Měsíc: Říjen 2017

Náboženství je hlavním  tématem  hry „Prokletí“ chorvatského režiséra Olivera  Frljiće, kterou zvědaví diváci zhlédli v rámci Festivalu Palm Off v Divadle pod Palmovkou (od 20.10. do 31.10. 2017)

Po 11 dní mohou diváci sledovat 8 představení ze 4 zemí. To je Palm Off.  Hlavním tahákem festivalu bylo  tento rok představení Prokletí. Oliver Frljić řekl: „Opravdové divadlo začne až po představení.“ A tak se také stalo. Na jeho tvůrce bylo dokonce podáno trestní oznámení. A o Prokletí se diskutovalo po celé Evropě. Proč?

Frljićovo dílo připomíná kdysi dobře cílenou provokaci zpěvačky Madonny. Věřící jí nemohli přijít na jméno, její odpůrci jí vyhrožovali smrtí. Frljić šel ve svém díle možná ještě dále, neboť   poukázal dokonce na skandál, kdy se odhalila pedofilie v církevních kruzích.

Prokletí vlastně začíná touto scénou, kdy dítě „obsluhuje“  jistou duchovní postavu. Další dítě brečí, jiné  je evidentně tlačeno do něčeho, co dělat nechce. Tato scéna působí až strašidelně, člověk se podvědomě  kdesi sám v sobě  otřásá odporem.  Ale Frljić  pokračuje.

Nad   jevištěm se začíná snášet oprátka. Nakonec je na duchovního položena cedule s nápisem ‚pedofil‘. Hra je plná filozofických otázek, sem tam nás nutí k úsměvu, jindy  k zamyšlení, nebo  ke smutku.

Rozhodně vrchol znevážení církve a současně okamžik, kdy se i Frljić směje nejen církvi, ale i sám sobě a celé situaci,  byl moment,  kdy kněz drží v ruce nenáviděnou fotku samotného Olivera Frljiće  a chce ji pokrýt svým spermatem…. na důkaz výsměchu.  Z tohoto okamžiku  je ale také velmi dobře patrné, že Frljić dobře věděl, co dělá a očekával, že jeho dílo církev nepotěší.

Po celou dobu inscenace stojí v pozadí velký kříž.  Na konci si jedna postava bere motorovou pilu, helmu a kříž  nemilosrdně řeže a řeže. Co tedˇ?  Konec náboženství?

Je zajisté pravda, že odvážný Frljić se věřících určitě dotkl. Mnozí se museli cítit otřeseni, možná naprosto zoufalí a zbavení všeho, čemu doposud věřili.  Na druhou stranu, proč by umělec neměl mít svobodu vyjádřit své pocity? Proč by tyto myšlenky měly vyvolávat takový skandál?  Bojí se snad ti, co jeho dílo odsuzují? Čeho? Pokud by náboženství stálo na pevných základech, nemohla by je hra Prokletí v žádném případě ohrozit.  Zní mi v hlavě slova  čínského filozofa Konfucia: „Vůdci by měli být vzorem, měli by být čestní a ctní.  Pokud tomu tak není, lidé si jich nemohou vážit a nebudou je následovat.& ldquo;  Možná tato filozofie platí pro Prokletí také. Kdyby duchovní dělali opravdu to, co sami káží  ostatním, zvesela by se takovéto hře  všichni vysmáli. Jenže…. Pokud je pravda jiná a víra je plná falešných frází, potom se církev a věřící samozřejmě  hrou  Prokletí  musí cítit ohroženi. Co bude dál? Ještě větší zesměšňování? Konec duchovních? Úplné bezvládí??  Každý si bude dělat co chce, zločin se stane nepostižitelný?  Co bude, až tu církev nebude?

Bez tradičních hodnot, které církev beze sporu propaguje, by svět také nebyl zrovna  příjemné místo k žití. Ale chce-li církev opravdu budovat lepší svět, nemůže nad přestupky svých nejvyšších představitelů zavírat oči. Nevidím na představení Prokletí vůbec nic skandálního. Frljić zkrátka jen poukázal,  že lidé ať už věřící nebo nevěřící jsou plní chyb.  Ani duchovní vůdce bychom neměli slepě následovat, ale především přemýšlet, zda to, co dělají, je správné. A proč potom tolik křiku kvůli tomu, co evidentně správné není?

Domnívám se bohužel, že velmi často slepá víra mnohé věřící  omezuje a zabraňuje jim samostatně uvažovat.  Ostatně není náhodou, že duchovní v minulosti často bránili svým následovníkům, aby se vzdělávali či jinak samostatně přemýšleli.

Ostatně české publikum  odměnilo Frljićovo  dílo potleskem, někteří ve stoje, jiní zůstali sedět, někteří dokonce netleskali vůbec, inu, reakce se různily. Ale  jen takové dílo přináší cosi velkého, dokáže-li se dotknout  do hloubky téměř všech a reakce každého jedince je úplně jiná.

Domnívám se, že umělec má právo tvořit, odrážet skutečnost a jaké prostředky k tomu použije, je už na něm. Zda s ním ostatní souhlasí nebo ne, je na nich.  Je-li tvorba jen hloupá, jen vulgární, své stoupence si nenajde. A pokud byla pravdivá? Proč se tolik  bát?

Eva Smolíková

 

Co si myslí samotní tvůrci?

Zeptali jsme se…..

Goran Injac, umělecký ředitel

Co jste mínili větou, že opravdové divadlo začne až po představení?

„Mysleli jsme, že reakce na představení jsou jeho integrální součástí. A naším cílem bylo vyvolat určitou veřejnou debatu v jistém kontextu, samozřejmě jsme neočekávali, že to vyvolá také násilí.“

Tušili jste někde ve skrytu duše, že budete čelit  trestnímu stíhání  či výhrůžkám takového formátu, které se skutečně odehrály?

„Problémy jsme očekávali, ale rozhodně ne až takové, neočekávali jsme, že dojde k násilí.  ani to, že  budeme mít problémy s policií, ani  útoky různých radikálních neonacistických skupin. Ale k těmto útokům mohlo docházet proto, že v polském společenství se objevilo svolení k existenci  radikálních neonacistických skupin. Nebyly totiž  zakázány v době, kdy to bylo třeba. A my jsme chtěli naším  představením vyvolat celospolečenskou debatu, protože se domníváme, že úkolem divadla je působit na celou společnost a vyvolávat takové  diskuse.“

Jaký je váš skutečný názor na papeže Jana Pavla II.?  A byla scéna v Prokletí vůbec míněna jako provokace? Nebo to bylo jenom vyjádření nějaké skutečnosti či názoru?

„Nic z toho,   co se odehrává na scéně  není náhodné, nic není jenom nějaká samoúčelná provokace. My jsme takhle postupovali proto, že postava Jana Pavla II.,  katolické církve i jejich pozice jsou  velké společenské tabu v Polsku a oni se vůbec nekritizují nebo jenom velmi potichu. Katolická církev je jeden  ze základních pilířů státu a přitom má na svědomí mnoho špatných věcí, skrývá ve svých řadách pedofily, dopouští se různých finančních machinací a obecně zneužívá moc, kterou má. O tom jsme chtěli mluvit. Na scéně se objevuje pomník Jana Pavla II., ne on sám jako osoba, ale  jen jeho pomník.  To j e pomník, který mu polská společnost postavila i na duchovní rovině.  Přitom to byl velmi konzervativní papež, který například odmítal rozdávání kondomů v Africe, nebo který po hromadném znásilnění žen v Bosně během války řekl, že ženy mají všechny tyto děti porodit. Mezi jeho nejbližšími spolupracovníky se objevili pedofilové, kteří zakládali celé organizace, takže si myslím, že to naše divadelní gesto, jakkoliv je třeba kontroverzní, tak není zdaleka tak kontroverzní jako věci, před kterými papež  Jan Pavel II. zavíral oči.“

Vybízíte opravdu k spáchání vraždy, jak je Vám podsouváno?

„Představení  Prokletí samozřejmě nevyzývá k žádné vraždě. Zmíněná  scéna ukazuje jaké jsou hranice svobody umění a  jak se svobodná tvorba  podřizuje a je regulována  zákony a právem.  Jedná se tu o velmi divadelní moment, ve kterém my navazujeme na  starší německý projekt, který se nazýval ‚Jak zabít Helmuta Kohla?‘ a klademe si otázku proč vlastně toto v Německu prošlo a nám to neprojde.“

Je v Evropě svoboda projevu nebo není?

„Já se domnívám, že právo na svobodu slova a právo na svobodu uměleckého vyjádření je jedno ze základních demokratických práv, ale ve velmi mnoha zemích je ohroženo. V zemích bývalého východního bloku je skutečný deficit demokracie, těmto státům skutečně chybí určitá sebereflexe. Státy se jako společnosti vždycky vnímaly coby oběti, nejdříve jako oběti fašismu, potom jako oběti komunismu, což  je vlastně velmi příjemná pozice, která vede k absenci jakékoliv odpovědnosti.   Myslím, že různé země bývalého východního bloku mají velký problém s duchy minulosti, kteří se vynořují a kteří nikdy nebyli tak úplně vymýceni.“

Politik Robert Winnicki označil toto představení jako „ŽUMPA“.  Proč Vaše představení vnímá tak zle?

„Je otázka, zda tento politik naše  představení vůbec viděl. A vyzná se vůbec v moderním divadle? Není  dobré vyjadřovat se o tématu, ve kterém se nevyznáme a které jsme sami osobně neviděli. Naším cílem  skutečně bylo vyvolat společenskou politickou debatu, ale určitě ne  takhle agresivní.“

 

Děkujeme

Foto: Eva Smolíková,  Divadlo pod Palmovkou

Taneční magazín