Rozhovor s Martinem Zámečníkem, Mistrem Taekwon-do

Bojové umění je má životní cesta. Trénuji denně, neumím žit jinak

 

Taekwon-do se stalo Vaší životní cestou. Proč jste si vybral právě toto bojové umění?

„Zpočátku jsem dělal  jiné bojové umění, ale když jsem uviděl možnost, učit se přímo od zdroje, protože v ČR žije  korejský  velmistr taekwon-do,  okamžitě jsem  začal trénovat ..“

Jakého stupně jste až dosáhl?

„Jsem mistr, 7. dan, což je nejvyšší technický stupeň, který byl kdy Čechovi udělený. Jsme v ČR tři, kteří máme stupeň 7. dan. Jsem také  předseda  největší školy taekwon-do v ČR. Dále  jsem členem také  členem Technické a vzdělávací komise mezinárodní organizace ITF.“

Co všechno  člověk může  v ČR  absolvovat a kolik let trvá než se dočkáte konečného stupně? A je tu vůbec nějaký konečný stupeň?

„My říkáme, že taekwon-do je životní cesta, tedy je opravdu na celý život.  Neznamená to, že se člověk naučí 24 sestav a je z nich vyzkoušený a tím to končí.  Hovoříme tady o celém procesu  výchovy a celoživotního vzdělávání. I poté, co člověk dosáhne třeba 7. danu, znamená to jen, že  uzavřel učení se nových technik. Dále jsou  ještě dva  stupně, 8. a 9. dan  a ty člověk může dostat  od mezinárodní federace za své zásluhy a za činnost pro taekwon-do, tedy  nejvyšší technický stupeň  je 9 dan. V ČR je jen jeden, ten má Korejec,  který tu  dlouhodobě pobývá, už od roku 1987, je mým učitelem a to je pan  velmistr Hwang Ho-jong.“

Je tedy taekwon-do v ČR nové bojové umění?

„To je relativní pojem – nové bojové umění, určitě proti judu nebo karate je to nové. Judo tady mělo své zastoupení  už za První republiky.  Taekwon-do se  k nám dostalo až v roce 1987, kdy nezávisle na sobě v jižních Čechách a v Praze začaly cvičit takové dvě malé skupinky ‚taekwondistů.‘   Na jednu stranu je tu už  třicet let,  ale na druhou  stranu můžeme říkat, že je to novější bojové umění.“

Koho a proč napadlo přivézt do ČR právě korejské umění?

„Před rokem 1989 stoupenci Karate, konkrétně  pan Klukáček,  měli zájem pozvat nějakého japonského instruktora Karate. Jenže nebylo možné  v té  době dostat  do socialistického státu  člověka z Japonska na delší dobu. Ale byla  uzavřena spolupráce se  Severní Koreou a v roce 1987 sem přijíždí korejský instruktor …, který od 3. října vede první tréninky v ČR. A nezávisle na tom tady už současně  několik  měsíců před tím začala skupinka českobudějovických cvičenců pod dohledem jugoslávských instruktorů cvičit taekwon-do.“

Kolik lidí v ČR  se v současné době věnuje tomuto bojovému umění?

„Několik málo tisíc jedinců, asi 7-8 tisíc. My  jsme největší škola, máme asi přes tisíc členů, v ČR je asi kolem třiceti škol, jsou menší, některé mají třeba 15 členů. Zdaleka  ne všichni učitelé se věnují  taekwondu profesionálně.  Většinou vedou  své dva tréninky týdně při zaměstnání.“

 Vy jste profesionál. Trénujete ještě sám sebe?

„Každý měsíc absolvuji mnoho   tréninků  a seminářů se svým korejským učitelem“.

Chcete celý život trénovat? Brrr….

„Ano, je to  moje cesta, já  jinak  žít neumím, je to můj život a už to nebude jiné. Bojové umění pro mě neznamená jen nějaký kurz, nebo získat první černý pásek a  skončit.“

Bojových sportů a umění tedy známe   hodně – judo, karate, krav maga, aj. Jak si člověk má vybrat a podle čeho se rozhodnout, kterému sportu či bojovému umění se věnovat?

„Jsou zde tradiční bojová umění, ta odkazují na filozofii a   preferují  výchovu jedinců. Dále   jsou zde bojové sporty jako kick box, thajský box, úpolové brazilské jiu jitsu . Posledním stylem jsou „jakoby“ praktické sebeobrany, nezabývají se předáním filozofií. Znamená to spíše – ‚naučíme vás se bránit‘ a mohou mít i  nějakou filozofii, nemůžu za tyto styly nic říct,  protože   nejsem  jejich učitelem. Přesto ale v nich  nevidím žádnou životní  cestu.“

„My nejsme  pouze sport, jsme bojové umění – to je rozdíl. Sportovní stránka je jen malou součástí taekwonda.  Pro nás cíl není zisk medaile.  Skutečným cílem je rozvoj jedinců, výchova a vzdělání. Nejen to,  aby měli  protažené nohy a uměli  kopnout někoho do hlavy a ubránit se, ale zejména to, aby byli platnými členy společnosti.

Dá se říci, že bojových umění je dnes velká  nabídka, tak opravdu proč zrovna  taekwon-do?  Pro mě je nejdůležitější ten fakt, že v ČR  je světová špička taekwonda. Profesor Hwang Ho-jong nabízí možnost učit se hned  po samotné Koreji možná nejkvalitnější taekwon-do na světě a  my jsme jeho žáci.  Taekwon-do si za třicet let si vybudovalo  v ČR celkem rozsáhlou  síť,  máme několik  svazů a několik tisíců stoupenců.   Konkrétně naše škola  nabízí v Praze tréninky každý den, je to velmi  dobrá aktivita  pro lidi každého věku, činorodé děti sem rády  5x nebo 6x týdně zajdou  a   tráví tady svůj  volný čas. Poskytujeme  možnost účastnit se soustředění i vyzávodit se, jezdíme do ciziny, myslím si, že je to komplexní činnost, nejen sport. Tato aktivita je  komplexní pro jedince od předškolního  věku až po  ty nejstarší.   Náš nejstarší člen,  kterému je skoro 80 let, s námi ‚řádí‘   téměř  dvakrát týdně  v tělocvičně, má červený pásek a máme spíše problém  přimět ho, aby něco nedělal,  např. kotrmelce,  než ho motivovat, aby cvičil.

Rozdíl vidím i v tom, že např. krav magu učitelé trénují dva, tři roky a hned  učí.  Já dělám  taekwon-do přes 25 let a stále vidím, že je co zlepšovat, i metodiku, jak  učit. Neumím si představit, že bych kvalitně učil po dvou letech tréninku. A  stejně tak i lidé, kteří se taekwondu  nevěnují celý den, ale dělají je jen  při zaměstnání. Po dvou, třech letech, když je někdo šikovný, svěříme mu k tréninku  děti. Ale opravdový učitel je člověk, který je držitelem  přinejmenším  4. danu. Takový  trénink trvá minimálně 10 let.“

Je nějaký rozdíl mezi dobrým   absolventem kurzu karate, dobrým  absolventem kurzu judo  či  taekwon-do? Který sport či bojové umění by mělo nejvyšší šance být nejlepší, ubránit se?

„To je stejné, jako kdybychom  porovnávali dovednosti s míčem v pozici házenkáře, fotbalisty  a nohejbalisty  a  všichni by byli na špičkové úrovni. Jen těžko bychom rozhodli, kdo je lepší v dovednostech, protože každý dělá něco úplně jiného.“

Ano. Připusťme ale,  že se tihle lidé na  špičkové úrovni setkají …

„Dobře, připusťme.  Kolik kdo váží a jak je velký? A spíše poté Vám  řeknu, kdo bude nejlepší a vyhraje.  Museli bychom vzít   dvě  dvojčata či trojčata a stejnou dobu je učit judo, taekwon-do, karate.  Možná poté  bychom měli nějaké objektivní hodnocení. Vždycky je výsledek  na jedinci, není to na stylu boje.  Všeobecně ale věříme, že by karatista nenapadal judistu apod.  Bojová  umění mají takové morální hodnoty, že to zkušeným jedincům ani nedovolí.“

Taekwon-do je styl,  který vznikl v jihokorejské armádě, určitě přišel   do mnoha konfliktů a instruktoři nabízí širokou  výuku taekwonda, které prošlo  dvěma  válkami, jak korejskou,  tak vietnamskou, takže se  osvědčilo po praktické stránce.

A jak by to vypadalo při  válečném konfliktu? Které bojové umění by mělo větší šance na úspěch?

„Tam už se nikdo neptá na nic a pravidla neexistují.“

Slib taekwondistů – nikdy nezneužiji taekwon-do,  je všem jasný.  Ale  pokud je člověk napadený na ulici,  může použít taekwon-do?

„Máme slib, který naši studenti opakují každý seminář, každou zkoušku  –  a  skutečně třetí věta je –‚nikdy nezneužiji taekwon-do‘.  Pokud   jde o obranu moji,  nebo někoho jiného, tak je možné taekwon-do použít, v jiném případě  ne.  Znovu zdůrazňuji, že nevnímáme taekwon-do jen  jako  jeho fyzickou část, ale je pro nás celoživotní cestou.   Používáme je každý den, není to proto, abychom zbili někoho na ulici. Každý den cvičíme, protahujeme si svaly a  proto    je pro mě jednodušší si zahrát golf nebo si zavázat tkaničky, což je podstatné.“

Televize BBC odvysílala  jistý dokument. Mistr  bojových umění dostával silné rány do  těch nejcitlivějších  míst.  Byl podroben odborné expertize a prokázalo se, že každá jeho kost má zlomeninu a následkem toho byly jeho kosti mnohem silnější, protože několikrát srůstaly.  Je cvičený člověk na tom lépe, přijde-li  do styku  s tolika zraněními,  nebo je naopak  lépe vyhýbat se  zraněním?

„Úrazy se u nás stávají jako v každé jiné pohybové aktivitě. Mezi ostatními sporty, pokud jde o úrazovost,  je  bojové umění taekwon-do hluboko pod úrovní sportů jako je hokej, fotbal  a vůbec všech  majoritních   sportů. Náš souboj je sportovní.  Dokonce i to,  co děláme na tréninku,  je pro zdraví. Úderová plocha se nesmí dotknout plochy člověka, jen chrániče soupeře,   žádná zásadní zranění se nestávají. Z mé vlastní zkušenosti z tréninků vím, že pokud  se stane nějaký úraz, tak je to z nějakého  rozcvičkového   ‚fotbálku‘  her a zábavy  či takové aktivity.  Lidé  většinou přijdou na  trénink připraveni  na to, že se bude bojovat, mají samozřejmě dostatečnou výbavu, chrániče atd.

Pokud mistr má potřebu prezentovat, že ho nic nezabolí, tak prosím.  Zejména muži dělají otužování úderových ploch.  Na rozdíl  od  boxera, který celý život cvičí v rukavicích, pro taekwon-do platí, že  není  problém bouchnout pěstí do zdi, tělo je na to připraveno. V našem klubu  není cílem mít zranění či několikrát srostlé kosti.“

Rozbíjení destiček (častá aktivita  při taekwon – do) se dělá proto, aby ruka byla zvyklá na tvrdý úder?

„Ano, to je jeden důvod.  Ale je to také test, zda dotyčný  člověk ovládá  techniku a   má dostatek síly. Tyto  přerážecí techniky jsou  obvyklé ve výcviku bojových umění, jsou  součástí nejen exhibic, ale i zkouškového programu.  Cílem je ukázat koncentraci síly do jednoho konkrétního místa.  A samozřejmě nejsou  pro každého. Nejsou  pro malé děti, ne pro lidi, kteří by si mohli tímto ublížit, je zejména  dbáno na bezpečnost cvičenců, tedy  přerážecí techniky  přichází do výcviku až později.

Nabíráte-li nové žáky, dokážete rozeznat, zda někdo tréninku za rok nechá a zneužije bojové umění a někdo  bude dobrý a ušlechtilý pokračovatel taekwon-da?

„Není možné, aby  člověk, který má  takové záliby, jako někoho zbít,  ten trénink vůbec psychicky vydržel. U nás je kladen takový důraz na zásady taekwon-da, tedy   zdvořilost, čestnost, sebeovládání  atd.,  že by agresor neměl šanci dojít k takovému cíli, jako je někoho napadnout.  Ale nemohu mluvit za všechny činnosti, které se týkají sportu.  Možná, že pro lidi tohoto typu je mnohem zajímavější box, thajský box, zápasy apod.  Ale v taekwon-du tyto typy lidí  neprojdou „sítem“ . Přístupem učitelů  není šance, aby  zde cvičili  tyto typy povah delší dobu. Pokud se člověk nedokáže změnit v sobě uvnitř, tak vůbec  nemá šanci dojít k  vyšším technikám, které by patřily k pokročilému tréninku.  S jistotou mohu říct, že  gangstery nevychováváme..“

Nemyslím, že byste je vědomě vychovávali. Ale může se stát, že se někdo přiučí boji a opustí  Vaše řady a…..

„Myslím, že se to neděje. Děláme spousty  charitativních programů,  naše škola  zdarma vyučuje  taekwon-do  děti z dětských domovů.  Tyto  děti jsou samozřejmě díky svému   sociálnímu  prostředí  a tomu, kam se často poté dostanou, vystaveny  možnosti, že  by se toto teoreticky mohlo stát. Ale  snažíme se narovnávat jejich sociální hodnoty. Stejně tak máme další charitativní program pro děti se speciálními poruchami  v jediné škole v ČR v Praze na Smíchově.  Jeden z povinných předmětů je Taekwon-do. I tyto děti by měli ke zneužití blíže, ale naše programy nám fungují dobře, učíme v duchu tradičního umění a zásad a  konkrétně na Smíchově jsme vychovali držitele černého pásku, takže myslím, že můžeme být hrdí na naši činnost.“

Jak vnímáte ženu v bojovém umění?  Nemáte  z ní strach? Nebojíte se, že muž třeba dostane „za vyučenou“?

„My to takto nevnímáme, máme  spoustu úspěšných žen, v ČR jsou to  instruktorky s vyšším technickým stupněm.  Pro nás žena v bojovém umění je pořád žena, není to mužatka.  Myslím si,  že žena trénovaná v bojových uměních, má vždy větší šanci  se ubránit. Ale pokud by opravdu došlo ke  konfliktu,  tedy utkal-li by se velký ‚chlapák‘  a jemná žena, tak stále platí, že  žena sice  bude mít šanci se ubránit, ale je ve veliké nevýhodě. Ale nemusíme se bavit jen o ženě, je to i případ malého muže či dítěte a někoho, kdo bu de  o hlavu větší a o několik kilo těžší. Takový člověk má potom vždy výhodu. Ale výhodu získává i  tím, že začíná útočnou aktivitu, přepadne, překvapí. Nikdo Vám nedá  garanci ani  po dvaceti letech boxu, třiceti letech juda, či jiného sportu nebo bojového umění, že dotyčný člověk bude na tom tak, že ho už  nikdy nikdo  nepřepadne a nevyhraje nad ním.“

Když vidíte, že soupeře nezvládnete,  je lepší ustoupit?

„Neznám konkrétní případ, kdy by uškodilo, že se člověk bránil, naopak. Díky tréninku  v naší škole se dotyčný dokázal úspěšně  bránit v reálné  situaci. Nicméně,  v naší moderní společnosti,  kde je snadný  přístup ke zbrani,  je to vždycky problém. Důležité  při praktické sebeobraně je,   co se děje přímo před konfliktem, tedy proč je ten konflikt vůbec  vyvolaný.  Učíme i  jednoduchá pravidla,  jak se těmto  věcem vyhýbat. Spíše z legrace si říkáme, že taekwon-do je dobré  pro nohy, tak  v nejhorším  umíme i hodně rychle utéct.“

Máte pocit, že je v Praze bezpečno?

„Žijeme  ve velkém  městě, může se stát ledacos.“

Jak se  podle Vašeho názoru budou vyvíjet bojová umění dále?

„Praktická stránka bojových umění je dnes mnohem méně důležitá než před padesáti nebo sto lety, tak si myslím,  že i budoucnost bojových umění půjde spíše směrem k výchově mladistvých, předání morálních pravidel a stylu života. Oproti bojovým uměním se vyhraní některé sporty, které budou  opravdu chtít dělat lidi, kteří mají potřebu si do někoho bouchnout a fyzicky ublížit.   Budou chtít spolu soupeřit  a toužit vyhrát, ale  to není naše cesta….

Pro nás důležitý  rozvoj jedince, prokazovat čestnost, zdvořilost, být zodpovědný ke svým úkolům.

I  bojové umění jako taekwon-do je  stejné jako  fitness –  člověk cvičí a trénuje, díky tomu nemá problém s kondičkou a  na svých učitelích vidím, že i ve vysokém věku mohou žít  plnohodnotný život.“

Asijské státy jsou známy tím, že jsou na své děti  tvrdé. Jaký je trend v ČR?

„Taekwon-do je  korejské bojové umění a tam je běžné, že se děti nebijí,  to je nepřijatelné.  Samozřejmě výcvik je tvrdý, ale to už  k bojovému  umění patří. Trendy se změnily a většina učitelů reaguje na moderní dobu.

Začátkem 80.  let byla v tělocvičnách většina dospělých, dnes tvoří   70 procent členské základny děti. Dokonce ani ne mládež pod  15 let,  ale děti z prvního stupně. Představa učitele, který křičí na skupinu, že má  udělat 15oo kliků, je dnes stejná pohádka, jakože  golf je pro bohaté, člověk se  zlatým  řetězem je mafián, apod. To všechno jsou jen představy.

Dnes učitel bojových umění, kromě toho, že je schopný poskytnout intenzivní trénink, tak také musí být schopný vést kvalifikovaně skupinku dětí a vědět, jak s nimi jednat.  Další fenomén dnešní doby jsou dvě skupiny, které se objevily a  které jsou větší –   a to jsou rodiče s dětmi a děti předškolního věku. Doba se změnila, změnil se i zájem o bojové umění, ale to se dá říci obecně u všech pohybových kroužků. V současné době je jednodušší sedět u počítače, než jít  někam cvičit.“

Je nějaký konkrétní věk, kdy je dobré začít cvičit?

„Ne, takový limit neexistuje. Máme tu i skupinky dětí předškolního věku, není výjimkou, že u nás začne cvičit čtyřleté dítě. Samozřejmě pro to, aby dítě mohlo cvičit, musí být schopno pobrat nějaké procesy, které se na tréninku dějí, musí vědět, která noha je pravá a která levá, někdy to sice neví, ale na tréninku se to naučí. Pokud je dítě čtyřleté,  tak radíme rodičům, aby  s ním cvičil i  někdo z dospělých.“

Shaolin Vás  neláká? Nevidíte  v tomto umění určitou  výzvu?

„Samozřejmě pro teenagery to může vypadat zajímavě, ale člověk brzy  zjistí, že mnoho  věcí, které  se předvádí na exhibicích,  jsou  velmi jednoduché triky,  které  dokáže každý,  např. zlomit o sebe nůž nebo přerazit cihlu a spousty dalších. Myslím, že všechna  bojová umění respektují Shaolin  jako jistou  kolébku bojových umění. Já jsem Shaolin  navštívil, byla to pro mě zajímavá zkušenost, ne vždy pozitivní. My  v Evropě máme kdovíjaké pohádkové představy, že mniši žijí  někde v horách,  ale ve skutečnosti je to tak, že vytáhnou mobil a jsou na facebooku stejně jako my.“

Děkujeme za rozhovor

Eva Smolíková

 

 

 

V Altě startuje sezóna – plná novinek pro diváky i tanečníky!

Studio ALTA po letní pauze zahájí 4. září divadelní sezonu, diváci a návštěvníci se můžou těšit na nové programové cykly a premiéry, ale i na rozšíření tréninkového programu pro tanečníky! Nejvýznamnější událostí bude podzimní návštěva Julyena Hamiltona a premiéra VerTeDance ve spolupráci s Petrou Tejnorovou s názvem Nothing Sad.

 Studio ALTA po letní pauze zahájí 4. září divadelní sezonu, která i letos bude ve znamení novinek. Diváci a návštěvníci se můžou těšit na nové programové cykly a premiéry, ale i na rozšíření tréninkového programu pro tanečníky.

Nejvýznamnější událostí podzimu bude návštěva Julyena Hamiltona, který ve Studiu ALTA povede intenzivní týdenní workshop improvizace a představí se ve dvou představeních – 13. října se stane hlavním hostem druhého tanečně-hudebního improvizačního večera s názvem Po pás a den poté se diváci můžou těšit na českou premiéru jeho nejnovějšího sóla s názvem Interview.

Do konce roku Studio ALTA dále připravuje premiéru skupiny VerTeDance ve spolupráci s Petrou Tejnorovou (11. a 12. října), která proběhne v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu.   Nově nabídne ALTA multižánrový formát „ALTA by“, který přináší možnost osobního setkání s umělci pobývajícími v ALTĚ. Ti mají v rukách dramaturgii jednoho celého večera a mohou si s ním udělat, co uznají za vhodné – prezentovat sebe, své přátele, oblíbené umělce, popovídat si či povečeřet s diváky… „Cyklus ALTA by je způsob, jak více vtáhnout umělce z okruhu ALTY do jejího dramaturgického smě ování. Studio ALTA je protikladem statické instituce – je to dynamická struktura, která je v neustálé interakci se svým okolím“, vysvětluje záměr dramaturgyně Karolína Hejnová. Přijďte se nechat umělci překvapit – 15. září si pro vás připraví program manželé Hajdylovi a 16. listopadu dvojice Tereza Ondrová a Peter Šavel.

Tanečníci jistě ocení rozšíření tréninkového programu – intenzivní workshopy na podzim povedou již zmíněný Julyen Hamilton, Stano Dobák či Petr Tyc. K tomu se navíc přidávají dlouho žádané ranní tréninky vedené zkušenými tanečníky z ČR i zahraničí, jejichž cílem je poskytnou profesní komunitě možnost udržování kondice i mimo zkušebního období. Navíc bude Studio ALTA nadále podporovat rozvoj tanečního umění poskytováním zimních rezidencí pro profesionální umělce a letních pro studenty.

Velký projekt čeká i netaneční program Studia ALTA. Ve spolupráci s partnerskými kulturními centry Brunnenpassage, Dschungel (Vídeň) a Impact Hub (Atény) připravuje Studio ALTA program Living Realities. Součástí bude zejména putovní výstava fotografa Simona van Hal o lidech hledajících v Evropě svůj nový domov, která bude v Obýváku k vidění od 30. října do konce roku. V doprovodném programu nebudou chybět diskuze na témata migrace, neformální setkání, koncerty či premiéra představení pro děti Lenky Tretiagové a Tanečního studia Light.

Studio Alta, Taneční magazín

 

ROXY a NoD slaví v říjnu 25 let!

Letošní půlkulaté narozeninové oslavy ROXY a NoD s názvem BE25 proběhnou ve velkém stylu.

Již čtvrt století je klub ROXY a Experimentální prostor NoD neopomenutelným multikulturním centrem na mapě Prahy. Letošní půlkulaté narozeninové oslavy s názvem BE25 proběhnou ve velkém stylu. Oba prostory se tradičně představí jako jeden celek, připomenou bohatou minulost, ale zároveň představí svou novou tvář.

Oslavy letos proběhnou od 20. do 28. října ve všech prostorách ROXY/NoD. Čeká nás pestrý program plný parties, koncertů, divadelních představení, performancí a výstav.

Klub ROXY patří již 25let ke špičce nejen české, ale i evropské klubové kultury. Stylová art-deco architektura prvorepublikového kina, vášeň pro hudbu a cit pro umění charakterizují dnes již legendární prostor ROXY. Na předešlých oslavách vystoupila taková jména jako Morcheeba, Everlast, Maceo Plex, Liars, Walk Of The Earth, Explosions In The Sky nebo Solomun. 25. narozeniny BE25 budou ve znamení výběru těch nejlepších zahraničních umělců, kteří za 25 let vystoupili v ROXY a zároveň špičkových současných projektů, které hýbou světovou klubovou scénou. Mezi hlavní taháky programu patří britská legendární kapela Goldfrapp, nejvytíženějš&ia cute; producent současnosti Stephan Bodzin live, uznávaný britský dj James Zabiela, německý experimentátor Stimming live, francouzský multižánrový a energii nabitý projekt Dirtyphonics nebo hardrockoroví Eskimo Callboy. Součástí programu bude i tradiční multikoncertní večer Soundz Czech, kdy představíme pro fanoušky zdarma to nejlepší z české alternativní scény na pěti pódiích ROXY i NoD. V čele tohoto večera se představí Lenka Dusilová & Baromantika a doplní ji více než desítka dalších hudebních projektů. Narozeniny dají vyniknout i uměleckému průniku ROXY a NoD a prostory klubu budou sloužit i jako výstavní sál pro vybrané výtvarné umělce.

Divadlo NoD vstoupilo s rokem 2017 do své nové éry. Nové umělecké vedení, které tvoří dramaturgyně Natálie Preslová a režisér Janek Lesák, zaměřilo zdejší repertoár na autorské divadlo, kterému se oba dva dlouhodobě věnují. Okolo Divadla NoD začal postupně vznikat stálý tým tvůrců podobného směřování a smýšlení, přičemž témata vychází především z aktuálního dění okolo nás, problémů společnosti a příběhů současnosti. Už v minulé sezóně zahájily velmi úspěšně tuto linii inscenace Ve dne v noci (režie Kasha Jandáčková) a Sandman (režie Linda Dušková). Jako narozeninový d&aac ute;rek si pro své diváky Divadlo NoD připravilo multižánrové kulturní jednohubky, tedy drobné vtipné divadelní projekty, o které se postarají převážně mladí čeští tvůrci. Těšit se můžete na komiksovou inscenaci Goon – Krvavá pomsta, inscenace absolventů KALD DAMU Loutky a cigára, Prokletí rodu Gordonů, Vinnetou, zcela improvizovaný projekt Ládi Kardy Improstor , nový projekt souboru Zapětdvanáct uspořádaný speciálně při příležitosti narozenin, vizuální inscenaci pro jednoho diváka – microSputnik a mnoho dalšího.

Vrcholem narozeninového programu bude představení francouzského souboru CIE La Servante: Guttenberg! Le musical. Divadelní sál a všechny přilehlé prostory tak na celý týden ožijí autorským divadlem a dialogem mladých tvůrců s diváky.

Novinkou divadelním sále NoD bude speciální promítací večer na téma HOROR/STRACH, který se uskuteční 26. října. Své krátkometrážní filmy zde společně s diskuzí představí Pavel Soukup (Lesapán, Domovoj, Třída Smrti, …). Diváci budou mít možnost vidět i další díla napříč žánry a celý večer zakončí promítání celovečerního hororového filmu.

Proměnou v letošním roce prošla ale také Galerie NoD. V jejím čele stanul nový kurátor Pavel Kubesa, který navázal na úspěšné galerijní projekty svých předchůdců, a zároveň rozšířil řady vystavujících umělců. Galerie NoD spolupracuje dlouhodobě s umělci generace 80. a 90. let, velký důraz však také klade na mladou nastupující uměleckou scénu. Aktuální dramaturgie Galerie NoD rozvíjí podporu českého umění formou mezinárodní spolupráce se zahraničními institucemi, účastí na uměleckých veletrzích, zastupováním vybraných tvůrců z řad nejmladší generace a pořádáním aukcí výtvar ného umění. Narozeninové oslavy budou zahájeny unikátní sólovou výstavou Vladimíra Kokolii, který je jednou z největších person současného umění a laureátem ceny Jindřicha Chalupeckého.

Jako každý rok ozdobí křižovatku ulic Dlouhá a Rybná nový výtvarný objekt, tentokrát instalace Dušana Záhoranského, která se zaměří na slabosti soudobé společnosti. Oba vystavující umělci, působící také jako pedagogové AVU, mají neodmyslitelný vliv při formování současné generace mladých umělců.

Letošní narozeninové oslavy tak nebudou jen oslavou a připomenutím pestré minulosti, ale především oslavou a předznamenáním budoucnosti a dalšího skvělého kulturního čtvrtstoletí, které nás v prostorách Dlouhá 33 společně jistě čeká.

Jan Urban

Taneční magazín

Výstava Jiřího Votruby v Národním divadle představí lásku i svody v globálním světě

„Globální firmy k nám mluví řečí lásky: tvrdí, jak jsme výjimeční a jak moc nás milují. Soupeří o nás a slibují odměny za věrnost. Ale všichni víme, že za tím vším stojí zcela přízemní obchod“, říká Jiří Votruba

Od 1. do 30. září ožije videogalerie v budově Nové scény Národního divadla výstavou známého malíře, grafika a ilustrátora Jiřího Votruby s názvem „Male/Female“. Autor se v ní dotýká svého oblíbeného tématu krásy, lásky, svodů i lidské jedinečnosti v globalizovaném světě. Komorní výstavu tvoří barevné prostorové figury ze série Globální Portrét, z nichž některé představí výstava vůbec poprvé. Placaté, komiksově pojaté lidské postavy vyřezané z plastu, Votrubova oblíbeného materiálu, doplní videoprojekce autorových obrazů z cyklu Příliš mnoho lásky. V nich umělec využil mimo jiné kousky z prázdných obalů a tub, posbíraných ve své koupelně. Výstava umístěná v mezipatře mezi přízemím a divadelní kavárnou bude otevřena od pondělí do pátku od 9 do 24 hodin, o víkendu od 11 do 24 hodinVstup je zdarma.

Klid, pohoda, jemný humor a perfektní cit pro detail, které vyzařují z malířovy harmonické osobnosti, se odrážejí i v jeho rozsáhlém díle.  Vystudovaný inženýr-stavař dal už v polovině 80. let svému původnímu povolání vale a pustil se na nejistou, ale dobrodružnou dráhu malíře a ilustrátora. Umělec s originálním rukopisem, známý také svými vynikajícími knižními ilustracemi, od té doby vystavoval už ve více než šedesáti zemích světa. Vždy miloval jasné, radostné barvy, které nechává působit v plných plochách.

O své současné výstavě Jiří Votruba říká: Globální firmy k nám mluví řečí lásky: tvrdí, jak jsme výjimeční a jak moc nás milují. Soupeří o nás a slibují odměny za věrnost. Ale všichni víme, že za tím vším stojí zcela přízemní obchod. Téhle účelové, masově nabízené lásky je dnes, myslím, po celé planetě až příliš – a přesto se znovu a rádi necháváme svést,“ uvádí autor, v jehož tvorbě se často objevuje právě motiv srdce, symbol nejsilnějšího lidského citu.

Od USA po Japonsko

Jak dále uvádí kurátor výstavy Male/Female Martin DostálV díle Jiřího Votruby cítíme ohlas amerického pop-artu, spotřební kultury a módního světa s jeho značkami a vyfintěnou estetikou, ale i komiksů, které jsou v některých zemích, jako jsou Japonsko, USA či Francie, důležitou součástí národní vizuality“. Plošné cítění a zvýrazněná kontura podle kurátora zároveň odkazuje na tradici japonských dřevořezů.

Právě v zemi vycházejícího slunce jsou Votrubovy vtipné obrazy, kresby a plakáty velmi populární – Jiří Votruba zde už mnoho let vytváří vizuální podobu hned několika významným festivalům zaměřených na klasickou hudbu. V rámci pražského Národního divadla umělec spolupracuje s Dětskou operou Praha, pro kterou navrhuje originální výpravu.

Male/Female, 1.-30.9. 2017 ve videogalerii na podestě Nové scény Národního divadla, Národní 4 – Praha 1, otevřeno po-pátek 9-24.00, so-ne 11-24.00, vstup zdarma

Magdalena Bičíková, Jana Bryndová

Taneční magazín

Afro sabar dance a moderní tanec

Kurzy Afro sabar dance začínají již 5.září 2017

Kurz AFRO SABAR DANCE začne již v úterý 5.9.2017:
se skvělým lektorem SABAR DANCE Tapha Faye a s doprovodem vynikajícího senegalského bubeníka Faly Faye a Tapha Faye spolu s bubeníky Zdeněk Pec a Monika Rebcová.  Pravidelné úterky  se konají od  5. 9. vždy od 19.30h v Masné ul. 13, Praha 1.
MÁTE  PŘÍLEŽITOST TANČIT S RODILÝMI SENEGALCI ZDE V PRAZE . Tanec SABAR není obtížný, kurz je urcen pro ZAČÁTEČNÍKY.  V kurzu afro sabar dance na vás čeká  pozitivní energie a příjemná atmosféra  podpořená dynamickou hudbou hranou na senegalské sabary.
Kurzy moderniho tance začnou až 5.10.2017 a probíhají pravidelně každý ČTVRTEK.
Kurz moderniho tance se koná  na tanecni konzervatori Krizovnicka 7, Praha 1, proti stanicim tram. Staromestská vždy od 18.45h – 20.15h.  Může přijí každý, kurz je pro začátečníky a mírně pokročilé.
Monika Rebcová, Taneční magazín

Workshop a Silvestr v Senegalu 2017-2018

dovolená u moře s jogou, africkým tancem a bubnováním.

 Workshop a Silvestr v Senegalu od 27.12.2017 to 15.1.2018 

– dovolená  u moře s jogou, africkým tancem a bubnováním.

Senegalká  vesnice Abene je místo, kde můžete nasát kouzlo opravdové Afriky… kde máte šanci dozvědět se více o jednoduchém životě Afričanů ve spojení s přírodou a o africké kultuře.  Africký tanec vás naplní novou životní energií a bubnování vám přinese radost a nové zážitky, které umocní také nádherná příroda, prostorné pláže bez turistů a čisté moře. Navštívime také okolní vesnice a trhy ve městě Ziguinc hor, Cap Skirring, Kafountine a Bignona.

„Stáž“ je koncipována tak, abyste se s africkou kulturou mohli seznámit důvěrně zblízka. Rodina afrických tanečníků a bubeníků, kteří se o vás budou starat po celou dobu vašeho pobytu, přátelství, pohostinnost a otevřenost,  radost z hudby a tance, srdečnost místních obyvatel, to vše si s sebou odvezete jako krásnou vzpomínku, pro kterou se do Abene opet brzy vrátíte..

Užijete si celé tři týdny dovolené v Senegalu u moře a zažijete ojedinělý Silvestr v exotické destinaci.

Připravujeme pro vás worshopy tradičního afrického tance, skupinové bubnování a lekce ranní  jogy na pláži. Pobyt je spojený s návštěvou několika denního mezinárodního festivalu s vystoupením skupin africké hudby a tance v Abené.

Více podrobností a cena zájezdu zde: http://senegalsky-workshop.webnode.cz/

http://senegalsky-workshop.webnode.cz/africky/

http://senegalsky-workshop.webnode.cz/novinky/lekce-bubnovani/

http://senegalsky-workshop.webnode.cz/akce/joga-v-senegalu/

http://senegalsky-workshop.webnode.cz/o-nas/

Registrace pouze do 31.8. emailem: monika.rebcova@hamu.cz

Monika Rebcová, Taneční magazín

Doba z druhé ruky

Spitfire Company připravuje unikátní projekt – světovou premiéru adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, divadelní symfonie na pomezí vizuálního, činoherního a tanečního divadla vzniká z nahraných fragmentů knihy a živé hudby

Divadelní soubor Spitfire Company připravuje u příležitosti deseti let své existence unikátní projekt – světovou premiéru adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, za kterou autorka získala v roce 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Divadelní symfonie na pomezí vizuálního, činoherního a tanečního divadla vzniká z nahraných fragmentů knihy a živé hudby. Na scéně se setká deset performer  a tanečníků, čtyři hudebníci v čele se skladatelem Janem Kučerou. Neodmyslitelnou zvukovou stopu tvoří čtené úryvky z knihy a zvukový soundscape Martina Tvrdého. Spitfire Company chce inscenací připomenout reálie, které se odehrály i s českou společností, a pochopit skutečnost, ve které žijeme tady a teď. Kniha Alexijevičové je neuvěřitelně propracované zrcadlo, v němž lze zahlédnout materiál, z něhož vězí současné frustrace a společenské nálady,“ dodává umělecký ředitel souboru Petr Boháč.

Představení bude uvedeno pouze dvakrát 12. a 13. září od 19.30 v pražském prostoru Jatka78.

 Vstupenky jsou k zakoupení v předprodeji GoOut za 390 Kč. Více na www.spitfirecompany.cz a www.jatka78.cz. 

Jeden z nejvýznamnějších českých divadelních souborů Spitfire Company oslaví v září deset let své existence světovou premiérou adaptace knihy Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky. Inscenace bude rozdělena do deseti kapitol, které spojuje hlavní téma: společenské změny v 90. letech, kumulovaná frustrace i uvolněná svoboda.

Stejnou formou, jakou je psaný samotný román, tedy metodou nahrávek a přepisů rozhovorů s pamětníky, přistupuje také Spitfire Company k připravovanému představení. Diváky provedou inscenací autentické nahrávky z knihy Doba z druhé ruky, které vznikly během zkoušek. Úryvky z knihy budou předčítat přátelé, spolupracovníci a také podporovatelé skupiny Spitfire Company – Roman Černík, šéf prostoru Moving Station v Plzni, Břetislav Rychlík, spisovatel a režisér, Tomáš Suchánek, šéf festivalu Dream Factory, zpěváci Martin Kyšperský a Lenka Dusilová, dramatik René Levínský, taneční teoretička Nina Vangeli a mnoho dalších.

Knihy Světlany Alexijevičové jsou mnohohlasé romány, které mají reálná prostředí a skutečné příběhy. Doba z druhé ruky pojednává o společenské změně, která se udála v Rusku v 90. letech. Spitfire Company přistupuje k této knize jako k zrcadlu, které zobrazuje naši společnost.

„Svět během desetiletého působení skupiny Spitfire se mnohonásobně změnil. Je mnohem nebezpečnější a lidé jsou mnohem frustrovanější, než tomu bylo před deseti lety, kdy jsme s Miřenkou Čechovou a Ludmilou Vackovou skupinu zakládali. Umění, aby bylo stále uměním a nikoliv pouhou zábavou, musí reagovat na tyto změny. Vždy jsem se zajímal o člověka, který se ocitl v mezní situaci, o člověka, u něhož lze zaslechnout tepající lidství ohrožené strachem. A kniha Doba z druhé ruky je utkána z zpovědí lidí, kteří se často ocitli na dně svých možnosti. Proto jsem šťastný, že jsme jako první české divadlo dostali práva na tuto knihu a že budeme moci i díky ní znovu obháj it existenci skupiny, kterou jsme pojmenovali bojovně a anglicky Spitfire Company“ vysvětluje umělecký ředitel souboru Petr Boháč. „Spitfire Company chce inscenací připomenout reálie, které se odehrály i s českou společností, a pochopit skutečnost, ve které žijeme tady a teď. Kniha Alexijevičové je neuvěřitelně propracované zrcadlo, v němž lze zahlédnout materiál, z něhož vězí současné frustrace a společenské nálady,“ dodává Petr Boháč.

Spitfire Company je jedním z nejprogresivnějších českých divadelních uskupení. Obdržel několik tuzemských i zahraničních ocenění – opakovaně Cenu Divadelních novin, The Herald Angel Award, cenu DNA, cenu Skupovy Plzně, nominaci na Cenu divadelní kritiky a další. Soubor Spitfire Company na konci srpna ukončuje své angažmá na největším festivalu světa Fringe Edinburgh, kde s představením Vypravěč obdržel nominaci na cenu Total Theatre Awards, jež byla vybírána z více než 600 divadelních a tanečních projektů. Úspěch podpořily nadšené pěti hvězdičkové kritiky, mezi nimiž vyniká stoprocentní hodnocení od divadelní kritičky ze skotského deníku The Herald.

10 let Spitfire Company – Konec — člověka. Doba z druhé ruky 12. a 13. září 2017 od 19.30, Jatka 78 390 Kč/ 200 Kč

Předprodej: https://goout.net/cs/listky/konec-cloveka-doba-z-druhe-ruky/kngb/

Více informací najdete na: www.spitfirecompany.cz a www.jatka78.cz.

 

Eliška Míkovcová 

Taneční magazín

 

Pražská premiéra na Letní Letné!

Čtrnáctý ročník festivalu LETNÍ LETNÁ měl svůj český vrchol v pražské premiéře akrobaticko-divadelního představení „Hrdinky“. Výkony dvou mladých tmavovlasých protagonistek na Letné doslova zvedal diváky ze sedadel.

Dvě mladé dívky. Herečky, akrobatky. Bývalé studentky. Jedna bohemistiky a druhá zemědělství. Říkají si „TeTy“. Přičemž to „Te“ reprezentuje Katka Klusáková. A „Ty“ je druhá ze dvojice Pavla Rožníčková. Jejich akrobatické balábilé „Hrdinky“ bylo impozantní. Při pražské premiéře v úterý 22. srpna mu tleskal v rámci festivalu LETNÍ LETNÁ do posledního místečka natřísknutý „český“ cirkusový stan.


Diváci „Hrdinek“ se vskutku nenudili. Čekala je více než hodina pantomimy, akrobacie i drobných, ale výrazných hereckých akcí. To vše pouze v provedení výše charakterizovaného dua Klusáková – Rožníčková.

Jak představení charakterizují tvůrci a aktérky?Všichni jsme hrdiny, všichni máme své dobrodružství, všichni ukrýváme tajemství… A ,Hrdinky´ jedno veliké, do kterého vás nechají nahlédnout… Pomocí neobvyklé formy visuté akrobacie společně s prvky fyzického divadla a pantomimy. Inspirováno komiksovými hrdiny všedního dne.“

 

Na celém svébytném divadelním programu je vidět režijní a supervizní práce Radima Vizváryho. (Pokračuje tak ve spolupráci načaté inscenací „Husí krky“.) To on dodal akrobatickým entrée další rozměry a hereckými vstupy, které nebyly v žádném případě pouhými pověstnými oslími můstky, povýšil „Hrdinky“ na vskutku životaschopný divadelní tvar.

 

Jedinou slabinou celého představení byla hudba. Respektive její velmi nekvalitní reprodukce. Autor Matěj Kroupa se snažil dodat celému divadelnímu tvaru onen neopakovatelný pel cirkusového prostředí. Potud dobře. Chápu i nástiny disharmonických prvků, které k tomuto žánru zcela jistě patří. Ovšem její trvalá špatná reprodukce již po deseti minutách spíše diváka tahala za uši. Je pochopitelné, že v novém prostředí letenského cirkusového stanu bylo třeba málo času na zkoušky, ale i tak je to škoda…


Akrobatická supervize Stéphanie N‘Duhirahe byla velmi kreativní, jiskřila neotřelými prvky a byla nosnou částí celého večera.

 

Rovněž světelný design Karla Šimka byl jedním z výrazných prvků „Hrdinek“. Zbytečně neexhiboval a v pravý čas dokázal umocnit režijní práci a zejména herecké výkony obou samojediných protagonistek.

Slova chvály lze adresovat i na jednoduché, ale skvěle „napadnuté“ kostýmy Petry Vlachymské. A do výčtu kladů musím zařadit i produkční práci Jany Ady Kubíčkově. Málokdo totiž tuší, kolik mravenčí námahy stojí zkoordinovat a vlastně takové celé představení postavit na nohy!

Hrdinky“ i přes malý nedostatek v reprodukci muziky diváky nadchly. Bezesporu patřily k vrcholům druhého týdne čtrnáctého ročníku festivalu LETNÍ LETNÁ.

 

FOTO: Studio TeTy – Tristan Ben Mahjoub

Michal STEIN

TANEČNÍ MAGAZÍN