmě fyzický výdej je  už později  do značné míry zvyk. To, co běžně člověku se sedavým zaměstnáním  připadá  jako nemyslitelné, tedy  šest hodin denně trénovat a dřít, je pro tanečníka úplně normální.“

Kdy jste začal vytvářet vlastní choreografie?

„Já jsem začal tvořit od začátku. Profesionální kariéru jsem začal v roce 1989, nepočítám-li soubory poloprofesionální nebo amatérské, ve kterých jsem začínal. Svoji první choreografii jsem udělal v roce 1990, to mi bylo dvacet jedna let. Takže se dá říct, že obě činnosti prošly  úplně  paralelně. Proč, to nevím. Slyšel jsem nějakou hudbu a říkal jsem si,  že chci  něco udělat.   Od té doby jsem začal dělat  víc a po vytvoření asi šesté choreografie  jsem si uvědomil, že  jsem zřejmě  i choreograf.  Nechodí to tak, že by  tanečník do 40-ti let jen  tančil a poté začal s choreografiemi.  Někdo skončí s&nb sp;tancem a  stane se třeba pedagogem. Ale ani to není pravidlo,  ne  každý tanečník má dispozici být dobrý pedagog. Hovoříme-li o choreografech,  pak  těch je ještě daleko méně. Je to  velice specifický talent.“

Tvořil jste také  často v zahraničí. Nelákalo Vás odejít a zůstat tam? Říká se, že v ČR jsou tanečníci podhodnocení…

„Byl jsem pár let v zahraničí, žil jsem v Německu a v Kanadě, poté jsem se vrátil, protože mi bylo nabídnuto šéfovat Baletu ND. Pokud bych  tehdy tu  nabídku nedostal, nevím, kam by mě osud zavál. Doma jsem   v Čechách, pochopitelně,  navíc tu  mám kamarády,  i když v zahraničí také, ale časový úsek, který jsem žil za hranicemi,  je  v mém životě minimální. Jsem Čech, narodil jsem se tady, takže mám samozřejmě  k Čechám jiný vztah. Když  jsem začal šéfovat  Baletu ND,  tak jsem vůbec nepřemýšlel, že bych vyjel někam do zahraničí.

V současné době  se mi zase znovu nabízí možnost odejít.  Dostal jsem jednu nebo dvě nabídky do zahraničí na šéfování, ale nemám pocit,  že je chci přijmout. Nechci teď šéfovat ničemu, mám rodinu a dvě děti a nechci je  v téhle chvíli stěhovat.  Neříkám,  že  se někdy  třeba něco podobného  nestane, ale  právě teď  si chci odpočinout. Jsem na „volné noze“, chci dělat svoji práci tady  a třeba i v zahraničí, ale základnu a domov  chci mít tady.“

Bylo těch 15 let šéfování ND obtížné?

„Jednoduché to  určitě nebylo. Ale  neříkám,  že to bylo těžké nebo k nevydržení, naopak. Vnímám velice pozitivně celých těch 15 let, bylo to smysluplné a mnohé jsem se naučil.  Sebekriticky můžu říct, že jsem udělal docela dost dobré práce a samozřejmě byla  období, která byla velice těžká a neradostná. Na druhé straně  byla  také období, která byla radostná.   Ale tak je to v životě  běžné.“

Jednou jste řekl (v dokumentu pro Festival Zlatá Praha), že Vám Vesmír dal poslední rok  šéfování baletu ND pořádně „sežrat“.  Co jste tím myslel?

„Myslel jsem tím mnoho věcí. Během poslední sezony se odehrálo opravdu velké množství  záležitostí,  které se  běžně nestávají.  S něčím jsem vůbec nepočítal, musel  jsem  rychle  reagovat a stálo mě to  práci navíc, nervové vypětí  a dělání krizových rozhodnutí  v určitý moment, kdy bylo  tzv. ‚za 5 minut 12 ‘.  A muselo se něco dělat. Ta poslední sezona byla skutečně  nevyzpytatelná.  Přidělalo mi to všechno spoustu starostí i práce,  nejen v oblasti umělecké. Ale  podařilo se mi z toho ‚vybruslit‘ a všechno se nakonec z vládlo bez tragédií či negativních dopadů.“

Kdybyste  se rozhodoval znovu o budoucí své kariéře, byl byste znovu tanečník a choreograf?

„Ale nic takového nemůže nikdy nastat!“

Ale kdyby…

„Nelituji ničeho, co se v mém životě odehrálo.  Bylo to fajn, ale  je fakt, že kdyby tato nesmyslná možnost mohla nastat a pokud jsem vůbec schopen  si cosi  takového  představit, tak bych dělal něco jiného. Opravdu. Balet už znám.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

 Foto: Eva Smolíková, archiv baletu ND

TANEČNÍ MAGAZÍN

Marek Dědík se stal otcem

Jaký je nejkrásnější vánoční dárek?

Úspěšný tanečník  Marek Dědík (diváci si ho pamatují ve společnosti  Jitky Schneiderové ve StarDance,    probojoval se do finále!) se stal koncem roku otcem, tedy dá se říci, že to byl dárek od „Ježíška“.

Syn Marka Dědíka a Terezy Stařičné se jmenuje netradičně  Bertram Josef.

Marek nechce zatím uveřejňovat jeho fotky a jako správný otec své dítě chrání, i před médii.

Marek říká: „Jsem šťastný, je to největší štěstí, které mě dosud potkalo, nevyrovná se to žádné výhře v televizní soutěži či tanečním klání!“

 

Gratulujeme!

 

Taneční magazín

 

Vánoční večer Martina France

V restauraci Černý kohout zavonělo vánoční cukroví, zahořel krb a rozezněly se tu hity českých hvězd

Michaela Dolinová, Sámer Issa, Bohuš Matuš a další hvězdy  zazpívaly u hřejivého krbu

Martin France pořádal Vánoční večer v restauraci Černý kohout, kam přijely i další hvězdy. Výtěžek z této akce  půjde na pomoc organizaci Helppes.

Zpěvák a producent Martin France  překvapil přítomné hosty stylově vánočním oblečením,  jeho  svítící vánoční svetr a čepice zářily už zdálky a Martin měl  u diváků velký ohlas. Jen u hořícího krbu mu během jeho  vystoupení v teplém svetru bylo pořádně horko.

Akci přišla podpořit  herečka, zpěvačka a moderátorka Michaela Dolinová, která po svém vystoupení hned odjížděla zpívat na ples na Žofíně.

Vystřídal ji  Bohuš Matuš, který s noblesou jeho vlastní zazpíval repertoár Karla Gotta a sklidil veliký aplaus i se závěrečným songem ‚Kdepak ty ptáčku hnízdo máš‘.

Česká gospelová zpěvačka Leona Gyongyossi potěšila 2 písněmi a po ní se
publiku představil  Sámer Issa, který postupně měnil své původní anglicky
zpívané písničky za české a tak představil i novinku ze svého
připravovaného alba.

Na akci dorazil i český Elvis v podání Jakuba Machuldy, který všechny roztleskal právě nesmrtelnými Elvisovými hity.

Ze zpívajících interpretů měl dorazit mladý Tomáš Ringel, ale jeho alternace v divadle onemocněla, takže nakonec nepřišel  a nepřijela ani  vítězka Superstar Sabina Křováková, která volala produkci hodinu před koncertem, že je nemocná a zpívat nemůže.

V rámci večera  ukázala ředitelka organizace Helppes Zuzana Daušová  co vše umí její psí svěřenci, kteří jsou vycvičeni  jako asistenční psi pro pomoc  nemocným.

Na závěr se losovaly i dárky v podobě voucherů na večeři pro dvě osoby do restaurace Černý kohout.

Byl to již v pořadí druhý benefiční večer pro organizaci Helppes, kam se do kasičky vhazovalo dobrovolné vstupné a tak se v následujících dnech zapečetěná kasa donese na Městskou část Praha 5, aby se zjistilo, kolik financí doputuje pro asistenční psy.

 

Foto: Eva Smolíková, Fotosféra

Taneční magazín, Martin Production

Kdo chce být hrdina, ať se přihlásí!

Útrapy komiksových hrdinů

12.prosince uvedlo Divadlo  NoD premiéru pod názvem „Osamělost komiksových hrdinů“. Jak název  napovídá,  trošku jsme nahlédli do života a běžných starostí superhrdinů. Pozorovali jsme stesky a strasti Supermana (Martin Cikán), Batmana (Jan Strýček), Catwoman (Lumíra Přichystalová) a Hulka (Láďa Karda).

Kdo by si  alespoň jednou nepřál být hrdina? Nebo být krásný, bohatý, slavný… Ale jak  svůj úděl prožívají ti, kterým všichni závidí? Jsou šťastní?   Jsou především výjimeční, dá  se  tedy říct, že se rozhodně nezačlení do běžné společnosti. V přírodě jsou tyto tzv. „bílé vrány“ klovány a vyháněny ze společenství svých druhů.  A právě  osamělost  je hlavním trápením našich hrdinů. Nemají se komu svěřit, však  by také  jejich staroste m  stejně nikdo nerozuměl,  nemají běžný partnerský vztah, kdo by vedle  nich žil?  A stačil by vůbec  běžný smrtelník naplnit jejich představy o partnerství?

„Normální lidé“ sní o tom (tento fakt je doložen jistou americkou studií), že jsou superhrdiny a hrdinové zase sní o tom, že jsou „normální lidé“. Také by rádi zkusili jít na procházku do lesa, prožít úplně obyčejný  partnerský vztah, ale jak se to proboha dělá?

Dívky chtějí být úspěšné a krásné. Catwoman krásná je, v slušivém latexovém kostýmu, statečná a silná. Jenže kdo by s ní žil?  Ve skutečnosti mají muži z takovýchto žen strach. Možná je rádi pozvou na večeři či….. ale žít s nimi? Catwoman nemůže najít partnera. Maminka na  ni neustále naléhá, prý její kamarádky  jsou už dávno těhotné  a Catwoman takový tlak samozřejmě  rozčiluje. Rozhodne se, že se s někým seznámí. Jenomže partneři, kteří si na ni troufnou, nejsou ledasjací. Kde by také  ti „normální“ vzali odvahu?  Nechtějí mít vedle sebe ženu, ze které mají permanentní pocit méněcennosti. Samozřejmě, že naproti ní sedí nakonec Batman, který předstírá obyčejného člověka. Zápletka, která kouzlí úsměvy na tvářích diváků, je velmi umělá  a komická, ale  přesto ji psal život sám. K silné ženě přijde zase jen odpovídající protějšek. Jejich vztah ale neklape. „Ráno je ultramegatrapné“…, konstatuje Catwoman.  Prý potřebuje někoho, kdo je víc jako ona. Nevnímá, že Batman je právě jako ona.  Krásné Catwoman neklape žádný vztah. I když nakonec zůstává v jednom svazku, sp íše z povinnosti, není šťastná, jak cítíme z jejích slov – „Nechci o tom mluvit“.  Proč  tedy ženy sní o tom, že jsou krásné a přitažlivé?

Batman už nechce za nic na světě být hrdinou. Chce být obyčejný.  Chce jít do lesa na procházku, na fotbal, mít také volno. Chce skončit se super životem. Pořídil si psa. Jenže, jak se ukáže, neumí se o něj starat. Z jeho prokletého hrdinského života ho vysvobodí až padouch největší – louže. Batman uklouzne, poraní si míchu a vede zcela nový život. A vlastně – není vůbec horší. Vcelku hořké zjištění, ale přesto se tak mnozí úspěšní mohou cítit. Vždyť dnešní super úspěšný člověk musí neustále  pracovat jako stro j. Kolečkové křeslo je vlastně odpočinkem. Proč tedy tolik toužíme být úspěšní?

Jak slyšíme z úst nešťastného Supermana, být super není super. Neustále se pokouší spáchat sebevraždu, ale nemůže ani normálně zemřít.  Když už je úplně na dně, naloží mu ještě Batman své povinnosti, protože končí s kariérou superhrdiny.  Zoufalý Superman ví, že zákonitě ten, kdo je  na konci svých sil, obdrží  ještě nějaké ty problémy navíc.  Proč tedy chceme být výkonní a super?

Oproti těmto třem superhrdinům je tu Hulk, který se pokouší být klidný. Jenže stačí fronta na poště…. Během hry sledujeme jeho úsilí, jak se naučit zachovat klid. Postřehy ze života jsou podány jak jinak než výstižným způsobem – v okamžiku, kdy už si myslíme, že jsme něčeho dosáhli, stojíme zase na začátku…. Myslím, že v posledním zlostném výbuchu Hulka nejeden divák najde sám sebe. Hulk také navštíví kurz s Mistrem, kde se snad konečně dozví, jak se ovládat. Trošku  rad, které účastníci samozřejmě dobře zaplatí, uchop í Hulk po svém a stává se také velkým Mistrem.  Dráhu Hulka  sleduji s potutelným úsměvem, mimo jiné je tu „Mistrně“  podáno, jak kvalitní výrobky v současné době na planetě Zemi máme, i  superhrdinové se nestačí divit.  A totéž platí o mnohých „Mistrech“ a přednášejících.

Představení je doplněno vstupy robota r2d2. Zvesela a ladně se pohybuje po scéně, až člověk zatouží mít něco takového doma. Jeho zvuky jsou překládány do titulků. Dvojice robotů, kteří vypadají, jakoby právě dorazili  ze Starwars, se starají o hudební vsuvky.

„Osamělost komiksových hrdinů“ režiséra Janka Lesáka  (spolupráce na scénáři -Tomáš Plhoň) je zábavná hra, plná trefných  poznámek a postřehů od první sekundy až do poslední. Jediné, co mi bohužel během hry trošku vadí,   je užívání  příliš mnoha vulgárních slov. V některých okamžicích jsou vulgarismy na místě, někdy jsou už zbytečné a v ostatních ohledech jinak  kvalitní hru shazují. Ráda bych také vyzvedla, že „postelové scény“ byly vkusné, zábavné a vypověd ěly vše potřebné bez zbytečné nahoty, které je v dnešní době divák už přesycen. V zásadě komická hra je plná hlubokých podtextů, které jsou spíše tragické, posloucháme-li pozorně. Inscenace  také obsahuje mnoho úsměvné kritiky naší současné společnosti. Je určitě dobré, poukáže-li tvůrce na různé nešvary, které se nám denně dějí, ale nemáme ani čas o nich přemýšlet. Být si jich vědom a smát se jim, je možná ten nejlepší způsob, jak je vymýtit.  Bohužel se domnívám, že drtivá  většina diváků, kteří tento kus zhlédnou, bude jen nevěřícně kroutit  hlavou, protože  nebude mít ani tušen&iacu te; o pravdivosti pocitů, které osamocení úspěšní prožívají. A pomyslím-li na typickou lidskou vlastnost – neschopnost pochopit druhé,  ohodnotí problémy úspěšných jednoznačně: „No jo, chudáci, ti už neví, na co by si stěžovali! Co by ještě chtěli?…“ Anebo hloubku tohoto zábavného a poučného představení nezaregistrují  vůbec.

Ale možná  se mýlím. Rozhlédnu-li se kolem na konci představení, v hledišti to vře, diváci bouří a já tleskám, až mě bolí ruce.

Eva Smolíková

Foto: NoD, Roxy

Taneční magazín